Richard Krajčo (1977) je osobnost bezpochyby nabitá talentem. Několik let se drží na vrcholu popularity se svou kapelou Kryštof, je skvělý divadelní herec, o čemž všechny přesvědčil například svým ztvárněním Richarda III. Nevyhýbá se ale ani filmové a televizní práci. Diváci jej tak mohli vidět třeba ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště nebo v seriálech České televize Hraběnky a v pokračování Nemocnice na kraji města. V současnosti se věnuje hlavně své kapele, v nové divadelní hře ho tak uvidíme až na začátku příštího roku. Richarda Krajča v pořadu Před půlnocí z 19. února přivítala Šárka Bednářová.
„Do nebe asi nepřijdu,“ říká Richard Krajčo
Vždy jsem na vás obdivovala, že dokážete skloubit roli hereckou a hudební. Přemýšlela jsem, jestli přece jenom něco nešidíte. Lze obojí dělat s maximálním nasazením?
Dalo se to. Nicméně s přibývajícím věkem jsem usoudil, že tak naplno to dělat nelze. To by člověk musel být totální workoholik a nežít jiný život. Za poslední tři roky tak asi nejvíce utrpělo herectví, protože jsem po dohodě se šéfem činohry Národního divadla dlouho nic nezkoušel. Nová inscenace v Národním divadle mne čeká po třech a půl letech na konci roku. Prostě jsem se více věnoval kapele.
Byla ve vašem životě chvíle, kdy jste „přetáhl strunu“ a tělesná schránka to nevydržela?
Jednou se mi to stalo, ale je to hrozně dávno. Příliš jsem se z toho nepoučil, ale v podvědomí člověka to zůstane. Takže většinou to bývá tak, že mám třeba čtyřměsíční zápřah, a pak si trochu odpočinu. Moje žena říká, že to ženu do krajnosti, ale už jsem asi takový.
Jste původně z Havířova. Nejprve jste se vyučil elektrikářem, zkoušel jste studovat vysokou školu báňskou, ale nakonec vyhrála ostravská konzervatoř. Kdy vás poprvé napadlo, že se budete živit zpěvem či divadlem?
Že se tím budu živit mě v mládí nikdy nenapadlo. Konzervatoř byla taková z nouze ctnost. Měl jsem jít na vojnu, protože jsem ukončil druhý semestr na vysoké škole a rozhodl se, že už dál pokračovat nebudu. A na vojnu jsem hrozně nechtěl.
Jediné, co by mne tak bavilo a co bych zvládl, bylo herectví, protože jsem hrál amatérské divadlo a nemusel nic umět. Útěk před vojnou mne přivedl k divadlu.
Jaké jste byl dítě? Měl jste hodně kamarádů, kamarádek? Dokázal jste být v popředí?
V třídním kolektivu jsem byl oblíben tak na půl a spíše u ženského pohlaví. Byl jsem spíše šašek, což holkám vyhovovalo. Kluci to ale moc rádi neměli, takže na této straně jsem byl spíše otloukánek. Tak to v životě chodí, nestěžuji si.
Dnes jste přirovnáván k Bradu Pittovi, máte svůj fanklub, jste pro mnohé idol. Jaký je recept na to, aby člověk nezpychl, aby mu to „nestouplo do hlavy“?
Stejně spousta lidí říká, že mi to do hlavy vlezlo. Tomu se člověk nevyhne. Jinak důležité asi je vyjít z nuly, nic nemít. Chodit na brigády, aby si člověk koupil novou kytaru a první efekt. Prostě si ty věci vydřít…
Mimochodem, kdy jste dostal svou první kytaru?
Bylo mi asi patnáct, v tomhle věku jsem založil svojí první kapelu. V pubertě se to prostě začalo lámat. Jak jsem byl odstrkovaný v kolektivu, chtěl jsem ze sebe něco vypudit (zní to jako klišé, ale je to tak) a kytara pro to byla ideální prostředek.
Kdo vám dává zpětnou vazbu, reflexi?
Ti nejbližší, určitě to je moje žena a moje maminka, které mají rády, co dělám, ale zároveň umí být tvrdými kritiky.
Neuděluje vám tuto reflexi i váš kamarád Aleš Juchelka, s kterým moderujete pořad Medůza? Znáte se mnoho let, Aleš Juchelka je silně věřící člověk. O vás jsem ale nikdy nečetla, jaký máte vztah k víře?
Asi nejsem tak radikální jako Aleš, nicméně nějakou tu pokoru vůči něčemu nad námi mám a myslím si, že naše cesty jsou nějakým směrem vedeny. Do nebe ale asi nepřijdu. Jsem člověk hříšný.
Proč se vlastně vaše kapela jmenuje Kryštof?
Je to podle první „veselé“ písně, kterou jsem kdy složil. Je to o Kryštofovi z popelnice, kam ho odložila jeho maminka, takže jakoby nedostal šanci na život. Tehdy jsem poslouchal depresivní, melancholické kapely, tak jsem si myslel, že dopadneme stejně, a proto jsem kapelu pojmenoval Kryštof.
Jaké plány s kapelou máte do budoucna? Nebojíte se, že se jednou rozpadne?
Rozpadnout se samozřejmě může. Momentálně je to naše náplň. Kryštof je dnes de facto malá firma, která čítá jedenáct lidí. Samozřejmě od začátku klukům říkám, že tak jako jsme vystřelili nahoru, můžeme stejně rychle spadnout dolů. Jakmile se dostavil nějaký úspěch, lidé nebudou chtít, aby kapela stála na místě. S tím asi bojuje od určité chvíle každá skupina. My také. Je to těžké, protože máte svůj rukopis, nástrojové obsazení…
Netrpíte občas ponorkovou nemocí?
To jsme si už zažili na začátku, když jsme prorazili a nikdo to nečekal. Tehdy jsme za první dva roky objeli přes 350 koncertů, protože jsme chtěli dokázat, že jsme muzikanti a koncertní kapela. Tam se to určitě odrazilo. To už je ale tak pět let zpátky.
Dnes fungujeme jako rodina, zůstali jsme sami sobě největší přátelé, jinak to asi ani nejde. Zatím nám to snad funguje dobře.
Jste členem Národního divadla, hrajete v divadle Ungelt. Jste srdcem víc herec nebo muzikant?
Srdcem jsem muzikant. Hercem jsem jinak na papíře i sociálně, dokonce je to moje jediné oficiální zaměstnání, zbytek dělám na volné noze.
Kdo jsou vaše vzory v muzikantském i hereckém světě?
Lidí, kteří člověka ovlivňují, je strašně mnoho. Také se mění s tím, jak člověk stárne. Zrovna včera jsem se s kluky z kapely bavil o novém filmu Wrestler, kde hraje Mickey Rourke. Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna tenhle pán by se mi mohl obzvlášť líbit, ale výkon, který předvedl, ve mně zůstal. Jinak z těch starších herců je to třeba Jack Nicholson. Po filmech, jako byla třeba Magnólie, se mi zalíbil Tom Cruise, i když předtím nikdy můj favorit nebyl. Takže hrozně moc záleží, co člověk zrovna natočil.
Máte svoji vysněnou roli?
Na divadle je to rozhodně Cyrano z Bergeracu , to je moje vysněná role. Ve filmu nevím. Tam se rád nechávám překvapit a zase toho tolik nenatáčím, a když už si něco vyberu, není to většinou nějaký kasaštyk. Možná se mi tyto věci líbí proto, že jsou trochu zvláštní. A věc, kterou si nejvíce považuji a která se mi líbila nejvíc, byl asi Comeback, který jsem natočil s ostravskou televizí. To je zrovna směr, který mě baví a v kterém bych chtěl pokračovat.
Jak je to s výběrem rolí? Podle čeho se rozhodujete? Odmítáte role často?
V poslední době jsem odmítal. Bylo to ale také z časových důvodů, protože se se svou ženou manažersky starám o Kryštof, což nám zabírá spoustu času. Máme časově rozvržené nějaké plány až do roku 2010, takže když něco přijde, musí se to hodit i do volného „okna“. Jinak to samozřejmě záleží na scénáři, a to se vybírá někdy těžko.
Už jste trochu prozradil, že budete v Národním divadle zkoušet novou hru. O co půjde?
Jedná se o hru, která rozhodně nezůstane bez odezvy. Je to hra, kvůli které v 60. a 70. letech v Anglii zrušili divadelní cenzuru. Je to dost drsná hra. Jde o pohled do slabších sociálních vrstev a do toho, jak život nemá žádnou hodnotu. Třeba moje role bude jedna z nejbrutálnějších, kterou jsem kdy hrál. Ale strašně se na to těším a obdivuji odvahu Michala Dočekala, že se rozhodl něco takového udělat. Otázkou je, jestli to přijmou lidi, protože na ně to jistě bude působit hodně emotivně. Nazkoušet bychom to měli na přelomu roku a v únoru by měla být premiéra.
V televizi jste naposledy ztvárnil postavu lékaře Pavelky v pokračování Nemocnice na kraji města. Jaké jste měl ohlasy?
Vcelku pozitivní. Vlastně to byla i první pozitivní role, jakou jsem kdy ztvárnil. Lidé totiž často herce berou takového, jaký je v televizi, a když je někdo dlouho v televizi zlý, lidé ho berou jako zlého. Měl jsem dokonce mnoho reakcí, kdy mne někteří lidé díky tomuto seriálu vzali na milost, jako bych je přesvědčil, že jsem i milý člověk.
Jste vnímán jako zpěvák. Nebyl pro některé problém, že jste se najednou objevil v roli lékaře?
S tímto argumentem jsem se setkával spíše dřív. Myslím si ale, že třeba pražské publikum návštěvou mých představení zjistilo, že jsem sice zpěvák, ale také herec. Doufám, že v Národním divadle nejsem jen tak zbůhdarma. Myslím, že například osmdesát vyprodaných repríz Richarda III. dokázalo mnoho lidí přesvědčit, že na jeviště patřím a že snad i něco umím. A třeba divadelní kritika moje působení v hudebním seskupení vůbec neřeší.
Co je lepší, točit film nebo televizní seriál?
Určitě film. Nejlepší ale je zkoušet divadelní hru, protože tam to má nějakou kontinuitu. Čekání u filmu mě zabíjí, to mám opravdu velmi nerad. Jsou tam velké prostoje a člověk si těžko spojuje určité sekvence dohromady. Také pak často bývá nemile překvapen. U seriálu je to samozřejmě ještě komplikovanější. Tam za ten rok, než se to vysílá, vlastně úplně zapomenete, co jste hrál.
Hodně se angažujete v nejrůznějších charitativních projektech. Jste patron Linky bezpečí, objevujete se v různých agitačních spotech, naposledy například Daruj krev. Není to smysluplnější než hrát s kapelou na předvolebním politickém mítinku?
Vždycky záleží na názoru umělce. Absolvovali jsme si obojí, obojí je pro nás určitá škola. Hrát pro politickou stranu bychom se dnes už asi neodvážili, protože politická scéna je velmi vrtkavá…
V roce 2002 jste hrál pro Petru Buzkovu. Nelitujete toho?
Ne, pro Petru Buzkovou bych klidně zahrál znovu. Ale lituji toho, v jaké straně působila a co tato strana dělá dnes. To na nás hází špatnou vizitku i dnes, i když dnes se od toho snažím distancovat…
Jste tedy levičák proměněný na pravičáka. Ještě před několika lety jste měl spíše levicové vidění světa?
Asi trošku mám sociální a mírně levicové vidění. Je to asi i kvůli prostředí, z kterého jsem vyšel. Nicméně dnes tady není středo mírně levá strana, která by mi vyhovovala. Dnes jsou levicové strany opravdu hodně nalevo. Sociální demokracie je pro mě v podstatě dnes komunistická strana. Na jejích názorech a přístupech je vidět, že si spolu obě tyto strany libují a v parlamentu fungují spolu. To je pro mě radikální stop.
Momentálně se mi více líbí pravicová politika, i když vím, že je trochu nepopulární. Ovšem jakmile se člověk trochu zajímá o stát, ekonomiku, musí pochopit, že určité reformy jsou nutné. Prostě Mirku Topolánkovi věřím a myslím, že to dělá dobře. Pro mnoho lidí je hulvát, pro mě ne. Myslím si, že v tomto ranku je třeba bouchnout do stolu a vést to nějakým směrem. Mirek Topolánek to dělá.
Co byste vytkl třeba Jiřímu Paroubkovi?
Snad úplně všechno. Spolu s Davidem Rathem jsou to pro mě demagogové a populisté. Viděl jsem diskuzi na téma poplatky a vystupování pana Ratha. Nezastavila ho ani paní Jílková, a to už je nějaká lokomotiva. Prostě se mi nelíbí jejich politické chování, vyjadřování, jejich názory.
Vidíte vůbec na české politické scéně nějakého nadějného politika?
Nadějného…, nevím. Jsou někteří, kteří jsou mi sympatičtí. Musím říci, že mne velice překvapil ministr Kalousek tím, jak se ujal svého úřadu. Byl jsem skeptik (samozřejmě amatérský, jsem konzument zpráv z novin) a do jeho úřadu bych ho asi nezvolil. Dnes je pro mne největším překvapením, rozhodně má mé sympatie.
Přijal vás Tony Blair. Jak byste ho srovnal s českými politiky?
Spíše bych srovnával kulturu politické scény. U nás je málokdo ochoten nést nějakou politickou zodpovědnost. Tady nikdo neřeší skandály, neodchází, nekaje se za to, co provedl. Jen se to shodí ze stolu a člověk funguje dál. To je příšerné a je to katastrofa této scény.
Parlament by měl přijmout určité zákony, které by víc ochraňovaly člověka samotného a zároveň by byly přísnější k těm, kteří nám vládnou. Je to hrůza, když někdo opilý v autě někoho srazí a pak se nechce vzdát imunity…
A k tomu jsou tady volby - nechceme takové politiky, tak je nevolíme…
Jistě, ale když jdou politici do voleb, vždy říkají, že právě tyto věci se pokusí změnit, ale nikdy je, když už jsou u koryta, nezmění. Takže je velmi těžké se v tom pak orientovat a někomu věřit. Proto nesympatizuji ani tak se stranami, ale s konkrétními lidmi, když sleduji jejich činy.
Cítíte se být Evropanem nebo Čechem?
Chtěl bych být Evropanem. Pak ale sleduji Sarkozyho a postoj francouzské vlády k tomu, co se děje v Evropě, třeba k situaci s plynem. Člověk by chtěl, aby vznikla nějaká pospolitost, ale pak vidí, že vzdálené problémy (obzvlášť dost na východ), které se nedotýkají silných evropských států, odsunují do pozadí.
Projektu evropského společenství tedy nevěříte?
Pořád nefunguje tak, jak by měl. Mělo by platit mušketýrské heslo: všichni za jednoho, jeden za všechny. To ale nefunguje.
Předsedáme Evropské unii. Zvládneme tuto roli dobře?
Zatím ji zvládáme dobře a zvládneme ji dobře. Věřil jsem tomu i před začátkem předsednictví a jsem velmi spokojený…
Hodně vášní vzbudila Entropa Davida Černého. Líbí se vám?
Líbí. Nelíbí se mi na tom podvod s „evropskými umělci“. To je trochu podraz a nehodí se to vůči naší vládě, protože si to nezasloužila. Nicméně je svoboda projevu, toto dílo má svou nadsázku a humor. Entropa má svoji hodnotu.
Působíte na mě jako člověk, který se o politiku skutečně zajímá. Šel byste někdy do politiky, jak to udělal třeba Michael Kocáb?
Možná bych vstoupil do politiky, ale na nějaké lokální úrovni. Zajímalo by mne časem stát se starostou malé vesničky a pomáhat k získávání nějakých dotací z EU a posouvat venkov dál. Vrcholné politiky bych se asi bál, to není úplně čistý byznys. Navíc jsem radikál, nerad přistupuji na kompromisy. Spíše bych byl na obtíž a nerad bych skončil na dně Orlické přehrady.
Jaké jsou sny Richarda Krajča? Čeho chcete dosáhnout, jakých met?
Vlastně všechno, co jsem chtěl, jsem si tak nějak už splnil. Co se týče práce, nikdy se mi ani nezdálo, že bych něco takového mohl dělat a dokonce se tím živit. Pak jsou soukromé sny. Nikdy se asi nevzdám představy kovbojského života - ranče, koňů a rodiny na ranči. To je můj celoživotní sen a ostatní věci už s tím souvisí.