Londýn – Koncem 60. let 20. století přibyla lidem cestujícím mezi Velkou Británií a Francií nová možnost, jak překonat vody kanálu La Manche. K lodím a letadlům se přidal nový vynález – vznášedlo. Myšlenka na plavidlo, které by lehce klouzalo nad vodou na vzduchovém polštáři, pochází již z počátku 18. století. Do života ji ale uvedl až sir Christopher Cockerell, který první vznášedlo veřejně předvedl před 50 lety, 11. června 1959. Vznášedlo bylo pro jednu osobu a dosahovalo rychlosti 55 km/h. Většímu rozšíření vznášedel v minulosti bránily jejich vysoké provozní náklady a často také dost omezený dosah.
Je to loď? Je to letadlo? Je to vznášedlo!
Cockerell začal zkoumat použití vzduchového polštáře tak, aby se snížil aerodynamický odpor. Podařilo se mu sestrojit vozidlo, na kterém se dalo absolvovat i jednodenní cestování na vzduchovém polštáři.
Vznášedlo nahradilo lodě
Kříženec mezi letadlem a lodí, který se bez větších obtíží pohybuje i po suché zemi, zažil největší slávu právě v době, kdy poskytoval podstatně rychlejší a přitom jen nepatrně dražší alternativu k lodnímu spojení mezi britskými ostrovy a evropským kontinentem. Cesta tehdy trvala vznášedlům, jejichž kapacita postupně narostla na více než 400 cestujících a 60 automobilů, pouhou půlhodinu. V polovině 90. let ale přišel na trh další nebezpečný soupeř, vlak v tunelu pod kanálem.
Vznášedlo ustoupilo železnici a rychlejším lodím
Vynález sira Cockerella sice zpočátku vzdoroval, nakonec ale musel boj proti železnici i stále rychlejším lodím a novým katamaránům vzdát. Poslední cestující se nad Anglickým kanálem mohli vznášedlem svézt v říjnu 2000. Do té doby přepravil tento dopravní prostředek přes 80 milionů lidí a zhruba 12 milionů automobilů. Vznášedla se pro civilní dopravu ve světě sice používají i nadále, většinou to je ale na výjimečných místech, například v odlehlých místech Aljašky, v Británii vozí cestující mezi Portsmouthem a ostrovem Wight. Velkokapacitní vznášedla byla nahrazena rychlými katamarany, které mají větší kapacitu a při srovnatelné rychlosti (60-80 km/h) nižší spotřebu.
Vynález sira Cockerella pomáhá záchranářům
Často je s úspěchem používají i záchranáři. Vznášedlo totiž nemá konkurenci tam, kde nejsou k dispozici zpevněné cesty a kde se často střídá země s vodou – například v bažinách. Vděčí za to skutečnosti, že se při jízdě (či plavbě) nedotýká povrchu pod sebou, ale pohybuje se těsně nad ním na vzduchovém polštáři. Většinou mají vznášedla po celém obvodu pružnou manžetu, která se naplňuje vzduchem a brání rychlému unikání vzduchu vháněného pod vznášedlo. Díky tomu vzniká pod vznášedlem trvalý přetlak, který udržuje celý stroj nad hladinou. Pohyb vznášedlům zajišťují potom mohutné vrtule, které jsou často v zadní části stroje. Nosnost vznášedla je dána plochou, pod kterou je vytvořen vzduchový polštář, a tlakem, pod kterým je do něj vháněn vzduch.
Zpočátku měla vznášedla problém na nerovném povrchu, to ale vyřešil Američan Norman McCreary, který v roce 1960 přišel s pružným vakem kolem spodku vznášedla. V něm se vzduch zachytí a vznášedlo je díky tomu stabilnější. Pro pohyb dopředu a řízení směru pak vznášedlu slouží nejčastěji zvláštní motory, menší konstrukce ale používají také společnou pohonnou jednotku pro vytváření vzduchového polštáře i jízdu. Právě potřeba silných motorů a v porovnání s loďmi vysoká spotřeba byla jedním z důvodů, proč se vznášedla nerozšířila tolik, jako se v 60. letech předpovídalo.
V armádě jsou vznášedla velice oblíbená
Jeden uživatel vznášedel ale spotřebu pohonných hmot příliš neřeší – armáda. Vojáci na obou stranách železné opony totiž rychle ocenili potenciál nového dopravního prostředku (vynálezce Christopher Cockerell ostatně svůj nápad nejprve nabídl britskému ministerstvu obrany). Při výsadkových operacích je totiž možné vznášedlo použít na téměř třech čtvrtinách pobřeží na zeměkouli, zatímco tradičním vyloďovacím plavidlům je naopak přes 80 procent potenciálních míst nepřístupných.
Nejrozsáhlejší flotilu vznášedel má v současné době americké námořnictvo, které má ve výzbroji přes 90 výsadkových vznášedel typu LCAC.
Vznášedla, která uvezou desítky vojáků a bojovou techniku, dnes používají i ozbrojené síly Velké Británie či Ruska, ve výzbroji je má i desítka dalších zemí. Skutečným obrem mezi vojenskými vznášedly je pak ruská třída Zubr (používají ji i na Ukrajině a v Řecku), vyzbrojená mimo jiné raketomety, může mít na palubě až 500 mužů, na pláže je schopná dopravit i tři tanky T-72. K pohonu těchto vznášedel se používají letecké turbíny o výkonu kolem 20 000 koní. Vzduchový polštář pod vznášedlem udržují samostatná dmychadla. „Ten tlak, který je potřeba, aby se to vznášedlo nadnášelo, je naprosto miniaturní,“ uvedl publicista Jan Tůma. Obrovský výkon je potřeba k samotnému pohonu, ten vyvíjejí letecké turbíny, které pohánějí až 6,5metrové letecké vrtule.
Vznášedlo má stále velké využití zejména na místech s nerovným povrchem, popřípadě nedostatečnou hloubkou.
- Vznášedlo autor: Mattes, zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/919/91868.jpg
- Schéma vznášedla: 1 - vrtule, 2 - vzduch 3 - dmychadla, 4 - pružná manžeta autor: Messerwoland, zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/919/91864.png
- Vojenské vznášedlo třídy Zubr zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/922/92159.jpg