Panenkovým dloubákem získali českoslovenští fotbalisté titul mistrů Evropy

Praha - Západoněmecký brankář Sepp Maier se vrhá k levé tyči, zatímco míč z kopačky Antonína Panenky se pomalým obloučkem snáší doprostřed branky. Tento okamžik se zlatým písmem zapsal do historie českého, respektive československého fotbalu 20. června 1976, kdy v Bělehradě vybojovalo Československo po penaltovém rozstřelu ve finálovém zápase proti týmu NSR titul mistra Evropy.


Na závěrečný turnaj přitom mužstvo trenéra Václava Ježka odjíždělo v roli outsidera, přestože v základní skupině vyřadilo Anglii i Portugalsko a ve čtvrtfinále Sovětský svaz. Mnohem větší šance na celkový triumf se dávaly zbývajícím týmům finálové čtveřice - obhájcům titulu a úřadujícím světovým šampionům Němcům, vicemistrům světa Nizozemcům či domácím Jugoslávcům.

Československý celek, jehož jádro tvořili hráči Slovanu Bratislava, se ale velkých jmen nezalekl a v semifinále vyřadil po prodloužení favorizované Holanďany v čele s famózním Johanem Cruyffem. Velkou zásluhu na tom měl střídající František Veselý, jenž v nastaveném čase nejdřív nahrál na gól Zdeňku Nehodovi a o chvíli později sám zpečetil výsledek na konečných 3:1.

Ve finále proti týmu NSR se československým fotbalistům skvěle vydařil nástup a během půlhodiny vedli po trefách Jána Švehlíka a Karola Dobiaše 2:0. Tradičně houževnatí Němci však ještě do poločasu snížili a v posledních vteřinách druhé půle vyrovnali na 2:2. Prodloužení i díky výbornému výkonu brankáře Iva Viktora, který byl vyhlášen nejlepším hráčem šampionátu, rozuzlení nepřineslo, a tak přišel na řadu penaltový rozstřel.

V něm byli exekutoři na obou stranách bezchybní až do čtvrté série, kdy Němec Uli Hoeness přestřelil. Vzápětí Panenka úspěšně provedeným „vršovickým dloubákem“ odstartoval nečekaný výbuch radosti na československé straně. O pár minut později převzal kapitán Anton Ondruš pohár pro mistra Evropy.

„Zápas byl vynikající reklamou pro fotbal. Vezmou-li si z něho příklad všechny země, bude nejpopulárnější hra dlouho žít,“ řekl po utkání jeden z čestných hostů Joao Havelange, tehdejší předseda FIFA.

„Již před odletem jsem věřil tomu, že kdyby se střílely penalty, proměním. Najednou mě napadlo, že se na mě kouká na obrazovkách pomalu celý svět. Tak ať se dívá, musím mu přece ukázat, jak se střílejí desítky po staropražsku. Nebyla to klukovina, ale chtěl jsem dát gól a mít z něho radost,“ okomentoval svůj rozhodující penaltový pokus Panenka.

„Zlatí hoši“ v Jugoslávii výtečně navázali na úspěchy svých předchůdců z Říma a Santiaga de Chile, kteří v letech 1934, respektive 1962 vybojovali stříbro na mistrovství světa. V roce 1980 přivezli obhájci evropského titulu z Itálie bronz. Dalšího výrazného úspěchu se český fotbal dočkal až po rozdělení federace: na ME 1996 v Anglii skončili Češi druzí, o osm let později v Portugalsku třetí.