Ekonomicko-politický komentátor a kmenový autor Respektu Jan Macháček právě vydává průvodce globální krizí a českou politickou krajinou. Analýzy, audity, které psal od loňského července do letošního dubna, sesbíral se svou bývalou redakční kolegyní Anastazií Harris. Sbírku vydali pod názvem Mistři světa amoleta. Globální ekonomické recesi z pohledu novináře bylo věnováno i vydání Interview ČT24 z 24. června. O příčinách krize, možných řešeních, dílčích selháních nebo úspěších hovořil novinář Jan Macháček s Danielou Drtinovou.
„Učit se dá i na kontroverzních příkladech,“ říká Jan Macháček
Proč se sbírka auditů jmenuje Mistři světa amoleta? Podle koho dostala název?
Dá se to vysvětlit nejrůznějšími způsoby. Nejdůležitější je asi pohled na představitele vlády a jiných zodpovědných institucí naší země a na jejich výroky od loňského srpna do prosince. Tehdy to pořád vypadalo, že Česká republika je jediná, které se krize vyhne, která nebude dotčena, která je dostatečně silná na to, aby si s tím bez problémů poradila. Proto ten trochu infantilní název, protože i jejich chování působilo poněkud infantilně.
Druhá věc je, že i investiční bankéři a jejich „napumpované svaly“ si mysleli, že dokáží všechno zařídit - vymyslet svět bez rizika. To se k názvu knihy vztahuje taky.
A pak je v tom, doufám, i nějaká sebeironie, protože jako mistr světa amoleta můžu působit možná na někoho i já sám.
Předpověděl vůbec někdo krizi, když se na to teď podíváte zpětně?
V plném ohledu ne. A nejenom že ji nepředpověděli bankéři, byznysmeni, analytici. Celá ta věc je i obrovským selháním akademické, univerzitní ekonomie. Na prstech jedné ruky lze spočítat lidi, kteří předpověděli aspoň část mozaiky, že je něco špatně.
Ale to, že špatné oceňování rizika, proces sekuritizace, kdy se z úvěrů stávají cenné papíry, které se různě smíchají a prodají dál, spolu s finanční bublinou způsobí, co způsobily, nepředpověděl vůbec nikdo.
Řadu aspektů jste ve svých auditech předpověděl nebo jste alespoň některé z nich cítil dopředu. Které světové události, okolnosti se vám začaly skládat do jakéhosi varovného signálu, že by mohlo přijít něco jako krize?
Nepřeceňoval bych, že jsem něco předpověděl. Mám ale asi dvě výhody. Jedna je, že už v Hospodářských novinách jsem detailně od roku 1997 sledoval krizi určitého segmentu hypoték. Vypadalo to, že je to krize jen nejnižšího, nejproblematičtějšího segmentu hypoték. O tom jsem psal důkladně, protože jsem nacházel některé paralely s tím, co se tady dělo v 90. letech a o čem jsem tenkrát psal. Hrozně mě to bavilo.
Druhá moje výhoda asi je, že si moc rád čtu v angličtině, co se ve světě aktuálně děje, píše. Pořád jsem na něco připojen nebo si něco studuji. Takže mě to bavilo a nějak se mi to skládalo. A když vás něco baví, je to základ úspěchu.
Samozřejmě jako každý i já jsem určitě udělal spoustu chyb v tom, jak jsem situaci odhadoval. Rozhodně se nebudu stylizovat do nějakého génia.
Řekl byste, že je ve vašich auditech něco, v čem jste se nějak zásadněji spletl?
Jsou to spíš jednotlivosti. Spousta lidí mě napadá za to, že jsem v určitém období hájil šrotovné, které většina lidí považuje za zločin. Pořád si myslím, že šrotovné je lepší instrument než dotovat či poskytovat zvláštní překlenovací úvěry jednotlivé firmě. Proti tomu je šrotovné systémový nástroj.
Ovšem z dnešního pohledu a z pohledu, v jakém stavu jsou veřejné finance, bych možná už šrotovné úplně nedoporučoval.
Loni v srpnu jste se ve svém auditu ptal: Mohou snad vlády ovládat evropskou kolektivní psýché? Mohou lidem vrátit optimismus? Dá se na to teď po necelém roce odpovědět?
Vlády jsou velmi důležitým momentem, který může vrátit pozitivní očekávání. Souvisí to už s tím, jak silným hráčem vlády jsou. Počítají se různé dny daňové svobody, takže víme, že naše vláda zabírá jakoby polovinu ekonomického prostoru a ještě více ho nějakými nepřímými instrumenty ovlivňuje.
Takže to, jak rychle krize pomine a jak rychle se vrátí konjunktura, vždy bude souviset s tím, jak důvěryhodnou máme reprezentaci a jaké má představy a vize o tom, jak s nastalou situací naložit.
Lidé byli hodně naštvaní na politiky. Do jaké míry ale za tu krizi opravdu politici mohou? Ať už ve Spojených státech nebo v Evropě?
Z našeho pohledu je krize skutečně importovaná - v České republice za ní nikdo nemůže. I když je jasné, že ve volebním boji se to používá jinak. Jsou tu ale zjevná selhání. Třeba když vláda dlouho říkala, že se nás krize nedotkne, logicky tím ovlivňovala i očekávání podnikatelů, kteří ji brali za slovo a pokračovali v investicích, což se mnohým z nich zjevně nevyplatilo.
Druhá věc souvisí s předsednictvím. V tomto případě jsem se od loňského července skoro monotónně opakoval, když jsem upozorňoval vládu, že prioritou českého předsednictví bude právě finanční a ekonomická krize a že by si vláda měla najít experty a ekonomy. Víme, že NERV byl sestaven až v lednu. To je jedna z mála věcí, kdy bych se pochlubil, že jsem možná něco psal včas.
Spolu s ekonomem Tomášem Sedláčkem upozorňujete na to, že zatímco Amerika učila na počátku 90. let celý svět privatizovat a deregulovat, dnes sama znárodňuje a reguluje. Je toto cesta ven? Znárodnění ještě nedávno bylo skoro sprosté slovo.
Z našeho pohledu, z naší zkušenosti v tomto prostoru máme logicky tendenci tento pojem ideologizovat. Promítá se nám do toho představa, že to má být jakýmsi cílem, nějakou idejí. V anglosaském světě to má jiný význam a většina normálních lidí se k tomu takhle nestaví. Nikdo tam neznárodňuje proto, že by si myslel, že je to lepší řešení. Není to žádná takováhle vize.
Naopak v mnoha ohledech je to vlastně velmi tvrdý a pravicový postup, pokud se pravicový pohled na svět váže se zodpovědností. Je to sice zestátnění, ale na druhou stranu vláda velmi tvrdě postupuje proti akcionářům a majitelům, kteří jsou za situaci bank a podniků zodpovědní.
Druhá věc je, že vláda převádí velkou část majetku na odbory, ale když odbory získají tento podíl, vzdávají se výměnou za to velmi štědrých sociálních a penzijních kontraktů. A pokud se transformace podniku nepovede, z tohoto vlastnického podílu nezbude do roka třeba vůbec nic.
A třetí věc je, že když americká vláda částečně zestátňuje automobilky, upřednostňuje bankovní věřitele. A bankovní věřitelé jsou také do značné míry vlastněni státem nebo státem garantováni. Takže pokud by stát neupřednostňoval tyto věřitele, poškozuje daňového poplatníka.
Je to velmi složité schéma, ale ideologie v tom není. Samozřejmě jsou Obamovi poradci, kteří říkají, že je třeba krize využít k ideologickým, programově tradičně levicovým věcem, ale myslím, že primárně to cíl není.
Když nastupoval Barack Obama do úřadu prezidenta, čekaly se od něj razantní kroky, velká rozhodnutí. Může se Barack Obama ve svých krocích na někoho spolehnout, obrátit, s někým se poradit? Zdá se, že americká ekonomická obec je hodně rozhádaná, a vypadá to, jako by nikdo přesně nevěděl, co se má udělat.
Co se má v tuto chvíli udělat, neví nikde nikdo. Předpovědi a rady i renomovaných mezinárodních institucí jako OECD, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu si často odporují a každých čtrnáct dní tyto instituce tvrdí něco jiného. Vědět v současnosti, co se má dělat a jak postupovat, je velmi obtížné a nechtěl bych být v kůži někoho, kdo to má na starosti.
Co se Obamových poradců nebo jeho představ týče, on je samozřejmě ten, kdo ve finále musí udělat rozhodnutí. Navíc to musí udělat rychle a transparentně, což je samozřejmě velmi obtížné. Obama není ekonom a musí se spolehnout na nějaký názorový proud. A to jsou v Americe, ať vládne pravice nebo levice, bankovní kruhy, zpravidla spojené nejblíže s bankou Goldman Sachs. To funguje v podstatě zaručeně.
Obama se za celou svou politickou kariéru samozřejmě vůbec nepřipravoval na to, že bude zbavovat americký bankovní sektor toxických úvěrů. Bude to stát stovky miliard dolarů, možná biliony dolarů. Účet se bude uzavírat za dlouho. Ale rozhodnutí musí udělat on jako amatér, proto se musí spoléhat na profesionály. Je to riziko. Může se rozhodnout špatně a potom se s tím poveze celý svět.
Krizi na bankovním trhu řešil český stát v 90. letech. Oddlužoval velké banky, některým malým pomohl, některé nechal padnout. Když se podíváte na to, co se dělo ve světě a hlavně v Americe v posledních měsících, zvládli to američtí finanční mágové lépe než tenkrát Česká republika?
Rozhodně spousta věcí probíhá daleko rychleji a razantněji. Ale jestli to zvládli lépe, těžko říct. Přece jenom je tam o něco lepší situace v tom, že kongresmani a senátoři jsou do celé hry méně zapleteni. A instituce tam jsou asi o něco méně náchylné ke korupci.
Na druhou stranu teprve uvidíme. Pokud se situace bude protahovat a zákonodárci získají větší slovo v tom, jak se bude který podnik zachraňovat, celé to může dopadnout velmi špatně. Amerika má ale lepší právní kulturu a lepší fungování institucí, než máme my.
Na celé věci vydělávají, co se pověsti týče, Švédové. Švédský bankovní sektor měl totiž v 90. letech také velké potíže a také tam založili jakousi konsolidační agenturu. Švédští odborníci, kteří na tom tehdy participovali, dnes jezdí do Ameriky přednášet, jak se to jako má dělat. Zajímavé je, že z České republiky tam nikdo nikoho nezve. Samozřejmě Skandinávci jsou ti vzorní, jim se vždycky všechno povede, jsou ti disciplinovaní. Ale učit se dá i na špatných nebo kontroverzních příkladech.
Mohli bychom například Američanům vykládat o tom, že není zrovna chytré svěřit poslancům, v jejich případě kongresmanům, kontrolu nad konsolidační agenturou. Konsolidační agenturu u nás řídili vysloveně poslanci, dokonce to z nějakého záhadného důvodu dělali zadarmo. Zajímalo by mě, co je na tom tolik zajímalo.
Letos podle odhadů Čína vyrobí 17 procent světové produkce. Spojené státy americké jen 16 procent. Je to důležité? Svědčí to o dalším úkazu - úpadku Ameriky?
Takhle se na to dívat nemůžeme. Samozřejmě je to jeden z mnoha milníků, které budeme občas potkávat na cestě k tomu, že se poměry budou měnit. Že Čína bude stále důležitější a v určitém okamžiku se stane dominantní. Tomu nezabráníme, to je trend a vývoj. Navíc ve vyspělém světě nás ubývá, lidé se tolik nemnoží, mají málo dětí. Takže to má i demografické aspekty.
Podstatné ale je, že ještě dlouho ten vývoj nebude tak zbrklý, jak se v tuto chvíli zdá, protože krize ho jakoby urychluje. Amerika je pořád s Čínou nesrovnatelná. Amerika má úplně jiné školství, úplně jinak vychovává a vede lidi. Asiaté a Číňané jsou jistě velmi inteligentní a pilní. Ale protože nežijí ve svobodné společnosti, je jejich systém vzdělávání založen na biflování, disciplíně. Zatímco ten americký je založen na kreativitě, na určitém zdůrazňování autonomního svobodného myšlení a přemýšlení.
Když se pak podíváme na to, co se dnes všechno vymyslí v Americe a co se vymyslí v Číně, tak co Číňané vymysleli? Samozřejmě kdysi dávno Číňané vymysleli střelný prach a hedvábí a kdovíco ještě, ale dnes se většina komerčně úspěšných věcí vymyslí ve Spojených státech. A ještě to tak dlouho bude.
Svůj úspěch nemůžete postavit jen na tom, že budete kopírovat, krást nebo si kupovat nápady a všechno vyrábět. Jenom o výrobu nejde. Když si vezmeme třeba iPod, pořád větší část přidané hodnoty jednoho malého iPodu zůstává finančně ve Spojených státech a ne tam, kde se smontuje.
Od roku 1985 hrajete v legendární rockové Garáži. Dnes je to vlastně Tony Ducháček a Garage. Máte ještě čas na hraní?
No, tak to mám a doufám, že to tak i zůstane. Druhá věc je, kolik toho kapela vyprodukuje a kolik zkouší atd. Ale teď je zrovna takový vrchol sezóny, takže pátky, soboty hraju vlastně skoro pořád. Jezdíme po republice i občas do světa. Jsem velmi rád, že můžu přepnout do úplně jiného světa a že se pořád obě ty věci udržují. Pak mě to nějak nabíjí i vzájemně.
Jste autor hudby některých skladeb. Spíš bych od vás čekala, že budete psát texty. Slovem se vlastně živíte?
Ne, to určitě ne, k tomu já vůbec nemám sklony. Jeden z důvodů, proč rád hraju v Garáži, je, že Tony Ducháček je skutečně vynikající rockový textař a jeho texty považuji za vynikající. Určitě nemám ambice mu konkurovat.
(redakčně kráceno)