Eva Hrnčířová je společně s Barborou Šámalovou stálou zpravodajkou ČT v Bruselu, kde působí od července 2007. První z nich mohli diváci před její bruselskou štací vidět na obrazovkách ČT například jako moderátorku Objektivu nebo pořadu U nás v Evropě, který přibližoval běžný život v unijních zemích. Na Objektivu spolupracovala také Barbora Šámalová, která působila jako zahraniční zpravodajka v různých koutech světa - na Kubě, v Jižní Americe nebo Afghánistánu. Za zpravodajství z Iráku získala v roce 2004 Cenu Ferdinanda Peroutky.
Eva Hrnčířová a Barbora Šámalová umí „eurořeč“ a líbilo se jim, když jim za zády soptil Drákula
V čem se Vaše práce příchodem předsednictví změnila?
E. H.: Hlavně jí výrazně přibylo. A vlastně z ní zbyla především politika. Mimo předsednictví byl občas čas točit třeba zajímavosti a události z Belgie, nějaké příběhy nebo nadčasovější témata. V poslední době jsme vlastně byli jen v kolotoči schůzek a zasedání všeho druhu.
B. Š.: Na nedostatek práce jsme si v Bruselu nikdy stěžovat nemohli, ale teď jí bylo ještě víc. Náš záběr se trochu zúžil. Byli jsme více v kontaktu s českými politiky, kteří byli v Bruselu skoro denně. Soustředili jsme se hlavně na Evropskou unii, takže máme méně času na reportáže ze života, zajímavosti, zprávy ze sousedních zemí.
Jak máte práci mezi sebou rozdělenou?
E. H.: V zásadě jak je potřeba. Nelze se nějak specializovat, protože každá z nás musí být připravená na všechno. Ale když to jde, udržujeme kontinuitu v některých tématech - například Bára zpravidla pokrývá NATO, já jsem dělala finanční krizi.
B. Š.: Obě sledujeme všechno, musíme mít přehled. Pokud ale jedna z nás „načne“ nějaké té
ma, snaží si ho držet kvůli kontinuitě.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
E. H.: Každý je trochu jiný. Ale většinou jsme se ráno domluvili s editorem v Praze, co a jak budeme zpracovávat. Pak jsme vyjeli s kameramanem. Často se snažím dopoledne zvládnout natočit rozhovor k tématu, abych měla odpoledne více času. Pak jsme jeli na tiskovou konferenci do Evropské komise, Rady EU nebo parlamentu, případně natáčeli další rozhovory někde jinde. Přitom jsem někdy telefonovala do zpráv ve 12:00 a po tiskovce hned do dalších, často následovaly telefonáty do odpoledních studií ČT24. A přitom už jsem musela reportáž napsat a s kameramanem sestříhat, aby nejlépe
tak do šesti byla v Praze. A to už jsme taky řešili, co bude další den, domlouvali rozhovory na dopoledne. Anebo jsem vstupovala v 19:00 živě do Událostí.
Jsou ale i dny, kdy třeba jen stříháme pro další pořady to, co už máme natočené, nebo točíme rozhovory na další dny nebo pro reportáže kolegů, kteří je připravují z Prahy. A někdy prostě jen sledujeme, co se děje, a chystáme další reportáže. Takových dnů ale bylo při předsednictví docela málo.
B. Š.: Obvykle začínám telefonátem do zpráv v 7 hodin ráno. Přečtu si zahraniční i české noviny a pak vyrážím za „potravou“ čili natáčet, sbírat informace. Každý den v poledne byla tisková konference v Evropské komisi. Mezitím jsou jiné tiskovky, na ministerských radách apod., schůzky s různými lidmi, kde se dozvídám informace. Současně dělám telefonáty do zpravodajských pořadů na ČT24, často za jízdy v autě nebo za pochodu. Odpoledne s kameramanem stříháme reportáž do Událostí. Klasickou minutu a půl vyrábíme celý den. Většinou je to maraton, který končí až po sedmé večer s Událostmi. Vlastně nekončí, potom mě čeká ještě příprava na další den.
Máte volné víkendy?
E. H.: Při předsednictví to bylo asi tak půl na půl. Ale stihla jsem i jet na týden na hory, takže si nemám na co stěžovat.
B. Š.: Ve zpravodajství nemáte nikdy úplné volno, pořád jste na telefonu. Někdy mám pocit, že ho slyším, i když nezvoní. Hodně cestujeme, což občas zasáhne i do víkendů. Mimořádná doba a krize si žádají ministerské schůzky a summity i mimo pracovní dny.
Jak na vás působí prostředí „evropské politiky“? Co jste se musela naučit, abyste se v něm zorientovala?
E. H.: Baví mě hledat v něm souvislosti a paralely. Rozklíčovávat, co za každou tou události vlastně všechno je. Kde se začal nějaký rodit určitý politický plán a proč vlastně. Srozumitelně zprostředkovat ty nekonečné hory závěrů a nařízení a zpráv běžnému divákovi je každodenní výzva. Ale aby se z toho člověk nezbláznil, musí pochopit, že žádný novinář v Bruselu nikdy nebude vědět všechno o Evropské unii a nikdy nebude rozumět všemu, co se tady projednává.
B. Š.: Jsou to zajímavé vody, pokud máte dostatek záchytných bodů, abyste se neutopili. Důležité jsou kontakty, vědět kam a na koho se obrátit, kde získat informace. Je třeba prokousat se odrazující „eurořečí“ a naučit se rozlišovat mezi tím, co je podstatné a co je jen propaganda Bruselu. V každém případě evropská politika čím dál tím víc ovlivňuje naše životy, na což v Česku někdy zapomínáme.
Jakou dosud nejnáročnější situaci Vám předsednictví přineslo?
E. H.: Nevzpomínám si na nic, co by nějak vybočovalo. Práce zpravodaje je vždycky jeden den šíleně náročná a druhý den zase klidnější. Nejnáročnější je zvládnout, když se vám ty „náročné dny“ nahromadí.
Na jakou událost si naopak ráda vzpomenete?
E. H.: Na to, jak tři lidi v Bruselu čekali do tří hodin do rána na zakrytí bulharského tureckého záchodu na Černého Entropě. Kameraman Martin Stehlík, který mrznul před budovou Rady EU, já doma, abych udělala živý telefonát, až se to stane, a pak ten člověk uvnitř, který tam zápasil s tím černým hadrem.
Jak na Vás Entropa působila?
E. H.: Jako velká legrace. A i když k ní a celé té story kolem mám asi jako každý spoustu výhrad, faktem je, že nikdo jiný si tady na něco takového zatím netroufnul.
B. Š.: Entropa byla rozhodně nejoriginálnější dílo, které kdy viselo v Radě Evropské unie. Jediné, u kterého se denně zastavovali lidé, aby si ho prohlídli. Jediné, za kterým se do evropských institucí vydávají turisté. Kromě toho mě těšilo, když mi při živém vstupu za zády hrály dudy a soptil Drákula.
Co máte v Bruselu i v celé Belgii ráda?
E. H.: Mezinárodní prostředí, klidnou atmosféru, mezinárodní kuchyni a čokoládu.
B. Š.: Secesní domy, upravené parky, výborné jídlo a skvělé pivo.
Co by si měl každý Evropan odnést z českého předsednictví?
E. H.: Když nic jiného, tak v souvislosti s Entropou možná kus českého smyslu pro humor a ironii, protože tím jsme asi opravdu v Evropě výjimeční.
B. Š.: Že Česká republika je víc než jen postkomunistická země s levným pivem. Snad si někdo všimne, že i v Česku jsou schopní lidé a odborníci, kteří umí odvést dobrou práci. Doufám, že to tak bude.