„Bez energie z jádra se neobejdeme,“ říká klimatolog Jan Pretel

Českou republiku v posledních dnech sužují tropická vedra, následné bouřky a přívalové deště, které na mnoha místech země způsobily devastující povodně. Někteří tyto výkyvy počasí považují za neklamný důkaz globálního oteplování, ve skutečnosti jde o celkem standardní klimatický jev. Problémem je totiž spíše samotné vodohospodářství a správa krajiny. Globální oteplování tedy sice nejspíše nemůže za současné povodně, ale jako jev je to vědecky ověřená skutečnost. Celý svět dnes hledá prostředky na boj s klimatickými změnami i na ochranu před jejich důsledky. Zatím jde však spíše o politiku než o reálná a účinná opatření. Své o tom ví Jan Pretel, mezinárodní expert na klimatologii, vedoucí oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu, kterého v Interview ČT24 z 2. července přivítal František Lutonský.

Jak se na bleskové povodně dívá klimatolog? Je to něco neobvyklého?
Pokud spadne hodně srážek ve velmi krátkém časovém okamžiku na malém území, s povodněmi samozřejmě musíme počítat. Bohužel k tomu došlo a s tím nic v současné době neuděláme.
Situace, která nastala, se předvídat až tak příliš dopředu nedala, poněvadž v tuto dobu bývá obvykle takzvané medardovské počasí. To je charakterizováno zejména západní advekcí, poněvadž povrch našich končin je v té době už poměrně dobře prohřátý. Vlhká vzduchová hmota, která jde z Atlantiku, je pak velice příznivá pro to, aby vznikaly přeháňky.

Takže žádný důvod ke znepokojení? V našich zeměpisných šířkách i délkách je to něco obvyklého?
Je to v podstatě obvyklá situace, i když tentokrát byla trošičku jiná. Příliv chladného a velmi vlhkého vzduchu totiž přišel z východu, čímž to bylo trošku neobvyklé. Nicméně je s tím třeba počítat.

Video Interview ČT24
video

Interview ČT24

S ohledem na to, že bleskové povodně přicházejí několik dnů v řadě za sebou, bude podobných jevů přibývat s tím, jak se mluví o změnách klimatu?
Z hlediska teorie o změnách celkového světového klimatu lze předpokládat, že počet takových případů se bude zvyšovat.
Nicméně tady je problém v tom, že se nad Ukrajinou a Běloruskem vytvořila nepříliš mohutná tlaková výše, která tady blokuje proudění. Takže pořád čekáme, kdy prorazí západní advekce a toto skončí. Bohužel to podle našich prognózních meteorologů vypadá ještě na několik dní.

Počasí se měnilo od doby, co planeta vznikla. Navíc vy se spoléháte na data z Klementina stará nějakých 200 let. Víme vůbec, co bude nebo nebude následovat?
Planeta se vždy měnila. Proto nemám rád výraz globální oteplování. Když se řekne globální oteplování, globální nárůst teploty je někde na úrovni jednoho stupně - samozřejmě jak kde na světě. Pro normálního laika jeden stupeň oteplení za 100 let nic není.
Problém je ten, že teplota v poslední době narůstá skutečně velice rychle. Takže s planetou se něco opravdu děje. Trend toho nárůstu teploty je prostě varující.

A je to jeden stupeň, nebo je to 0,6 stupně, protože data jsou různá?
Oficiální hodnota nárůstu globální teploty je 0,74 stupně. V Evropě se tato hodnota uvádí přes jeden stupeň, u nás v Česku je ta hodnota ještě vyšší. Třeba pro Prahu v Klementinu za 100 let je to nárůst o 1,7 stupně.

To už je docela dramatické. Ovšem s ohledem na to, jak jsou tato data stará, neproměňovalo se také město samotné? Takže by docházelo k nějakým nepřesnostem?
Samozřejmě na počátku 20. století určitě vypadalo město úplně jinak. Takže vliv antropogenního tepla, které město vyzařuje, tady skutečně je. Ovšem my pozorujeme rychlejší nárůst tak od poloviny 80. let. A dá se dost dobře předpokládat, že od poloviny 80. let do dneška k zásadní změně tepelného ostrova v Praze nedošlo.

Nedávno jsem si přečetl návrh OSN, aby se zvýšily peníze dávané na ochranu rizikových území, kde hrozí přírodní katastrofy. Nebudou to jednou peníze vydávané i sem do České republiky?
Měly by být. Na úrovni OSN už se dnes skutečně nehovoří pouze jen o záležitosti globálního oteplování, ale spíš o důsledcích na ten celý ekosystém. A záležitost prevence proti katastrofám je na pořadu dne.

Velmi ožehavé téma, ostatně i téma pro českého prezidenta Václava Klause, je, jestli panuje mezi klimatology shoda, nakolik se na změnách klimatu podílí člověk?
Shoda nepanuje. I závěry mezivládního panelu IPCC (Mezinárodní nebo Mezivládní panel pro změny klimatu) nehovoří o tom, že se na tom z 90 procent podílí člověk. Tam se hovoří o tom, že se člověk významným způsobem velmi pravděpodobně podílí na nárůstu emisí skleníkových plynů s následkem celkové změny klimatu. Z toho však nelze dovodit, že by se na tom podílel z 90 procent. Ten kvantitativní podíl opravdu vyčíslit nelze.

Lze alespoň říct, jestli je člověk hlavním hybatelem toho dění?
Je významným, hlavním činitelem. Ovšem často se to nesprávně vykládá. Převádí se to na to, že jde o emise skleníkových plynů. Ano, člověk se podílí na emisích skleníkových plynů významným způsobem, ale člověk se podílí i na změnách ekosystému. A to je také antropogenní změna.
Třeba povodně. Řeky kdysi meandrovaly, ale potom se koryta narovnala, vybetonovala. Dokud byl terén zmeandrovaný a přišla povodeň, voda se rozlila do krajiny, vsákla se do půdy a byl to svým způsobem i pozitivní jev pro hydrologickou bilanci - pro zásoby pitné vody. Ale když koryta řek vybetonuji, voda se prožene. Pak stačí pár spadlých stromů a jeden nízký most a máme povodeň. Je to antropogenní změna, ale vůbec nesouvisí s emisemi skleníkových plynů. Takovýchto příkladů by se dala uvádět celá řada.

Je jasné, že k nějakým změnám klimatu dochází. Je tedy potřeba se rozhodnout, jestli investujeme peníze do toho, abychom zabránili zvyšování globální teploty nebo abychom se připravili na změny, které přijdou. Dá se to tak říct?
Ano. Před deseti dvaceti lety, kdy začínaly tyto diskuse na mezinárodní úrovni, se hodně mělo za to, že emisemi skleníkových plynů problém vyřešíme. Dneska se ale zjišťuje, že tak tomu nebude, že je třeba se paralelně zabývat otázkou snižování emisí a adaptačními opatřeními. To znamená vědět, že se něco děje, vědět, jaké to má dopady, a pokusit se tyto většinou negativní dopady nějak minimalizovat.

Modelový příklad: máte miliardu korun, v jakém poměru ty peníze dáte kam?
Na to je poměrně obtížné odpovědět. Environmentálních ekonomů, kteří jsou schopni posoudit otázku vlivu snižování emisí, je celá řada. Nicméně jejich analýzy nejsou příliš přesné…

Nejsou přesné, protože není možné vyčíslit dopad?
Není to možné přesně vyčíslit. Ještě hůř jsou na tom ekonomové, kteří by se chtěli zabývat efektem adaptačních opatření. Krizová situace totiž může i nemůže nastat, a to lze prostě ekonomicky velice obtížně vyčíslit.
Třeba na úrovni Evropské agentury pro životní prostředí jsem se v posledních dvou letech zúčastnil série workshopů, kam byli pozváni environmentální ekonomové, kteří by se měli zabývat otázkami adaptačních opatření. I tito ekonomové jsou bohužel v problémech, jak to vyčíslit, proto není příliš jednoduché odpovědět na vaši otázku. Asi nejjednodušší je 50 na 50.

Vlastně neznáme ten efekt…
Neznáme ho. Ale podívejte se třeba na povodně z minulého týdne. Uvádí se hodnota 5,5 miliardy. Pokud se příliš nemýlím, je to zhruba půl procenta ročního HDP. To je strašně moc.
Třeba Sternova zpráva hovoří o tom, že peníze na snižování emisí by odpovídaly asi jednomu procentu celosvětového HDP. A například u varovného systému na povodně jsou odhady takové, že by mohl stát kolem dvou miliard korun, které ale nejsou. Takže varovný systém by stál zhruba třetinu proti 5,5 miliardy.

Když to řeknu hodně zle, je potřeba ještě pár takových povodní, aby si politická reprezentace uvědomila, na co by ty peníze měly vůbec jít?
Ano, to je v podstatě dost přesné. Evropská unie ještě v roce 2003 byla poměrně velmi striktně proti adaptačním opatřením a domnívala se, že se všechno vyřeší opatřeními na snižování emisí.
Ovšem ukázalo se, že extrémních povětrnostních situací stále přibývá po celé Evropě. Díky tomu Evropská komise velmi změnila svůj názor a v roce 2006 začala pracovat na takzvané zelené knize. To bylo přípravné stadium pro adaptační opatření, která se na počátku tohoto roku „přebarvila“ na bílou knihu. Takže se s tím stále bude pracovat a hledat konkrétní adaptační opatření.

Když se podíváme, kolik se ročně koná různých konferencí s účastí politiků, ekonomů atd., je to v podstatě stále hra se slovíčky. Jak se dá s přírodou třeba v těch českých podmínkách spolupracovat, aby nás klimatický systém jako takový nepřekvapil? Říkali jsme dvě miliardy do varovného systému. Co dál v případě České republiky? Nebo se máme spolehnout na Evropskou unii?
Na Evropskou unii bych v tomto smyslu nespoléhal. Buduje se takzvaný evropský Clearinghouse. To je výměna informací mezi jednotlivými členskými státy na horizontální i vertikální úrovni, aby politici věděli, co dělá výzkumná akademická sféra. Jde o totální výměnu informací.
Těžko lze spoléhat na nějakou evropskou direktivu o změnách klimatu. Představa vytvořit jednu směrnici na adaptační opatření tady byla. Možná by mohla být rámcová, ale rozhodně ne konkrétní. Adaptační opatření nemůže organizovat úředník z nějakých ministerstev, i kdyby byl sebelepší odborník. Tam je třeba se spolehnout skutečně na lokální vlády, místní úřady, na obce.
Jako to známe z historie: Babička se podívala, odkud se zatahuje obloha a řekla, neměj strach, mraky jsou na takové straně, že z toho nic nebude.

V prosinci by se měl odehrát summit ohledně dalšího postupu, jak dál se životním prostředím po skončení platnosti Kjótského protokolu. Pomohl nám chvíli Kjótský protokol k něčemu?
Možná politicky, ale fakticky nám nepomohl, poněvadž s výjimkou států z postsovětského bloku, kde skutečně došlo ke snížení emisí, ve všech ostatních státech protokol splněn nebude. Dokonce v takové Kanadě byly emise překročeny zhruba o 15 procent. Spojené státy se ho vlastně vůbec nezúčastnily.
Navíc od doby, kdy se Kjótský protokol vyjednával, se výrazně změnila bilance světových emisí mezi průmyslově vyspělými státy, které vlastně tvořily ten protokol, a státy rozvojovými. Tehdy rozvojové země emitovaly asi 30 procent celosvětových emisí. Ovšem před dvěma lety se to zlomilo. Pokud nedojde k zásadní změně, uvažuje se, že v roce 2025 budou rozvojové země emitovat zhruba tři čtvrtě celosvětových emisí. Tyto země přitom v Kjótském protokolu zahrnuty nejsou.

Tyto země je potřeba k tomu nějakým způsobem přinutit. Asi nejlepší motivací jsou peníze. Jak to vidíte v době ekonomické krize? Nestraší vás to? Kjótský protokol dodržen nebyl a řekněme si upřímně, že laťka byla poměrně nízko.
Nejsem ekonom, takže neumím říct žádná kvantitativní čísla. Ale je zcela jasné, že mě to straší, poněvadž ty peníze prostě nejsou a nebudou.
Evropská unie by chtěla do Kodaně přijít prostě s třicetiprocentním závazkem redukce, což má z odborného hlediska jistý podklad. Jenomže, aby na to přistoupily vyspělé státy z rozvojových zemí (Čína, Indie, Brazílie, JAR), požadují peníze. Ty by měla unie přislíbit. Bohužel zatím nelze nalézt dohodu v rámci Evropské unie, kdo na to dá kolik.
Osobně si myslím, že když jako unie pojedu do Kodaně, přislíbím nějakou částku a teprve potom budu hledat, jak se o to mezi sebou podělíme, může dojít k tomu, že se na to nakonec nesložíme. V tom vidím riziko.

Za pár desítek hodin začíná summit G8 v Itálii, který by měl připravit konečné podklady k summitu v Kodani. I s ohledem na to, že je finanční krize, je možné, že se státům do toho moc chtít nebude? Že ty závazky jsou pro některé státy už teď tak velké, že dopředu vědí, že je nebudou moci splnit?
V podstatě už dva roky se těchto politických mezinárodních jednání neúčastním, takže do toho nejsem přímo zatažen. Nicméně to stále jaksi sleduji.
Jsem velmi skeptický v konkrétní hmatatelný pokrok, který v Kodani bude učiněn. Z politického hlediska (politik si nikdy nepřizná, že udělal chybu) samozřejmě nakonec summit skončí „úspěšně“. Ale z klimatologického hlediska - z hlediska celé společnosti příliš velkým přínosem nebude. Rád bych se mýlil.

Rád bych se zeptal na emisní obchodování. Jak vysvětlit lidem, kteří třeba čerpají peníze z programu Zelená úsporám, což jsou peníze z Japonska, že se Česká republika nějakým způsobem stará o životní prostředí, ale dá možnost Japonsku, aby za japonské peníze ničilo životní prostředí v důsledku i tady v České republice?
Pro nás je celkem ekonomicky příznivé, že jsme prodali emisní přebytky, a nakonec to může některým lidem pomoci. I když u toho zeleného programu je prý dosti obtížné zatím na dotaci v reálu dosáhnout.

Je vlastně vůbec jasné, podle čeho se s emisemi obchoduje?
To celkem jasné je. Přebytky jsou jen v ekonomicky vyspělých státech, a to ve skupině postsovětského bloku, nikde jinde nejsou. A státy, které nejsou schopny emisní limity splnit, si to můžou koupit z našich kvót. Navíc my je musíme prodat, poněvadž když je neprodáme, spadnou zcela vniveč. Jinak ale pro globální životní prostředí má emisní obchodování velmi zanedbatelný přínos.

Abychom Českou republiku neposadili závěrem do pozice svatouška, protože v České republice je jeden z největších podílů emisí na osobu. Vidíte to jako problém?
Kdyby došlo v Kodani k nějaké dohodě, nebude velmi pravděpodobně v prostých procentech, ale bude vázána na podobné ukazatele jako množství CO2 na obyvatele, množství CO2 na HDP. Pokud by k takové dohodě došlo, dostaneme se do silné nevýhody.
Je to dost problematické. Musíme vidět i historii našeho průmyslu. My jsme skutečně na energetice poměrně velmi závislí, takže to nelze jednoduše najednou změnit. Nelze se postavit na úroveň Francie, která má 70 nebo 80 procent zdrojů z jádra. My máme necelých 30 procent z jádra. Tedy to platilo u vlády pana Topolánka. Za koalice zelených s ODS bylo v podstatě „zakázáno“ o jádru mluvit.
Ostatně to považuji v současné době za nesmyslnou záležitost. Doufám, že příští vláda, ať už to bude velká koalice nebo malá koalice, toto jaksi otevře. Bez energie z jádra se totiž bohužel zatím v nejbližších třech dekádách neobejdeme.

(redakčně kráceno)

Kjótský protokol
Kjótský protokol