Tramping je český fenomén trvající bezmála století. Zpočátku šlo o pár často vysmívaných dobrodruhů, kteří hledali únik ze všedních dnů. Během první republiky se tramping stal módní záležitostí a během komunistické totality jedním ze způsobů, jak uniknout šedivé realitě norem a zákazů. Svébytný a svým způsobem svobodný život trampů však vyvolával po celou dobu kontroverze v majoritní společnosti. A jestliže za první republiky byli trampové považováni za nezodpovědné hejsky, paranoidní komunistický aparát v nich viděl rovnou rozvratné živly a také se tak podle toho choval. Ideu trampingu však zdolat nedokázal. To se povedlo až moderní demokratické společnosti, ve které jako by na romantiku víkendových tuláků už nezbylo místo.
Trampové a paďouři, Rosa na kolejích
O trampském hnutí hovořili v Historii.cs z 24. září historik Jaroslav „Jáček“ Čvančara (JČ) z Ústavu pro studium totalitních režimů, publicista Jindřich „Kániš“ Marek (JM), historik Fedor „Ňuf“ Skotal (FS). Ptal se novinář Vladimír „Zachar“ Kučera.
Jak vlastně vznikl tramp?
JM: V magickém roku 1918 nejen vzniklaČeskoslovenská republika,ale především skončila první světová válka. Najednou došlo k dynamickému uvolnění,k pocitu svobodu u obrovského množství mladých lidí, kteří se vrátili z fronty nebo frontě unikli a zároveň měli existenční problémy (byli to třeba mladí dělníci). Ti všichni si nějakým způsobem předtím „čichli“ k začínajícímu skautingu, ale už byli ve věku, kdy je klasický skauting tolik netáhl. Tak se z nich stávali tuláci, říkalo se jim divocí skauti. To jsou zárodky těsně po válce.
Po roce 1922 přichází Jack London a jeho kniha, kde se objevuje slovo tramp, a tím vlastně trampské hnutí v Československu začíná.
FS: Vznik trampingu jako hnutí je kladen oficiálně po konci první světové války. Ale už po roce 1914 jezdili divocí skauti a pozdější zakladatelé „Ztracenky“ (osady Ztracená naděje) ke Svatojanským proudům. A nedávno zesnulý jihočeský badatel Jiří „Kajman“ Jakeš stopy trampingu na jihu Čech objevuje již kolem roku 1912.
JČ: Někteří se plavili na kánoích a vyměnili vesla za pušky, když nastoupili do rakousko-uherské armády. Potom díky vzniku legií na Sibiři a Dálném východě přišli do kontaktu s jednotkami americké armády. A říká se, že oni jako první později přivezli některé americké lidové písničky do Čech.
JM: Plno našich kluků tehdy sloužilo také v rakousko-uherském námořnictvu. Mezi nimi se pak objevují trampské legendy, které po válce začínaly s hausbóty na řece. Takže těch zdrojů ze zahraničí na romanticky orientované české mládence a později i děvčata bylo opravdu hodně.
Slovo tramp a vůbec řada zvyků, rituálů, přezdívek má americký původ. Proč tomu tak bylo?
JM: Bylo to také tím, že se u nás objevily knížky takových lidí,jako byl právě London, ve 20. letech třeba Setton a další. Ve 20. letech se stal také velkýmfenoménem biograf.Byl to sice němý film, ale kovbojkys Tomem Mixem a další,měly určitě svůj vlivna milovníky přírody a romantiky.
JČ: Konjunktura amerických němých filmů byla ohromná a zanechala velký vliv. Možná ještě dřív než Tom Mix zanechal obrovský dojem film Býčí oko s Eddy Pollem. Eddy Pollo byl americký cowboy, který dokonce přijel do Prahy. Bob Hurikán v Dějinách trampingu zmiňuje, že zklamal, protože nepřevedl na koni na Štvanici, na co byli trampové zvyklí z jeho filmů. Takže Eddy Pollo v Praze vyhořel.
Nicméně zanechal obrovský dojem na vznikající osadu Arizona v roce 1921, jejímiž členy byli známý kameraman Čeněk Zahradníček nebo ilustrátor Zdeněk Burian. Srub Arizona naproti Medníku na Sázavě sice asi za dva roky vyhořel a oni se přestěhovali někam na Berounku, přesto Býčí oko s Eddy Pollem všichni zmiňovali jako to pravé.
Co to bylo vlastně v originále americký „tramp“?
JM: Významů je několik.Byl to především tulák.Ve významových slovnícíchse u slova tramp objevujei těžký, nepravidelný krok.Pod jménem „Tramp“ se objevujíi některé říční lodě,které nemají pravidelnou trasuani pravidelnou časovou liniisvých plaveb. Výrazů bylo mnoho.
„Končí“ to v 60. letech ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře,kdy tehdejší překladatelé dabingupoužili podle mě jednoznačně úmyslně slovo „tramp“ pro vrahy, lumpy a darebáky. V dalších dílech se to už neobjevuje.
JČ: Slovo tramp se v negativním smyslu objevuje už u Karla Maye ve 30. letech. Vždycky to byli tuláci, něco jako dnes bezdomovci, a měšťanská společnost se na ně většinou dívala skrz prsty.
Tak se dívala v podstatě měšťanská společnost i na naše trampy za první republiky. Jaký tady byl vztah společnost, establishment a trampové?
FS: Tramping byl podle mého názoruvždy hrou na svobodu.Zvlášť po válce nebo počínaje rokem 1939, kdy tady svoboda nebyla. Dokonce se stává jedním ze způsobů vnitřní emigrace.Samozřejmě tramping svou odlišností provokoval.A podle mého názoruvždy trošku provokovat chtěl.
Antonín František Svojsík, představitel českého skautingu, v roce 1924 napsal v Lidových listech článek pod názvem Bílé otrokyně v centru Evropy (což byly jakoby trampské squaw, tedy ženy) a cituje z ústavy osady Býčího oka, podle které jsou děvčata majetkem trampů, a pohoršuje se, jak hrozně se k nim chovají, jak pijí, kradou slepice. Ovšem historici trampingu tvrdí, že ústava Býčího oka byla legrace, že to byl trampský humor, který Svojsík vzal vážně?
JČ: Tramping byl vždycky velmi ušlechtilý, vyznával kamarádství, přátelství, vztah k přírodě. Kdo poznal zasvěceně tramping, tyto hodnoty vyznával.
FS: Samostatně dominantním živlem byli mužové. Třeba Josef Braun „Buřt“ vzpomínal, že za nimi přijížděly dívky až v neděli (nebyly volné soboty), protože se to nehodilo, neslušelo a protože pánové si to nepřáli.
V roce 1931 došlo dokonce k zásadnímu konfliktu se státní mocí. To je Kubátův zákon. Tehdy údajně až 15.000 trampů dokonce demonstrovalo v Praze. Co to bylo ten Kubátův zákon?
JM: Policejní prezident Kubát hledal legislativní formy,jak omezit trampské hnutí. Nacházel ho v takových předpisech,že například tábořit spolu ve stanu mohou jen sezdaní muži a ženy. Podobných omezení bylo mnoho.(Tento zákon byl pak zrušen Nejvyšším správním soudem).
JČ: Za Kubátem stál establishment lesních správ a soukromníků, lesů a podobně. To se trošku podobá dnešku.
JM: Po roce 1931, po Kubátovi, přichází tramping jako velká, až snobská společenská móda. Způsobily to úspěšné trampské písničky, které se začaly hrát i v rozhlase a třeba v Lucerně, a pak několik ne zrovna vydařených filmů typu Dobrý tramp Bernášek apod., kde se naopak tramping začal propagovat jako zábava mladých, veselých chlapců. Navíc se začal šířit z pražského prostředí, které obsahovalo střední Čechy, do všech koutů republiky.
FS: V této době byl tramping natolik módní, že třeba i pražské prostitutky vyjížděly v sobotu na osadu, přestože v sobotu mívaly největší tržby.
To do toho vnesly i filmové hvězdy. Pokud vím, právě na Ztracenku začala jezdit Adina Mandlová a takovéhle dámy. Ovšem není už to tehdy trošičku protimluv v trampingu? Osady měly být místy svobodného setkávání svobodných lidí, a stalo se to, že se osady změnily v paďourské chatové sídliště.
JM: Mně to připomíná jakoukoliv revoluci,která vypuknea pak požírá vlastní děti.Tramping si ublížil právě tím, že krásné sruby na Sázavě a podobně sem zavedly chataření jako fenomén. A v době 60. až 80. let z toho ten klasický paďour udělal obrovská sídliště a tramp jako milovník přírody najednou zjistil, že přírody má méně a méně.
FS: Průkopníci trampingu si postavili chaty, pak se oženili, měli děti a z trampingu se stávala rodinná rekreace. Najednou byli vázáni na jedno místo. S tím souvisí rozvoj trampského sportu, protože pánové si hledali náplň. Byly to dostupné sportovní disciplíny – hod kamenem do dálky, přespolní běh, kanoistika, vodáctví, rozšířil se také nohejbal a volejbal.
JČ: Sportovní osady vychovaly řadu vynikajících reprezentantů jako třeba Rudlu Chundelu nebo boxera Vildu Jakše a další.
Hovoří historik Marek Waic z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (přepis doplňujícího rozhovoru):
Koncem 20. let se trampské hnutí stalo masovým a trampové mimo jiné začali představovat relativně významnější politickou skupinu. Politické strany (především z levé a pravé strany politického spektra, tedy komunisté a fašisté) se proto snažily trampské hnutí nějak ovlivňovat.
Především se rozdělili sami trampové, kteří se začali nazývat nebo spíš obviňovat tím, že se dělí na politické a nepolitické. Nepolitičtí (jejich nejvýznamnějším představitelem asi byl Josef Peterka, známý jako Bob Hurikán) obviňovali politické, že kazí trampingu dobré jméno, že trampové se mají věnovat životě na osadách a nevstupovat do politického života.
Mezi politickými trampy pak byli levicově orientovaní intelektuálové. Nejznámější byl Géza Včelička, velký tramp. Ti se snažili spojovat trampské hnutí s určitými sociálními požadavky mládeže. Koneckonců jejich zesměšňování měšťácké společnosti, jak oni říkali paďourské, mělo také určitý politický nádech.
A co se týče pravicových trampů, například Jiří Stříbrný a jeho Polední list se snažil ani ne tak zmocnit, ale aspoň ovlivňovat trampské hnutí tím, že do Poledního listu zavedl trampskou rubriku.
Druhá světová válka, okupace, jak tehdy trampové žili? To byly poměrně spoutané poměry.
JČ: Už v roce 1939 mnozí trampovénesložili ruce do klína a odcházeli do zahraničí.Například Vilda Jakš, ale i jiní. (Vilda Jakš v srpnu 1943 zahynul jako střelec Liberatorů 311. perutě.)
JM: Symbolem trampingu kromě romantiky, lásky k přírodě a kamarádství je svoboda jako taková. Takže když se trampové někdy proti někomu bouřili, bylo to vždycky proti tomu, kdo se jim snažil brát jejich představu o svobodě. Ať to byli nacisté, později komunisté.
Proto nebylo nic překvapivého, že když v roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku, šli mnozí trampové bojovat do Španělska mezi interbrigadisty proti nacistům. Třeba z trampské osady Vodopád ze severních Čech (Dolní Háje u Duchcova) byl František Jaroš, španělský interbrigadista, ve Velké Británii později vycvičen jako výsadkář, který padl u Dunkerque. A jeho věrný kamarád Olda Sejček bojoval u Tobruku. Čili ti hoši věděli, kde je nebezpečí, často dřív než oficiální politici.
FS: Vždy bych za tím viděl tu romantiku. Šli do Španělska, o kterém zpívali v písních.
JM: To mi potvrdil už zesnulý Alois Soběslavský, interbrigadista a tramp, který mi napsal krásné povídání o tom, proč šel bojovat do Španělska. V prvních třech čtyřech řádcích napsal, že šel bojovat proti fašistům, za svobodu a tak, a na dalších asi 20 řádcích vzpomíná ne Cervantese, kytary, flamengo, koridu atd. Prostě je tam táhla i srdce dobrodruhů.
JČ: To hlavní gró ovšem bylo v domácím odboji. Za všechny zmiňme zimní brigádu Ladislava Brochese a Packarda, kteří pak zahynuli v roce 1943. Také zmíněný Bob Hurikán založil partyzánskou zimní brigádu. Její příslušníci mimo jiných akcí v roce 1944 přechovávali sovětského důstojníka, nějaký hajný je udal a posléze byli zatčeni benešovskou služebnou gestapa. V podstatě zázrakem se dočkali konce války.
Trampové přešli do osvobozeného státu a tramping pokračoval. Jak tehdy navázal? Byly tam nějaké vlivy druhé světové války na další vývoj trampingu?
JM: Byly. Hlavně ve výstroji – od kovbojských oblečení na vojenské.Po válceto tu zbylo po německé, americké, ruské armádě i po našich zahraničníchjednotkách, Africakorpsu…
Ovšem tramping zaznamenaldalší rozšíření v tom,že vedle tradičních místokoloepicentra Prahy (Sázava, Berounka apod.)se znovu začalo osidlovatpohraničí. Plno mládenců se najednou začalo usazovatna Karlovarsku a Děčínsku,kdezabavili nějakou starou chalupu a nacházeli nové krásy přírody,jako je Českosaské Švýcarsko atd. Takže tramping těsně po válce znova zaznamenal rozkvět. To se ale po roce 1948 razantně změnilo.
Mluvíme-li o roce 1948 a dalším vývoji, uvedl bych článek z Rudého práva z roku 1950, kde je reportáž o stavbě Slapské přehrady a o prostoru Svatojanských proudů, což bylo pro tehdejší trampy prakticky posvátné místo:
"V období mezi dvěma válkami, kdy lidé před chmurnou skutečností hospodářských krizí, hladu a nezaměstnanosti utíkali k falešné romantice, která měla pomoci zapomenout na neradostný život, se staly Svatojanské proudy eldorádem takzvaných trampů.
V úborech amerických pastevců dobytka, cowboyů, zpívali za doprovodu kytary hloupé písničky o tom, že 'dávno vychladly mé pistole', 'jak do osady přišla dívka', 'přestaňte, kamarádi, přestaňte jásat a hrát' (to přitom byla písnička, která se hrála, když někdo umřel) a jiné nesmysly, které měšťácká kultura rozšířila ze strachu, aby lidé nezačali zpívat písně jiné. Písně boje a vzdoru proti kapitalismu.
Přírodní romantika dravé řeky i falešná romantika písní byla dnes ve Svatojanských proudech vystřídána romantikou budování. Místo karikatury hrdinů, pistolníků s kolty a sombrerem, objevili se ve Svatojanských proudech skuteční muži, jejichž zbraní je pneumatické kladivo."
JČ: K tomubych dodal, že jedním z těch mužů, který tam nedobrovolně budoval, byl Babarican, který tam v podstatě přišel o zdraví. Je také známo, že za ním přijela Marie Majerová s Olbrachtem, jestli by jim neporadil, jak mají o stavbě přehrady napsat román. On jim řekl: „Ano, vezměte si lopaty a brzy na to přijdete.“
Jak se tedy komunistický režim stavěl k trampům a trampingu?
JM: Jako ke všemu, co nebylo organizovanénebo bylo formálně organizované a nezávislé,jako byl právě skauting, sokolové a další projevy občanského života tehdejší společnosti.
A pak je taky štvalo, že základem trampingu byla dělnická mládež. Komunisty se svým třídním pohledem na svět rozčilovalo, že existují i mladí dělníci, kteří místo toho, aby budovali, se o sobotách a nedělích věnují takovéto zábavě. Takže proti trampingu začaly represe.
Tramping se do značné míry stáhl. Udržel se hlavně na Sázavě a Berounce, byť třeba v menší síle. V pohraničí a jinde dostal těžké zásahy také tím, že vznikla zakázaná pohraniční pásma.
Represe byly i přímo v Praze. Spisovatel Dušek popisuje v jednom ze svých románů, většinou z prostředí Karlína, jak na trampy v 50. letech reagovala Bezpečnost na nádražích. Na jedné straně odřezávala domovenky a jakékoli symboly, rozřezala jim ale také třeba německé „tele“ nebo US tornu. Především ale zabránila v tom, aby vůbec na tramp odjeli, a pak je odvezla na sobotu a neděli na jakési „veřejně prospěšné práce“. Takže trampové skládali místo trampu v holešovickém přístavu uhlí apod.
V první polovině 60. let byly proti trampům největší zásahy zejména milicionářů. Třeba na Karlštejně se člověk nejdřív díval z okna, protože na nádraží stáli policajti, a vystupovalo se zpravidla z druhé strany vlaku a utíkalo rovnou pryč?
JM: Z let 1960 až 1964 by se daly snést dokladyo obrovském množství brutality a tuposti,kterou Lidové milicea Sbor národní bezpečnostivůči trampům prováděly.
Ovšem v polovině 60. letdochází k takovému zajímavému zlomu díky pozitivnímu vlivuněkolik lidí v Obraně lidu, v Mladém světě…
JČ: A i na ÚV KSČ byli lidé, kteří kdysi měli sympatie k trampingu abyli levicového a později komunistického zaměření.A právě oni vymysleli to,že Obrana lidu a Mladý světměly dokonce trampské rubriky. V druhé půlce 60. let se také začaly objevovat první pozitivní dokumentární pořady o trampingu.
Další je, že v letech 1949 až 1963 nesměl být v kinech jediný americký western. Pak nastalo uvolnění. Uvedli V pravé poledne a předtím ještě skvělý sovětský film Muži bez zákona. A to nastartovalo Limonádového Joe. (Kočího ve filmu Limonádový Joe hrál Venca Kunc, což byl spolu s Brochesem a Packardem člen zimní brigády.)
FS: Přibližně v polovině 60. let bylo jen v českých zemích na 200.000 trampů, což je samozřejmě úžasná síla. Vládní moc a policejní moc se bály trampů proto, že byli zpravidla skvěle vystrojeni pro pobyt v a přežívání v přírodě. Byli vzájemně propojeni a schopni do několika hodin se shromáždit na konkrétním místě rychleji než vojsko.
Hovoří historik Petr Blažek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Někteří trampové vzpomínají na 60. léta jako na nejhorší období, řada jiných je přitom označuje jako období zlaté.
V roce 1965 sekretariát ÚV KSČ projednával podrobnou zprávu a jednoznačně trampské hnutí označil za nežádoucí. Soudruzi potom řešili, jakým způsobem k tomu přistupovat. Nakonec pro další léta zvítězilo postupné ovládnutí trampu pomocí Československého svazu mládeže, protože trampské hnutí se vyvíjelo spontánně mimo oficiální svazy.
Navíc v 60. letech začaly ve velké míře vycházet trampské časopisy. Osady si vydávaly třeba pomocí cyklostylu svoje periodika, která nebyla pod cenzurním dohledem. Uvádí se, že v roce 1967 bylo vydáváno asi 30 takových periodik. Spolu s řadou výročních setkání a koncertů to byl jeden z hlavních důvodů, proč se snažila komunistická moc nějakým způsobem trampské hnutí usměrnit.
Teď jsme mluvili trošku o pochmurných věcech. Nicméně s trampingem souvisí něco, co je radostné, a to je muzika. Mimochodem často se dnes terčem kritiky stává třeba Porta.
Hovoří publicista Jan Rejžek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na Portu jsem poprvé přijel až v roce 1984 se zvědavostí, protože se mi zdálo, že Porta je takový podivný skanzen trampské muziky a české podoby country. Na Portě se mi hrubě nelíbilo. A to především proto, že na mě dýchla ta sterilní svazácká, bolševická atmosféra, kde bylo možná velkým překvapením a senzací, když tam vůbec někdo hrál na elektrickou kytaru.
Jenomže to už byla doba, kdy se ledacos trochu lámalo. A vývoj se projevil i v tom, že později na Portu přijeli dokonce písničkáři, kteří zkvalitňovali naši populární hudbu daleko víc než ti Vodáci, Roháči a další soubory, které tam obětavě a trpělivě celá léta jezdily.
Hovoří publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Porta určitě byla svazáckou záležitostí do té míry, že to svazáci organizovali. Ale tam se podařilo díky české chytrosti i proto, že tam přijela spousta trampů, kteří si přivezli svoje zvyky od táboráků, dát tomu jiný život.
Když už tam přijely tisíce lidí, každý měl svou kytaru a spousta lidí svůj stan a zpívali si, co chtěli. Už jenom když se šlo k výstavišti a člověk viděl ty spousty rozvěšených vzkazů, bylo to něco, co v socialistickém plánovaném systému působilo ohromně uvolňujícím dojmem.
A potom ať byl dozor nad Portou, jaký chtěl, mozky porty, především Michal Jup Konečný, dokázaly prosadit kapely, které se svazákům určitě nelíbily. Byl tam Wabi Daněk se svými texty. A když tam pak vystoupil Merta a říkal, že ho mrzí, že tam s ním nejsou ti, s kterými začínal, každý věděl, že mluví o Krylovi a Třešňákovi.
Čili celkově duch Porty – to, na co se tleskalo, jak se lidé chovali k sobě, jak to Kovářík s Vaškem Součkem uváděli, kdy se tedy věru nemluvilo o míru a socialismu – se těm svazáckým záměrům vymykal. 10 let jsem se cítil v Plzni opravdu velmi volně a pěkně.
FS: Tramping zvláště po druhé světové válce byl zatlačen do soutěsek osad a ztrácel kontakt s režimem, o který nestál, protože režimu nevěřil. Tak vzniká podivuhodná uzavřenost trampingu, vnitřní svět s uměle vytvořenými morálními kodexy, kde velkou roli hrál Foglar a jeho literární dílo. Tyto zásady bohužel nejsou přenosné do normálního života, ale na Porty se přenesly. Z Lochotína odcházelo 30.000 diváků a neležel tam jediný papírek na zemi.
JM: Tramping není jenom táboření nebo nějaká odnož táboření. Je to něco naprosto specifického, takže ani trampská písnička není nějakou odnoží country. Trampská písnička je svobodomyslná a nespoutaná v tom, že se pohybuje od valčíku a tanga až po bluegrass nebo formy, které k němu mají blízko.
JČ: Ono se to dokonce kdysi nazývalo trampgrass, protože naše první bluegrassové kapely v čele s Greenhorny byly z trampských osad.
FS: Tuzemská hudební teorie klade vznik českého country do souvislosti se vznikem trampingu po první světové válce. Tam už zaznívaly písničky později česky otextované atd.
Ovšem u ohňů a v hospodách se zpívaly nejen trampské nebo country písně, ale zpívaly se tam národní písničky, vojenské písničky, ruské písničky (vždyť známe osady s ruskými názvy, Sibiř, Čukotka), Včeličkova Máňa, Voskovec a Werich, později Suchý…
JM: A nebyly jen severoamerické, ale i iberské, španělské, latinskoamerické vlivy. Takže trampská písnička je jak to trampské hnutí.
Přirovnal bych to k trampskému oblečení. Třeba v 70. letech, když začala normalizace, trampa ze severních Čech a trampa ze západních Čech člověk poznal zdálky. Západočeši byli oblečeni v zeleném, ve vojenském, pokud možno něco po Američanech nebo po Britech. A Severočeši, to byl klobouk s liščím ohonem, kostkatá flanelová košile, prostě takové to kovbojské.
JČ: A to samé na severní Moravě, kde je začátek Pony expresu. Tam se také spíš udržela kovbojská doba.
Vy jste z generace, která pamatuje nádraží Braník plné trampů. My jsme tam teď byli, našli jsme tam v pátek odpoledne jednoho trampa.
JM: Na našem posledním vandru bylo nejmladšímu z trampů 53 let a nejstaršímu 62. Ale na druhé straně tady existuje několik forem životního stylu, které by bylo možné za určitých okolností považovat za trampské dědictví. Jsou to různí bunkrologové, milovníci Keltů, indiánů, kuby vojenské historie. Za trampské dědice je můžeme považovat tehdy, když tito romantici budou stejným způsobem uctívat svobodu, kamarádství a přírodu. Pak my odcházející trampové můžeme být spokojeni.
FS: My jsme si hráli a hrajeme dosud na příhody Londonových mužů z Klondikeu. Dnes si můžeme sbalit bágl a odletět tam. Nemusíme si to suplovat na Brdech. Takže tramping se svými rituály a svou vnější podobou zřejmě končí. Ale nepochybně budou další aktivity pobytu v přírodě.
JČ: Konec trampingu byl prorokován už ve 20. a 30. letech, v 50. letech několikrát, ale vždycky si nějakým způsobem našel svou cestu. Vždy na to má vliv i politika státu, protože jde o únik do přírody, do jiného světa.
Jeden můj kamarád, který nikdy netrampoval, vždycky říká, že trampům závidí, a že všech generací se tramping dotkl, i když to trampové nebyli?
FS: Nepochybně je tramping symptomem doby. Provází nás celou dobu, se všemi národními prohrami, velkými zbabělostmi i velkými hrdinstvími. Prostě je to odraz našeho života a doby, ve které žijeme. Je to český fenomén.
Nezmínili jsme zahraniční tramping, tedy český tramping v zahraničí, který existuje už od jeho vzniku, protože vznikaly trampské osady na Slovensku. Pak dokonce v Jugoslávii atd. Ovšem byl to export českých trampů. Slovenský tramping pak de facto zanikl po vzniku Slovenského štátu, protože Slováci odsunuli Čechy.
Po roce 1968, jsem ta generace, která to zažila, mi najednou odešlo celé mládí, všichni kamarádi najednou byli pryč. Dodnes žijí někde v Kanadě, v Denveru, v Austrálii. A tam se děje totéž, co u nás. Už je to nepřenosné na jejich děti. To už jsou Kanaďané, Američané, Australané. Nemají to v srdci.
JČ: Oni tvrdí, že Niagara není tak krásná jako v té Inglišově písni a že skuteční indiáni nejsou tak přitažliví jako od Zdeňka Buriana.
JM: Nejcennější na trampingu bylo vždy, kromě úcty a obdivu k české přírodě, kamarádství. 43 let jezdím na tramp, a i když se s některým kamarádem nevidíte 20 let a najednou ho potkáte u ohně, zalomíte si s ním palec a navážete tam, kde jste před 20 lety skončil.
Zjistíte, že má stejné politické názory, stejné hodnoty. Proto jste se s ním kamarádil před 20 lety a můžete se s ním kamarádit dalších 20 let. Dokonce často neznáme ani jeho původní jméno, ale jen jeho přezdívku.
(redakčně kráceno)