Československou a později českou kinematografii si neleze představit bez osobnosti režisérky hraných i dokumentárních filmů Věry Chytilové. Její tvorba, která se započala na nové filmové vlně 60. let, je plná odkazů na lidskou malost, všednost i roztodivnost mezilidských vztahů, na realitu. Mnoho z jejích snímků bylo oceněno nejen u nás, ale i v zahraničí, a některé se staly skutečně legendárními. V současnosti kromě režisérské práce Věra Chytilová přednáší na pražské FAMU a patří mezi přední a hlasité české feministky. V pořadu Před půlnocí ze 7. října s první dámou českého filmu hovořila Šárka Bednářová.
„Muži se bojí hysterických žen,“ říká Věra Chytilová
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Vítám vás ve vašem rodišti, v Ostravě. Jaký máte vlastně vztah ke svému rodnému městu?
Ostrava je pro mě spíš vzpomínka na dětství, vlastně si ji nepamatuju. Rodiče měli restauraci v Kunčicích a otec v Ostravě nakupoval zboží a podobně. Žila jsem tu jen do čtyř let.
Do Ostravy jste teď přijela jako jeden z hlavních hostů vznikajícího kameramanského festivalu Kamera Oko v rámci projektu evropského hlavního města kultury v roce 2015. Filmových festivalů je u nás poměrně dost. Může ten ostravský přinést něco nového? Neztratí se?
Ostrava je velké, živé a rozvíjející se město. Kromě toho je to kameramanský festival, což je jisté specifikum. Záležet bude na koncepci festivalu a vůbec na tom, jaké filmy se budou rodit, aby byla nějaká žeň.
U filmu jste si, než jste začala režírovat, skoro všechno vyzkoušela na vlastní kůži. Co byla pro vás ta největší škola?
Než jsem přišla na Barrandov, pořád jsem těkala a nevěděla, co budu dělat. Začala jsem studovat architekturu, z které jsem z milostných důvodů zběhla. Tehdy ale byla taková doba, že když jste se dopustil toho zločinu, že jste mohl studovat a pak nestudoval, už vás zpátky nevzali. Pak jsem byla provdaná za Karla Ludwiga, takže jsem prožila asi čtyřletou pauzu, ale poznala pražskou bohému včetně Jiřího Trnky a Wericha atd.
Pak mě to neustálé flámování začalo nudit a chtěla jsem také něco dělat. Jak jsem žila mezi kumštýři, strašně mi totiž vadilo, že sama nic nedělám. Náhodou jsme tenkrát točili Císařova pekaře…
Překvapilo mě, že jste tam asi jako dvacetiletá hrála dvorní dámu. Byl to ten moment, který vás nastartoval k filmu?
Za dvorní dámu si mě vybrali díky tomu, že jsem externě předváděla jako manekýna, když jsem dělala v Praze o prázdninách praxi jako technická kreslířka. V Praze jsem tehdy bydlela v podnájmu s více podnájemnicemi. A jelikož jsem Prahu neznala, bloudila jsem po nedělích Prahou a poznávala ji. Tak jsem se zastavila za svou spolubydlící, která pracovala v Textilní tvorbě. Náhodou tam tenkrát zrovna vybírali kostýmy pro přehlídku. Všimli si mě, a protože hledali externí uchazečky, vyzvali mě, jestli bych to nezkusila. Nakonec jsem dělala Pražské veletrhy, kam šli vybírat dvorní dámy do Císařova pekaře. Tak mě tam Brdečka objevil.
Netoužila jste se tedy stát herečkou?
Zkoušeli to se mnou, hrdě se mou pracovali. Doposud mám hrdelní „r“, ale umím to od té doby i správně. Jenže já se strašně stydím, mně je to trapné. Když předvádím hercům, co mají udělat, vůbec mi to nevadí. Ale když jsem sama před kamerou, zdá se mi to trapné. Nikdy mě to nelákalo.
Patříte do slavné nové vlny československé filmové školy podobně jako Jiří Menzel, Miloš Forman, Evald Schorm a další. Všichni jste tehdy v 60. letech byli formováni jakoby v jednom duchu – vliv Hemingwaye, Kafky apod. Dnes by to asi bylo jiné?
Byla francouzská nová vlna. Na škole bylo poměrně uvolněné ovzduší. Rektorem byl Brousil, který nám umožňoval vidět veškerou západní kinematografii v těch nejlepších výsledcích. Takže jsme od toho neměli odstup. Měli jsme tam také nejlepší profesory. Přednášel tam Kundera, Květík, Brousil, náš hlavní profesor byl Vávra. Ten měl takovou koncepci, že chtěl mít starší posluchače, protože předtím zjistil, že těm mladým chybí životní zkušenosti. Takže si nás tam vybíral tak ke třicítce. Jediný Menzel byl skoro ze školy a já, nejstarší, jsem byla jediná ženská v ročníku. A Menzel seděl vedle mě.
Pojďme k vašim nejznámějším filmům. Dědictví aneb Kurvahošigutentag, Pasti, pasti pastičky, Panelstory, Hra o jablko atd., atd. Všechny mají kritický sarkastický osten. Je vám bližší hraný film nebo film?
Když jsem chodila na školu, byla katedra dokumentu a kamery ve spojení, což je i dnes (já tam teď učím). Celá škola vycházela z reality. Nešlo nám o úspěch, ale mysleli jsme na to, aby měl film smysl, na realitu.
I v hraném filmu používám dokumentární prvky. Když budete všechno inscenovat, bude to šíleně drahé. Takže využíváte a zneužíváte skutečnost a skutečnost vás inspiruje. Kdybyste si měla všechno vymyslet, bude to ploché. Vymyslíte si to ve scénáři a potom přijdete do skutečnosti a vidíte, že věci jsou jinak. Proto jsem vždy scénář korigovala skutečností nebo hledala doplnění a potvrzení toho, co jsem si představovala.
Jste přísná režisérka?
Jsem takový prchlivec. Nejsem přísná. Prostě nedávám pozor, abych byla velmi laskavá a mazlivá. Jsem spíš pro otevřenost. Není na to ani čas. Jsem tak soustředěná na práci, že svou výtku řeknu tvrdě. Vím, že jsou režiséři, kteří říkají: „Ano, ano krásný, fajn, ale ještě jednou.“ Já řeknu: „Ne, blbě, znovu.“
Máte své oblíbené herce, se kterými jste spolupracovala?
Dokladem je to, že jsem se vracela třeba k Polívkovi. Jinak jsem zásadně chtěla dávat příležitost hercům i z oblastí (je spoustu neobjevených lidí) a taky mě to zajímalo. Prostě sebelepší herec nakonec nudí, protože už vím, protože už jsem ho viděla různého.
Polívka vás ale nikdy nenudil?
Polívku jsem potřebovala, protože je tvárný. Taky se do práce se mnou moc nehnal, do té doby ani netočil. Chodila jsem na jejich zájezdy do Prahy, kde hráli pod stanem, měla jsem na něj spadeno a strašně jsem ho uháněla (jezdila jsem za ním do Brna a všude možně), abych ho přesvědčila. Nakonec tedy řekl, že to zkusí, ale měl velkou nedůvěru.
Jak se vlastně vytváří takový vztah mezi hercem a režisérem?
Nic jsem nevytvářela, obsazovala jsem je do rolí, kde jsem je potřebovala, a věděla jsem, že to zvládnou.
Vždy se mi na vás líbilo, že máte ostrý, peprný jazyk, že vám není nic svaté a že vám to ti chlapi brali.
A co jim zbývalo? Herec je vždycky v područí. Buď to chce dělat, nebo nechce. Buď ho to zajímá, nebo nezajímá.
Nikdy se vám nestavěli na zadní?
Jestli se zlobili nebo byl Polívka otrávený, nevím. Možná že jo, možná mu vadilo, že ho třeba přerušuju. Ale on viděl, že jsem taková neústupná, a také měl zájem, o co jde – na prvním místě byl smysl těch věcí.
Jaký je váš vztah k autoritám? Kdo je pro vás autoritou? Je vůbec někdo takový?
Ale jistě, záleží na tom, o co zrovna jde. Nelze to zobecnit. Všechno se musí znova a znova prověřit. Nikdo nemá vždycky pravdu, ani já. Nic není trvalé, všechno se pořád proměňuje a pořád to musíme zkoumat a zjišťovat, jestli není něco lepšího. Nejde o to věřit. Jde o to snažit se žít v nějaké pravdě.
Nemyslíte si, že jsou některé problémy dnešní doby dané tím, že není lidí s přirozenou autoritou, kteří by byli osobnostmi, za kterými by ta pravda šla?
Pravda nevyvěrá z osobností, ale z jejich činů. To znamená, co dělají, když se jim to nepodaří, tedy jak jim dalece věříte, jestli to mělo nebo nemělo smysl. Jestli nehleděli na svůj zájem, zisk. Může se něco nepodařit, ale když je to jedno z druhého, nebo když cítíte, že jsou to komploty, kdy si vzájemně vyhovují a kašlou na většinu lidí… Nemají starost o to, co se děje s republikou, hospodařením, lidmi. Nemají soucit se všemi vrstvami lidí. Neměli by to drát jen kupředu, aby oni měli úspěch a tato doba, ale taky, aby to bylo nějak humánně pojaté.
Lze s tím něco dělat?
No jistě. Když nebudeme bezohlední, když nebudeme egoističtí, když budeme brát každé povolání jako poslání, které má smysl nejen pro nás. Vždyť nepotřebujeme tolik peněz, abychom se do nich museli zahrabat. Potřebujeme, aby to, co děláme, prosperovalo.
Jste hodně politicky angažovaná. Hodně si všímáte politického dění ve společnosti. Koneckonců jste se pokoušela i o senátorské křeslo. Dalo vám to nějaké poučení?
Dalo mi to, že to nezvládnu. Zjištění, že je to složité a že do toho nevidím.
Co může pro lepší politickou kulturu v zemi udělat umělkyně, režisérka? Jak je to vůbec s osobní angažovaností umělce? Je umělec povinen bránit hodnoty a vystupovat proti nešvarům společnosti? Nebo jsou i umělci, kteří si hrají jen na svém písečku fantazie a mají hradby kolem sebe?
Kumštýř má právo se svobodně vyjadřovat a je dobré, když vyčerpává svůj talent. Když nemá talent ani chuť dívat se na věci kriticky, může si zabrat svoje species a třeba je v tom výborný.
Ve svých filmech jste vždy dokázala postřehnout a vypíchnout nešvary dané společnosti. Není mi však jasné, jak jste se mohla ve filmu prosadit jako žena. V té době to muselo být velmi těžké?
Řvala jsem, pištěla, křičela a dělala hysterku. Muži se bojí hysterických žen. Dělala jsem kravály, nebyla jsem potichu a přišla jsem na to, že jim to vadí, že chtějí člověka zlikvidovat potichu. Tak jsem chodila mezi ně tam, kde se scházeli. Vtrhla jsem na nějakou slavnost nebo konferenci a konfrontovala jsem je vzájemně, jaký mají názor na mě a mou práci a proč mi to nechtějí dovolit. Takže jsem je tak otravovala, že mi to radši povolili, aby se mě zbavili.
Jste feministkou?
Ano.
Jste militantní feministkou?
Ne, nejsem schopná se tomu tak široce věnovat. Myslím ale, že je tady velká nespravedlnost. Feministkou jsem z důvodu nespravedlnosti v odměňování a v příležitostech. Na ženskou je naložená velká práce s rodinou a dětmi atd., a když je ještě schopná věnovat se veřejným věcem, je to až dost a cesta je jí znesnadňována. A ani zákony nejsou v pořádku na straně žen.
Je tedy nutné bojovat s muži?
Ne bojovat. Jde o spravedlnost. Jsem proti diskriminaci a vy byste měla být taky. Diskriminace je zločin.
O mužích jste řekla, že je pro ně všechno fotbal a podle toho svět taky vypadá. Co udělat pro to, aby muži pustili ženy k rozhodování, aby byl svět trochu lepší?
Vždyť si to uvědomte. Kopat míč do branky. To je pořád mužská role. Semínko kopou do ženské. Pořád si chtějí hrát s nějakým balonkem, kuličkou, něco někam vpravovat. Proč ale neudělají pořádek ve společnosti. Měli by se starat o rovnoprávnost, ženské to tady všechno odnášejí, přitom v podstatě dělají lidstvo.
Z nejvyšší politiky všechny ženy dříve nebo později prchnou, protože je to takový kick-box. Existuje nějaký recept, jak ženy více protlačit? Co byste jim poradila?
Radit jim, aby rezignovali na mateřství, je těžké. Ani je nemohu zbavit té citové stránky a jejich základní role. Ani já sama bych se toho nevzdala. Chce to neskládat ruce v klín, nedat se. Některé se nedají, ale jenom doma, tam vládnou. Jde o to, aby se angažovaly i jinak. Vždyť je nakonec děti opustí a ženské složí ruce v klín. Měly by se pořád interesovat o to, co se děje ve světě.
Pokud se nemýlím, stále máte ještě v plánu film o Boženě Němcové?
No, bylo to, ale teď je to odložené o rok, a to dřív umřu.
Zdá se, že sehnat peníze na film je stále velký problém?
Peníze v televizi jsou, ale oni tam s nimi mávají nebo si je špórujou nebo si je rozdávají, to já nevím.
Takže váš sen natočit film o Boženě Němcové jste už pustila?
Nebyl to sen. Myslela jsem si, že řekla docela důležité věci a řady důležitých věcí, o které usilovala, se dosud nedosáhlo. To je emancipace, zpozdilost, ústupnost. Ona vlastně byla ve své době velmi avantgardní.
Na FAMU přednášíte režii. Každý kantor má své oblíbené rčení, něco, co stále svým studentům opakuje. Máte nějaké takové své motto?
Hlavně se neopakovat. Vidět pořád znovu a čerstvě. Dokázat si uvědomit své vlastní chyby.
(redakčně kráceno)