Noční můru připomíná osud 46letého Belgičana Roma Houbena. Podle lékařů byl po automobilové havárii 23 let v permanentním vegetativním stavu bez možnosti jakékoliv reakce na vnější podněty. Moderní vyšetření mozku ovšem odhalilo, že diagnóza byla mylná. Muž celou dobu vnímal a slyšel vše kolem sebe, nemohl ale sám reagovat. Správná diagnóza byla stanovena až před třemi lety. Tento případ se stal důvodem pro pozvání našeho předního neuropatologa Františka Koukolíka do rubriky Studia 6 Profil z 26. listopadu. Ptal se František Lutonský.
„Bezvědomí není žádný zázrak,“ říká František Koukolík
Celý svět sledoval případ Belgičana Romana Houbena. Byl skutečně 23 let zbytečně připoután na lůžko?
Pokud mohu soudit podle televizních zpráv, nikoliv z chorobopisu, nebyl na lůžku zbytečně. Byl po těžkém úrazu a byl v bezvědomí. Mozek mu sice fungoval, ale odlišně od způsobu, na který jsme zvyklí. Byl diagnostikován permanentní vegetativní stav, jak se ukázalo, šlo o diagnózu mylnou. Povaha jeho bezvědomí byl odlišná.
Zobecníme-li to, nemůžeme další podobné případy vyloučit?
Jde jen o způsob vyšetření. V tomto případě šlo o diagnózu mylnou. Medicína dělá mylné diagnózy a patologie je od toho, aby na ně přišla. V tomto případě se dá tomuto typu mylných diagnóz předejít nebo omezit jejich frekvenci až v poslední době, díky objevu a rozšíření funkčních zobrazovacích metod mozku.
To dříve možné nebylo. Jestliže byl mozek poškozen natolik, že nebyla možná komunikace pacienta s okolím, nebyl způsob, jak zajistit, co se uvnitř mozku děje. Dnes takové metody jsou, není to nic levného.
Bezvědomí je něco jiného než vegetativní stav. Je těžké určit, co je vlastně bezvědomí?
Těžké to není. Je to každodenní práce lékařů na jednotkách intenzivní péče, na ulici, kdekoliv. Diagnostikovat bezvědomí lze.
Horší je diagnóza vegetativního stavu, který má dvě podoby. A velmi obtížná byla do vynalezení funkčních zobrazovacích metod diferenciální diagnóza permanentního vegetativního stavu. Existuje totiž řada klinických známek, které jsou poměrně spolehlivé, ale když nevíte, co se děje uvnitř mozku, je diferenciální diagnóza poměrně obtížná.
Donedávna byl diagnostikován permanentní vegetativní stav u spousty lidí, ale když se jim strčila hlava do skeneru a začalo se s nimi poněkud experimentovat, zjistilo se, že permanentní vegetativní stav není tak docela permanentní, protože části spojů v poškozeném mozku komunikovaly s ostatními částmi mozku.
Použil bych k tomu metaforu: Když jsme při vědomí, máme v hlavě něco jako plně osvětlené jeviště. Jestliže spíme, jeviště je ve tmě, kterou občas ale protíná nějaký reflektor. U lidí v zmiňovaném stavu je zhasnuto, ale funguje otop, chodí tam lidé a budova nehoří. A ve stavu, kterému se říká minimální vědomí, je to jako, kdyby si na ztemnělém jevišti povídaly dvě lampičky.
V čem se liší upadnutí do bezvědomí od upadnutí do vegetativního stavu? Čím je to podmíněno?
Způsobem ovlivnění mozkových funkcí nebo poškozením. Existuje několik hlavních příčin vegetativního stavu. Je to například rozsáhlé poškození mozkové kůry třeba nedostatkem kyslíku nebo úrazem. Nebo poškození spojů mozkové kůry s oblastí v hloubi mozku, která se nazývá talamus. Anebo jde o porušení základních systémů regulace, které jsou v takzvaném mozkovém kmeni (to je ta „stopka“, na které jsou hemisféry).
Jestliže je poškození dostatečně rozsáhlé, upadne člověk do permanentního vegetativního stavu. Neboť poškození je tak rozsáhlé, že jsou sice zachovány kmenové regulační systémy (fungují plíce, je dokonce zachován rytmus spánku a bdění), ale není nic, co by je uvedlo zpátky do stavu plného sebeuvědomování. Systémy, které dělají sebeuvědomování (chcete-li psychiku, mentalitu, duši), totiž nefungují, jsou zničené a vypnuté.
Jestliže by se pak nějakým způsobem podařilo rekonstruovat takto zničené oblasti mozku, bylo by možné uvést toho člověka zpátky do sebeuvědomování, ovšem byl by jako dítě. Znovu by se musel všechno učit.
Současná věda tedy říká, že je možné probudit se hlavně z bezvědomí, z kómatu, které je nejtěžší formou bezvědomí. Je možné se probudit třeba po patnácti letech?
Ty případy jsou známé. Kdyby se, nedej bože, stalo něco takového mně, nepřál bych si to, protože jsme všichni viděli, jak takoví lidé vypadají.
Mozek je zázračný v tom, že v něm existuje jev zvaný plasticita. Pod vlivem zevních i vnitřních podnětů se mozek trvale staví, dostavuje, přestavuje. Je to jako, když vám dorůstá les. A stává se, ty případy jsou popsané, že po velmi dlouhé době dorostou některé systémy. Vždy je to poškozené a neúplné, ale jestliže dorostou, může se stát, že se ten člověk k nějaké formě vědomí a sebeuvědomování probudí. Výsledek je to ale pochmurný.
V médiích se objevují občas zprávy například o tom, že se někdo probudil z bezvědomí a mluví cizím jazykem. Je to možné?
Možné to je za předpokladu, že ten cizí jazyk v mozku už byl. Jsou lidé, kteří mluví řadou jazyků, některé z nich se píší různými abecedami. Francouzi tak nedávno popsali Srba, který žil celý život ve Francii a psal kromě jiného kyrilicí. Cévní mozková příhoda ho uvedla do delšího bezvědomí. On se z něj probudil, mluvil dál francouzsky, ale psát to byl schopný pouze kyrilicí.
Jinak řečeno: Cévní mozková příhoda mu zrušila kousek databáze a kousek nechala. On pak byl schopen propojit srbskou abecedu, kterou se naučil jako dítě, s francouzštinou.
Takže bezvědomí nám nemůže dát zázračné schopnosti, aby ho kvůli tomu někdo vyvolával?
Bezvědomí se dá navodit uměle, ale zázrak to není.
Takže když upadneme do bezvědomí, je jasné, že funkce těla, mozku budou zhoršené?
Jsou odlišné. Záleží na typu bezvědomí. Každé bezvědomí je něco, co každému jen trochu soudnému lékaři dělá studený pot na zádech, protože v podstatě nikdy nevíte. Bezvědomí je vážný stav, ohrožující stav, který je třeba brát velmi vážně.
(redakčně kráceno)