V 50. letech minulého století dosáhla brutalita a fanatičnost komunistického režimu u nás vrcholu. Pod vidinou světlých zítřků společnost přihlíží justičním vraždám, cílené diskriminaci vybraných složek společnosti, desetitisícům nevinně zavřeným. Zároveň ve vzduchu visí nový světový válečný konflikt a s tím související masivní zbrojení. Paranoia komunistických vládců a neustálé a programové hledání vnitřního nepřítele však z definice nemohly povolit vojenský výcvik vyvrhelům a nepřátelům „dokonalého“ lidově demokratického zřízení. Jsou proto zřizovány útvary pomocných technických praporů, kde mají být tito „živlové“ převychováni prací, beze zbraně, a důsledným školením. Ve skutečnosti šlo o téměř otrockou práci v často nelidských podmínkách. A jestliže v případě pétépáků šlo o „odpad“ společnosti (mnohdy vysokoškolsky vzdělaní lidé, kulaci, politicky nespolehliví), jejich velitelé byli jakýmsi odpadem armády (alkoholici, neschopní důstojníci, ale i veteráni západní fronty). V důsledku to však byl systematický psychický i fyzický teror a stigma, které se přeneslo na nejbližší rodinný kruh i příbuzné.
Černí baroni a pétépáci
O Černých baronech v Historii.cs z 26. listopadu hovořili Jan Decker (JD), bývalý příslušník PTP, a historici Jiří Bílek (JB) z Vojenského historického ústavu a Jiří Kocian (JK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Jsme na zámku Zelená hora nad městečkem Nepomuk, který je spojen se dvěma českými literárními mýty, Rukopisem zelenohorským a Černými barony.
Jak to bylo se Zelenou horou? Někteří lidé protestují, že tady žádní pétépáci nebyli.
JD: To je pravda, protože tady byl technický prapor. A technický prapor je něco jiného než pomocné technické prapory (PTP).
JB: Zatímco do PTP šli lidé „politicky nespolehliví“ (kategorie E) za trest na převýchovu prací, školením atd., do technických praporů šli lidé, kteří na tom byli zdravotně tak špatně, že by za normálních okolností vojnu neabsolvovali. Budovala se ovšem velká armáda a bylo potřeba co nejvíce vojáků. Navíc armáda měla velké národohospodářské výpomoci, kam by museli jít normální vojáci od útvarů. Proto udělali kategorii CJ, CD, což byli lidé, kteří měli různé nemoci, třeba i částeční invalidé, a ti plnili za armádu národohospodářskou výpomoc.
JK: Počátek 50. let byl základní zlom z hlediska prezentace armády vůči veřejnosti, ale i z hlediska toho, co armáda znamenala.
Dnes je vcelku známý fakt, že roku 1950 bylo rozhodnuto o přípravách na třetí válečný konflikt – na možný vpád do západní Evropy. Byla to otázka celého nového sovětského bloku. A samozřejmě vyzbrojování a plnění všech bojových a týlových úkolů předpokládalo zapojení obrovského počtu lidí.
Hovoří pamětník Bohuslav Šotola (přepis doplňujícího rozhovoru):
10. prosince 1948 sem přijeli první vojáci, a tím začal osud zelenohorské posádky. Byl jsem tady v přijímači tři neděle a potom jsem odešel na pracoviště do Strašic. Asi po devíti měsících jsem byl přidělen do velitelské roty, když jsem byl stažen z pracoviště z Janovic.
Velitelská rota měla za úkol starat se o zámek. Byli jsme vlastně takoví údržbáři. Byli tady malíři, lakýrník, voják, který se staral o vodu. Jednou za týden jsme se koupali, tak jsme museli mít teplou vodu, tak vždycky jednou za týden zatopil. A byl tu mimo jiné i Švandrlík, který tady měl na starosti ten svůj vepřín.
Tady na Zelené hoře praví pétépáci nebyli, ale termín černí baroni existoval?
JB: To se vztahovalo na příslušníky PTP a technických praporů na Ostravsku. Pravý moment, kdy to vzniklo, byl na jedné šachtě, kde vždycky potom, co vyfárali a než je odvezli zpátky do tábora, vběhli do kantýny, kde jednak byla hezká kantýnská, jednak tam měli pivo a nějaké dobrůtky. A protože vojáci, kteří je doprovázeli, už chtěli být doma, křičeli na ně „Hele, nejste žádní uhlobaroni, nejste žádní baroni, jdeme!“ Na to konto si začali říkat baroni a pak už k tomu jen přibylo to černí, protože oni byli černí. Dáno to také bylo jejich výložkami, které byly černé.
Tady se říkalo vyzbrojování, vy jste byl vyzbrojen?
JD: Vyzbrojeni jsme nebyli,jediné zbraně byl krumpáč a lopata.Ale zbraně u nás byly,protože tam byli lidé, kteří nás hlídali a ti ozbrojeni byli.
Odkud se rekrutovali důstojníci v PTP, zejména poddůstojníci?
JB: Tobyli lidé, kterých se v podstatě chtěla armáda zbavit. Částečně tam byli z trestu. To byli lidé, kteří se třeba opíjeli, dělali různé průšvihy. Pak tam byli lidé, kteří sloužili třeba ve vládním vojsku nebo byli na západní frontě. Nebo byli na východní frontě, ale řekli nebo provedli něco, co neměli. Pak tam byla velká skupina důstojníků, kteří byli natolik neschopní, že se jich útvary velice rády zbavovaly a posílaly je k PTP. Samozřejmě mezi nimi najdeme i důstojníky slušné, kteří se pétépákům snažili pomoct. To byla jedna kategorie.
A potom tam byla kategorie nejnižších velitelů, poddůstojníků. To byli většinou mladí chlapci, buď stejně staří, nebo dokonce mladší než pétépáci, kteří prošli poddůstojnickou školou PTP. Tam je připravili na to, že přijdou mezi vyvrhele společnosti, lumpy, špiony, vyzvědače atd., atd. Tito chlapci tomu samozřejmě aspoň ze začátku věřili a současně byli přesvědčeni, že když s nimi budou nakládat velice tvrdě a krutě, vyslouží další „frčky“.
Vy jste byl lump, lotr, nebo lupič?
JD: Já jsem byl vyhozený vysokoškolák a navíc jsem byl v roce 1949 z politických důvodů zavřený. Z toho důvodu jsem se dostal do PTP.
Většinou jsme tam byli vysokoškoláci nebo trošku víc vzdělaní lidé a právě tito poddůstojníci to dost těžko snášeli a snažili se nám za každou cenu dát najevo nadřazenost, svou moc, že s námi můžou zacházet, jak chtějí.
Hovoří Vladimír Lopaťuk, předseda svazu PTP-VTNP (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jednou jsem zůstal na světnici sám s instruktorem, to byl nějaký desátník. A on mi povídá: „Počkej, nechoď ven. Heleďse, co vy jste to tady za lidi?“ Nato mu povídám: „Jak se můžete ptát, když víte, že jsme vojáci 54. pomocného technického praporu, který tady plní své úkoly, je tu ubytován atd. Proč se ptáte?“ „Protože jste tady samí slušní lidi. Čekal jsem ty, na které jsme byli připravováni. Čekal jsem vyvrhele lidské společnosti, grázly, lidi štítící se práce, lidi, kteří nemají kladný postoj k lidově demokratickému zřízení.“
Uvědomovali si tehdy lidé, kdo jsou pétépáci?
JK: Je zajímavé si přečíst svědectvílidí, kteří byli v PTP,protože pohled společnosti byl vůči nim opravdu podjatý. Skutečně je vnímali jako kategorii lidí, která do normální společnosti nepatří. Samozřejmě ale byla řada lidí,kteří vnímali realitu a věděli, že jsou to lidéz politického trestu,že tam je řada slušných a velmi vzdělaných lidí, řada duchovních.
Kdo určoval, kdo půjde k pétépákům?
JB: Byl vytvořen fantastický systém. Než šel chlapec k odvodu, byl prověřen. Orgány národní bezpečnosti si vyžádaly posudky ze školy, z místa bydliště, od různých organizací, jestli není třeba skaut, poptali se po sousedech a na chlapce zpracovali takzvané komplexní hodnocení. Samozřejmě tam dali i majetkové poměry, takže každý nějak majetný byl už a priori podezřelý. Na základě tohoto potom rozhodovala odvodní komise, jestli je dotyčný hoden sloužit se zbraní u normální jednotky nebo jestli by ho měli dát k PTP.
V zásadě těch důvodů bylo strašně moc a umožňovaly i vyřizování osobních účtů, protože to probíhalo v místě bydliště. Takže když měl předseda národního výboru pifku na pana Nováka, napsali, že jeho syn pochází z politicky nespolehlivé rodiny, a ten chlapec byl téměř nadosmrti odsouzen, aby nosil cejch politicky nespolehlivého.
Hovoří bývalý příslušník PTP Jan Broj (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zdánlivě ani nebylo tak velké umění dostat se do PTP. K tomu bohatě stačilo odmítnout přihlášku do JZD. A když nějaký dobrý soused vidí, že každou neděli chodíte do kostela, je to dostačující důvod k tomu, že se jinam nehodíte než na tuto vojenskou službu.
Když byly první Vánoce, narukovali jsme 30. září, a žádali jsme o propustku na svátky, bylo nám řečeno, že se žádné propustky dávat nebudou, protože „západní Němci pustí večer koledy, aby uchlácholili naše západní pohraničí, přijde půlnoc, vypnou ampliony a vyrazí na nás, to je jejich taktika.“ Jeden kluk na to říkal: „Soudruhu, to budeme bojovat s těmi dalekonosnými lopatami a rychlopalnými krumpáči? Vždyť nic jiného tady nemáme.“
Jak vypadal výcvik? Zbraně jste neměli, to jste cvičili s košťaty?
JD: Měli jsme normálnípořadový výcvik – vpravo v bok, vlevo v bok, čelem vzad,pochodem chod,za pochodu čelem vzad.Prakticky jsme provádělipořadový výcvik jako normální armáda,jenže jsme neměli zbraně.A výcvik byl prováděnpochopitelněpo skončení pracovní dobyna stavbě.
Zbraně neměli pétépáci proč? Mělo je to ponížit? Nebo se režim bál, že by mohli učinit nějaké povstání?
JB: Režim se opravdu bál. To byla doba, kdy se hledali politicky nespolehliví. Platila známá Stalinova teze, že čím víc je socialismus dokonalý, tím víc má nepřátel. Je to protimluv, protože to znamená, čím je socialismu více, tím bude mít více nepřátel.
Dokonce si určovali, kolik těch nepřátel má být. V první chvíli si určili, že v roce 1950 najdou 10.000 politicky nespolehlivých. A našli je. Bylo jich 9.999, jeden chyběl, ale to už je detail. Takže to nebylo ani tak ponížení, ale skutečný strach, aby nepřátelé režimu nedostali vojenský výcvik a neměli v ruce zbraň.
JD: Přitom je zajímavé, že pokud tam byli mladší vysokoškoláci, měli branný výcvik, který probíhal v Albeři v létě ještě před vojnou, to byla vysokoškolská vojna. Takže řekněme 50% lidí stejně se zbraní zacházet dokázalo.
Sovětský svaz se chystal na třetí světovou válku, to byla Stalinova doktrína. Ovšem to se s tím počítalo tak pevně, že to tady bylo natolik spočítané?
JK: Určitě a nebyly to jen oddíly PTP. Byly tady tábory nucených prací, vystěhovávání takzvaných bývalých lidí z měst, sedláků do pohraničí. Bylo tady vyhazování z práce, porušování kvalifikačních záležitostí, takže lidé politicky nepohodlní dostávali méně peněz. Bylo tady zastrašování rodin, děti se nedostávaly na školy. Takže šlo o to touto mimosoudní represí postihnout a mít pod kontrolou určitou vymezenou složku společnosti a ještě ji vystavit vůči oficiální společnosti jako nepřátele režimu.
Použil jste termín „bývalí lidé“. Kdo tohle vymyslel? Co vlastně obsahoval? To je přece cosi hanebného, nazývat lidi „bývalými“.
JK: Je to dehonestace, je to označení části společnosti, která sehrávala určitou roli před rokem 1948 ve státním aparátu, nebo šlo o vysokoškolské nebo středoškolské profesory, podnikatele, živnostníky. Myslím, že to vzešlo z nejužšího vedení KSČ kolem Gottwalda. Tento termín se používal do konce 50. let.
JB: Byli toobčané druhé kategorie a i jejich rodinným příslušníkům byla upírána určitá práva. Nemohli vycestovat – neměli nárok na pas. Nemohli zastávat jakékoli kvalifikované, dobře placené místo a museli dělat nějakou poslední nádeničinu. Jejich děti neměly nárok dostat se na školy. A takových omezení byla spousta. Ještě v roce 1958 jim byl snížen důchod.
JD: Mám dojem, že to bylo převzato z nacismu. Tam byli nadlidi a nadčlověk. Čili to trošku zavánělo i určitým ideologickým a politickým rasismem.
Pétépáci pracovali a byli za to honorováni, dostávali normální mzdu?
JD: S tím placením… Když jsem narukoval v roce 1950, tak do konce roku 1951 a možná ještě začátkem roku 1952 jsme žádné peníze nebrali. Změnilo se to teprve na základě mezinárodních usancí. Speciálně na Západě to brali jako otrockou práci. Neexistuje, aby otrocká práce byla využívána úplně bezplatně, protože i vězni za svou práci berou peníze.
JB: Pétépáků bylo z pracovního hlediska několik kategorií. Někteří pétépáci pracovali ve prospěch Vojenské správy a nedostávali vůbec nic. Pak byli pétépáci, kteří byli zapůjčováni podnikům, a za ty armáda brala peníze. Jenže aby pétépák dostal výplatu, neměl splnit normu na 100 %, ale podle charakteru jednotky mu stanovili 120 nebo 140 %. (Když to byli kulaci, museli pracovat více, když to byli „normální“ pétépáci, mohli pracovat „jen“ na 120 %.)
Pétépákovi ovšem ze mzdy Vojenská správa srážela každý den okolo 100 korun na ubytování, stravování, uniformu, služné a další náležitosti. Pak se mu srážely další zákonné srážky a to, co zbylo, se rozdělilo na dvě poloviny. Jednu polovinu dostal na ruku, druhou mu dali na knížku. Jenomže armáda byla v situaci, v jaké byla, a protože pétépák knížku u sebe neměl, ale měl ji velitel, byla řada případů, kdy důstojníci měsíce pétépákům peníze neukládali a nechali si je.
Ovšem pro ty, co si poctivě ukládali a vydělali si, přišel rok 1953 a měnová reforma, a i když tam měli relativně dost (u důlních praporů si vydělávali slušné mzdy), o všechno přišli, protože jim to vyměnili známým poměrem 1 : 50. Nadto si v řadě případů přes pétépáky velitelé měnili své peníze, takže potom z knížky nezmizelo 400 nových korun, ale třeba 700. Takže velitelé je okrádali, kde mohli.
JD: A k těm uniformám, které jsme si platili. Většinou jsme měli trofejní uniformy. Třeba anglické armády, Afrikacorpsu. Navíc jsme neměli vycházkové uniformy. Pro útvar byl stanoven počet vycházkových uniforem, které byly ve skladu a fasovaly se, když se třeba šlo na nějakou povinnou vycházku do kina, do divadla nebo na plnění Tyršova odznaku zdatnosti.
A ubytování… U bojových útvarů to bylo podstatně jiné, než bylo u nás. Většinou jsme byli v dřevěných barácích po Němcích. Nezažil jsem třeba horší ubytování než v Hvězdově. To byl neomítnutý chlév, kamenné zdivo, sprchy tam nebyly. Umývárny byly i v zimě venku, byly to žlaby, kohoutky a voda přivedená hadicí, a tam jsme se myli.
Takhle to bylo všude u těžkých PTP? Nebo u lehkých PTP to bylo jiné?
JB: Tak se to říct nedá. Záleželo na posádce. Když byli v posádce, kde bylo vše vybudováno, mohli se jednou týdně osprchovat atd. Pokud byli někde na stavbách, bydleli tam, kde je mohli ubytovat. Potom záleželo na tom, co si jejich velitel uměl vydupat, protože zaměstnavatel je správně měl ubytovat v souladu s vojenskými řády. Navíc záleželo, jaký měl na tom velitel zájem, protože většině velitelů podstrkovaly podniky ještě peníze navíc, když pétépáci plnili plán.
To znamená však i to, že byla místa, kde ubytování bylo ještě horší, než jak naznačil pan doktor. Třeba v Plzni se v zimě chodili koupat tak, že si v zamrzlé Radbuze vysekali díru, do té se ponořili a rychle vynořili. Vždy to dokázali jednou za 14 dní, pak z toho byli nemocní. A pak byla místa, kde byl slušný velitel, který si vydupal, že vojáci chodili třeba do místních lázní.
To samé lze říct o stravování. Někdy jedli slušně, někdy jedli tak, jak to vyšlo. A to platí ke všemu. V zásadě byli pétépáci to poslední, co v armádě bylo. Tedy ve všech nárocích, ve všech právech a tak dál až na nejposlednějším místě.
Jak vám to dávali najevo, že jste cosi jiného?
JD: Hlavně nás honili na cvičišti.A tam nám dávali po prácidost zabrat.A pak nám to dávali celkem znát na politickém školení. Byly to někdy takové trapné situace.
Hovoří Vladimír Lopaťuk, předseda svazu PTP-VTNP (přepis doplňujícího rozhovoru):
Při tom politickém školení nám politruk vyprávěl: „Podívejte se, naše republika se snaží vlivy západních imperialistů nějakým způsobem odstranit a postavit se proti nim. Tak vám mohu říct, že naše hranice jsou perfektně střeženy a nepronikne ani myš.“ Tam se někdo z nás přihlásil a řekl: „Soudruhu desátníku, jsou naše hranice s Itálií také tak perfektně střeženy?“ „No samozřejmá věc! To není výjimka státu.“ Po té těžké práci to byla chvíle, kdy jsme se i srdečně zasmáli.
JB: Pétépáci opravdu byli pod neustálým psychickým tlakem. Také to byla dřina, na kterou většina z nich nebyla zvyklá. Kdo z nich byl horník, když přišel na tu vojnu? Přitom museli od prvního dne fárat. Vedle toho neustálá převýchova, vtloukání do hlavy nesmyslných pouček. A oni to věděli. Ti lidé byli daleko inteligentnější než ti jejich nadřízení.
Do toho tam vládla stálá nejistota, ponižování. Neustále jim předhazovali, že jsou vlastně vyvrhelové společnosti – buďte šťastni, že tady můžete být, že vám pracující lid dává šanci, abyste své viny odčinili poctivou prací. Dáváme vám možnost, abyste se stali občany lidově demokratického státu, abyste se změnili.
Každý voják měl nárok na dovolenou. Pétépák ne. A vycházky, opušťáky? To všechno bylo jenom formou odměny. Navíc tam docházelo i k tomu, že třeba chlapec dostal telegram, že mu umírá otec nebo matka, ale oni ho nepustili. Jsou případy, kdy přijeli lidé z východního Slovenska až do západních Čech za synem, kterého třeba rok nebo rok a půl neviděli, a oni mu nedovolili jít na bránu. Byly proto i různé případy sebevražd, pokusů o sebevraždy.
JD: Bylo topsychické násilí, nejistota, kdy člověka pustí domů, jestli nás nevyvezou na Sibiř do gulagu, taková fáma tam chodila.
Hovoří bývalý příslušník PTP Jan Broj (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jeden kamarád šel na vojnu později, takže byl ženatý a měli děcko. Jeho žena přijela s dítětem ukázat se tátovi, a když přišly na vrátnici, přišel důstojník konající službu a řekl, že se žádná návštěva nekoná, protože vojín neplní ani na 100 %. A co bylo nervy drásající, byla skutečnost, že službu konající důstojník jeho ženě řekl: „Podívejte se, jste mladá ženská, máte život před sebou, dobře vám radím, abyste se rozvedla, protože do civilu už se nevrátí. A jestli si chcete uchovat život takhle sama, záleží to na vás.“
Já jsem ve vzpomínkách pétépáků kupříkladu četl, že se voják hlásil o opuštění útvaru kvůli tomu, že mu umírá tatínek, a bylo mu řečeno: „Otec umře i bez vás“. To je reálné?
JB: Naprosto reálné. A nebyla to výjimka. Takových vzpomínek je mnoho.
JD: Ale zase existovali velitelé některých praporů, kteří to zohledňovali a lidé se dostali ven. Vždycky záleží na člověku. Vojnu dělají lidi.
JK: Jen bych dodal, že to nebylo jen za pobytu v lágru, v PTP, ale že to bylo dál, po celý život pétépáka. Pro ty lidi to znamenalo po celou dobu režimu definitivní označení člověka, který nemá zcela legitimní místo ve společnosti.
Poslyšte, proč jste to pak podepsal do stavebnictví a nezkusil jste se přece jenom nějak jinak prosadit, když jste odcházel z vojny?
JD: Protože jsem tam nechtěl zůstat, radši jsem to podepsalna pět let do stavebnictví. Do dolů se podepisovalo na tři roky. A prakticky, co vím, většina těch, co to podepsala do stavebnictví, v něm zůstala třeba až do důchodu. Ta vojna je determinovala prakticky na celý život.
JB: Když si pétépák odsloužil zákonem stanovené dva roky, nabídli mu jít do civilu a pracovat na stejném místě, a když nepodepíše, pracovat na stejném místě, ale pořád jako voják.
Navíc většinou ti chlapci byli zapracovaní a byli opravdu dobří, plán plnili třeba o 50 % víc než ostatní, takže podniky a hlavně doly měly zájem si je udržet a nabídly jim třeba byty. Také si na Ostravsku našli kolikrát děvčata. A když to byli chlapci, kteří pocházeli z těch takzvaných kulackých rodin, ani se vrátit nemohli, protože mezitím rodině statek sebrali a vystěhovali ji někam na druhý konec republiky.
Bylo období, kdy k vám přicházeli jiní lidé, ještě „bývalejší“, mám pocit. To byli muži od 17 do 60 let, někteří z těch starších měli dokonce po vojně. Co to bylo za jev?
JD: Tehdy přišel rozkaz o výjimečných cvičeních. To zase záleželo na lidech v obci, možná i v rodinách, když se chtěli někoho zbavit,oznámili,že je nespolehlivý živel,že má negativní postojk současnému politickému zřízení,a šel na výjimečné cvičení.
Jak to probíhalo? Skutečně to bylo od sedmnáctiletých kluků až po šedesátileté dědečky?
JB: Dokonce to mohly býtosoby bez branného poměru. Byly takové dva momenty, které bych zdůraznil.
První bylo, že se rušily tábory nucených prací. Vracela se tak spousta lidí, kteří zase představovali potenciální nebezpečí. Tenkrát přišli s tím, že tihle lidí se nemůžou nechat mezi normální společností, protože budou působit dál negativně. Tak je pozvali na vojnu, na cvičení, kde je chtěli nechat, dokud bude potřeba.
Druhý moment byl, že začínalo združstevňování vesnice, které se nedařilo. A jak donutit zemědělce, kteří přes všechny povinné dávky, které jim neustále zvyšovali, dokázali požadavky splnit? Sebrat jim hospodáře, popřípadě syny, oni na to nebudou stačit a pak přijdou o statek, že neplní dodávky.
Takže vlastně na tato cvičení povolávali lidi ze skupin, které potřebovali likvidovat, a to cvičení bylo na neurčito. To znamená, že tam mohli být teoreticky do smrti.
Tito lidé tak byli izolováni a dokonce se těm praporům, které takto vznikaly, říkalo kulacké, protože tam zemědělci, kteří nechtěli vstoupit do JZD nebo měli větší výměru polí, tvořili většinu.
Co to znamenalo pro rodiny, když šel na věčné cvičení, třeba na dva a půl roku, táta od rodiny? Jak pomohli té rodině?
JK: Rodina ztratila jednoznačně živitele. Tam žádná pomoc nebyla. Musely nastoupit ženy a děti do zaměstnání, navíc pro děti nebyla možnost studia. Prostě bylo to zbavení třídního nepřítele sociálního a materiálního zázemí. Dehonestace tak nebyla jen v lidské dimenzi, ale i v materiální.
A chci k tomu jen dodat, že nařízení o výjimečném vojenském cvičení bylo naprosto v rozporu s branným zákonem. Když se začalo zvažovat, jak oddíly PTP zformovat, rozhodovalo se o tom, jestli to budou vybírat jakési prověrkové armádní komise s bezpečnostními pověřenci. Nakonec se na tom výběru podílely národní výbory, společenské organizace, často i sousedi a ti, kteří se chtěli někdo na někom „zahojit“. Bylo to hrozné.
Kolik mladých i starých mužů prošlo touto službou?
JB: V roce 1953 měly jednotkyvíce než 35.000 mužů,to byl nejvyšší početní stav,a v podstatě po pěchotě byly PTP druhým nejpočetnějším druhem vojska naší armády.Celkově se to spočítat přesně nedá, protože se nedochovaly všechny dokumenty. Ale dá se říct, že těmito jednotkami prošlo okolo 60.000 mladých mužů, z nichž tak dvě třetiny mohly mít pověstné „éčko“ (kategorii E), to znamená, že to byli ti politicky nespolehliví.
Vezmeme-li si, že to je 40.000 lidí, z nichž všichni měli příbuzné, a že ta metla dopadla i na rodiny i širší příbuzenstvo, zasáhlo to v celkovém počtu represí až 300.000 lidí.
Varšavská smlouva tehdy ještě nebyla, nicméně existovalo tohle někde jinde?
JB: V podstatě kromě NDR, kteráv té době armádu ještě neměla,to existovalo všude.Zatím je výzkum bohužel možnýjen v některých státech,především v Polsku, Maďarsku,Rumunsku.Třeba v dnešním Rusku je výzkum opravdu na začátku.
Třeba velice početné jednotky měli Poláci,které byly také děleny na lehké stavebnía těžké důlní, v Polsku se dokonce tito vojácipodíleli na těžbě uranu.V Maďarsku byly jednotky nasazeny především v dolech okolo Tatabánye. A v Rumunsku, protože nebylo tak zprůmyslněné, vedle pomoci ve stavebnictví tyto jednotky hodně dělaly v zemědělství, protože tam také docházelo k socializaci vesnice. Ale v podstatě všude jako by to bylo střiženo podle jednoho mustru.
Smějete se, když vidíte nebo čtete Černé barony?
JD: Tak směju, protože je to humoristická kniha.Když čtu Švejka, taky se směju. Ale se skutečností to má dost málo společného. Musíme to brát jako určitou literární nadsázku. To vykreslení velitelů, to jsou karikatury, kdy chtěl Švandrlík zesměšnit vojenskou byrokracii. Ale ta situace byla jiná. Nedovedu si v 50. letech představit, že by se někdo ke svému veliteli choval jako vojín Kefalín. To je podle mě nemožné.
(redakčně kráceno)