Krasobruslař Tomáš Verner předčasně ukončil zimní sezónu, takže se nezúčastnil mistrovství světa v krasobruslení v italském Turíně. Olympiáda v Kanadě mu totiž rozhodně nevyšla podle jeho předpokladů, když skončil devatenáctý. A tělo ani mysl předloňského mistra Evropy se k novým bojům na ledě zatím nenastartovaly. O nevydařené sezóně, psychické i fyzické připravenosti či spravedlivém rozhodování sudích hovořil Tomáš Verner v Interview ČT24 z 22. března. Ptala se Daniela Drtinová.
„Psychicky na dně určitě nejsem,“ říká Tomáš Verner
Abychom na úvod rozbili truchlivou atmosféru v médiích v poslední době, mohl byste jednomu českému politikovi vysvětlit, jaký je rozdíl mezi krasobruslením a rychlobruslením?
Rozdíl je velmi znatelný už, když se postavíte před halu. Naše hala je asi tak třikrát menší než jakákoliv rychlobruslařská hala, protože rychlobruslařský ovál měří 400 metrů, takže naše krasobruslení by se tam vešlo asi třikrát nebo čtyřikrát. Také je rozdíl v bruslení, v náčiní, které používáme, v bruslích. Je rozdíl ve skocích, protože Martina Sáblíková, ač je fenomenální bruslařka, zatím na okruhu neskáče, přestože by na to časovou rezervu měla. Takže my skáčeme a někdo jenom klouže.
To byl test i pro vás, jestli sledujete dění na politické scéně?
Sleduji. Tento výrok jsem samozřejmě zaregistroval. Jinak se ale politické scéně až tolik intenzivně nevěnuju, spíše se soustředím na svůj sport. A když už ne na sport, tak tu a tam na studium.
Jaký boj jste ve Vancouveru svedl? Byl to boj se sebou samým? Ty bývají nejtěžší.
Je to boj nejtěžší a znají to i normální lidé. Člověk je totiž sám sobě většinou největším soupeřem. Musíte sebe přemoci a přemluvit, abyste spolupracoval. Já to mám navíc o to horší, že jsem blíženec a holt se dělím o svoji mysl se dvěma vevnitř. Takže se přetahuju, jestli ano, nebo ne.
Ve Vancouveru to pro mě byla velmi složitá úloha, protože jsem začal svůj závod nevydařeným programem a měl jsem se nastartovat a nabudit závodní atmosféru v sobě i přesto, že jsem moc dobře věděl, že už nebudu dosahovat na umístění, na které jsem dosáhnout chtěl. K tomu jsem si vylosoval trošku nepopulární startovní číslo, jedničku. Začínat celý olympijský závod není jednoduchá situace. Přesto bylo potřeba se s tím poprat a nastoupit tak, jako bych se pral o medaile, což jsem udělal. Výkon ale neodpovídal tomu, co jsem si předsevzal.
Byla tedy vnitřní prohra v mysli, která se u vás odehrála, tak hluboká, že jste musel odvolat mistrovství světa? Třeba by vás akce sama nastartovala, restartovala.
To je dost dobře možné. Nejsem úplně psychicky labilní, abych během sezóny lavíroval mezi motivačním plusem a minusem a byl psychicky na dně. Psychicky na dně určitě nejsem. Musel jsem reálně zhodnotit svoje šance před mistrovstvím světa vzhledem ke svým ambicím, které v posledních letech vzrostly. O svých ambicích veřejně nerad hovořím, protože je to můj hnací motor. Kdybych ho prozradil dopředu před závodem, ubíral bych na jeho síle. A ambice se v tuto chvíli každopádně neslučovaly s tím, co jsem mohl reálně předvést na ledě.
Odvolal jsem mistrovství světa, protože jsem nebyl schopen reprezentovat Českou republiku, Český krasobruslařský svaz ani sám sebe jako Tomáše Vernera na šampionátu, kde se musím popasovat s nejlepšími bruslaři na světě.
Ostatně to samotné rozhodnutí je těžké, i kdybych byl ve formě. Jestliže má být sportovec připraven k závodu, musí totiž cítit ten drive, který ho žene, to, čím chce porazit soupeře. Drive jsem měl, ale neměl jsem pro to objektivní možnosti. Prostě jsem dělal všechno proto, abych se vrátil do formy, ale forma nebyla.
A jsou vaše objektivní možnosti, které tam tedy v tuto chvíli nejsou, v mysli nebo v těle?
Je to spojené jedno s druhým. Moje sezona byla letos hodně dlouhá. Začínal jsem už na Grand Prix v Paříži někdy na konci září. Potom jsem onemocněl, prošel si pár nepříjemnými zdravotními obtížemi, které mi trošku ubraly na síle, na laufu sezony. Takže jsem se pořád zastavoval, vracel, zastavoval a vracel, což už samo o sobě ubírá nejen na fyzické, ale i na psychické formě.
Na konci sezony jsem tak musel objektivně říci, že nejsem ve formě, abych se mohl poprat s těmi nejlepšími. Není to tím, že bych upadl do beznaděje nebo chtěl pověsit brusle na hřebík. Prostě jsem viděl, jaká je reálná šance, a proto se radši připravím na novou sezonu a v nové sezoně přijdu nejen v novém kostýmu, ale i v nové formě.
Co přesně se odehrává ve vaší mysli, je to vteřina, skok netrvá déle než vteřinu, že třeba spadnete na závodech při skoku, který jste před tím tisíckrát skočil bez problémů při tréninku? Ta vteřina se zdá být krátká na nějakou velkou změnu.
Je to dokonce méně než vteřina. Ovšem tehdy se toho tolik neodehrává. Buďto se cítíme dobře a víme, že skok bude dobrý, a nemáme s tím problémy. Nebo víme, že je něco špatně, a potom už se to těžko zachraňuje. Ten pohyb je opravdu velmi rychlý a orientace v prostoru omezená, když se máte za necelou vteřinu čtyřikrát otočit kolem své osy.
Problematika tak není ani ve vzduchu, ale v samotném nájezdu, jak si člověk srovná myšlenky. Když se člověk bojí skoku nebo vidí možnou chybu, viděná chyba s největší pravděpodobností přijde. To, čeho se nejvíc bojíte, přivoláte a stejně to platí na ledě.
Nejlepším lékem na to, aby se to nestávalo, je mít ujasněnou myšlenku celistvého skoku a najet a skočit to přesně tak, jak se to děje v tréninku. Tak to ale v závodě bohužel nefunguje. Kdyby to tak fungovalo, vypadalo by mistrovství světa úplně jinak. Neměli bychom skupinu šesti závodníků, kteří se perou o první místo, ale skupinu deseti patnácti závodníků, protože v tréninku jsou opravdu dobří. Vrcholový sport se posunul na jiný level, a když vidíte v tréninku svoje soupeře, musíte uznat, že jsou to opravdu dobří borci. Rozhoduje pak, jak jsou na tom psychicky, protože fyzicky přijedou připraveni všichni výborně.
Když je to tedy v nájezdu, víte už v tu chvíli, že to nevyjde? Ve které chvíli si uvědomíte, že to nedopadne? Víte to chvíli předem?
Je to spojované s trémou. Tréma z vás většinou spadne po prvním skoku nebo už po prvním rytmu hudby. Nejdřív se vám třesou kolena, ale pak uslyšíte svoji hudbu a všechno z vás spadne a najednou všechno vidíte jasně.
Rozhodující moment je, když najíždíte na skok. Když máte jasnou představu o tom, jak má skok vypadat, necháte tělo provést pohyb zažitý už po několik let. Nezařazuju totiž prvky, které bych neskákal několik let. Takže musíte tělo nechat dělat to, co má naučeno, a neplést do toho hlavu a svoje myšlenky a strach.
Samozřejmě tlak tam je, protože trénujete čtyři roky, samotný olympijský závod je potom 2,5 minuty krátký program a 4,5 minuty volná jízda, během kterých máte zúročit svou čtyřletou práci.
Lidé kolem vás říkají, že jste na krasobruslení možná příliš chytrý, protože hodně přemýšlíte. Na co se v tu chvíli soustředíte? Jak vlastně pracujete se soustředěním? Jaké myšlenky vám běží hlavou? Nebo se pokoušíte soustředit na jednu věc, která by vám pomohla mysl usebrat?
Kdysi jsem začal spolupracovat s mentálním koučem. Ten mi dal radu, která pro mě byla velmi povzbuzující, protože není až tak náročné její aplikování do praxe. Nejdříve se mě zeptal, kolik myšlenek se mi asi tak honí hlavou. Vyčetl jsem mu všechny možné věci, které se mi proženou hlavou, když najíždím na skok v závodě, který je pro mě důležitý. Je to od nezdaru, bodového propadáku, nezískaného umístění přes sponzory atd., atd.To všechno se mi stihne promítnout v hlavě, což je právě problém.
Můj kouč mě proto požádal, abych zkoncentroval myšlenku jenom na skok. To u mě bylo někdy problematické. Pak mi to zjednodušil v tom, že je vlastně více méně jedno, na co budu myslet, ale ať myslím na jednu jedinou věc, ať nemám v hlavě guláš. Právě z toho guláše se totiž stávají chyby.
Existují mnohá koncentrační i meditační cvičení. Stejně jako trénujete tělo, můžete trénovat i mysl. To jste nezkoušel?
Stejně jako tělo byste měla trénovat i mysl. To je jedna z věcí, kterou zařadím do svého tréninku v příští sezóně. Už teď jsem v kontaktu s několika lidmi, kteří se na koncentraci specializují. Jsem i v kontaktu s lidmi, kteří se specializují čistě na motivaci, což je taky velmi důležitá složka samotného výkonu vrcholového sportovce.
Teď mě ale opravdu samotného zajímá, jak se zkoncentrovat na to, abych v závodní den, v závodní minutu měl v hlavě čisto a jasno, protože to je věc, která mi zatím leží v cestě a pořád o ni zakopávám.
Zimní sezonu jste ukončil předčasně. Teď netrénujete vůbec? To si asi nemůžete dovolit, protože krasobruslení je sport, který se rychle zapomíná.
Máte naprostou pravdu, krasobruslení je sport, že když nejste dva týdny na ledě, je to, jako byste nebyla na ledě dva roky. Třeba po letní přestávce, kdy si dávám desetidenní pauzu, si pak připadám jako na veřejném bruslení a nepoznávám sám sebe. Samozřejmě se do svých pohybových kreací zase zpátky vpravím, ale není to jednoduché.
Takže brusle jsem nehodil do komory, mám je stále s sebou, trénuji jednou dvakrát denně. Mám před sebou ještě několik exhibičních vystoupení v Japonsku a v Koreji. Tam si bruslení oživím v radostnější formě, protože v posledních závodech jsem se trošku trápil, než abych měl důvodů k radosti. Radost je přitom pro mě taky důležitá.
Na olympiádě jste skončil devatenáctý. Když jsem to včera četla, řekla jsem si, no a co, prostě chvíli se daří, chvíli ne. Nemyslíte si, že je dnešní tlak na vrcholové sportovce právě z důvodů, o kterých jste mluvil, aby se naplnily kasy sportovních klubů, aby neodešli sponzoři, přehnaný, nemístný až moc svazující? Je ten sport ještě naplněný nějakou radostí? Jak to cítíte vy?
Jsem hodně ovlivněný sezonou, kterou mám za sebou a která byla opravdu náročná. Radost u mě z toho trošku vyprchala, protože jsem viděl svoji situaci a trošku tápal v tom, jak a co dělat, abych se dostal zpátky na výsluní. Tedy tam, kam patřím a kam mi pomáhal celý tým lidí kolem mě během posledních čtyř let.
Právě tým lidí, který máte kolem sebe, změnil vrcholový sport. Díky tomu, že kolem sebe máte dobrý tým, odbourávají se finanční záležitosti a další starosti, které nepatří k tomu sportovnímu výkonu. Nemusíme se bavit jen o ledě, platí to pro jakýkoliv sport. Máte trenéra, je dobré mít manažera, který zajišťuje věci finančního rázu, aby tyto starosti nebyly přímo na vás. Když pak máte kolem sebe dobře fungující tým, jsou tito lidé schopní odklonit od vás starosti a zbude na vás jen radost.
Samozřejmě do jisté míry. Když se vám daří, radujete se. Když se vám nedaří, sportovci se sice někdy snaží skrývat smutek, ale je tam vždycky. A je to zarmoucení spíše ze sebe samotného, alespoň v mém podání, protože vidím práci lidí kolem sebe, vidím práci mou, a když se to nakonec během té 4,5 minuty nepovede, nemám důvod se usmívat.
Když mluvíte o svém týmu, nepřemlouvala vás vaše trenérka Vlasta Kopřivová a Český krasobruslařský svaz, abyste si to ještě s neúčastí na mistrovství rozmyslel?
Reakce Českého krasobruslařského svazu mě překvapila. Ještě z Německa jsem telefonoval paní předsedkyní Tauchmanové a ona moje rozhodnutí vzala bez jakýchkoliv výtek jako mé rozhodnutí a jako rozhodnutí opodstatněné. Samozřejmě moc dobře ví, jak vypadala moje sezona, a ve sportu se pohybuje tak dlouho, aby věděla, kdy sportovec může ještě zlomit nepřízeň osudu.
Stejně to vzala moje trenérka Vlasta Kopřivová. S ní jsem to konzultoval trošku déle, protože je to můj trenér. Museli jsme se podívat na to, jak vypadá trénink a jak vypadá realita, kde jsou naše vysněné cíle a kam se reálně můžeme dostat.
Sportovci překonávají hranice, které byly v mnoha případech dlouho považované za nepřekonatelné. Připomeňme třeba sprintera Bolta. Je to tak i v krasobruslení? Je nějaký skok, o kterém se má za to, že nelze skočit, protože to není v možnostech těla, anebo se třeba ještě může poddat?
V krasobruslení se trošku nadneseně začalo mluvit o paterných skocích, protože v dnešní době je maximum čtverný skok. Myslím, že budoucnost není v tom, že budeme dělat paterné skoky, není to ani v tom, že se bude zařazovat pět šest čtverných skoků do jedné jízdy. Ano budou se skákat nejtěžší a obtížné skoky, jako je čtverný skok, ale díky novému systému jsme se posunuli do jiných sfér. Děláme obtížné krokové řady, náročné piruety, snažíme se program postavit tak, aby byl zajímavý po celou dobu, aby to nebylo ježdění od prvku k prvku. Mezinárodní bruslařská federace se snaží bruslení posunout ještě více ze sportu k umění, propojit sport a umění dohromady, aby z toho byl i estetický zážitek a nebylo to ryze atletické.
Krasobruslení není úplně spravedlivý sport. Naposledy si na způsob hodnocení stěžoval Jevgenij Pljuščenko, který sice zaskákal originálnější a náročnější skoky, ale vyhrál americký mistr světa českého původu Evan Lysacek, protože jich zaskákal víc. Podle nového bodového ohodnocení je to tak, že sudí vlastně hodnotí technické provedení, takže se do hodnocení zařadí i počty skoků. Co soudíte o spravedlivosti nebo nespravedlivosti posuzování? Musí být zvláštní být v rukou sudích, když se to nedá konkrétně spočítat.
Po skončení olympiády jsem viděl rozhovory jak s Evanem, tak s Jevgenijem. Oba mluvili, když jim trošku vychladly hlavy po skončení závodu, velmi rozumně. A na obou stranách je tak trochu pravda. Jevgenij Pljuščenko říká, že bruslení udělalo velký krok zpátky, protože se nezařazují čtverné skoky, že program Evana Lysacka vypadá jako program před 20 lety. V tom je kus pravdy, co se týče skokanské techniky. Naopak ovšem zase nevidí pokrok ve spojovacích prvcích, krokových pasážích, možnost kombinovat skoky, kterou nevyužil naplno a díky tomu prohrál svou zlatou medaili.
To je věc, kterou si každý musí spočítat. Je jeden výrok velmi zkušeného trenéra, který zní, když je sportovní pole vyrovnané, vyhraje závodník s nejchytřejším trenérem. Tým Evana Lysacka moc dobře spočítal jeho závodní jízdu tak, aby jeho bodové hodnocení, kde už nemáme šestky, stačilo na první místo.
Kdyby se to hodnotilo podle starého bodovacího systému, jistě by vyhrál Jevgenij Pljuščenko. Ale on nevyužil jednu možnost kombinovat skok. Prohrál o 1,3 bodu a ten jeden skok by mu přinesl 1,5 bodu. Každý si může dopočítat, že by nakonec doskákal na první místo.
Váš kolega Michal Březina byl také naštvaný, protože dostal nižší bodové hodnocení, i když zajel skvěle. Stává se často, že máte pocit, že jste zajeli lépe, než jaké jste potom dostali hodnocení od sudích? Jak se s tím vyrovnáváte?
Krasobruslení bude vždy sport, kde se bude promítat subjektivní názor rozhodčích, a tím bude i zajímavější pro diváky. Protože to není čistě exaktní, může se každý divák nad výrokem rozhodčího rozčílit nebo radovat. To dělá krasobruslení zajímavým.
Rozhodčí nemají možnost, aby rozhodli úplně objektivně, každému se líbí něco jiného. A nakonec rozhodování se změnilo do takové podoby, že rozhodčí můžou zasahovat do technické stránky a hodnotí i technické provedení jednotlivých skoků. Mají tak daleko větší moc i pravomoc ovlivnit konečný verdikt.
Každý krasobruslař moc dobře ví, jaký ten sport je. A rozčilovat se nad výrokem rozhodčího je podle mého neopodstatněné, protože na nás je, abychom udělali nejlepší práci, co můžeme, abychom odvedli svůj výkon, mohli se z něho radovat. A na rozhodčích vždycky bude, aby ho hodnotili. Moc dobře víme, že v krasobruslení hraje roli také jméno, národnost, jak velký svaz za vámi stojí, jak dlouho jste mezi špičkou. Všechny tyto faktory se potom sčítají. A jestliže někdo stoupá nahoru, nemůže čekat, že se mu dostane stejných bodových zisků jako třeba Jevgeniji Pljuščenkovi, který, i když se vrátil po třech letech, se vrátil jako úřadující olympijský šampion.
Tak příště na olympiádě v Soči 2014 to vyjde?
Soči je ještě hodně daleko. Olympiáda je pro sportovce neskutečný zážitek a jsem rád, že jsem mohl být i na této olympiádě. Výsledek jsem si představoval úplně jinak, nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Ta atmosféra olympijského startu je neskutečná, a jestli mi vydrží zdraví, rád bych se podíval i do Soči. A nejenom podíval, ale opravdu si zazávodil.
(redakčně kráceno)