Nemoci provázejí lidstvo od jeho zrodu, mění se jen dominující typy chorob, způsoby jejich šíření, boj proti nim i jejich působení na společnost. Morové pandemie středověku a raného novověku jsou například jasně vnímány jako Boží trest a lidé postižení nákazou jako potrestaní hříšníci. Svou roli v tom pochopitelně hraje i bezmocná medicína, v jejíchž silách je maximálně nákaze předejít, nikoliv ji léčit. Na hrobech statisíců mrtvých tak vyrůstá nová náboženská zbožnost zdůrazňující právě smrtelnost člověka. K zásadnímu zlomu dochází vlastně až s vývojem lékařství v druhé polovině 19. století, s takzvanou mikrobiologickou revolucí, kdy jsou postupně odhalováni původci nejnebezpečnějších chorob včetně moru. Ovšem přestože se tyto „metly lidstva“ podařilo téměř vymítit, čelí současná vyspělá civilizace jiným, neméně závažným chorobám. Jediný rozdíl je v tom, že za Boží trest už je nikdo nepovažuje.
Morové rány na nás
Nejen o morových ranách hovořili v Historii.cs z 22. dubna dětský onkolog Josef Koutecký (JK) z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, historik Jiří Mikulec (JM) z Historického ústavu Akademie věd a historik lékařství Karel Černý (KČ) z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ptala se historička Marie Koldinská.
Strach z nemocí je nepochybně stejně starý jako lidstvo samo. Lze ale říct, že v jednotlivých historických epochách existovaly masově rozšířené choroby, které byly charakteristické právě pro tu konkrétní dobu?
JK: Hlavní epochy vývoje lidstvas sebou přinášely onemocnění,která po určité době, když se změnily podmínky, jak zevního, tak životního stylu, vymizela, aniž by byly poznány jejich podstaty a aniž by byla nalezena léčba.
Typickou chorobou starověku byla lepra. V gotickém období byl typickou chorobou mor, kterému se tehdy říkalo černý mor, což mělo své opodstatnění v klinických projevech na kůži. Mor se samozřejmě velice snadno šířil v gotických městech, která byla velice úzce sevřená hradbami, a díky velice špatné hygieně.
V období renesance se mravy a situace velmi uvolnily. A také Kolumbus, který vyvezl některé choroby do Ameriky, přivezl z Ameriky syfilis. Ten pak byl v uvolněných renesančních mravech typickou masovou chorobou. (Sám vím o krásných rytinách z té doby, kdy existovaly městské koedukované lázně, kde byli muži a ženy dohromady. Nepochybuji, že se tam jenom nekoupali, čili to šíření bylo snadné.)
V období baroka se mravy zase sevřely a lidé strávili dlouhé hodiny klečením na dlaždicích kostelů a klášterů a přicházela období bakteriálních infekcí, hlavně streptokokových. Následkem těchto infekcí, hlavně dýchacích cest a plic, se objevovala neurologická onemocnění, kterým se odborně říká chorea a která v té době dostala zvláštní název - tanec svatého Víta.
A abych přeskočil do 19. století. Tehdy se začalo houfně stěhovat venkovské obyvatelstvo do měst, kde vznikaly továrny, a bydlelo v chudinských čtvrtích. Tam se pak neobyčejně snadno šířila další epidemie, takzvaný bílý mor, tedy tuberkulóza.
Pak přišlo osvícené 20. století a začátek 21. století a díky rozvoji bakterologie a rozvoji léčby infekční choroby ustoupily nesmírně do pozadí. Je až neuvěřitelné, jak se to změnilo. Na jejich místo tak nastupují zase choroby jiné, které sice nemají definici epidemií, protože se nešíří hromadně, nicméně co do počtu se šíří také. Typickými onemocněními 20. století jsou pak kardiovaskulární choroby (se všemi dopady – mozkovými mrtvicemi, infarktem myokardu), nádorová onemocnění a samozřejmě neobyčejně přibylo onemocnění psychických.
V poslední čtvrtině 20. století se zase začaly objevovat infekce, i když tam je to trošinku jiné, než to bylo u někdejších infekcí. To jsou ty nové viry a onemocnění jimi způsobená, mutace, které tam vznikají.
KČ: Podle údajů Světové zdravotnické organizace za rok 2008 jsou nejsmrtelnější infekční skupinou chorob průjmová onemocnění následovaná AIDS. To přitom u nás naprosto není téma. Na druhou stranu v naší západní vyspělé společnosti je tématem prasečí chřipka.
Co to mor je a kdy se na evropském kontinentu poprvé objevuje?
KČ: Někdy 9.000 až 6.000 let před naším letopočtemdošlo k paradoxní změně,když se při přechodu od společnosti lovců a sběračůk daleko rozvinutějšíagrárníspolečnosti průměrné zdraví populace zhoršilo.Tovíme už asi od 80. let díky paleopatologickým průzkumům. Zmenšila se průměrná výška lidí, dožívali se kratší délky života, zhoršily se zuby.
A proč? Za prvé proto, že se zhoršila dieta, která byla najednou závislá na lokálně dostupných, lokálně vypěstovaných potravinách. Za druhé proto, že lidé začali žít na jednom místě, takže byli obklopeni vlastním odpadem, za kterým se stahovaly třeba krysy. A za třetí proto, že lidé začali výrazně domestikovat zvířata. A domestikace znamená, že žijete se zvířaty v blízkosti. Celá řada infekčních chorob, které v minulosti napadaly člověka, jsou proto takzvané zoonózy. Tedy choroby, které původně byly chorobami zvířat, ale postupně se přenesly na člověka.
Takže kdy přesně začal mor, což je zoonóza, napadat člověka, nevíme. Lze ale předpokládat, že první případy přenosu se mohly objevit zhruba v té době, když se hlodavci začali stěhovat do blízkosti lidských obydlí.
Něco jiného ovšem je odpověď na otázku, kdy se objevuje mor jako slovo, jako označení pro dramatickou, smrtelnou demografickou krizi, nějakou velmi silnou epidemickou chorobu. To je někdy v 5. století před naším letopočtem. Je to takzvaný athénský mor, to je první velký mor, který je popsán v evropské kulturní tradici (u Thúkýdida). Ale záznamy jsou to tak sporé a nepřesné, že nemůžeme říct, jestli to byl mor, tyfus nebo dysenterie (úplavice).
První mor, u kterého máme poměrně přesné popisy díky byzantské literární tradici, je Justiniánův mor ze 6. století. Tento mor panoval v evropském prostoru mezi 6. a 8. stoletím a pak zmizel. A to je velmi zvláštní, protože nevíme proč. A navíc odešel nejen biologicky, ale zmizel i kulturně a sociálně. Takže společnost čelila obrovskému šoku, když se kolem roku 1346 mor rozšířil kolem hedvábné stezky a začali umírat lidé.
Dostáváme se k nejznámějším morům z hlediska českých dějin středověku a raného novověku. Jak vlastně reagovala společnost na šíření takových chorob?
JM: Mor byla naprosto nepochybně Boží metla, Boží trest, Boží rána.Amůžeme říct, že bůh zabíjí v teologickém myšlení dvě mouchy jednou ranou. Jednak trestá (fyzicky likviduje) viníky, tedy ty, kteří si zaslouží být potrestáni (ať už to jsou nevěstky, cizoložníci a další lidé překračující normy křesťanského života). A druhý význam je, že tím bůh dává memento. Snaží se společnost napravit, varuje ji a vysílá signál, že je třeba něco změnit. A společnost na to reaguje. Slavnou reakcí jsou ve 14. století mrskačská procesí, flagelanti, kteří procházejí Evropou.
Takže mor se otiskne nějakým způsobem do mentality společnosti, ale nemyslím si, že by ji sám o sobě nějak radikálně měnil.
Nemůže se mor otisknout do mentality i třeba trošku jinak? Na jedné straně zvýšená, zjitřená zbožnost, na druhé straně snaha užít si života?
JM: Boccacciův Dekameron. Tam to je naprosto jasně řečeno. To je společnost, která se právě při velké černé smrti schová na venkov, uzavře se neprodyšně od světa a vlastně si tam vede život, jako by chtěla potlačit realitu, jako by mor kolem nezuřil. Ale to jsou dvě stránky jedné a téže věci.
Hovoří historik umění Jan Royt z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (přepis doplňujícího rozhovoru):
S nástupem baroka se setkáváme s mnoha formami protimorové ikonografie. Je to zejména mariánská ikonografie a ikonografie některých světců. Zvláště bych jmenoval Immaculatu, Pannu Marii Neposkvrněného početí. Právě protože počala bez poskvrnění dědičného hříchu, byla vhodným patronem proti morové ráně, která byla trestem za naše hříchy. Proto na morových sloupech nahoře Panna Maria vztahuje ruce k nebesům, k jakési prosbě za skončení moru.
Na mariánských sloupech se pak přirozeně vyskytuje celá řada protimorových patronů. Je to především svatý Roch, který je zobrazován se psem a ukazuje si na morovou ránu. To byl zvláštní patron proti moru. Další významnou patronkou proti moru byla svatá Rozálie, která je zobrazována jako mladá světice s kyticemi růží na hlavě. Spí v jeskyni a je to sicilská světice. A dalším zajímavým protimorovým světcem je svatý Šebestián. Tam to souvisí s tím, že podle legendy na něj bylo stříleno šípy, které ho ale nezabily. V tomto případě jsou šípy morové rány, které zachytával na svém těle.
Mariánské protimorové sloupy jsou většinou postaveny ve středu náměstí. Když dnes přijedeme do města, máme porušenou jeho výškovou dimenzi. Ale když tenkrát lidé přijížděli ke každému městu, zlatá socha Immaculaty jako by nad městem kralovala, jako by se přimlouvala za celou městskou komunitu. A bylo to snad ve všech městech.
JM: Přinesl jsem malý úryvek z písně Patrone české vlasti od Josefa Božana ze Slavičku rajského. Je to barokní zpěvník z roku 1719. V této písni se přímo zpívá: „Růže bílá čistoty, ó, vejvodo český. Chraň nás ode vší psoty, měšťane nebeský. Mor, válku, též i hlad od země tvé odvrať. Ó svatý Václave!“ A takovýchto vzývání svatého Václava, ale i svaté Ludmily a dalších zemských patronů najdeme v době baroka celou řadu.
Do takovéhoto umění i jiného se nepochybně promítaly i další choroby než jen mor. Před námi na stole leží reprodukce uměleckého díla. K čemu se to vztahuje?
JK: To je obraz, který se vztahujek nádorovým onemocněním,protože mě samozřejmě nejvíce zajímáprávě jejichhistorie. Je to jeden ze slavných obrazů Tiepola, který znázorňuje dítě, které má typický obraz zhoubného nádorového onemocnění v břiše. A je maximálně pravděpodobné, i z výrazu v obličeji a ze změn, které tam jsou, že se jedná o z nejčastějších dětských nádorů, neuroblastom. (Vychází ze zvláštních nervových buněk, které probíhají podél páteře.)
A samozřejmě lze vidět ještě dříve, v gotickém období, že některé madony mají vole, strumu. Nepochybně to přitom nebyla vždy struma nezhoubná, způsobená nedostatkem jódu, ale mohl to být karcinom štítné žlázy. A tak bychom pochopitelně mohli jít dál a dál, takže by šlo sestavit krásný atlas uměleckých artefaktů, které dokládají výskyt těch kterých chorob.
Tradičně se říká, že existovaly dvě formy moru, dýmějový a plicní. Je to takhle jednoduše rozlišitelné? Jak je to vlastně s morovým onemocněním jako takovým? S jeho projevy a průběhem.
KČ: To vychází ze současné medicíny, jak známe mor od konce 19. století. Mluví se o dvou nebo třech formách moru podle toho, jak se přenáší. Dýmějový mor se tak jmenuje proto, že dýměje jsou oteklé mízní uzliny, které mohou být v tříslech, pod ušima nebo typicky v podpaží. A ty otečou v případě, že se do nich dostane patogen moru.
Plicní mor nastává v situaci, kdy se dostane patogen moru krevním oběhem do plic a zničí plicní tkáň. Je to provázeno kašlem s krví. Pak se mor přenáší kapénkovou infekcí. Ale je potřeba říct, že mor není chřipka. V roce 2006 byly nějaké případy moru v Ugandě. Nakažlivost plicním morem je na rozdíl od chřipky velmi nízká, pod 10 %.
Když se podíváme na způsoby léčby moru. Jak se mu snažila čelit tehdejší středověká nebo raně novověká společnost?
KČ: Individuální péče o nemocného příliš nefungovala, protože jsme v období terapeutické bezvýchodnosti. Medicína byla především o ochraně zdravého před infekcí. Ale když už propuklo onemocnění morem, dotyčným příliš nepomohla.
Uvedl bych případ z roku 1714 nebo 1715. Jistý doktor Schimperich působil jako lékař v Dolních Rakousích, kde v roce 1713 probíhala morová epidemie stejně jako v Čechách. Cestoval, pomáhal, poskytoval radu. Jednou přijel na nějaký statek, kde byl rolník a všechny jeho dcery a dva synové byli nemocní. Doktor Schimperich jim doporučil, aby si vykopali hroby a ulehli na lůžko. To bylo totiž tak všechno, co mohli v té době udělat.
S tím samozřejmě souvisí otázka, nakolik se prožitek morové epidemie, něčeho tak neopakovatelného a sugestivního, promítá do mentality člověka tehdejší doby?
JM: Můžeme mluvit o takzvanébarokní zbožnosti. Pro české země je barokní zbožnost spojena s katolictvím. V rámci pobělohorské rekatolizace tady byla naprostá většina obyvatelstva katolická, takže je to katolická barokní zbožnost. To je důležité, protože katolicismus vytváří určitá specifika zbožnosti. Za druhé musím říct, že historik vlastně není schopen měřit zbožnost. Historik může pouze sledovat její projevy.
A co se týče barokní zbožnosti, tu bych asi charakterizoval jako zbožnost založenou na výrazné emocionalitě a spojeném smyslovém vnímání. Když věřící přijde do kostela v době baroka, působí na jeho smysly náboženství ze všech stran. To je takový první okamžik.
Potom je tam strašně důležitá symbióza řekněme sakrálního a profánního (náboženského a světského). Jestliže se jako barokní člověk, měšťan, v nějakém menším městě účastním poutě, dělám to z více důvodů. Jdu tam jednak proto, že si třeba potřebuji od Matky Boží něco vyprosit nebo poděkovat za nějakou milost. Ale současně tam jdu proto, že se toho účastní také elita města. Je to společenská záležitost. Navíc mě to vytrhne z každodennosti, ve které žiji a kterou celý rok v podstatě neopouštím. Čili to je symbióza těchto dvou věcí.
(Ostatně co se týče smyslovosti a profánních prvků ve zbožnosti, připomněl bych vynikajícího historika Zdeňka Kalistu, který se zabýval otázkami baroka a barokní zbožnosti. On razil takovou tezi, že smyslem barokní zbožnosti je poznání Boha skrze tento svět. Člověk se bohu přibližuje prostřednictvím světských nástrojů – výtvarného umění, hudby, všeho, co je při bohoslužbách. Věřící si vlastně stále chtějí potvrzovat Boží přítomnost. To je zájem o zázraky a nadpřirozené jevy, a nemusejí to být přímo zázraky, ale něco neobvyklého.)
Pak bych zdůraznil velice silný akcent na kvantitu. Věřící přichází do kostela, modlí se tam určité množství mší. V této době také velice kvetou růžencové pobožnosti. Růženec je přes 150 modliteb, a jestliže se jako barokní katolík odmodlím třeba tři růžence denně, je to obrovská kvantita. Ovšem u barokního katolíka je to také kvalita. Právě tím totiž dává najevo svou zbožnost. Je to něco, co odmítají protestanté, co odmítají některé katolické proudy, třeba jansenismus, a co potom naprosto zavrhne osvícenství, které to vidí jako neupřímnou záležitost.
Ale princip toho, že v náboženském životě kvantita představuje kvalitu, je myslím naprosto jasný. Je to vlastně klíč k pochopení barokní zbožnosti a náboženského chování. Na poutních místech se počítají počty komunikantů – lidí, kteří se tam vyzpovídali. Člověk si hromadí odpustky. (Samozřejmě ne středověkým způsobem, kdy bylo možné si je koupit. To po tridentském koncilu už není možné.) Odpustky se získávají za určité náboženské akty, projevy, za splnění určitých povinností. Takže to je ta otázka kvantity a kvality.
A poslední věc je poměrně silný motiv eschatologický, to znamená myšlenka na poslední věci člověka. To se projevuje v baroku, kdy s kazatelem zaznívá memento mori. Ve výtvarném umění se zobrazují také umírající, mrtví, lebky, ale také tance smrti. To je středověké téma, které dostává nový rozměr. A nejen tohle. V době baroka se zvýšenou měrou tisknou artes moriendi, návody správného umírání. Dobrá smrt, mors bona, je totiž strašně důležitá.
Proč? O co se jedná? Smrt je jenom přechod do života věčného. A život věčný může být pěkný průšvih, protože duše zesnulého v největším procentu případů přijde do instituce, která se nazývá očistec. Velká část barokní spirituality je pak o tom, jak utrpení v očistci zkrátit, případně eliminovat.
Můžeme nastínit, jakým způsobem se reagovalo na nádorová onemocnění? Přistupovalo se k nim podobně fatalisticky jako k moru, byla nějaká snaha je aktivně léčit?
JK: V první řadě je třeba říct,že nádorových onemocnění bylo daleko méně. Ale samozřejmě mnoho nádorových onemocnění vůbec nebylo diagnostikováno. Ti lidé umřeli a nevědělo se, že mají nádor. Zejména nádory vnitřních orgánů tehdejší lékař nebyl schopen poznat.
Nadto onemocnění a smrt jednoho člověka, který byl nemocný zhoubným nádorem, byla jedna osobní tragédie. Zatímco morové a jiné epidemie byly tragédie měst, celých regionů, zemí, takže nádorová onemocnění se v tom v podstatě ztrácela.
Hovoří vedoucí farní kanceláře Kutná Hora - Sedlec Karel Koubský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nacházíme se v Kutné Hoře-Sedleci, v sedlecké kostnici, která je největší kostnicí v Čechách, možná i v Evropě a na světě. Jde vlastně o hřbitovní kapli sedleckého hřbitova, který založili sedlečtí mniši, cisterciáci, kteří přišli do tohoto kraje v roce 1142. Kostnice je dvoupodlažní karner. Spodní kaple je hrob a horní kaple je kaple Vzkříšení.
Hovoří administrátor farnosti Kutná Hora - Sedlec páter Pavel Tobek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dominantním směrem je vertikála – směřování od země k nebi. V symbolické rovině to ukazuje na touhu člověka jít vzhůru. A zároveň je kostnice částečně pod zemí, což ukazuje vazbu na zemi, na smrtelnost toho, co je hmotné a co nakonec končí v rozkladu, v určité destrukci. V této symbolice je pak možné číst i výzdobu kostnice.
Dominantní jsou čtyři pyramidy z lebek a kostí, které symbolizují horu. Horu jako místo setkání člověka s Bohem, hora jako místo námahy, která je ovšem odměněna nějakou výšinou, rozhledem. Jednotlivé pyramidy jsou zakončeny dřevěnou korunou. Konec by měl korunovat dílo, konec v tomto případě smrt, rozpad toho, co je pozemské.
Hovoří vedoucí farní kanceláře Kutná Hora - Sedlec Karel Koubský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Podle tradice byl v roce 1278 vyslán sedlecký opat Jindřich do Jeruzaléma s poselstvím Přemysla Otakara II. Odtud přinesl hrst hlíny z hory Kalvária a tu rozesel po hřbitově. Tím si hřbitov získal pověst svaté země, a proto zde chtělo být pohřbeno velké množství lidí.
Největší množství ostatků, celkem jich je přes 40.000, pochází z morových ran na počátku 14. století, kdy tady bylo pohřbeno během jednoho roku asi 30.000 lidí.
Výzdoba je připisována Janu Blažeji Santinimu-Aichelovi, který rekonstruoval nedalekou sedleckou katedrálu. Santini prý sám připravil první návrhy kosterní výzdoby. Podoba současné výzdoby však pochází z roku 1870 od řezbáře Františka Rinta z České Skalice, kterého sem pozvali Schwarzenbergové z Orlíka. Konkrétní důvod, proč výzdoba vypadá, jak vypadá, proč je tady lustr z kostí, girlandy z kostí, ale neznáme.
Hovoří administrátor farnosti Kutná Hora - Sedlec páter Pavel Tobek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Další z momentů, které nacházíme nebo můžeme ve výzdobě kostnice najít, je symbolika světla. Z kostí je lustr, z kostí jsou svícny. Tváří v tvář temnotě smrti, která je zřejmá, přítomná, nezpochybnitelná jde o přechod ze tmy do světla, ze smrti do života. To všechno tam nacházíme a můžeme rozpoznat. A tím, kdo přechod pro nás křesťany umožňuje, je Ježíš Kristus. A také uprostřed lebek, kostí a hnátů je jako jediné tělo, jediná figura Ježíš Kristus. Paradoxně Ježíš Kristus na kříži.
Ideově v kostnici nacházíme spoustu odkazů a významů. Není asi úplně možné doložit je v pramenech. Je složité říkat, že to určitě bylo míněno takhle. Ale mohlo to tak být míněno nebo není důvod, abychom to takhle nečetli, abychom tomu takto nerozuměli.
Kdy dochází k objevení bacilu moru?
KČ: Je to v 19. století a je to výsledek něčeho, čemu říkáme mikrobiologická revoluce. 19. století provedlo obrovský přemet a došlo k obrovskému vývoji v medicíně, který vynesl medicínu do její současné zcela mimořádné pozice.
Ještě v 1. polovině 19. století bylo běžné, že se epidemické choroby připisovaly účinku nějakého miasmatu nebo neživého kontagia. V podstatě jde o ekologické pojetí – v prostředí (ve vzduchu, v zemi) se nachází jed, který způsobí, že jsou všichni otráveni, a tím vzniká epidemická choroba. Takových teorií bylo několik.
Teprve v polovině 19. století se objevuje představa buňky jako významné součásti lidského těla. V 60. a 70. letech se problematice mikroorganismů začnou věnovat dva významní badatelé, Louis Pasteur a Robert Koch. A zhruba od poloviny 70. let 19. století začíná doslova detektivní hon na jednotlivé patogeny, původce infekčních chorob, ať už je to tetanus, záškrt, pneumokoky, vibrio cholerae (původce cholery).
Za této situace propukl v Hongkongu mor, k jehož prostudování byli nezávisle na sobě vysláni dva lidé, Švýcar Alexander Yersin a Japonec Šibasaburo Kitasato. Oba měli evropské školení. Yersin byl žákem Pasteurovým, Kitasato strávil šest let u Roberta Kocha v Berlíně. Výsledkem jejich úsilí bylo objevení bacilu moru, který nese jméno po Yersinovi, Yersinia pestis. (Původně byl ovšem pojmenován Pasteurella pestis.)
Myslíte si, že je oprávněná obava, že by se někde ještě živé Yersinia pestis mohly případně probudit a ohrozit někoho? Nebo je to spíš bulvární báchorka?
KČ: V téhle oblasti mám poměrně přesné informace. Ve zvířecím těle v zimě přežije Yersinia pestis 3 až 6 měsíců,v létě 30 dní, ve sladké vodě přežívá 3 týdny,ve slané vodě maximálně 7 dní.Takže je zcela nemožné, aby Yersinia pestis někoho napadla,ale to neznamená, že nemůžeme v materiálu najít zbytky DNA Yersinie pestis.To můžeme a je to velice zajímavé. Jde o výzkum, který se začal objevovat koncem 90. let 20. století.
Co se týká ústupu moru a jeho vystřídání jinými chorobami, když to vezmeme z dnešního hlediska, tím asi nejrozšířenějším strašákem jsou nádorová onemocnění. Čím si vysvětlit ten nárůst? Je to jenom lepší diagnostika, která vede k tomu, že se dnes objevuje mnohem více pacientů s těmito chorobami? Nebo je to jinak?
JK: Samozřejmě je to také zlepšenou diagnostikou, ale nepochybně incidence nádorových onemocnění,zejména v 2. polovině 20. století, neobyčejně stoupla a v podstatě stále stoupá.Počet je to skutečně závratný, v současné době je to 25 % lidí, kteří zemřou na nádorovou chorobu. A z žijících současných obyvatel naší republiky, ale i ostatních vyspělých zemí, každý třetí člověk onemocní v průběhu života některým z několika set druhů zhoubných nádorových onemocnění. To je situace na pováženou, protože když to sečteme, je to víc, než lidé umírali na mory. To bylo jednorázové, umřelo jich několik tisíc. Ale tady to je průběžné a onemocnění stále narůstá.
Je přitom zajímavý postoj lidí k onemocněním, která v současné době dominují. Nádorová onemocnění jsou zatížena neobyčejně velkým mýtem o jejich nevyléčitelnosti, o bezmoci medicíny, o smrti, kterou provázejí bolesti, utrpení, zohyzdění a podobně. Téměř nikdo, když ráno vstane, se nebojí, že dostane infarkt nebo mozkovou mrtvici. Když si ale kdokoli najde sebemenší zduření nebo něco, co vybočuje z jeho normálního zdravotního stavu, propadne pocitu, že má zhoubné nádorové onemocnění. To má za následek dvojí dopad. První je v podstatě příznivý – dotyčný hned běží k lékaři, aby nádor pokud možno vyloučil, eventuálně potvrdil. Ale ten druhý je velmi negativní – řada lidí se bojí pravdy a k lékaři nejde.
Hovoří lékařka Helena Rašková, pamětnice tyfové epidemie v roce 1945 (přepis doplňujícího rozhovoru):
Terezín měl strašnou epidemii, kdy bylo 6.000 případů skvrnitého tyfu, který je mnohem horší než obyčejný tyfus. Skvrnitý se jmenuje proto, že se projevuje na kůži, a přenáší se na lidi přes vši. V té době bylo zavšivení v koncentračním táboře hrozné.
Všechno to měl na starosti můj muž, kterému mohlo být asi pětatřicet. Nebylo tam nic, všechno se muselo dělat ručně, holením, stříháním, koupáním a tak dále. „Fantastická“ práce. Pak se přihlásila celá řada lékařů a hlavně hned, když to bylo potřeba, tam odešel profesor Patočka kvůli zaseknuté mikrobiologické práci.
Já jsem v Terezíně nebyla, protože muž by mě nebyl za žádnou cenu pustil. Vždyť jsem měla 14 dní před porodem, když to tam vypuklo naplno. Ale byla potřeba naléhavá pomoc. A tenkrát přijela naše nová vláda z Moskvy, ministerským předsedou byl Fierlinger. Vláda tenkrát sídlila v hotelu Alcron. Tak jsme tam šli a ministerský předseda nás přijal. Vysvětlili jsme mu strašlivou situaci okolo epidemie skvrnitého tyfu a všeho ostatního. On napsal velký dopis a poslal ho veliteli města Prahy, který sídlil v Dejvicích. Žádal ho o zdravotnickou a jinou pomoc, aby se epidemie zvládla. Na základě tohoto dopisu dodal velitel pět sanitních vlaků se vším personálem.
A protože bylo něco potřeba každý den, klidně jsem se odvážila vždycky znovu k panu premiérovi, že potřebujeme tohle a tohle a tohle. Jistě jsem ho otravovala na nejvyšší míru, až do 20. května, kdy jsem nepřišla. Myslím, že si říkal, co že zas nepřišla otravovat Rašková nebo něco takového. Ale ono to nešlo, protože se mi 20. května narodil syn.
Profesorka Rašková vzpomínala na tyfovou epidemii z roku 1945. Zasáhla ale českou společnost v 2. polovině 20. století vlna podobného masově rozšířeného onemocnění, které by se dalo označit za epidemii. Mě třeba napadá v 70. letech, kdy jsem chodila ještě do základní školy, žloutenka a podobné choroby.
JK: Žloutenka typu B je celosvětově rozšířená,dá se proti ní očkovat,mimo jiné očkování proti žloutence typu B je prevencí proti vznikukarcinomu jater. Ale obrovských, zásadních epidemií v 2. polovině 20. stoletímyslím, že nebylo. Tedy na lidech.Pak jsou všechna ta zvířecívirová onemocnění,ale to je přece jenom trošinku něco jiného.
Už jsem zmiňovalkardiovaskulární onemocnění,na druhém místě nádory,na třetím mozková onemocnění, hlavně cévní a podobně. Ale je tam jedna věc, která mě děsí.Na osmém místě v příčinách úmrtívyspělých států jsou sebevraždy.To o něčem hovoří.
Asi každé masově rozšířené onemocněn i každý masově rozšířený jev, jako jsou třeba sebevraždy, se výrazně promítá zpětně do lidské psychiky. Jak se díváte z hlediska svých profesí na velké současné paniky – nemoc šílených krav, prasečí chřipka, ptačí chřipka. Děly se podobné paniky i v dějinách?
JM: Doporučil bych si přečíst Deník morového roku od Daniela Defoea. Je to sice krásná literatura, vzniklo to zřejmě na základě zápisků jeho příbuzného, nikoli na základě jeho vlastní zkušenosti. Ale je tam krásně vidět, jak se situace v Londýně v 60. letech 17. století rozvíjí, jak dochází i k panice, jak se venkov začne uzavírat před lidmi, kteří odcházejí z morového města.
Dnešní medializace, kdy do člověka buší média, internet, televize, všechny sdělovací prostředky, je jiná, než byla tehdy, ale zájem o mory je prastará věc. Smysl pro senzaci, pro něco vzrušujícího tady vždycky byl. Ostatně novinové zpravodajství už v 17. a 18. století existuje a kroniky zaznamenávají i minulé události. Takže to zase není tak, že by byla starší doba bez medializace.
KČ: Lidé se obvykle bojí toho, co je neohrožuje, mnohdy daleko víc než toho, co je ohrožuje. Podívejme se na dějiny posledních 25 let a na to, jak se medializovaly případy Eboly nebo Lassy nebo horečky Marbur a dalších hemoragických horeček. A proč? Protože to je skvělá story. Člověk leží, umírá a teče z něj krev. Zatímco epidemie obezity není nějak příliš vzrušující, prostě nezapadá do diskursu moderní společnosti. Tento jev můžeme vidět velice často.
JK: Samozřejmě nepodceňuji to, že si viry dělají, co chtějí, že mutují a že se něco nového objevuje. Ale v době nemoci šílených krav jsem si klidně dával v restauraci biftek a nenechal jsem se ani očkovat proti prasečí chřipce. Ani roušku jsem si nekoupil. Úmrtnost na prasečí chřipku nijak nevybočuje z procenta úmrtnosti na normální chřipku, na kterou jsme zvyklí už dlouhá léta. (Odmysleme tu španělskou.) Myslím, že se kolem toho nadělalo skutečně tak moc a najednou to začíná splaskávat. Je to vidět (a opět jsme u lidské mentality) na tom, kolik se nakoupilo vakcín a kolik lidí se nechalo, když mohlo, naočkovat.
JM: Já v tom vidím nádhernou paralelu. Jedním z prostředků proti moru byly nejrůznější amulety, posvěcené medailonky, agnusky a takovéhle záležitosti. A ono to možná v dnešní mentalitě funguje podobným způsobem. Balení Tamiflu nebo rouška jako medailonky a amulety.
(redakčně kráceno)