Michal Šimeček vystudoval psychologii a dnes pracuje v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice jako klinický psycholog. Kromě toho se věnuje i vědecké činnosti, při které zkoumá zrakové prostorové vnímání a zrakové klamy. S tím souvisí i jeho spolupráce na mezinárodním projektu Mars 500, který studuje chování posádek kosmických lodí v podmínkách simulující meziplanetární let. Šimeček v něm spolu s dalšími vědci z Psychologického ústavu Akademie věd v Brně zkoumá změny ve vnímání a paměti při dlouhodobé izolaci. V červnovém vydání pořadu Před půlnocí zpovídala Michala Šimečku Pavla Pilařová.
„Člověk je velký odborník na lidské tváře,“ říká psycholog Michal Šimeček
Šel jste studovat psychologii, protože jste se chtěl stát klinikem. To se vám podařilo. Mimo to se ještě věnujete vědecké činnosti a zkoumání při Akademii věd. Jak jste se dostal k vědecké činnosti?
V době studia jsem se seznámil s lidmi, kteří tam pracovali nebo tam mířili. Začali jsme s nějakými jednoduchými projekty, zaujalo mě to a začalo bavit. V jednu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli nechci kliniku pověsit na hřebík a věnovat se čistě jenom vědě. Dokonce jsem to i vyzkoušel, když jsem půl roku pracoval v jednom vědeckém institutu. Nakonec jsem ale zjistil, že je to příliš jednostranné, a toužil se vrátit na kliniku. Teď se mi povedlo skloubit dohromady obojí.
V Psychologickém ústavu Akademie věd se věnujete prostorovému zrakovému vnímání a zrakovým klamům. Co si pod tím můžeme konkrétně představit?
Prostorové zrakové vnímání je to, jakým způsobem dokážeme vidět prostor, jak ho vnímáme. Sledujeme to u lidí, kteří vidí spíše dobře. Na druhou stranu některé procesy v lidském mozku, které vedou k tomu, že vidíme prostorově, se dobře zkoumají, když jsou lidé vystaveni nějakým speciálním, nevyhovujícím podmínkám. Právě tehdy mají jiné vjemy, než by měli mít, ale protože jsou zdraví, je to výsledek procesů, které fungují, jak mají.
To je i to, co budete zkoumat v projektu Mars 500. K čemu ale obecně tento projekt slouží?
Už od prvních pilotovaných letů se přemýšlí o tom, jak ještě na zemi co nejvěrněji simulovat delší pobyty ve vesmíru, aby se podařilo vychytat mouchy. Už od prvních dob tak vznikaly izolační studie, kdy byli lidé uzavření v jakýchsi maketách kosmických lodí. V nich měli plnit úkoly jako by byli ve vesmíru. Zkoumalo se, co to s nimi udělá po zdravotní stránce, a řešili se i nějaké technické problémy, které jsou s tím spojeny.
Nesmíme zapomínat, že jsou v uzavřeném prostoru s uzavřenou klimatizací, kde všechny přítomné látky cirkulují dokola. Moc se ale neví, co všechno by to mohlo udělat. Na zdravotní stránku má pak samozřejmě vliv samotný uzavřený prostor a nedostatek pohybu. Také jsou známy případy ponorkové nemoci a podobných věcí, ke kterým dochází, když je více lidí na velmi malém prostoru. Takže ty studie rovněž sledují, jak vznikají takovéto neblahé incidenty a jak by se jim dalo předejít.
Že by se třeba posádky oddělily…
V tuhle chvíli jsou lodě na oběžné dráze velmi malé, takže tam trucovna asi nebude. Ale jde i o to, aby ti lidé měli svůj osobní prostor, ve kterém jsou víc páni než jejich kolegové.
Jak jste se dostal k projektu Mars 500?
Dostali jsme tuto nabídku a já jsem od první chvíle věděl, že je to něco, co nesmíme pustit, ačkoliv jsme byli naprosto nepřipraveni, ani jsme nevěděli, že se takovýto projekt vůbec chystá. Začali jsme proto přemýšlet, v čem je to pro nás zajímavé, ale i jak získat finanční prostředky. V tom nám velice vyšli vstříc ruští kolegové z institutu, který experiment Mars 500 pořádá. Umožnili nám tam působit a dělat vlastní experimenty v rámci celé studie. A také nám na náš projekt udělila grant grantová agentura.
Byli jste se podívat, jak přesně ty prostory vypadají, v jakém prostředí ti lidé budou?
Byli jsme tam dvakrát, protože před tímto velkým experimentem, který by měl trvat 520 dní, proběhla 105denní pilotní studie. Při té už jsme byli přítomni a zkoušeli, jestli budou naše experimenty fungovat – spoustu věci jsme z toho nakonec vyházeli. Podruhé jsme tam byli nedávno před začátkem ostrého simulovaného letu na Mars.
Zkoumat osobně „astronauty“ kvůli izolaci nemůžete. Jak to tedy budete provádět?
To byl pro nás velký oříšek. Pracujeme totiž jinak, v terénu, třeba na louce, využíváme vodárny, které nám umožňují na rovných travnatých prostorách dělat naše experimenty. Nyní ale musíme zkoumat zrakové vnímání u lidí, se kterými nejsme v kontaktu a které nemůžeme vytáhnout někam na louku.
Budete tedy zkoumat, jaký vliv má to, že jsou v uzavřeném prostoru a nemohou se dívat do dálky. Jak pak zkoumáte, jestli postupem času třeba neztrácejí například schopnost vnímat prostorově?
Jediné, co nám přišlo schůdné, je použít počítačově administrovaných instrumentů. Celé to vypadá tak, že se lidé dívají na nějaký obrázek a mají tam něco nastavovat. Není to ale žádná virtuální realita, je to monitor obyčejného notebooku. Vtip je totiž v tom, že využíváme svoje schopnosti vidět prostorově, i když se díváme na plochý obrázek. Je to proto, že naše západní civilizace je hodně obrázková a jsme zvyklí na perspektivní zobrazování, z kterého jsme schopni odečítat, jak vypadá zobrazovaný prostor.
Podle čeho poznáte, že se to astronautům horší?
Úplně nevíme, jestli se to zhorší, ale předpokládáme to. Máme na to dva typy experimentů. Jeden z nich funguje tak, že vidíte nějakou fotografii, v níž je umístěna postava člověka. Úkolem je nastavit pomocí počítače velikost toho člověka tak, aby byl správně velký. Tyto data pak budeme zpracovávat v České republice. Podle toho 105denního letu se ukazuje, že by mohlo dojít k nějakým změnám. Astronauti totiž měli tendence postupně vnímat fotografie, které zobrazují prostor, víc plošně.
Mimo jiné také předpokládáte, že by se jim mělo zhoršit poznávání cizích tváří.
Náš příspěvek obsahuje několik experimentů a týká se několika oblastí. Jedna z nich je ten prostor. Další je schopnost, jak vizuálně zacházet s lidskými tvářemi. To je věc, kterou používáme běžně mnohokrát denně – když se na někoho se díváme, velmi snadno si ho zapamatujeme (mnohem snadněji, než si myslíme). Tito astronauti ale uvidí stále ty samé obličeje, maximálně občas nějakou tvář z velína na monitoru. Prostě nebudou v kontaktu s takovou masou lidí jako my normálně na ulici nebo v obchodě.
Budou výsledky, které nakonec získáte, přínosné pro projekt Mars 500 nebo pro Akademii věd nebo pro obojí?
Mars 500 je sám o sobě výzkumný projekt, který má za cíl získat poznatky, které budou jednou užitečné pro skutečný let na Mars. Uvidíme. Doufám, že zjistíme něco, co by mohlo být užitečné. Ono to vypadá, že nějaké zrakové vnímání a další věci, které tam studujeme, nejsou tak důležité, jako věci, které se studovaly od začátků. Třeba vliv izolace na výkon posádky. Přesto když si představíte, že ti lidé budou někde uprostřed sluneční soustavy, cesta tam a zpátky může trvat rok a půl, dva roky… Je prostě fajn mít co nejvíc i zdánlivě ne úplně důležitých znalostí o tom, co všechno se může stát.
Jde tedy o to, jak lidé reagují, jak se jejich vnímání mění vzhledem k podmínkám, ve kterých jsou. V této souvislosti se podílíte na unikátním projektu pana Pavely ze Zlína, kterému lékaři po 50 letech vrátili zrak. Máte z tohoto případu konkrétní poznatky, které jsou využitelné v běžné praxi?
To je věc, která probíhá, stále jsme v kontaktu s panem Pavelou, respektive jeho synem, respektive primářem Stodůlkou, který tu operaci udělal a který má pana Pavelu na starosti. V tuto chvíli už máme určitou představu o tom, proč pan Pavela vidí tak dobře, že si může číst, ale má problémy s vizuální prostorovou orientací.
Teď se snažíme zjistit, čím to je. To je samo o sobě zajímavé a lékaři jsou docela překvapeni. Nejsme první, kdo zkoumá lidi, kteří dlouho neviděli. A i v ostatních výzkumech se ukazují na první pohled překvapivé výsledky. Jde totiž o to, že zdaleka všechno, co vidíme, nevzniká v lidském oku, ale je to mnohem více práce mozku. A ten v případě, že člověk delší dobu nevidí, si odvykne a tyto schopnosti ztrácí. Je to možná i proto, aby získal jiné, které v té chvíli potřebuje víc.
Je možné, že máme v běžném životě něco, co nám může zhoršit prostorové vnímání? Třeba televizi, počítač?
Přesně neumí odpovědět. Rozhodně ale platí, pokud jde o ploché obrázky zobrazující prostorové scény, že to jsou věci do určité míry kulturně podmíněné. Je potřeba, aby byl člověk zvyklý dívat se na obrázky, a potom jim bude rozumět.
Často se stává, že potkáváme nějakého člověka v určitém prostředí (například paní za pokladnou v obchodě), ale pak ho potkáme třeba v divadle a máme zkažené představení, protože po celou dobu přemýšlíme, odkud ho známe? Je to také tím, jak se nám určité obrazy skládají do mozku?
Člověk je velký odborník na lidské tváře. Umíme je poznat, i když jsou různě zkreslené, i když je vidíme jen chviličku, i když je to v situaci, kdybychom si mysleli, že bychom je rozpoznat neměli. Z tváří dokážeme rozpoznávat i ty nejjemnější nuance emocí a spoustu dalších věcí, které si ani neuvědomujeme. Mimo jiné si také dokážeme velmi dobře zapamatovat lidi, které vidíme jen chvíli a kteří pro nás nejsou důležití. A tak se stane, když potom takhle někoho potkáte v divadle, že ve vás je vzpomínka na tvář, ale už ne to, že se to odehrálo v nějakém obchodě. To se v paměti rozhodně přednostně neukládá. Proto si pamatujete tvář, ale nevíte odkud.
Říkáte, že jsme odborníky na lidské tváře. Ale třeba rozpoznávání Asiatů nám dělá problémy, připadají nám všichni stejní?
Nejsme na to zvyklí. Lidé různých ras vypadají trochu jinak. Je možné, že používáme k zapamatování lidských tváří nějaké jejich vlastnosti, které se týkají tvaru, stavby tváře, a ty u lidí jiných ras tolik nefungují.
Dalším oborem vaší vědecké činnosti jsou zrakové klamy. Mám doma knihu s obrázky, které na první pohled vypadají jako změť barev. Když člověk při pohledu na ně rozostří, objeví se trojrozměrný obraz krajiny, květiny?
Vtip těchto obrázků nespočívá ani tak v rozostření. Když se díváte na určitou vzdálenost, kde máte ten obrázek, sbíhají se vám oči do jednoho místa. A když říkáte, že musíte rozostřit, stane se vlastně to, že se vaše oči dívají do nekonečna a obraz se rozdvojí. Tento typ obrázků je dělán tak, aby když se váš pohled rozdvojí, každé oko získalo jiný obraz. Potom vidíte v té změti nějaký prostorový útvar.
(redakčně kráceno)