Letní prázdniny začaly na silnicích tragicky. Během prvních tří týdnů umřeli při dopravních nehodách v průměru čtyři lidé denně. Přitom za prvních šest měsíců tohoto roku umřelo na silnicích 294 lidí, což je nejméně od roku 1990. Příznivý vývoj i drastický start prázdnin jistě pozorně sledoval Stanislav Vondruška, místopředseda a spoluzakladatel Českého sdružení obětí dopravních nehod. Tedy organizace zaměřené na komplexní – psychologickou i právní – pomoc lidem, kterým život zásadně změnila tak nepředvídatelná situace, jako je právě dopravní nehoda. V Interview ČT 24 z 20. července se Stanislavem Vondruškou hovořil František Lutonský.
„Viník dopravní nehody může být zároveň oběť,“ říká Stanislav Vondruška
Skoro před šesti lety jste založil České sdružení obětí dopravních nehod. To jste teď musel mít docela napilno?
V současné době se nám nikdo nějak moc neozývá, protože informovanost o našem sdružení není tak veliká. A zadruhé, lidé docházejí k určitým potřebám až po nějaké době.
Čemu přičítáte ten strašidelný začátek letošních letních prázdnin?
Všem nám to vyrazilo dech. Zvlášť když jsme sledovali ten trend od začátku roku a měli jsme z toho samozřejmě všichni radost.
Vysvětlení je dosti složité, je to řada vlivů. Roli asi doopravdy hraje extrémní počasí. Druhá věc je začátek prázdnin. Lidi vnitřně uvolňují veškerý nastřádaný stres za prvního půlroku. Ale to uvolnění bohužel nepřipadá v úvahu při cestách na dovolenou. A je v tom také ta zátěž dlouhodobého řízení.
Proč jste se vlastně před šesti lety rozhodl začít pomáhat obětem dopravních nehod?
Rozhodl jsem se pro to s manželkou. Podnět k tomu byla vlastní zkušenost, protože v roce 2002 jsme přišli o dvacetiletou dceru, která byla na prahu enormně rozvíjející se jak soukromé, tak profesní životní dráhy. V tom okamžiku jsme řešili problém jak dál. Nikomu to nepřeju, je to těžko sdělitelná záležitost.
Chvíli potom se mému kamarádovi stalo něco podobného, když přišel při dopravní nehodě o čtyřiadvacetiletého kluka. Takže jsme se scházeli a povídali si o té problematice. Časem jsme zjistili řadu věcí, které se týkaly vyšetřování, právních předpisů, odškodňování a tak dále. A protože tady nebylo nic takového, co by takhle postiženým lidem dokázalo komplexně pomoct, vybudilo to v nás snahu ty informace nějak šířit. Když jsme dali dohromady kolektiv asi 10 nebo 12 stejně postižených lidí, katapultovalo nás to k založení sdružení v roce 2004.
Nabízel vám tehdy někdo nějakou pomoc? Fungovalo vůbec něco takového?
Nefungovalo. Na samém začátku nám pomohlo občanské sdružení Bílý kruh bezpečí. Prezidentka Vitoušová nám velice pomohla s organizační stránkou. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli pracovat pod Bílým kruhem, ale pak jsme zjistili, že tam jsou přece jenom úzká specifika. Dopravní nehody jsou o něčem jiném, klienti se rekrutují úplně z jiného ranku lidí.
Kdybyste měl popsat váš konkrétní případ. Co jste potřebovali nejvíc? Co vám nejvíc pomohlo?
První týden, 14 dnů si člověk myslí, že to není pravda, že to takhle určitě nemůže být. Potom se pocity různí. Lidi se pak dostávají do problémů, protože přijde období vyšetřování a soudů. Současně s tím probíhá nějaký pokus o odškodňování, kontakty s viníky. Takhle řečeno to zní jednoduše, ale může to mít různé varianty.
Dopadá to na pozůstalé. Někdy dochází k rozpadu manželství, ke skončení slibně se rozvíjející kariéry jednoho z manželů, případně obou, protože ten psychický tlak lidi vykolejí. Sám jsem toho příkladem, jsem programátor. Když se nám to stalo, lékaři nám poskytli nějaká farmaka, protože věděli, že jsme na dně. Takže jsem mohl prožít nějaký čas, než bych se z toho dostal, pod farmaky. Tím okamžikem bych ale skončil s profesní činností, protože pod těmi farmaky bych nemohl nic dělat.
Když se stane dopravní nehoda s tragickým koncem, jak probíhá kontakt s vámi?
Naše představa, když jsme v roce 2004 sdružení zakládali, byla trošinku naivní. Mysleli jsme si, že budeme sami tipovat lidi, sami vybereme dopravní nehody, kde dochází k těžkým újmám na zdraví nebo případně k smrti, a budeme ty lidi kontaktovat a podávat jim pomocnou ruku. To ale narazilo na zákon na ochranu osobnosti. Takovéto informace jsme mohli získávat pouze od policie, která nám takové informace dávat nemůže. A plně to chápu.
Takže teď se snažíme informovat veřejnost o tom, že tady něco takového existuje, viz třeba tento rozhovor. Snažíme se o nás informovat v rozhlase, v různých periodikách. Informace o nás můžou v současné době dostávat také přímo od hasičů a někdy i od policie.
Když potom lidi cítí potřebu se na nás obrátit, je několik možností: Na našich internetových stránkách máme návštěvní knihu, můžou nás kontaktovat mailem. Můžou nám zatelefonovat, případně poslat dopis.
S čím se na vás mohou lidé obrátit? Co jste schopni jim nabídnout?
V současné době se snažíme, i když vzhledem k naší finanční situaci ne na úplně profesionální úrovni, o komplexní pomoc.
Při prvním kontaktu, jeli-to brzo po dopravní nehodě, bývá komunikace někdy dosti složitá. Záleží na osobnosti člověka a na situaci. Takže ten první kontakt je o tom nějak z toho člověka dostat, v jaké situaci je a co od nás potřebuje. Někdy je to v takovýchto stavech doopravdy složité. Asi v jedné třetině případů potřebují postižení především tento prvotní kontakt. V některých případech, kdy už doopravdy nejsme schopni pomoci, pomáhají organizace jako třeba RIAPS.
Druhá varianta naší pomoci, což je hodně časté, je právní pomoc. Řekněme si na rovinu, že právní povědomí v našem státě není zrovna na nejvyšší úrovni. A já se tomu vůbec nedivím. Když se to stalo nám, samozřejmě jsem o tom neměl žádné informace. A říkám na rovinu, kdyby se nám to tenkrát nestalo, věnoval bych se motorismu, chataření, sportu a tak dále. Ale stalo se to, co se stalo, a proto jsme to využili.
Takže jste schopni nabídnout služby psychoterapeuta a právníka, který by dotáhl v této těžké době jednání o odškodnění, soud a podobně?
Nemáme jenom jednoho právníka, máme jich víc. Právní oblasti se dají rozdělit na dvě. Je to trestněprávní záležitost, kdy dochází k soudu. A pak občanskoprávní, kdy dochází k náhradám škody. Obě varianty naši právníci poskytují.
Dá se vůbec vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, ve vašem případě tedy dvacetileté dcery, následkem zbytečné dopravní nehody? Pečlivě jsem prohlížel vaše stránky, dáváte tam i takové návody, jakési desatero, jak se s tím vyrovnávat, aby to lidé lépe snášeli.
Dvakrát do roka se s manželkou přímo setkáváme s klienty a s našimi spolupracovníky. Většinou to bývá vícedenní, takže dojde k naprostému uvolnění, kontakt je to doopravdy blízký, takže pocity těch lidí samozřejmě známe.
Jinak to řeknu lapidárně: vyrovnat se s tím nedá nikdy, ale musí se s tím naučit člověk žít.
Spolupracují s vámi třeba i viníci dopravních nehod?
Pár viníků se na nás obrátilo. Člověk se může stát viníkem dopravní nehody, může i způsobit smrt,. Ovšem vzhledem k jeho vnitřnímu nastavení a prožitkům, kterými prošel, a někdy i kvůli nejednoznačné vině se stává zároveň obětí.
Chtějí lidé, kteří zaviní dopravní nehodu s tragickými následky, sami kontaktovat ty, kterým způsobili škodu? Je to vůbec vhodné?
Když člověk způsobí dopravní nehodu, tak při smrti nebo těžkém ublížení na zdraví to samozřejmě jde přes vyšetřování, státního zástupce k soudu. Tam většinou bývá právník, který v 99 procentech případů navrhuje napsat omluvný dopis rodině oběti.
Myslel jsem něco nad rámec…
Myslím, že to není úplně nejvhodnější. Jsou ještě další cesty, protože existuje probační a mediační služba, s kterou také mimo jiné spolupracujeme. To jsou vystudovaní lidé, kteří mají dlouhodobé zkušenosti. Občas k něčemu dochází, protože od nich máme zpětné vazby. Tato státní organizace má v současné době na jednotlivých okresech své zástupce.
Myslím, že je dobré, když do toho vstoupí někdo, kdo v tom není přímo zainteresován a pokouší se dát dohromady ty dvě strany. Ale v našem případě by to asi vhodné nebylo.
Proč se na to ptám: Média plní příběh jedné zpěvačky, po jejíž nehodě zůstal jeden mrtvý. Co říkáte tomu, jak to média přetřásají?
Bude to možná znít trošku tvrdě: Každá akce, jejíž výstupem bude aspoň jeden zachráněný lidský život nebo snížení těžkých následků po dopravní nehodě, je správná. Druhá věc je, jakým způsobem je to prezentováno třeba v televizi. Ale to už je zase otázka různých přístupů, protože každá televize k té problematice přistupuje po svém.
To, že v letošním roce došlo ke snížení na 294 mrtvých za první pololetí, je kromě řady dalších faktorů tím, že řidiči začínají cítit, že to není jenom o tom sednout do vozidla a stát se anonymním člověkem a tak dále. Ta kampaň upozorňuje vnitřně převážnou část lidí. Je to nakonec vidět i v současné době. Jsem řidič 35 let, takže vidím, že na silnicích k něčemu doopravdy dochází.
Taky v rámci prevence děláte přednášky?
Byli jsme u toho, když ministerstvo dopravy začalo před dvěma lety zpracovávat projekt na kampaň Nemyslíš, zaplatíš! Mimo jiné v této kampani vystupuje několik našich klientů i několik členů našeho sdružení. A další naši členové, případně klienti vystoupí v kampani Nezvratné osudy, kterou znovu rozjel BESIP. To je velice důležitá záležitost, protože míří především na mladé lidi, na středoškoláky, kteří ještě neřídí. Po psychologické stránce je to myslím dobře zpracované.
Pomáhali jste taky dětem, kterým se zabili rodiče při dopravní nehodě?
Je to asi rok, co nás oslovil Ferrari Club, kde vymysleli poměrně slušně propracovanou akci, která se v současné době rozvíjí. V rámci této akce byly asi čtyřem polosirotkům a sirotkům po dopravních nehodách odevzdány šeky, byly tam i nějaké hračky a tak dále. Příští týden se v rámci této akce s Ferrari Clubem odehraje léto pro tyto děti.
(redakčně kráceno)