Když asi jako čtrnáctiletý bavil svoje příbuzné loutkovým představením Hrabě Monte Christo s vodníkem v hlavní roli, jistě netušil, že se právě loutkoherectví stane na dlouhou dobu jedním z hlavních zdrojů jeho obživy, ale vlastně i způsobu života. Stejně tak jeho touha psát má kořeny už v jeho mládí a specifickém rodinném prostředí. Nejsou to však jen nahodilosti a nezaměnitelné okolnosti, které z Ivana Krause udělaly respektovaného a úspěšného autora. Za jeho tvorbou se skrývá hluboká osobní zkušenost, život světoběžníka, ale i svým způsobem laskavý přístup k bytí. Hostem červencového Před půlnocí byl Ivan Kraus, ptala se Šárka Bednářová.
„Jsem ten hodnější čert,“ říká Ivan Kraus
Vítejte v Ostravě. Jak se tady cítíte?
Dobře, protože je to město mého mládí. Byl jsem rok u Bezručů, to byla doba Jana Kačera, Petra Čepka, Niny Divíškové, Francka Husáka a tak dále. To byla docela zajímavá zkušenost. Pak jsem se Ostravě vzdálil a vrátil se do Prahy.
Po letech jsem dostal možnost s asi dvaceti autory napsat povídku nebo esej o nějakém městě, Ostrava byla volná, tak jsem si ji hned vzal. Při tom psaní jsem si pak vybavoval, co jsem si tady prožil, zažil, jaké to bylo setkání s městem. Nebylo totiž příliš obvyklé dorazit z Prahy do Ostravy.
Byla to nějaká výrazná emotivní stopa?
Bezesporu, protože to bylo město popílku, kde jste mohli posedět s horníky. A ti mi v hospodě vysvětlili, že nikdy nemají ty černé pruhy dole na očích, že to jim čest nedovoluje a že to mají jen brigádníci. Pořád jsem se tady něčemu učil. Bylo to pěkné a rád na to vzpomínám. Teď jsem žasnul, jak se Ostrava proměnila. To je neskutečné.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Váš otec Ota Kraus byl také novinář, publicista, spisovatel. Byl to on, kdo vás přímo či nepřímo nasměroval k psaní?
Jeho směrování bylo zvláštní. Když jsem napsal první povídku, maminka (opatrovnická maminka, úplný opak tatínka) to podstrčila otci. Ten to přečetl, přišel a řekl: „No, je to jedna povídka.“ Po čase jsem napsal druhou, tatínek si to přečetl a řekl: „Podívej, dokud nepoznáš pořádně život, není o čem psát.“ Po řadě let jsem se přesvědčil, že to byla moudrá poznámka. Je to tak.
Vaše maminka je také pozoruhodná žena. Jak vůbec zvládala tak početnou rodinu? Jste z pěti dětí, to se měla asi hodně co ohánět?
Zvládalo se to. V takové rodině, kde je více dětí, je to jako stupínky. Ten nejstarší má dozor nad mladšími, pak se to posune na toho dalšího a tak dále. Je tam takový druh samosprávy, alespoň pokud jde o úklid, nákupy a tyhle základní věci.
Pět dětí už je pěkná partička. Kdo tam měl dominantní postavení?
Myslím, že to stejně zase byli rodiče. Když jsem byl starší, šel jsem z domu. Pak přišla sestra, to je ročník 1946, a převzala iniciativu. No, a pak bráchové Michal s Janem, ti už se dost prali. A pak byla nejmladší sestra Kateřina, která byla takovou asistentkou Jana. Ti měli velice zvláštní vztah, kdy on ji velice drezíroval, ale v podstatě se měli velice rádi. On si na ni tak dohlížel a vychovával ji, co má a co nemá. Ale když pak byla nemocná a ztratili jsme ji, myslím, že jeho bolest byla ještě jiného druhu než ta naše, protože spolu byli nejdéle.
Chce se mi říci, že Krausovy děti si uměly a umí vydobýt místo na slunci. Myslíte to můžete přičíst i té řekněme liberální výchově?
Maminka nebyla česká puťka, byla dost odbojná. Často docházelo k výměně názorů. Tatínek například nikdy nezaléval kaktusy, protože se to kdesi dočetl. Maminka je naopak zalévala systematicky. A oba sledovali a slídili, kdo je ničí a kdo je zodpovědný za jejich úžasný růst. My jsme z toho získali názor, a to jsem uvedl hloupý příklad, že je možné vyměňovat si názory a neničit se.
Jste rodina hodně rozptýlená po světě. Bratr i sestra žijí v Americe. Jak často se scházíte jako rodina pospolu?
Každý rok přiletí z Vermontu a Kolumbie a pobudou tady. Jedeme na chalupy, tam se objeví naši synovci a jejich děvčata. Všechno si řekneme, hodně se smějeme, promítáme si filmy. Navzájem se perfektně unavíme, takže na závěr všichni říkáme, že je čas se opět rozletět a odpočinout si jeden od druhého.
Pro české publikum jste především autorem drobných fejetonů, humorných povídek, črtů. Jsou to povídky psané laskavým humorem, jejich ironičnost mnohým připomíná čapkovský humor, ale třeba i Poláčka, Jirotku, Wericha, Horníčka. Je to tak, nebo to přirovnání kulhá?
Myslím, že jsem chvílemi dost ironický. Zrnko pravdy tam asi bude. Postavy, které jste jmenovala, mám rád a ještě mnohé další, ať jsou to Češi nebo odjinud. Mě zajímá absurdita, život ve své podstatě, ale v jakési popletenosti až pomatenosti.
O humoristech se říká, že jsou spíše vážní či zasmušilí lidé než veselí. Platí to i o vás?
Nejsem zasmušilý. Moje žena říká, že jsem jasný melancholik. A ta to musí vědět nejlíp, protože mě pořád pozoruje. Je to koneckonců její úkol a zájem. Jistá melancholie tam bude, protože mám rád humor, který je trochu v sousedství melancholie. Úplně mě odrazuje prvoplánový humor. Mám rád dobrou anekdotu, která má nějaký filozofický oříšek.
Proč je humor v literatuře tak vzácný?
Nevím. Jeden problém s humorem je, že je plebejský. Kdyby nebyl, nebyl by to humor. Tím pádem je v literatuře odsunut trošku na stranu. Nikdo se vám nepřizná, že nemůže dočíst Joyce, a bude říkat, jaký je ten Joyce… Ale když jede na prázdniny, vezeme si s sebou Jirotku nebo Wericha.
Jak vlastně vzniká vaše humoristická povídka? Vaším vděčným námětem je rodina. Takže stačí rodinu jen pozorovat a psát? Nebo jak je to?
Nevím, proč mě přepadl ten mikrokosmos. Ba musím říct, že když jsme odešli, byl jsem v podivné situaci. Říkal jsem si, že přece nebudu psát o Praze, když už tam nežiji, to by bylo nefér. Tak jsem hledal cestu a vzniklo To na tobě doschne. To byly memoáry, když mi nebylo ani třicet let. A ty povídky nebyly ani zasazené do nějakého profilu, mohly se odehrávat v Londýně. Čili jsem si dělal takovou terapii. Vůbec moje celoživotní heslo je, že psaním šetřím za psychiatra.
Když sleduji vašeho bratra Jana v talkshow Uvolněte se, prosím, jako byste měli stejný druh humoru. Není to u Krausových nějak geneticky zakódováno?
Bude to nepochybně nějaká vada – něco společného tam bude. Jsme ale také každý jiný. Jan má jiný temperament a má mnohem širší spektrum (mohl by dělat řadu věcí, já ne). Ale přesto nalézáme společné body a je to jeden z mála lidí, který mě rozesměje, když mně v kostce zahraje rodinné situace.
Váš humor je přece jenom mírně laskavější.
To jo, jsem ten hodnější čert.
Sledujete talkshow vašeho bratra? Chválíte ho?
Sleduji. Ale my se tak moc nechválíme, spíše se tak očumujeme, očucháváme jako psi. Když se něco jó povede, tak mu brnknu, že bylo dobře, že to tam bylo. Mám z toho radost, když to běží dobře. A naopak jsem schopen říct, proboha snad poslední host zase nebude mistr Evropy ve žvýkání.
V roce 1968 jste využil zájezdu divadla, kde jste hrál, do zahraničí a už jste se nevrátil. Proč jste se rozhodl emigrovat?
Všichni jsme odešli jako taková privátní skupinka, nebyli jsme už ve státním aparátu. Mysleli jsme si, že pojedeme ven, někdy budeme hrát venku, někdy doma, jenže mezi tím do toho vstoupila ta historická událost. Snažili jsme si vší silou, letem sokolím prodloužit víza, ale Pragokoncert dával jednoznačně najevo, že nic. Takže jsme si řekli, to nemá smysl, už nikdy nepojedeme ven, plány jsou zhaceny, nebudeme smět nic… A tak jsme k tomu dospěli.
Nebál jste se, že vaše emigrace poškodí rodinu. Přece jenom Jan už debutoval v nějakých filmech?
Bylo to tak. Taky jsem tehdy psal pod pseudonymem. Třeba pro Tigridovo Svědectví jsem se jmenoval Viktor Vadim, abych rodině nezpůsobil zbytečné komplikace.
Jak se vám vůbec žilo v exilu? Kdo se vás v cizině ujal?
Většinou jsme se ujali sami sebe, což je nejlepší řešení. Zkraje to bylo poněkud složité. Třeba když moje žena, která tady učila už jako pětadvacetiletá na DAMU jako asistentka, náhle myla nádobí nebo něco šila v Itálii v penzionu, abychom měli na zaplacení, protože jsme neměli angažmá. Navíc jsme se ocitli v byrokratické třenici majíc špatný pas (pro ně) a nemajíce nový.
Po čase jsme ovšem pochopili, že když spadnete dolů, že to dál nejde, a uživíte se, dá vám to jistotu. Člověk prostě zjistí, že padat se dá jenom někam, a když tam dole dopadne na nohy, může to být jenom lepší. A v to jsme věřili.
Vaší výraznou životní etapou bylo loutkoherectví? Jak jste se k loutkám dostal?
Už ve čtrnácti letech jsem hrál s rodinným loutkovým divadlem pro rodinu představení. Dnes by se řeklo, že jsem byl avantgardista. Vzal jsem si sešitové vydání Hrabě Monte Christa, svou sestru jsem donutil šplouchat vodou v lavoru, a tak dělat příboj. Figuru Monte Christa jsem neměl, tak to hrál vodník. No, magor, řeklo by se česky. Ale dnes by vám mnohý řekl, že je to avantgarda. Samozřejmě publikum, tedy příbuzní jásali. Co taky mohli příbuzní nad takovým zmetkem dělat, než jásat? Taky dostali od maminky dort a kafe.
Potom se to vyvíjelo jinak. Dělal jsem školu, potom gympl a tak dále. Potom jsem dělal literární kabaret, textappealy a pak jsem se k tomu takovým obloukem vrátil. Loutkám vděčím za naprostou nezávislost. Mohl jsem si psát, co jsem chtěl, a nemusel myslet na to, zda za to dostanu něco, nebo nic.
Má loutkaření budoucnost?
Ve dvou jsme s ženou hráli 30 let (tedy 6 měsíců v roce) v kabaretu Crazy Horse. Líbila se mi kritika, která tvrdila, že když se pozapomenutý kumšt loutkoherectví dělá dobře a s citem, tak se byznysmeni v publiku stanou na dvanáct minut dětmi. To je ono. Všichni bychom měli na chvilku zapomenout na naše trable a být trošku v čase Broučků a Janinek. To vám neudělá ani ten Walt Disney, když bude stříhat sebevíc, nebo Japonci. Nevyhrají Avataři, ale Kukyové. Ta stará česká metoda: půjdeme do lesa, vezmeme odrbaného medvěda, a ne že tam budeme blikat vším možným. To první nevyhledávám, ale na Kukyho se podívat půjdu.
Jste hodně politický člověk. Jaká je podle vás současnost. Jste spokojen s vývojem, jaký naše společnost urazila za posledních 20 let?
Vím, že je politika nesmírně „těžkej job“. Nedělám si iluze, že dělat to odpovědně je velice, velice těžké. Jenom mám takový nedobrý pocit, když si lidé pletou politiku s politikařením. A myslím, že nám bude ještě nějakou chvíli trvat, než se do čela dostanou lidé, kterým budeme moci důvěřovat. A než si my občánci uvědomíme, že oni jsou naši zaměstnanci, nikoliv opačně.
Po každé velké změně (třeba Německo po válce) přichází pád určitých elit a pak je delší doba, než vzniknou nové. My nejsme výjimka.
Můžete srovnávat. Hodně se pohybujete ve Francii, v Německu. Postihují dramatické změny posledních let celou Evropu? Nebo jinak: Je západní Evropa stejná jako před 20 lety?
Není. Když se podíváme za humna, musíme říct, že slova jako „globalizace“ nebo „krize“ jsou obecný pojem, který zasahuje nejen tu naši kotlinku.
Často žasnu, když si čtu ty ekonomy – něčemu rozumím, něčemu ne. Když žena v Číně za 70 korun denně může dělat stejnou práci, kterou žena v Evropě dělá za normální plat, jsem docela zvědavý, kam to povede. A když vidím, jak ztrácíme sklo, kumšt, který se musí učit po generace, je mi to líto. Každá země má něco, co je její specifikum.
Jaká budoucnost nás čeká? Můžeme důvěřovat současné mladé generaci, že se obejde bez našich nedostatků? Nebo je nahradí třeba jinými, ještě horšími?
Těžko říct. Měli bychom si uvědomit, že ne všechno, co tu bylo, než přišla tahle epocha, je špatné. Naše epocha přišla s řadou evolucí, jsou tu technologie, počítače, maily, lékař vám nahlédne do srdce. Zároveň s tím v Itálii opouštějí lidé celé vesnice, aby se tam vrhli úplně zneurotizované skupiny Němců, kteří už mají po krk managementu, mají vyděláno, mají rozpadlé rodiny a tak dále. To si pak říkáte, co to je za posun v myšlení.
Něco z toho, co tu bylo, bychom si měli selským rozumem udržet a uchovat. Vždyť jak vypadá moderní Romeo a Julie (viděl jsem je v kavárně): Sedí naproti sobě v kavárně, on jí něco říká a ona s výrazem neandrtálce stále něco ťuká do mobilu.
Moje žena takhle potřetí běžela k počítači. Říkám jí: „Co vyvádíš? Běhali jsme předtím třikrát denně k poštovní schránce? To je neuróza, udělej si od toho odstupeček.“ Už prostě začínáme blbnout. Když chodil pošťák, přišel v deset hodin a tím to zhaslo.
Co by mělo být životním vrcholem člověka?
Rozum individua. Předně, člověk nesmí totálně propadnout materii, to je konec. Mnoho mladých lidí buduje kariéru, vzhlíží k nějakému cíli. Ale když se do cíle dostanou, někdo tím cílem trhne, a už tam zase nejsou. Finální cíl je pohyblivý, to je moderní společnost. Tím ale nelze říct, nedělej nic a nesnaž se.
Váš bratr Jan míní, že vrcholem je, když nemusí dělat úplně vše, co mu leze na nervy. Jste na tom stejně?
Záleží na seznamu toho, co mu leze na nervy. Svoboda dvousečná. Máme společenskou svobodu a pak máme svobodu osobní. A tu osobní můžeme trochu ovlivnit. Nemusíme všechno, můžeme jen něco. A musíme jenom umřít.
Co byste chtěl ještě stihnout, než přijde ten okamžik?
Minimum. Co nejvíc zahrady, co nejvíc číst, co nejvíc hezkých výstav. A potkat co nejvíc mladých lidí, kteří mají jiskru a chtějí, aby se jim něco povedlo.
(redakčně kráceno)