190 centimetrů, 70 kilogramů, bílé rukavičky a neuvěřitelná výdrž – to jsou charakteristické znaky českého ultramaratonce Daniela Orálka. Jeden z nejvyšších a zároveň nejhubenějších běžeckých vytrvalců se zatím jako první Čech zúčastnil Badwater Ultramarathonu, který se běží v americkém Údolí smrti, tedy na nejteplejším místě planety. Trať dlouhou 217 kilometrů s celkovým převýšením téměř 5 kilometrů a průměrnými teplotami okolo 50 °C zdolal za necelých 31 hodin a umístil se na desátém místě. O svém, pro většinu lidí nepředstavitelném výkonu hovořil Daniel Orálek v červencovém pořadu Před půlnocí. Ptala se Pavla Pilařová.
„Jsem do určité míry extrém,“ říká ultramaratonec Daniel Orálek
Běhat jste začal v 11 letech. Nezařadili vás ovšem do státem organizované přípravy, protože jste nesplňoval tabulkové předpoklady pro růst a sílu. To mi tedy vysvětlete?
Testy do přípravy jsem poprvé absolvoval, když mi bylo asi sedmnáct. Zaběhl jsem tenkrát pěkně běžecký limit na 5 kilometrů. Jenže tam jsou ještě testy typu odraz, člunkový běh, běh na 50 metrů, prostě všeobecné schopnosti. Ty moje jsou opravdu mizerné, a proto mě nikdy nevybrali.
V roce 1989 jste ale nakonec startoval…
To jsou dvě věci. Jedna je státem podporovaná příprava, kam mě nevzali. Druhá věc je, že jsem se kvalifikoval na nějaké reprezentační starty, takže nezbylo nic jiného, než mě vzít.
Věnoval jste se atletickému běhaní, kde jste standardně udržoval vysokou úroveň. Proč jste přešel k ultramaratonům?
S vrcholovou atletikou jsem skončil v roce 1994, protože mě běhání přestalo bavit. Bylo to téměř jakési atletické vyhoření. Běhal jsem samozřejmě dál, ale jen pro zábavu.
To trvalo zhruba do roku 1999. Pak jsem v Brně viděl zájem obyčejných lidí o běhání a začal jsem běhat Brněnský pohár a takové ty „přespoláky“. To mě začalo bavit. Někdy kolem roku 2004 jsem pak uviděl poprvé na živo ultramaraton. Zaujalo mě, že to dokáží běhat normální lidé, jejich úsilí, kolik se tomu musí dát. Tehdy jsem se rozhodl, že to zkusím.
Když jste se připravoval na závod v Údolí smrti, čekal jste ho těžší, nebo jednodušší, než jaký ve skutečnosti byl?
Teplota odpovídala očekávání. Trošku mě překvapila převýšení, která byla dlouhá a prudká. Na to, že je to v poušti, byl ten výběh vysoký a extrémní. Jinak mě to nijak zvlášť nepřekvapilo. Stejnou vzdálenost jsem už běžel. A podobnou teplotu lze v evropských podmínkách vyzkoušet těžce.
Trénoval jste prý v sauně?
To je jedna z mála možností, jak se dá těm vysokým teplotám dopředu přizpůsobit. Kamarád mi poskytl saunu, kam jsem si mohl přinést šlapadlo. Bylo tam kolem osmdesáti stupňů, což zhruba odpovídá teplotám na slunci v Údolí smrti.
Samotný start závodu probíhal už v asi 50 stupních?
Bylo to naštěstí jenom 40 stupňů ve stínu, protože jsem startoval v osm ráno. Během dne se ovšem teploty vyšplhaly k padesátce.
Bylo ještě něco kromě extrémní teploty, na co jste se musel připravit?
Z hlediska běhu ne, mám natrénováno. Šlo spíše o manažerskou přípravu – je to ve Spojených státech, tedy daleko, je to celkem drahý závod. Takže příprava byla určitě daleko delší a složitější než na ostatní závody.
Jak vypadá váš klasický trénink? Kolik toho naběháte? Jak často běháte?
Jsem do jisté míry extrém, takže většinou opravdu jenom běhám, což není doporučeníhodné pro všechny. Týdně naběhám 150 až 200 kilometrů, většina z nich je přitom velmi pomalá.
Příprava na závody se pak liší samozřejmě podle ročního období. A do přípravy bych zahrnul i samotné závody. Běhám totiž asi 60 závodů ročně a většina z nich, tedy kromě ultramaratonu, je pro mě příprava na hlavní závody.
Většinou závodíte v bílých rukavičkách. Proč? Je vám zima na ruce?
To je první důvod. Mám docela dlouhé prsty, které se špatně prokrvují, a je mi na ně zima. (V zimě závodím v pořádných palčácích.) A druhým důvodem je, že se docela hodně potím v obličeji, takže se můžu rukavičkami utřít, aby mě to nepálilo v očích.
Na co myslíte, když vám pod nohama utíkají ty dlouhé kilometry? Na rozvržení sil? Nebo na něco úplně jiného? Nebo se snad dokonce někdy nudíte?
Opravdu se nenudím, což je tak jediné. A pak se to dá rozdělit. Jedna věc jsou závody, které se běží odněkud někam, jako byl Badwater. V takovém případě musím řešit věci typu, kde se najím, kam půjdu na záchod, jak mi zrovna je, jestli nemám nějaký problém, jak ho vyřešit…
Další typ závodů se běhá na okruhu, třeba 24 hodin na kilometrovém okruhu. Tam člověk může takové přemýšlení vypnout, protože má všechno neustále dostupné. Můžu vlastně přemýšlet nad čímkoliv, vytvořit si vlastní svět. Když se člověk takto odpoutá od reality, je to úplně jiné, ubíhá to rychleji. Když člověk běží dvacet hodin a všechno ho bolí, je lepší jít od reality pryč. (Ideální také je, když s vámi chvilku někdo běží, protože si můžete povídat.)
U ultramaratonu v Údolí smrti jste měl doprovod jen chvilku, u ostatních závodníků to ale bylo běžné?
To je trochu rozdíl oproti Evropě. V Americe může na ultramaratonských závodech běžce doprovázet doprovod. Jenom nesmí běžet před ním, protože to by ho táhnul. Může běžet vedle a třeba v případě Badwateru kvůli bezpečnosti za ním, protože se to celé běží na silnici.
Doprovod může běžci dát vodu, bavit se s ním, předávat informace dalšímu průvodci. Doprovod totiž samozřejmě neběží s běžcem celou dobu, to by už vlastně také závodil, ale jsou tam dva nebo tři, kteří se střídají.
Vy jste tam měl kamarádku, která s vámi také chvíli běžela. Pomáhalo vám to?
Ve Státech jsem našel novou kamarádku, která nám pomáhala se závodem. Protože je to také běžkyně, chvílemi se mnou běžela. Nebylo to ale nějak moc často, spíše když jsem šel. Byla to ale velká psychická pomoc. Také mi moc pomohlo, když se mnou na konci šla do kopce moje přítelkyně.
Říká se, že maraton bolí. Takže ultramaraton, ultrabolí?
To je docela přesné. Po nějaké době vás bolí úplně všechno. Všechno je to ale o myšlení, v hlavě. Existují různé techniky, jak se bolesti ne zbavit, ale nějak ji nevnímat.
Co bolí nejvíc?
Napřed začnou bolet nohy a pak už bolí všechno - záda, břišní svaly, opravdu cokoliv.
Jsou někdy okamžiky, kdy to chcete vzdát?
Při ultramaratonu přijdou takové situace skoro vždy. Prostě je to příliš dlouhé na to, aby to šlo celou dobu jako po másle. To si pak říkám, proč to vůbec dělám. Vždy to ale nějak překonám. A když doběhnu do cíle, celková euforie to smaže.
Na ultramaratonu v Údolí smrti startuje v posledních letech v průměru 70 až 80 běžců, třetina z nich to v průběhu závodu vzdá. Čím to je? Špatnou přípravou, psychikou, zdravotními komplikacemi?
Skoro všechno z toho. Závodníci jsou ovšem vybíráni – nejsou to žádní začátečníci, kteří by nevěděli, do čeho jdou nebo se špatně připravili. Může to být jejich momentální formou, nedávnou nemocí, ale ne tím, že by byli špatně připraveni.
Vaším hlavním cílem v tomto závodě bylo doběhnout. Přesto jste si před odletem kladl docela ambiciózní cíle – doběhnout to do 30 hodin, v ideálním případě jako ti nejlepší do 25 hodin. Nakonec jste to zvládl do 31 hodin. S takovým výsledkem můžete být spokojen?
Jsem spokojen, že jsem to dokončil, což byla priorita. Běžel jsem ve druhé skupině nasazených běžců, kde jsem byl první. Navíc asi prvních sto kilometrů jsem neměl pořádné informace, jak na tom jsem vzhledem k první skupině. Nemohl jsem proto vůči ostatním závodníkům korigovat svoje tempo.
Druhá věc je, že je to ultramaraton, a tam se může stát cokoliv. A také se určité věci staly, takže jsem byl rád, že jsem byl rád.
Potkaly vás nepříjemné žaludeční potíže. To bylo z vypětí?
Nevím, z čeho to bylo. Mě ty potíže potkávají docela často, i když za poslední dva roky jsem to zmírnil. Mohl to být slabý úpal, úžeh, vyčerpání. Důvodů může být řada.
Znamenalo to ale hlavně zdržení. Když jde obsah žaludku pryč, chvíli trvá, než tu vodu zase do organismu doplním, než se to zklidní. Nejde totiž jen o to, že jsem zvracel. Bylo mi potom asi pět šest hodin špatně a nemohl jsem pořádně jíst.
Zpočátku jste byl ve vaší skupině první. Znamená to, že jste zase přepálil svůj start? Z vašich přepálených startů ostatně šíleli vaši trenéři.
Nebylo to přepálené, tempo jsem přesně kontroloval. Obecně mám rychlejší starty. Nemyslím si ale, že je přepaluju nebo že bych někoho dováděl k šílenství, protože trenéry už léta nemám. Navíc i můj bývalý trenér mě vedl k tomu, abych bojoval na špici. Vyhrávat totiž můžete právě na špici, ne někde vzadu.
V průběhu závodu jste se pohyboval na 7. příčce, nakonec vám 9. místo uteklo o pouhých 12 minut. Jak to?
Ta závodnice mě předběhla, protože jsem nevěděl, jaký má čas. Ona startovala dvě hodiny po mně, takže jsem to nemohl nijak ovlivnit.
10. příčka je ale pro nováčka na takovémto závodě přece jenom slušné umístění?
Oni to tvrdí a já tomu věřím.
Během závodu není podáváno žádné občerstvení, musíte se spolehnout na servis svého doprovodu. Jaký servis vám byl dopřán?
To je otázka financí a počtu kamarádů, které si tam můžete vzít (v tomto jsou jednoznačně zvýhodněni Američané). Nakonec díky tomu, že jsem tam sehnal tu kamarádku, jsme měli dvě auta, což je povolené maximum. Je to dobré v tom, že jedno auto může doprovázet, druhé jet třeba pro led a podobně.
Auto smí zastavit jednou za míli. Při těchto zastaveních mi vždy připravili led, který mi nasypali do čepice, namočili ručník do studené vody, doplnili vodu do flašky, občas připravili něco k jídlu. Docela kmitali. Myslím, že měli těžký úkol, když si uvědomíte, že to je 135 mil, tedy 135 zastávek (i když oni jich měli pochopitelně víc). Musím je ale pochválit, zvládli to na jedničku.
Co jste vlastně během závodu jedl?
Většinou banány, pak nějaké umělé přípravky, takové energetické gely, které se normálně prodávají v obchodech. A když pak šlo do tuhého a měl jsem chuť třeba na něco slaného, dostával jsem například bramborovou kaši. Jednou jsem měl polévku nebo přesnídávkovou rýži. Když jsem pociťoval nedostatek soli, dával jsem si i bramborové lupínky.
Za svůj běh jste získal medaili, kterou dostanou všichni, kteří dokončí závod v limitu 60 hodin, a přezku pro závodníky, kteří to zvládnou pod 48 hodin. Kolik ostatních závodníků to zvládlo v tomto čase?
Nevím to přesně, ale myslím, že více než polovina – běžci jsou přece jenom vybíráni. A ten horní limit 60 hodin, který je podle mě velmi mírný, je tak stanoven i kvůli starším závodníkům. Jednomu z běžců bylo dokonce 75 let.
Při závodě vás natáčeli vaši kamarádi. Natočený materiál ale někdo zcizil?
Po závodě jsme se byli podívat trochu po Spojených státech. Navštívili jsme i San Francisko, kde jsme odstavili auto, v kterém jsme bohužel nechali kamery a další věci. Než jsme se za necelé dvě hodiny vrátili, někdo auto vykradl. Je to škoda, záběry, které jsem viděl, byly skvělé. Asi to budu muset zaběhnout ještě jednou.
Šel byste do toho ještě jednou?
Myslím, že jo, nemám s tím problém. Největší problém je finanční a časový, takže to asi nebude příští rok. Ale docela bych se vrátil, zážitky to byly pěkné.
Organizátoři tvrdí, že je to nejnáročnější běžecký závod světa. Je to tak? Nebo jste běžel ještě extrémnější trať?
Nikdy předtím jsem takhle těžký závod neběžel. Jestli je ale nejtěžší na světě, nevím. To bych musel běžet všechny závody světa.
Míváte mezi závody pauzu, kdy si odpočinete a neběháte?
Málokdy. Jak jsem začal trénovat na ultramaraton a zvyšoval dávky, moje tělo se tomu rychle přizpůsobilo, takže teď mám strašně rychlou regeneraci. Jediná pauza tak připadá na nějakou dovolenou jednou za rok. Takovou dovolenou jsme měli třeba chvilku po závodě Badwater. To jsem asi deset dní neběhal.
Nechybí běhání tělu?
Tělu možná ano, mé hlavě až tak ne.
Jste také dvojnásobným vítězem ankety o vytrvalce roku. Máte radost i z takovýchto ocenění? Nebo je důležitější ta radost v cíli po dokončení nějakého obtížného závodu?
To je neporovnatelné. Když doběhnete do cíle, je to okamžitá věc – doběhnete teď a tady. Vítězství v anketě mě ale velmi překvapilo. Není to totiž anketa o mých výkonech, ale spíše o tom, jakou jsem měl popularitu mezi lidmi, kteří hlasovali (navíc vytrvalců není až tolik). Takže mě to hodně překvapilo i potěšilo, bylo to příjemné.
(redakčně kráceno)