Snad žádná naše národní, ale i církevní tradice není tak ambivalentní a v čase proměnlivá jako svatováclavský kult. Tradiční katolická zbožnost svatého Václava považovala za nezpochybnitelného národního patrona. 19. století a stejně tak první republika z mnoha různých důvodů vyměnila „zbabělého“ knížete za Jana Husa a Jana Žižku. A i když mezi válkami došlo k určitému smíření se svatováclavskou tradicí, vše znovu proměnila druhá republika a druhá světová válka. Tehdy byl svatý Václav Němci, ale i některými českými kolaboranty označen jako vizionář, který pochopil, že jedině v područí německé říše má český národ šanci. Po krátkém nádechu po válce přichází únor 1948, kdy svatováclavský kult, až na určité excesy, spíše usíná, než že by byl nějak znásilňován dobovou ideologií. K zatím poslednímu „vyrovnání se“ se svatým Václavem došlo v roce 2000, kdy bylo 28. září vyhlášeno státním svátkem. Příznačné přitom je, že ani tentokrát nebyla česká společnost (reprezentována parlamentem) zdaleka jednotná v pohledu na význam našeho národního patrona.
Svatý Václav v nesvaté době
Svatý Václav a jeho kult byl tématem Historie.cz z 23. září. Hosty pořadu byli muzikolog Viktor Velek z Univerzity Vídeň, historik Vít Vlnas z Národní galerie Praha a historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Slíbil jsem, že se nebudu ptát na přetřásanou banalitu o hřivnách a volech táhnoucích do Němec, ale zeptat se musím. Slib porušuji, jsem nečestný muž. Jak to bylo se svatováclavským tributem a zbabělou prodejností vůči Němcům?
Vlnas: Co to byli volové, víme. Pokud jde o hřivny, jde o fixní váhovou míru. V tomto případě je to určitý počet surových stříbrných prutů. Ty se používaly v době, kdy ještě nebyly obecně rozvinuty peněžní vztahy, jako platidlo ve velkém. Na počet hřiven se určovaly i různé platy a dávky, které si mezi sebou platily na úsvitu středoevropské historie jednotlivé předstátní celky.
Jinak vůbec nevíme, jestli svatý Václav tento tribut opravdu do Němec odváděl, protože tento údaj je znám pouze z jednoho zdroje. A i pokud by ho odváděl, rozhodně se to nedá podle moderních měřítek považovat za jakési výkupné, výpalné. Nýbrž jako výraz standardního vztahu v tomto případě mezi českým knížectvím a celky, které vznikaly v oblasti dnešního Německa.
Ostatně o Václavovi jako o historické postavě toho mnohem víc nevíme, než víme. Jeho doba je tak projekčním plátnem, na které se po celou dobu naší psané historie promítají nejrůznější reminiscence, reflexe, aktuální historické povědomí i aktuální historické frustrace českého národa.
Což bylo ve 20. století až překotné…
Šebek: Povědomí o poplatcích,které údajně odváděl svatý Václav,je natolik živé, že je využívalajak nacistická,tak i komunistická propaganda. Zůstalo to tak hluboce pod kůží,že i v roce 2000, kdy se diskutovaloo zavedení Dne české státnosti,tedy 28. září jako státního svátku,padaly tyto argumentyi v politických debatách.
V Rudolfinu proběhne 28. září obnovená premiéra filmu Svatý Václav režiséra Jana Stanislava Kolára. Film byl natočen v roce 1929 jako součást oslav svatováclavského milénia. Vy jste byl v týmu, který film dával dohromady. V čem je ten film tak pozoruhodný, že se musíme vrátit k obnovené premiéře?
Velek: Je to průkopnický film. A zároveň jiný film obnovovat v premiéře nemůžeme, protože nemáme jiný film, než je Svatý Václav z roku 1929 (černobílý němý snímek s původní hudbou Jaroslava Křičky a Oskara Nedbala). Za dalších 80 let se už nikdo neodhodlal k tomu, aby natočil hraný film o svatém Václavovi. Přitom Žižka, Hus, Karel IV. a jiné postavy české historie se na filmové plátno dostávaly poměrně častěji.
Film Svatý Václav byl v roce 1930 přijat s rozpaky. Především v novější literatuře se uvádí, že film propadl. Snažil jsem se tuto tezi verifikovat, ale neexistují žádné statistiky, kolik lidí film skutečně vidělo. Vím, že na film chodila školní dítka, že se hrál několik týdnů v reprízových kinech. Takže že by zmizel během měsíce, se říct nedá.
Společnost byla přesycena svatováclavskou látkou. Už tři roky před rokem 1929 se o ničem jiném nemluvilo, velké oslavy v Praze lidi vyčerpaly. Takže proti filmařům se spiklo skoro úplně všechno. Ještě v září 1929 mohli filmaři jít od toho. Ale s jedním milionem od státu si řekli (byl to první finanční vstup státu do kinematografie, čímž stát vlastně řekl, film má jako umění hodnotu), půjdeme do toho a seženeme další peníze. Pak už to byl jen boj s časem, žebrání, doslova doprošování u Živnobanky a tisíce jiných institucí, jednotlivců, znovu státu, Svatováclavského výboru, aby na to někdo dal peníze.
Nakousl jste jednu věc. První republika vznikla jako první moderní československý stát, ve kterém se ovšem svářely dvě tradice. Svatováclavská jako tradice zakladatele státu, knížete svatého Václava, a Husova tradice. Zakladatel našeho státu Tomáš Garrigue Masaryk se, pokud vím, přihlásil k té druhé tradici. Řekl, ne Řím, ale Tábor. Proč tedy mělo být milénium takové, aby spřátelilo oba tábory?
Šebek: Diskuse kolem milénia byly jen zástupnou diskusí o tom, jak má vůbec vypadat z ideového hlediska Československá republika.
Správně jste zmínil, že Masaryk se jasně přihlásil k husovskému odkazu. Dal to najevo už tím, že svou zahraniční akci za vznik Československé republiky rozjel 6. července 1915, na 500. výročí Husova upálení v Kostnici.
Prohloubilo se to po roce 1918, kdy tady byla vůbec největší vlna kritiky katolické církve ze všech středoevropských zemí a dá se říct v Evropě vůbec. Navíc u nás vznikla nová církev a výrazně se překreslila konfesní mapa nově vzniklého státu.
To vše se promítalo i do diskusí o tom, k jakým tradicím se má nově vzniklý stát hlásit. Katolická tradice, do níž patřila tradice svatováclavská, byla považována za přežitou, konzervativní, někdy i monarchistickou. Zatímco reformační husovská tradice byla považována za tradici demokratickou.
Hovoří arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka (přepis doplňujícího rozhovoru):
19. století muselo po rozdělení monarchie vedle principu duality řešit otázku co s námi, protože Vídeň a Budapešť nás trošku odepsaly. Z toho pak vychází český vzdor –Tábor. Svatý Václav se v tomto období bojovným národovcům jevil jako málo hrdinný panovník, který málo hájil české zájmy.
Debata o svatováclavskou tradici pokračuje i po první světové válce. První legie v Rusku byla Svatováclavská. Československý stát, tehdy to ještě nebylo jasné, byl 28. října 1918 vyhlášen pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí.
Čili cítíme, že tato tradice je schopna spojit, někdy i rozdělit. A rozděluje tehdy, když se svatováclavská tradice příliš přistřihává na míru okamžité potřebě.
Vlnas: Svatováclavské milénium bylo do jisté míry pokusem o smíření s ryze církevní tradicí, na kterou se někdy hledělo s despektem jako na tradici klerikální. Ovšem v této době byla nesena i proudy, které jako klerikální zdaleka nemůžeme označit. K svatováclavské tradici se hlásila Katolická moderna a různé proudy uvnitř katolické církve, které měly za cíl smíření s novou demokracií a s Československou republikou.
Základním momentem bylo ukázat svatého Václava v jeho duální podobě, v které od počátku vystupuje. Svatý Václav jako světec a svatý Václav jako státník, který konstituuje národní tradici, je vlastně od počátku (a v tom je tato tradice skutečně jedinečná) neoddělitelný jeden od druhého.
Je to člen vládnoucí dynastie na rozdíl od svatého Vojtěcha nebo Prokopa, když už hovoříme o nejstarších českých světcích. Je to vyznavač víry, je to mučedník, i když jeho mučednictví pro víru může být diskutabilní otázkou.
Ovšem to jsou podobné paradoxy jako to, že Přemyslovci, tedy potomci Václavova vraha, se hlásí ke svatému Václavovi jako ke svému předkovi, který pokrevně jejich předkem nebyl.
Hovoří historik Zdeněk Kuchyňka ze Sládečkova vlastivědného muzea Kladno (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rotunda svatých Petra a Pavla na Budči je nejstarší dosud stojící stavbou u nás a díky tomu je vlastně jediným prostorem, kde pobýval svatý Václav.
V souvislosti s oslavami svatováclavského milénia v roce 1929 se měla upravit i zdejší rotunda. Už v roce 1927 byl odstraněn starý oltář z 19. století a oba boční oltáře. Rotunda byla nově vymalována, byly přidány znaky jak českého státu (stříbrný lev na červeném štítě), tak i svatováclavská orlice. Zároveň byl odstraněn citát z Hájkovy kroniky nad vítězným obloukem, který připomínal výuku svatého Václava. Nahrazen byl obrazem svatého Václava obklopeného anděly. V presbytáři byl citát ze staroslověnské legendy o výuce svatého Václava na Budči. Tedy že se nejprve naučil písmům slovanským a pak zde na Budči i písmům latinským. A jak legendista říká, naučil se jim dobře.
Vlnas: Musíme si uvědomit, že to také souviselo, a proto rok 1929, s vysvěcením a symbolickým dobudováním katedrály sv. Víta, která byla chápána jako živoucí monument tisíce let české křesťanské státnosti. V tomto smyslu bylo svatováclavské milénium grandiózním pokusem o smíření katolíků a oficiální ideologie Československé republiky. Ta do té doby totiž někdy až prvoplánově a z dnešního pohledu místy trošku legračně artikulovala protikatolicky, popírala katolické tradice českého národa a státnosti.
Současně šlo také o moment určitého národnostního smíření. Z oficiálních míst se zdůrazňovalo, že svatý Václav je jakožto zemský patron patronem všech obyvatel českých zemí bez ohledu na jejich jazyk.
Velek: Přesně tyto momenty chtěl postihnout i svatováclavský film. První skica měla dokonce motiv, ve kterém byla skloubena tradice husovská a svatováclavská. (V umění to není žádná výjimka. Když si poslechneme ouverturu Husitská od Antonína Dvořáka, tak tam má husitský chorál Ktož sú boží bojovníci a jako druhé téma má svatováclavský chorál.) Tvůrci filmu tím nechtěli dráždit a měli také z Akademie věd, která posuzovala libreto, doporučení, aby voly a hřivny do scénáře vůbec nedávali. Že to vyvolá něco, co bude film předem nějak poškozovat.
Komise Akademie věd měla řadu doporučení. K mému překvapení doporučila ponechat scenáristy navržený milostný motiv, fikci autorů: Boleslav se rozhodne zavraždit bratra Václava až v okamžiku, kdy je k tomu dohnán žárlivostí.
Film sleduje několik tendencí. První je, že film je mírový, pacifistický. Mezi řádky opravdu čtu apel na česko-německé smíření. Ve filmu je to řešeno tak, že Václav uzavře se synovcem německého císaře přátelství, čímž dojde k porozumění mezi oběma národy.
Další ambicí filmařů bylo vytvořit z toho evropský film. Původně, když ještě počítali, že budou mít miliony, rozeslali stovky dopisů do Německa, Francie, Ruska a žádali největší herecké hvězdy. Nakonec se tam v roli svaté Ludmily objevila třeba Vera Baranovskaja, což bylo skutečné eso tehdejší kinematografie.
Šebek: Velmi důležitý moment, který hrál roli ve snaze o smíření v roce 1929, byla skutečnost, že o rok dříve byla podepsána smlouva mezi Československem a Vatikánem, která ukončila fázi nejostřejších sporů. (Stačí připomenout případ z roku 1925, kdy po husovských oslavách opustil papežský vyslanec Marmaggi Prahu, čímž se výrazně ochladily vztahy mezi Svatou stolicí a československou vládou.) Svatováclavské oslavy v roce 1929 byly proto do jisté míry koncipovány jako mírové gesto. Jako podání si rukou a uzavření jedné kapitoly konfliktu.
Samozřejmě tady byla snaha, aby oslavy vyzněly nejen jako politické smíření a smíření s Vatikánem, ale i jako výraz národnostního smíření uvnitř republiky. Proto byla snaha, aby se svatováclavských oslav v co největší míře účastnili příslušníci jiných národů. Hlavně Slováci, kteří se hlásili spíše ke svatému Štěpánovi, tedy uherskému světci, a pak čeští Němci.
A zajímavý je rovněž moment proměny vztahů mezi Čechami a Moravou. Na Moravě nebyl svatováclavský kult tolik rozvinut, ačkoli je mu zasvěcena olomoucká katedrála. Na Moravě byl centrálním kultem kult cyrilometodějský.
Vlnas: Tenovšem v 19. století sehrává v procesu národního uvědomování identickou roli jako husovský a husitský kult v českých zemích.
Šebek: Přesně tak. V podstatě mělo jít o to, aby se v Československu smířily nejen národnosti, ale aby se svatý Václav stal celostátním světcem, aby se úcta k němu rozšířila i na Moravu.
Pozoruhodné je, že v roce 1938 píše František Halas báseň, kde se knížete Václava dovolává. Tedy v době, kdy byla země ohrožena, se český bard hlásí ke svatováclavské tradici. A svým založením nebyl František Halas katolík, byl to levicový bard?
Vlnas: Nebyl to jen František Halas. V básnické sbírce K poctě zbraň praporu!, která měla původně vyjít už v roce 1939, ale vyšla až v roce 1945, jsou shromážděny veškeré aktuální básnické projevy z krizového období let 1938 až 1939. S překvapením člověk zjistí, že možná třetina básní nějakým způsobem artikuluje svatováclavské téma.
Je strašně zajímavé číst si jména autorů. Ke svatému Václavovi se logicky hlásí katolíci, Durych, Zahradníček, Křelina, nebo ruralisté, Čadek, to nás asi nepřekvapí. Ale hlásí se k němu i konzervativní nacionalisté jako Rudolf Medek nebo Kolman Cassius. Ale až u Františka Halase (v krásné a dnes možná jediné žijící básni, kde „kníže kopí potěžkal“) je to obraz mobilizace.
Velek: Není to jenom v literatuře. Hledal jsem v básních motivy ze svatováclavského chorálu, abych k nim mohl případně najít nějaké hudební skladby.
Takových skladeb jsou za dva tři roky před vypuknutím druhé světové války desítky. A nebylo to ani tabu pro židovské obyvatele u nás. Třeba Pavel Haas předtím, než musel odejít do Terezína, rozpracoval velkou symfonii, kde má svatováclavský i husitský chorál. V Terezíně pak například skládal některé písně na slova čínské poezie, ale muzika byl svatováclavský chorál ve velmi nenápadném, nevtíravém výrazu. (Vztah českých Židů k svatováclavské tradici je trošku tabu této tradice.)
Jinak to téma rezonovalo celou společností. Když se podíváme, kdo a kdy se na Václavském náměstí shromažďoval: ať to byl katolický sjezd v roce 1935 nebo v roce 1937 pohřeb T. G. Masaryka, ten chorál tam byl, byli tam lidé a bylo to centrum.
Ale vždyť slova Svatováclavského chorálu na tu dobu sedí.
Vlnas: Karel Čapek, který tyto věci spíšeironizuje,ve svém posledním fejetonu psaném těsně před smrtí, to jsou ony smutné Vánoce 1938, akcentuje anglosaskou koledu o dobrém králi Václavovi (původně slova Alois Svoboda-Navarovský) a vyloženě říká, že doufá, že půjdeme v hřejivých stopách, které nám vyšlapal dobrý král Václav.
Velek: Tak to bylo vždy v době ohrožení národa – najednou se zapomnělo na vnitřní rozpory. Také se na to zapomnělo, když Němci svatého Václava uráželi. Byly to takové ty nadávky – svatováclavské vši (z latinského Venceslaus – německy VencesLäuse, Läuse – vši) a Böhmische Wenzel, hloupý Vašek. To se hned zapomnělo levice, pravice, věřím, nevěřím, všichni říkali, pozor, to je český patron.
Vlnas: V literárních projevech z let 1938 a 1939, z doby vyklízení pohraničí, se několikrát objevuje motiv, že svatý Václav zůstává – vojsko odchází, odcházejí čeští obyvatelé, ale svatý Václav u kostela zůstává symbolickým strážcem země a čeká, až se tam zase Češi vrátí.
Šebek: Mělo to i jiné konotace. V okamžiku vzniku druhé republiky se najednou svatý Václav stává mimo jiné vzorem pro autoritativní tendence. Najednou se začíná říkat, budovali jste 20 let republiku podle zásad, které se ukázaly naprosto špatné. Je potřeba se vrátit ke katolickému dědictví a k tomu, co hlásal svatý Václav. Šlo vlastně i o útok na masarykovskou tradici a republiku.
A zmínil bych důležitou věc spojenou se svatým Václavem – palladium země české. Ještě před uzavřením mnichovské dohody a vyvrcholením zářijové krize roku 1938 se v Praze konal mohutný průvod věřících k uctění památky palladia. Byla to jedna z prvních mobilizací českého obyvatelstva ve vyhraněných dnech a týdnech roku 1938.
Hovoří Milan Novák, historik z Městského úřadu Brandýs nad Labem – St. Boleslav (přepis doplňujícího rozhovoru):
Svatováclavská tradice ve Staré Boleslavi je pevně spjata s tradicí mariánskou. V místním chrámu Panny Marie je uctíváno po staletí palladium, reliéf Bohorodičky. Spojení obou tradic je obsaženo v názvu: „palladium země české“.
Palladium je spjato s osobou svatého Václava v hloubce legendy. Nechal ho vyrobit a přinesl ho údajně svatý Metoděj, který ho ke křtu daroval kněžně Ludmile, babičce svatého Václava. Ta ho potom dala svatému Václavovi. Podle legendy palladium provázelo svatého Václava celým jeho životem a po jeho vraždě bylo ukryto na místě, kde dnes stojí chrám Panny Marie.
I ve staroboleslavské poutní tradici se projevilo spojení mariánského a svatováclavského kultu. Ovšem v průběhu let v poutní praxi mariánská tradice převýšila tradici svatováclavskou. V každém případě ale měly poutě do Staré Boleslavi vždy dvojaký rozměr –svatováclavský a mariánský.
Jenomže Němci použili svatováclavskou tradici a legendu poněkud jinak. Heydrich ji používal velmi šikovně, ale i sám Hitler.
Šebek: U Heydricha to doloženo je, Hitlerovi se to podsunuje.Ale nebyli to jenom Němci,ale přišli s tím i čeští kolaboranti. Konkrétně Josef Kliment hned 19. března 1939 publikuje článek o tom,že je třeba jít v Třetí říši ve stopáchsvatého Václava – vidí mostmezi svatým Václavema Velkoněmeckou říší.
Vlnas: Ano, svatý Václav je akcentován pozitivně jako politický realista, jako první člověk, který pochopil, že nemůže vládnout sám, že se nemůžeme velkému sousedovi zpěčovat. Jako člověk, který nahlédl, že je potřeba rozvíjet českost a českou národnost pod ochranou říše.
Šebek: Existují dokumenty z Bundesarchivu, kde jsou dochovány Heydrichovy relace do Berlína. Na podzim 1941 říká, my teď musíme rozvíjet svatováclavský kult jako kult, který nám umožní získat na svou stranu část českých konzervativních vrstev. Viděl to tak, že by svatý Václav rozdělil českou společnost.
Symbolicky to mělo svůj vrchol v protektorátním vyznamenání Svatováclavská orlice, která se udělovala za výjimečné činy?
Vlnas: Asi by se mělo připomenout, že přichází poměrně pozdě, v roce 1944. Jestli mělo na poslední chvíli kompromitovat špičky českého kulturního života, je ale otázka.
Začíná to už otázkou, kdo vytvořil grafický návrh. Traduje se, že Švabinský, ovšem ten se k tomu samozřejmě nikdy nehlásil, i když by to nebylo od věci. A končí to tím, že ani není jasné, kdo všechno a kdy Svatováclavskou orlici dostal, protože kdo mohl, se k tomu po válce nehlásil.
Velek:: V období osvobození opět ožívá glosa, která byla vložena do Svatováclavského chorálu: „svatý Václave, zažeň Němce cizozemce.“ Dříve to bývalo „vypuď Němce“. Pídil jsem se po tom, kde se to objevuje. Dostáváme se tím samozřejmě na pole spekulací, jestli už to bylo za husitů, slovo cizozemec ale používá i Dalimil.
Osobně si myslím, že je to vlastní až 19. století, kdy začíná kvasit česko-německý spor a hledá se vůči Václavovi nějaký modernější a aktuálnější protipól. Stane se jím a Hus a Žižka. Zajímavá je báseň ze sbírky Lyrické básně od Klácela z roku 1836. Cenzura v ní nahradila Husa a Žižku jmény Vojtěch a Václav.
Motiv „vyžeň Němce“ se pak vrací víceméně pořád. Vrací se v roce 1848, vrací se, když se slavilo 900 let pražského biskupství v roce 1873. V roce 1918 se dokonce očekávalo, že v noci na 28. září (na svátek svatého Václava) dojde na zúčtování Čechů s Němci. Opravdu byla obava, jestli k tomu nedojde.
Ale nebylo tak jednoznačné, že by Němci v protektorátu jenom podporovali svatováclavský kult. Dokonce údajně kvůli svatováclavské tradici zavřeli několik kněží?
Šebek: Existuje spousta dokladů z hlášení německých bezpečnostních orgánů o tom, že na svátek svatého Václava se kladou kytice k pomníku na Václavském náměstí, že musela zasahovat policie. Jsou monitorována kázání a zdůrazňováno, že řada kněží využívá svatováclavského svátku k tomu, aby „hlásali české šovinistické řeči“. Svatováclavský svátek je skutečně velmi ambivalentní.
Velek:: Mně to nedá. Připravil jsem si tři sloky písně od Karla Hašlera z počátku 20. let. V té písni svatý Václav sděluje pražskému magistrátu, že už se kolem sebe nemůže dívat, ať ho z té kobyly sundají, že to prostě balí.
Parafráze písně z doby okupace potom zní:
Zdráv buď, otče Masaryku,
volal dřív dav lidový,
a teď tu jen pár Prušáků
řve heil Hitlerovi.
Když i Henlein svojí hubou
němčinu tu drmolí,
kobyla mne vyhazuje,
div mě dolů neshodí.
Když ti němci humpolácky
žvaní, banda pitomá,
vykašlu se já vám na to,
abych dělal patrona.
Šebek: Období mezi lety 1945 až 1948 („třetí republika“) je důležité v tom, že se společnost musela rychle vyrovnat s tím, že na svatém Václavu ulpěl nádech kolaborace. Tehdy začíná určitá tendence ukazovat jeho sepětí s mariánskou tradicí v podobě palladia. Také další velká manifestace hned po osvobození je v červnu 1945 právě s palladiem.
V řadě článků se objevuje, že prostřednictvím palladia je svatý Václav spojen s tradicí cyrilometodějskou a hlavně s křesťanským Východem, dá se říci s ruskou pravoslavnou tradicí. Byla to vlastně tendence vymanit svatého Václava z podezření, že byl pouze účelově využit německou kolaborací.
Velek: Jen to navazuje na to, co se objevuje už v roce 1929. Vybaví se mi knížka od Václava Gruzína, kde píše „svatý Václav, neprávem opomíjený světec Východu“. Dokazuje tam, kdo v Rusku v panovnickém rodě pojmenoval svého syna Václavem, jsou tam svatováclavské staroslověnské legendy.
Snažil jsem se to potom dohledat v hudbě, na což jsem musel jít přes literaturu, přes Pražákovy spisy. Ten dokonce dospěl k naprosto překvapivé tezi, že svatováclavský chorál má svůj prapůvod v nějaké staroslověnské bohoslužebné písni, což měl být kánon z takzvané služby vůči svatému Václavu.
Čil jsme si potřebovali svatého Václava trošičku přizpůsobit. Ale co potom po roce 1948?
Šebek: V prokomunistických Katolických novinách ze září 1949 se píše, že svatováclavská legenda je plánem, jak jednou provždy zlikvidovat škůdce českého lidu: feudální režim, dravost kapitalismu a panství buržoazie. Svatý Václav by se určitě divil, k jakým cílům byl také použit.
Byl svatováclavský kult oficiálně uznáván komunistickým režimem? Nebo se tato legenda potlačovala?
Vlnas: Oficiální svatováclavský kult se rozhodně nepěstoval. Na druhou stranu, pochopitelně v rámci ústrků tehdejší církve, mohl být rozvíjen v kostelích. Nebyl to kult, který by byl považován za vyloženě škodlivý nebo byl oficiálně potlačován mocí.
Byly zde ale také tendence, aby za zakladatele českého státu byl vyhlašován Boleslav I., a ne Václav.
Velek: To je Jirešova divadelní hrauvedená v Realistickém divadle v roce 1952. Pět let poté složil na toto libreto Boleslav Vomáčka operu Boleslav I. Opera propadla. Stranická kritika ji strhala, že nedostatečně odlišila Boleslava a Václava. A že tam málo vyznívá základní bod: to, co se nám dnes zdá jako hrubé a neadekvátní (vražda) se v budoucnu může ukázat pro národ velmi prospěšné. Legitimizuje se tím vražda a vlastně i únorový puč.
Opera Boleslav I. je naprostá výjimka v rámci oficiálních skladeb. K tomu už se pak asi nikdo vrátit nechtěl. Ale takzvaná vnitřní emigrace existovala i u umělců. Ze skladatelů mě napadá například Ladislav Vycpálek, Stanislav Vrbík nebo Albert Tichý, kteří až do pražského jara „svatováclavsky“ tvoří do šuplíku. Stejně to dělali literáti a další umělci, ale na veřejnost se s tím jít nedalo.
Tendence udělat z Boleslava toho, kdo by měl stát na piedestalu zakladatele státu a bojovníka proti Západu, tady ale byla…
Vlnas: Tolik věcí ani komunisté nevynalezli. Stejně jako slovanskou komponentu ve svatém Václavovi, stejně jako diskusi o symbolickém zakladateli českého státu. Vlastně jenom oprášili jisté historické poznatky a stereotypy, které sahají minimálně do 19. století.
Šebek: V té souvislosti bych zmínil příklad Václavovy matky Drahomíry. Barokní legendy ji v podstatě zavrhují jako tu, která naváděla k vraždě. Ale 19. století už hovoří o tom, že Drahomíra viděla nebezpečí pro český národ a Boleslava nabádala k vraždě, abychom nedopadli jako Polabští Slované, které Němci vyhubili.
Vlnas: Ano, pohanství může být za určitých okolností artikulováno jako nositel původní slovanské demokracie proti německému feudalismu, který znamená zotročení, a jehož atributem je křesťanství.
Šebek: Vdobě komunismu se nedeformovaná úcta uchovávala například v části církevních kruhů. Jsou to třeba kázání kardinála Tomáška v katedrále vždycky na svátek 28. září, která monitorovala i Státní bezpečnost. Takže tradice svatého Václava jako národního patrona stále přežívala. A třeba srpen 1968 je vlastně boj o prostor kolem svatého Václava.
Vlnas: Kontinuita svatováclavského kultu a přihlášení se ke křesťanským tradicím je cosi, co v komunistické době už samo o sobě mohlo působit jako akt rezistence, byť samozřejmě nenásilné. Na druhé straně u vědeckého historického bádání o svatém Václavu se zejména po roce 1968 už nevyžadovalo, aby se o něm mluvilo jen určitým způsobem. Vydávaly se svatováclavské legendy a tak dále. Veřejný prostor byl však stále kontrolován. Nemohly probíhat svatováclavské slavnosti veřejného charakteru, nemohlo se s ním jít před chrámy a podobně.
Ovšem i v demokratickém Česku probíhala v parlamentu okolo svátku svatého Václava docela pozoruhodná debata. Objevily se tam všechny výše zmíněné reminiscence…
Velek: Je to rok 2000, kdy se na půdě parlamentu přetřásly všechny možné interpretace a dezinterpretace svatováclavského kultu. Trochu je na projevech politiků vidět, kdo se z jaké učebnice učil, kdo měl protektorátní a kdo nějakou novější.
Podle mého názoru tehdy udělal předkladatel návrhu, Vlastimil Tlustý, jednu chybu. Svátek se měl jmenovat „Den české státnosti – Svatý Václav“. Část za pomlčkou neprošla. Přitom kdyby tam dali to, co je běžné v německém prostředí „– kníže svatý Václav“, musel by být spokojen i ten, kdo namítal, že půjde o ryze církevní svátek. Takhle se to nakonec motalo jenom okolo toho, jestli schválíme církevní svátek, nebo ne. O pojmu „státnost“ tam nikde není ani řeč.
Hovoří předseda vlády Petr Nečas (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hodně dnes mluvíme o interpretaci této postavy, ale bezpochyby to, že se stal světcem a patronem české země, nasvědčuje, že jako vladař byl ve své době něčím výjimečným, že přinesl něco, co bylo vneseno do kořenů českého státu. Řadí se tak do nepřetržitého řetězce starých českých vladařů a panovníků (od Bořivoje až třeba po Karla IV.), kteří vytvářeli dějiny této země a které vnímáme jako součást sebe sama.
Hovoří arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pro současnou mladou generaci může být svatý Václav jistou výzvou a otázkou. Od 19. století se u sochy svatého Václava shromažďovali vždy mladí lidé. Shromažďovali se tam v roce 1968 i v lednu 1989. Proto se domnívám, že svatý Václav je pro mladého člověka (sám to byl relativně mladý panovník) výzvou, že lidský život dostává plnou hodnotu, jen když je směřován k určitým ideálům.
Mohou to být ideály, kterým nemusí současná doba rozumět, nemusí jim rozumět ani předchozí generace. Ale jistá životní opravdovost a odvaha jít za poznanou pravdou může být pro mladou generaci inspirací.
Hovoří kardinál Miloslav Vlk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Svatý Václav stál na počátku dějin našeho národa jako státník, ale také jako křesťan. V té době jsme vlastně jeho zásluhou vstupovali do křesťanské Evropy. Takže křesťanství, které Václav reprezentoval a přinášel, národní dějiny a vztah k sousedním národům a Evropě byly důležitými prvky. Opravdu nelze oddělit Václava svatého (křesťana, světce) a státníka.
Domnívám se, že pro dnešní dobu, kdy se rodí smysl po duchovních hodnotách, je svatý Václav jako křesťan a jako panovník velice důležitou postavou a řekl bych sloganem.
(redakčně kráceno)