Miroslav Balaštík vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor český jazyk a literatura – filozofie. V roce 1992 začal pracovat pro časopis Host, kam ho získal tehdejší šéfredaktor Igor Fic, o tři roky později Ficovu pozici převzal. Je také spolumajitelem nakladatelství Host, kde rediguje edici Česká próza. Jeho prací je tak mimo jiné přečíst ročně stovky rukopisů méně známých i neznámých autorů a pokusit se objevit jejich čtenářský potencionál. O tom, že se mu to daří, svědčí letošní Magnesia Litera pro Petru Soukupovou za knihu Zmizet, která se stala Knihou roku a kterou vydalo právě nakladatelství Host. S Miroslavem Balaštíkem hovořila v pořadu Před půlnocí z 24. září Pavla Pilařová.
„Kritik je především čtenář,“ říká Miroslav Balaštík
Časopis Host
První časopis tohoto jména vycházel v letech 1921-29. Mezi jeho redaktory a přispěvatele patřili Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker, František Halas, Václav Černý a další. Ideově byl spojen například s literárním expresionismem nebo skupinou Devětsil. Vydávání bylo ukončeno v roce 1929.
V letech 1954-1970 navázal na prvorepublikový Host, brněnský Host do domu, který se stal významným činitelem kulturního i politického tání u nás. Na jeho přípravě se podíleli především básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, literární kritik Oleg Sus, dále Jan Trefulka, Pavel Švanda, Milan Uhde nebo Antonín Přidal. S nástupem normalizace bylo vydávání časopisu zastaveno.
V roce 1985 byl za redakce Dušana Skály založen samizdatový sborník HOST. V rozmezí let 1985-89 vyšlo pět obsáhlých čísel. Roku 1990 byl Host oficiálně zaregistrován jako časopis, vycházel pětkrát do roka. Od poloviny 90. let vedení redakce přebírají po Igoru Ficovi Miroslav Balaštík a Tomáš Reichel, kteří iniciovali přechod od časopisu sborníkového typu k otevřené čtenářské revue.
(zdroj www.hostbrno.cz)
Čtete hodně, možná mnohem víc, než si lidé dokážou představit. Mimo již vydané knihy čtete i mnoho rukopisů?
Dá se to tak říci. Čtu hlavně to, co nikdo nikdy číst nebude, protože 80 procent mé čtenářské aktivity jsou právě texty, které dostávám jako rukopisy a které posléze musím odmítat, protože jich dostávám snad pět šest týdně. Zároveň je to to, co mě na té práci baví. Prokousávat se těmi texty. Sledovat, jestli se u nás neobjeví nějaký nový Hemingway.
Časopis Host má velmi zajímavou historii. Poprvé začal vyházet v roce 1921 a k jeho autorům patřili třeba Nezval, Wolker, Halas a další, ale po osmi letech zanikl. Proč?
Časopis byl spojen se skupinou literátů, kteří působili v Brně, a se směrem, který tehdy vyznávali. Jak už to u periodik bývá, étos expresionismu se vyčerpal a autoři nacházeli jiné tvůrčí cesty. Jistě v tom byly i ekonomické problémy, protože státní subvence nebyly v takové míře.
Po 30 letech ale znovu rozkvetl do krásy a i tehdy zazněla slavná jména…
Nemůžeme říct, že to byl tentýž časopis. V roce 1954, kdy byl v Brně založen časopis Host do domu, šlo o jakousi protiváhu Praze. I samotný název měl evokovat avantgardní nebo wolkerovskou linii v české poezii. Kolem časopisu tehdy byla taková jména jako Ludvík Kundera, Jan Trefulka. Přispívali do něj autoři jako Milan Kundera nebo Milan Uhde.
V necelých 25 letech jste se stal šéfredaktorem Hostu. Co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?
Do časopiseckého provozu jsem v roce 1992 vplul jako čerstvý student filozofické fakulty, kde mě Igor Fic vyzval ke spolupráci. Začal jsem do časopisu nejdříve psát recenze a potom i shánět příspěvky. Učil jsem se za pochodu.
Éra Igora Fice mi umožnila seznámit se s řadou nejrůznějších literátů, spisovatelů. Tehdy jsem si také ujasňoval, jakým způsobem by se měl časopis dál odvíjet. Nebyl jsem to ale jenom já, časopis je vždy kolektivní dílo. Vedle mě tam byl Tomáš Reichel posléze Martin Stöhr, kteří se mnou časopis dělali a dělají dodnes, a řada dalších.
Současná koncepce Hostu tak krystalizovala postupně v nejrůznějších debatách s mými vrstevníky, různými básníky, kteří se kolem časopisu začali sdružovat. Ale také jsme chtěli navazovat na slavnou éru Skácelova Hosta do domu, takže jsme hledali kontakty mezi autory, jako byl Jan Trefulka, Ludvík Kudnera, Milan Uhde a další. Toto autorské zázemí nám velmi pomáhalo.
Co pro vás tedy bylo nejtěžší?
Souviselo to s tím, kam jsme chtěli časopis směřovat. Když jsme se rozhodli, že z časopisu, který vycházel pětkrát do roka, uděláme skutečnou literární revue, která bude reflektovat aktuální problémy literatury, bylo nejtěžší sehnat přispěvatele. To znamená vychovat si recenzenty, kritiky, protože solí časopisu je právě recenzní literárně-kritická činnost. Navíc jsme je tehdy museli přesvědčit, aby nám přispívali zadarmo. V 90. letech to ale nebylo tak složité, tehdejší entuziasmus nám pomáhal v tom, že byli lidé zvyklí psát zadarmo.
Je těžké psát recenze? Dívat se na knížku jiným okem než běžný čtenář, který si knihu přečte a buď se mu líbí, anebo nelíbí?
V podstatě se na to dívám stejným okem, protože kritik je především čtenář. Je třeba čtenářem poučenějším, než jsou běžní čtenáři, kteří o knihách nemusí psát a tolik přemýšlet.
Jinak pohled líbí – nelíbí je pro kritika úplně stejný jako pro každého jiného čtenáře. Kritik má možná větší odpovědnost, protože musí během procesu čtení aktivovat svou čtenářskou zkušenost a v textu hledat, co se mu líbí a proč, nebo naopak. Čtenářský zážitek je ale myslím stejný.
Časopis Host má velké renomé. Určitě vám dnes nedělá problémy shánět přispěvovatele. Jak je to ale s financováním?
Musím to zaklepat. V posledních letech je státní příspěvek na vydávání časopisu víceméně stabilní, což nám umožňuje časopis financovat a také platit honoráře. Takže problém s financemi není, respektive se každý rok opakuje. Každý rok nám z ministerstva kultury vzkazují, že je seškrtaná kapitola pro živé umění a že literární časopisy nedostanou nic. Vždy se ukáže, že to jsou poplašné zprávy a že to není úplně tak, jak se říká.
Zvedá vám prodejnost a renomé například to, že spolupracujete také s Milanem Kunderou, který k vám jednou dvakrát do roka přeloží jeden ze svých esejů?
Určitě nám to zvyšuje renomé i čtenost časopisu, protože čísla, ve kterých je esej Milana Kundery jsou vyprodaná.
Ale není to jenom tím. Časopis má kolem sebe stabilní obec přispěvovatelů a také nemůže žít jen na slavných jménech, to by se neutáhlo. Pro časopis našeho typu není až tak důležité, jestli je tam nějaké velké jméno, ale jestli ten text dokáže být něčím zajímavý, provokativní. Síla časopisu vlastně posunuje texty k tomu, aby byly vnímány jako něco důležitého.
Jak jste vůbec odkázal, že s vámi spolupracuje Milan Kundera? Znáte ho osobně? Nebo jste ho jen jednoduše oslovil a zkusil to, aby psal k vám?
Přesně tak. Bylo to tím nejjednodušším způsobem. Asi v roce 1997 jsem sedl a napsal dopis, že bych ho rád přizval ke spolupráci s časopisem. Ani jsem nedoufal, že by mohla přijít nějaká odpověď. Asi po čtrnácti dnech se roztočil fax a vyběhl z něj dopis od Milana Kundery, v zápětí následoval telefonát. Takto jsme se dohodli na spolupráci. Milan Kundera měl tehdy jedinou podmínku, že nikdy nebude na obálce časopisu jeho fotografie, což jsem samozřejmě respektoval.
Jste také spolumajitelem nakladatelství Host. Existuje nějaká forma propagace knihy, kterou vydáváte? Lze vůbec propagovat knihu, když se vám zdá výjimečná, skvělá, že by se měla prodávat?
Lze zaplatit nějaké billboardy nebo reklamní plochy v časopisech, i když v našem nakladatelství na to nemáme mnoho financí. Ale tato cesta u nás zatím nefunguje, nebo ne až tak, jak by se dalo říci. V zahraničí je to celkem obvyklejší.
U nás je zatím nejdůležitějším způsobem, který knihu propaguje, takzvaná šeptanda. Lidé si řeknou, že kniha je dobrá, a to funguje naprosto stoprocentně. Recenze v novinách vás třeba nahlodá, ale když vám to někdo doporučí, knížku si přečtete spíš.
Může tedy recenze ovlivnit to, jestli je kniha prodávaná?
Recenze může pomoci tomu, aby byla kniha viditelnější, a je to i zpětná vazba pro autora. Ale pokud kniha nemá širší čtenářský potenciál, sebelepší recenze jí nepomůže. Také okruh čtenářů může být limitovaný třeba tím, že je kniha velmi náročná, že nedokáže uspokojit nejširší čtenářské vrstvy.
Můžou recenze nebo nejrůznější literární ceny posloužit jako vodítko pro čtenáře, jak kvalitativně roztřídit tituly, které dnes přicházejí na pulty knihkupectví?
U literárních cen určitě. Tam je propagační efekt, který má u nás pouze Magnesia Litera, vidět. U nás se to podařilo letos. Když Petra Soukupová získala Magnesiu Literu za Knihu roku, nárůst prodeje byl obrovský. Do té doby se její knihy prodalo 2.000 výtisků, což je už tak poměrně velké číslo. Po získání ceny se však dodnes prodalo přes 10.000 výtisků. Pětkrát tolik.
Kniha Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, kterou jste také vydávali, získala cenu čtenářů. Těmito dvěma jmény jste za poslední dobu obohatili naši literární scénu. Jak často se vám stane, že narazíte na takový talent? Může se také stát, že nějaký talent „zazdíte“?
Mně se to stalo několikrát. Nikdo není neomylný. Odmítl jsem třeba prózu Emila Hakla Konec světa. Tato povídková knížka nakonec vyšla v Argu a Emil Hakl se stal veleúspěšným spisovatelem. To si pak člověk rve vlasy. Prostě těch rukopisů je tolik, že se mezi nimi může ztratit i takový talent.
Říkal jste, že vám přijde asi pět rukopisů týdně. Máte nějaký limit, kam až je čtete. Že si třeba řeknete, že to zkusíte do 150. stránky, a když vás to nenadchne, odložíte to? Nebo je něco, co odložíte už po třech stránkách?
Jsou knihy, u kterých po první stránce poznáte, že to není ono. To je ten dobrý případ. Pak jsou knihy, které slibují až do sté strany, že by z toho něco mohlo být. Když ale přečtete dalších sto stran a zjistíte, že to k ničemu nevede, člověka to naštve.
Když najdete talent, jako jsou třeba zmiňované autorky, máte z toho radost? Jste pyšný, že jste jej vyhmátl?
U Kateřiny Tučkové to není tak, že by přišel anonymní text. Ona už předtím vydala knihu Montespaniáda, takže už jsem ji znal. Takže tam nás zaujalo téma, kterému se chtěla věnovat, a nabídli jsme jí, že knihu, na které pracuje, vydáme. A začali jsme s tím pracovat v širším nakladatelském plánu. U Petry Soukupové jsem sice dostal rukopis, přečetl jsem ho, ale bylo k tomu doporučení Petra Janouška. Takže takhle to také funguje.
Pro mladého autora je docela dobré, když si sežene nějaké doporučení od literáta, který si to přečte a připojí k tomu nějakou poznámku. Takto mi doporučovala mladé autory třeba známá dramatička a spisovatelka Daniela Fischerová, která pracuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého.
Jaká je současná úroveň našich mladých spisovatelů?
Nelze úplně paušálně říct, že je dobrá, nebo špatná. Talenty se objevují, každý rok se objeví zajímavý autor. Spíše jde o to, aby se nevyčerpal. To je u nakladatelství někdy docela problém, protože pokud se autor prosadí, prvotina má úspěch a prodává se, má nakladatel tendenci autora nutit, aby psal, aby se honem druhý rok vydala další knížka…
Dokud si čtenáři pamatují jeho jméno…
Samozřejmě se spoléhá na to, že to mají čtenáři v povědomí. Pokud se ale tento cval nezastaví a autor má každý rok novou knížku, je jasné, že se to musí odrazit na kvalitě rukopisu. To je evidentní.
Letos se vám povedl velmi zajímavý počin, když jste vydal posmrtně knihu Jana Balabána. Jaká to byla práce?
Od Jana Balabána jsem dostal rukopis už na podzim loňského roku, řekl jsem mu k tomu nějaké připomínky, stejně tak kolega Petr Hruška, který s ním dával rukopis dohromady. Jan Balabán pak pracoval na rukopisu víceméně redakčně a ještě předtím, než zemřel, měl definitivní rukopis hotový. My už jsme pak do něj nezasahovali mimo běžných korekturních prací.
(redakčně kráceno)