Vláda rozhodla, že vítěz tendru na dostavbu Temelína bude vybrán až v roce 2013, tedy o rok později oproti původnímu plánu. V mamutí zakázce o téměř půl bilionu korun se přitom hraje víc než o lukrativní kontrakt. Rozhodovat tak nebudou jen striktně ekonomická hlediska. Svou váhu budou mít i zahraničněpolitické a bezpečnostní aspekty, protože jaderná energetika je zásadním prvkem energetické bezpečnosti státu. Přinese tedy odklad rozhodnutí na rok 2013 nějaká rizika? Který z uchazečů o zakázku je nejlepší? Jak moc je jaderná energie ekologická? Na tyto a další otázky odpovídal v Interview ČT24 z 20. října profesor František Janouch, jaderný fyzik, spisovatel, publicista a ředitel a zakladatel Nadace Charty 77. Ptala se Daniela Drtinová.
„Ruského vlivu se Češi obávají zbytečně,“ říká František Janouch
Nese v sobě odklad dostavby Temelína nějaká rizika?
Nese dost značná rizika. Myslím, že už před dvěma roky by bylo pozdě. Naše zdroje elektrické energie budou totiž v průběhu deseti let vysychat a dostavba nových bloků bude trvat nejméně deset patnáct let.
Takže energetické krizi v Česku se už tak jako tak nevyhneme?
Budeme muset prostě hledat nějaké zdroje, možná budeme muset nakupovat, není ale jasné odkud. Celé to rozhodování, jako bohužel mnoho věcí v české politice, se stále odkládá a stále není dořešeno.
Jako jedno z velkých rizik toho ročního odkladu bývá zmiňován nárůst nákladů?
Žijeme v jaderné renesanci, desítky zemí chtějí stavět desítky reaktorů. Výrobců moderních reaktorů je zhruba pět. Čím větší je poptávka, tím větší jsou ceny a tím déle se čeká na splnění dodávky. To je věc, která je v ekonomice zcela elementární. Vystavujeme se tak riziku, že na nás nebudou mít dostatečné kapacity, anebo že si řeknou více, protože když je velká fronta, proč by si firma nezaúčtovala trošku víc. To je běžné tržní jednání.
Zatím to ale vypadá, že se firmy o podobné tendry spíš perou. To se tedy za dva tři roky může změnit? Že nebude, kdo by stavěl?
Oni se perou, ale nemají dostatečné kapacity. Před dvěma lety jsem mluvil s viceprezidentem Arevy, který mi řekl, že Areva přijímá 8.000 zaměstnanců za rok (skoro každou hodinu jednoho zaměstnance), aby stíhali zakázky. Takže to je skutečně vážné nebezpečí.
Co může být důvodem toho, že vláda oddaluje rozhodnutí. Mohou to být i zahraničněpolitické důvody?
Mám dojem, že vláda si asi není vědoma toho, jak důležitá je energetická bezpečnost. Že nedostatek energií může ohrozit naši zemi víc než vojenské nebezpečí, než vnější tlak.
Jsou tady tři velcí dodavatelé. Všechno to jsou velmi vážené a zkušené firmy. Pro Českou republiku nebude ovšem lehké zvolit toho, kdo zakázku získá. Nejde totiž jen o těch 500 miliard. Až budou reaktory postaveny, budou v provozu 60 až 80 let. To znamená – údržba, náhradní díly, palivové články a tak dále. Jde o ohromný balík průmyslových operací, což má přirozeně vliv na zaměstnanost v zemi.
Někteří stratégové a politologové varují před posilováním ruského vlivu na energetický byznys v Česku. Nejsou podobné obavy už dnes pasé? Neobávají se Češi ruského vlivu zbytečně?
Myslím, že se obávají zbytečně. Pokud by zvítězila Škoda, tak ona má ohromné zkušenosti. Málokdo si uvědomuje, že tato malá země vystavěla již 24 velkých reaktorů. S tím není žádná jiná země srovnatelná.
A kdyby se tady stavěl ten reaktor MIR 1200 z tohoto konsorcia, je to založeno na stejných technologiích, je to zmodernizováno, je to lepší, bezpečnější a vlastně bychom si to dělali doma. Jediný problém je, že bychom museli brát od Rusů palivové články. A to bychom pak od nich dostávali naftu, plyn i palivové články.
Takže bychom byli příliš závislí?
Jenomže ruská nabídka obsahuje i to, že by se tady vystavěla továrna na palivové články, které by se potom dodávaly všem reaktorům v okolí. Obohacený uran si můžeme kupovat z desítek zemí, ale samotnou konstrukci těch článků ne. Kdybychom tady měli jejich výrobu, byli bychom v podstatě nezávislí. Ten vliv by se rozmělnil.
Takže byste byl pro vítězství česko-ruského konsorcia?
Vždycky jsem říkal, že by bylo lepší, abychom tady měli nějaký západní reaktor. Ale když to teď zvažuji se zaměstnaností, se zkušenostmi, které v této zemi máme, začínám se přiklánět k tomu, že nejrozumnější řešení by asi byl ruský reaktor MIR 1200.
Rusko nabízí svůj reaktor MIR 1200, Američané přicházejí s reaktorem AP 1000, Francouzi nabízejí reaktory EPR. Rozhodují dnes takovéto věci podobné tendry? Je dnes mezi těmi reaktory zásadní rozdíl?
Co se týče kvality reaktorů, jejich bezpečnosti, domnívám se, že jsou zcela srovnatelné. V některých detailech je jeden lepší, v jiných ten druhý.
Reaktorů MIR je dnes rozestavěných 24 a 36 jich je rozjednaných na vládní úrovni, že se budou stavět. To jsou veliké zkušenosti. A to, že by se to 100procentně dělalo tady, je ohromná výhoda. Takže se, i se svými tragickými zkušenostmi s Ruskem, stávám zastáncem této varianty.
Co tendr nakonec rozhodne? Budou to hlavně mezinárodněpolitické aspekty?
Budou to hlavně mezinárodněpolitické aspekty a okolnosti, které nebudou ani vědecké, ani přímo ekonomické, protože ceny budou jistě srovnatelné. A bude to pravděpodobně i ta zaměstnanost. Například když Finsko dělalo smlouvu s Arevou o výstavbě EPR reaktoru, jako podmínku si dalo, že asi 30 nebo 40 procent součástek na elektrárnu bude vyráběno ve Finsku.
Premiér Petr Nečas po jednání Bezpečnostní rady vlády řekl: „Tendr na dostavbu Temelína s sebou nese bezpečnostní, ekonomická i zahraničněpolitická rizika. Znamená to závazek téměř na 100 let.“
Klade česká vláda dostatečný důraz na energetickou bezpečnost? Už jste řekl, že jisté mezery byste tam viděl.
Domnívám se, že vláda se tomu příliš nevěnovala. Svěřila to do rukou ČEZu, který podle mě není zcela připraven na tyto mezinárodněpolitická, strategická a bezpečnostní rizika. ČEZ by měl být hlavní nástroj naší vlády pro energetickou bezpečnost. Místo toho se zabývá investicemi ve střední Evropě, ve fotovoltaice, vyděláváním peněz. Mně, protože mám nějaké akcie ČEZu, by to nemělo vadit. Ale z hlediska občanského to prostě není nejlepší přístup.
Zelení nechtějí o jaderné energii moc slyšet. Vy přitom říkáte, že jaderná energie je zelenou energií. Není to srovnání příliš silné, není to trošku přitažené za vlasy?
Ne, já jsem říkal, myslím zeleně, proto volím jádro. Ani biomasa není úplně zelenou energií, protože se sklízí s naftou. Její další zpracování se dělá na základě paliv, které vylučují do atmosféry CO². Jaderná elektrárna při samotném procesu výroby nevylučuje do atmosféry žádné skleníkové plyny, ale při její stavbě probíhají přirozeně procesy, při nichž se kysličník uhličitý do atmosféry vylučuje. Takže je pouze částečně zelenou energií stejně jako fotovoltaika a tak dále.
Ale je pak zelené i to vyhořelé palivo?
Vyhořelé palivo… Někde se mu říká odpad, v Japonsku mu říkají surovina. Vyhořelé palivo obsahuje asi 80 až 90 procent energie, která v uranu byla a kterou dokážou další generace využít. Proto se například Švédové rozhodli, že ukládané palivo bude otevřeno ještě na 80 let, aby se nemuselo potom někde dolovat, protože to budou zdroje energie pro další generace.
V roce 1974 jste se vystěhoval do Švédska. Sám říkáte, že jste byl z Československa vyemigrován. Mohl byste krátce říci, co to znamená být vyemigrován?
Pracoval jsem v Ústavu jaderného výzkumu Akademie věd. Kvůli mému poměru k okupaci v roce 1968 jsem byl vyhozen z práce, tři roky jsem byl nezaměstnaný. Manželku taky vyhodili z akademie, protože tam jako manželka Janoucha pracovat nemohla.
V roce 1973 jsem dostal nabídku Švédské královské akademie, abych u nich nastoupil hostující profesuru. Po určitých rozpacích mně byl dán pas na pět let. A po tom, co jsem odjel, mě zbavili občanství. Mimochodem nezákonně, protože v roce 1990 byl ten paragraf zrušen, takže jsem nikdy nepřestal být československým občanem a mám dnes dvojí občanství.
Před časem jsem tady měla vaši dceru, slavnou švédskou spisovatelku Kateřinu Janouchovou. Opravdu jsem tenkrát ocenila, s jakou otevřeností přiznala, jak těžké pro ni ty začátky ve Švédsku byly. Věděl jste o tom, povídali jste si o tom, vyříkali jste si to?
Některé věci jsem věděl, některé jsem se dozvěděl až z její knížky Ukradené dětství. Kateřina je velmi silná osobnost, takže si řešila svoje problémy často sama. O některých jsme věděli, ale ne o všech. O některých jsem se dozvěděl až z jejího přiznání v Ukradeném dětství o 25 let později.
Byl jste překvapen?
V některých věcech jsem byl překvapen. Například že se musela dokonce prát se švédskými dětmi, které ji nechtěly jako přistěhovalkyni z nějakých evropských zemí.
Vy také píšete. Na čem pracujete teď, máte čas psát?
Tak už jsem v penzi, v příštím roce mně bude osmdesát. Píši paměti. Vedu nadaci a přednáším hodně o jaderné energetice a tak dále. Každý rok uveřejním patnáct dvacet komentářů v Právu, Mladé frontě a dalších listech.
Zmínil jste Nadaci Charty 77. Jaké nové projekty máte rozpracované?
Hlavní projekt (potom slavném gama noži) je konto Bariéry. Mimo to udílíme Seifertovu cenu, Krieglovu cenu, Stoppardovu cenu. Jsme dnes zřejmě jednou z největších nefiremních nadací. V loňském roce jsme získali a rozdělili 101 milionů korun.
Takže byste řekl, že dnes už jsou Češi štědřejšími donátory, než bývali, nebo se to pořád třeba se Švédskem srovnat nedá?
I v tom roce 90, kdy jsme začali sbírat na Leksellův gama nůž, nám daly miliony občanů těch pět nebo šest korun, které jsme tenkrát vybírali. To byla fantastická sbírka.Myslím, že se to lepší. Vytváří se skupiny lidí, kteří nám pravidelně pomáhají, projevují své sympatie, pomáhají nejenom finančně, ale i svými jinými možnostmi.
Jsem velmi spokojen, protože to byla vlastně první občanská nadace, která tady v roce 1989 vznikla. 13. prosince 1989 jsem se s Karlem Schwarzenbergem a panem Sorosem sešel s premiérem Čalfou a oznámil mu, že přenášíme činnost do Prahy. Od doby jsme tady.
(redakčně kráceno)