Václav Vrabec patří do generace historiků, kteří jako děti zažili druhou světovou válku. Podobně jako pro jiné i jemu se téma nacistické okupace stalo tématem životním. Snad jako žádný jiný český historik se totiž zaměřil na zmapování nekomunistického, demokratického odboje. Své jméno spojil také s Chartou 77, když se stal jedním z jejích prvních signatářů. Historik Václav Vrabec byl hostem Patricie Strouhalové v rubrice Profil zpravodajského bloku Před polednem z 24. ledna.
„Národní specifika by se měla chránit a pěstovat,“ říká Václav Vrabec
Jako historik jste se věnoval především československému nekomunistickému odboji, jak si vybavujete ty nejniternější vzpomínky na druhou světovou válku?
Několik dnů byl tatínek zavřený na gestapu. Byl listonoš a přišli na to, že do Pečkárny chodí udavačské dopisy. Snažili se je poznat a ničit. Jednoho tatínkova kamaráda za to pověsili. Jinak můj tatínek, takový Slovan, vlastenec, se stýkal se svými kamarády a velice se při tom politizovalo. Můžu tedy říct, že jsem od svých chlapeckých let žil jenom politikou. Dokonce jsem si asi ve dvanácti obstaral mapu Evropy a zaznamenával jsem si tam, jak postupují Rusové a jak Němci. Docela mě to bavilo. A můžu říct, že od dubna 1945 čtu denně noviny.
Jak jste potom prožíval 50. léta a rok 1968?
Mám určitá specifika, protože jsem dva a půl roku nechodil. Měl jsem nějaké problémy z dětství a z 6. května 1945 ze stavby barikád. Takže jsem absolvoval několik operací, spoustu času jsem prožil buď v nemocnici Na Bojišti, nebo doma na posteli na takových kladkách. Mým spojením se světem tak bylo rádio a četba, strašně jsem toho přečetl. Tím jsem se vlastně dostal ke svému vzdělání.
Profil (zdroj: ČT24)
Během vaší profesionální éry jste měl možnost potkat se s celou řadou zajímavých lidí – politiky, novináři, filozofy. Na koho vzpomínáte nejraději?
Nejraději vzpomínám na profesora Jiřího Hájka, s kterým jsme se přímo skamarádili. Pak jsme ještě spolu dělali po roce 1989. To byl prorektor naší školy a hrozně fajn člověk. Byl jsem na Vysoké škole politických a ekonomických věd a tam byl umělecký vysokoškolský soubor Zdeňka Nejedlého. Zpívali jsme, pochopitelně častušky, lidové písničky, ale také kantáty, Smetanovy a Dvořákovy sbory, a ten Jirka Hájek jako prorektor a náš delegát v Radě bezpečnosti OSN s námi jezdil. Takže jsme se skamarádili jako žák a profesor. Dokonce o tom tak píše i ve svých pamětech. Můžu říct, že mě hodně ovlivnil.
Jak vnímáte to ovlivňování mladé generace historií, které jste vlastně odevzdal celý svůj život?
Hodně jsem četl. Po 45. roce vycházelo spoustu brožur, ve kterých jsem se dozvídal, že komunistická strana jediná organizovala odboj proti nacistům. Ale já jsem věděl z četby jiných publikací, že to není pravda. Takže už dávno před únorem, jako kluk, jsem se začal zabývat nekomunistickým odbojem. Mimochodem jsem doma našel v tátově knihovničce brožuru Za svobodu, kterou vydalo odbojové seskupení Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Za svobodu se pak stalo jakýmsi národním programem celého nekomunistického, demokratického odboje. Myslím si, že dodnes je ten program nedoceněný. Je daleko lepší třeba než košický program. Takže jsem pochopitelně porovnával, co se píše v novinách a jaká je realita.
Jak vnímáte studium historie? Jaké se dělají chyby? Je podle vás nejdůležitější právě odstup?
Historii je nutno studovat i jako historii současnosti. To se nedá odtrhnout. Každý pohled na historický fakt minulosti, je vždy poznamenán vaším světonázorem, vaším pojetím i tím, co zrovna prožíváte a v jakém prostředí žijete.
Co vidíte jako největší nebezpečí pro budoucnost naší země?
Trošku mám obavy z vlažného vztahu k vlastní zemi. I když se svět globalizuje, má každý národ, etnikum svá specifika. A myslím, že ta specifika by se měla chránit a pěstovat. Celá světová civilizace je postavena na pluralitě, na mnohosti. Kdybychom byli všichni stejní a všichno se snažili dělat, jako jeden čas, podle Sovětského svazu a pak zase podle Západu, bylo by to scestné. Každý národ, etnikum stejně jako každá společenská skupina má mít svůj vyhraněný názor na některé věci.
V jakém období českých dějin byste rád žil?
Tak okolo roku 1910, v období secese a jistého klidu. Tam by se mi docela líbilo. I to umění, secesi, mám rád. Navíc to znám trochu z vyprávění, protože jsem měl staré rodiče. Tatínek byl 11 roků na vojně, procestoval celou Evropu jako horský myslivec.
(redakčně kráceno)