Celostní antropologie se věnuje člověku ve všech aspektech jeho bytí. Tedy jeho biologickou podstatou, okolím, které ho formuje, a tak i proměnami v jeho 3 miliony let dlouhé historii. A snaží se i předpovědět, kam bude osud člověka a celé lidské civilizace směřovat. Stále hlubší poznání o člověku ale naznačuje, že nehledě na neuvěřitelný technologický rozkvět je současný člověk podobným svým předkům mnohem více, než by se zdálo. Se sociokulturním antropologem a experimentálním archeologem Jaroslavem Malinou hovořil v pořadu Před půlnocí z 22. března Jan Hanák.
„Tělo, duch, kultura, sociální prostředí. Jsme směsí toho všeho,“ říká Jaroslav Malina
Jak se u vás propojuje antropologie, auta a ping-pong?
Pingpongový stůl vévodí našemu ústavu. Moji studenti, kteří přijíždějí ze studií v zahraničí, mě ujišťují, že jsme jediný ústav na světě, který má pingpongový stůl. Ostatně moje iniciační přednáška pro první ročník začíná slovy: „Jediný obor vyučovaný na tomto ústavu, který má jakous takous úroveň, je výuka hry v ping-pongu.“ Ještě dodávám, že pokud mě někdo z nich porazí, bude to pro mě znamenat odchod z ústavu. Zatím se to nestalo, takže jsem stále držitelem Malinového poháru od sochaře Zdeňka Macháčka.
Jak je člověk starý? Kdy vzniknul? A co je obsahem části antropologie, kterou se zabýváte?
V rámci našeho ústavu je mojí základní přednáškou Úvod do antropologie, která zahrnuje antropologii jako celek. To znamená to, že se zabývá člověkem od jeho objevení se na planetě Zemi. Tyto počátky se díky novým objevům zejména v jižní a východní Africe posunují stále více do minulosti, takže je nyní klademe před 3 miliony let. Oproti znalostem před několika desítkami let je to velký posun. Donedávna se počátky kladly před 1 milion až 500 tisíc let. Takže tam začínáme. A člověkem se pak zabýváme v jeho dalším prehistorickém i historickém vývoji.
A nejen to. Snažíme se také pochopit roli člověka v současném světě a do budoucna předpovídat, jak by se mohl vyvíjet po stránce fyzické, ale i sociální a kulturní. Člověkem se tedy zabýváme na základě dvou tří základních rysů: fyzickou nebo biologickou podstatou, tím, čím jsme jako lidé dáni - svým zrozením, biologickými a genetickými predispozicemi. A pak tím, čím se stáváme působením okolní společnosti, rodičů i posléze sebe samých, co ze sebe uděláme díky kultuře a sociálnímu prostředí. Proto je současná antropologie věda interdisciplinární a opírá se mimo klasické antropologické nástroje také o medicínu, sociologii, psychologii, archeologii a další disciplíny, které mají co říct o člověku jako takovém.
Je dost obtížné posoudit, co konkrétní dochované předměty, i z doby historicky relativně nedávné, znamenají. Když mluvíte o době staré 3 miliony let, jak to, že si můžeme myslet, že ta vykopávka, ta kostra skutečně patří člověku?
Vděčíme za to samotné antropologii a archeologii. Speciálně archeologii experimentální, která umožňuje rekonstruovat život člověka na základě nálezů, které máme k dispozici. Na vlastní kůži zkoušíme, jak dlouho trvalo vybroušení kamenné sekery, jak byla používána, jak bylo pěstováno obilí, kolik se sklidilo a tak dále. A to i díky tomu, že dokážeme zpětně vyšlechtit pravěké obilniny.
Takto pronikáme do minulých dějů a mohli bychom metaforicky říci, že experimentální archeologie je jakýsi stroj času. Korektiva pak máme v tom, že na světě stále ještě existují enklávy etnik, která žijí původním způsobem života, mají jednoduchou technologii založenou například na výrobě kamenných nástrojů. Díky poznání těchto etnik a starých kultur dokážeme vytvářet přibližný obraz chování člověka i před více než 30 tisíci lety.
Jsou to tedy technologie, které potvrdí, že jde o lidské ostatky, když u nich najdu třeba pěstní?
Těch faktorů je více. Člověk je dán fyzickou podstatou, kulturou a sociálním začleněním. A právě výroba a používání nástrojů je jedním z rysů, které jsou vpravdě lidské. Z etologie víme, že celá řada zvířecích druhů užívá nástroje, ba jsou i takové druhy, které nástroje dokonce vyrábějí a dokážou efektivně používat. U člověka jsou ale nástroje vyráběny podle kulturních vzorců, které nevznikají biologickým děděním, ale kulturně. A to je ta zásadní věc, která nám signalizuje, že už je to náš předek.
Jakou měli naši předkové, třeba i před milionem let, filozofii, o čem přemýšleli? Měli k tomu možná spoustu času. Jenže dnes nelze říct, že se filozofií zabývali, protože se nám o tom nic nedochovalo, protože to nebylo zapsáno nebo něco podobného. Vlastně jsme při výzkumu odkázáni jen na to, co se z toho duchovního dochovalo v hmotném světě?
Například pěstní klín není jen efektivní nástroj, ale také estetický předmět. Některé klíny, vyráběné z pazourku, rohovce a podobných hornin, by klidně mohly být v muzeu moderního umění jako nádherné srdcovité nebo kapkovité tvary, které by rozhodně zapadly mezi umělecká díla. Je z toho patrno, že estetické cítění bylo velmi rozvinuté již před více než milionem let.
Nemluvě pak o mladších dobách zhruba před 30 tisíci lety, kdy vznikaly nádherné, jasně umělecké artefakty. Například malby na stěnách jeskyně Altamira nebo ve Francii v jeskyni Lascaux, která byla objevena až kolem roku 1940. V Lascaux je možné najít jak konkrétní zobrazení zvířete či předmětu, tak zobrazení abstraktní, která si nezadají s díly postmodernismu. Ostatně když Pablo Picasso opouštěl Lascaux, řekl: „Nevytvořili jsme nic nového.“ A přitom to byl umělec, který převracel styl a vymyslel několik stylů.
Jeden experimentální archeolog mi vyprávěl, jak se pokoušel vytvořit vavřínový list, jeden z dřívějších nástrojů. Co tento nástroj znamenal?
Vavřínový list je artefakt, který byl používán jako hlavice kopí nebo oštěpu zhruba před 20 tisíci lety. Je to nástroj esteticky neobyčejně vyspělý, a proto se domníváme, že měl nejen praktickou funkci, ale že mohl být také znamením moci. A že jej asi vlastnil náčelník dané společnosti.
Slyšel jsem o vavřínových listech, které byly tak tenké, že je bylo velmi náročné vyrobit, ale také se v podstatě nedaly ani použít. Snad to byly prestižní záležitosti?
Ano, právě tyto prakticky neužitečné věci měly symbolickou roli. A ta byla pro fungování dané pospolitosti velmi důležitá. Byly totiž symbolem uspořádání společnosti, takové artefakty nevlastnil každý, ale pouze ti, kteří pospolitost drželi pohromadě.
A máte pravdu, pazourek, ačkoliv je tvrdý a při užívání někdy překonává svou břitkostí a užitnými vlastnostmi současný skalpel, je křehký. A když byly tenké a byly by používány jako hlavice oštěpů, nepřečkaly by víc jak jediný hod.
Jak člověk přetváří svět?
Hlavně novými vynálezy a objevy, které navazují na objevy nejstarší. Nebál bych se přirovnat objev kamenného sekáče nebo pěstního klínu (pěstní klín fungoval skoro milion let) k nejvýznamnějším vynálezům dnešní doby. A to včetně objevů, které považujeme za vrchol lidské vědy či kultury, jako jsou Newtonovy nebo třeba Einsteinovy objevy. I tito velikáni totiž navazovali na historii a na naše předky, kteří ale neměli na koho navazovat, a tak byli těmi prvními.
Navíc před asi 30 tisíci lety žilo na celé planetě podle hrubých palografických průzkumů asi 5 milionů lidí (dnes nás je skoro 7 miliard). Až po objevení a zavedení zemědělství, dalšího skvělého vynálezu, se populace začala náramně zvyšovat. A mohlo více hlav přemýšlet o více problémech. Proto také sledujeme, že současné vynálezy a objevy se velmi rychle obměňují. Například počítače, symbol současné epochy, jsou zastaralé už za půl roku a neustále nahrazovány novými typy. A podobné je to s dalším symbolem naší civilizace, s automobilem.
Na začátku jste říkal, že kořeny člověka můžeme nalézt před 3 miliony let. Co je ale pravdy na tom, že pokud bychom hledali společného předka současných lidí, bylo by to datum mnohem mladší?
I tady jsou značné posuny. Pokud bychom mluvili o člověku našeho typu, který je po stránce fyzické i duševní zcela totožný s námi, uvádí se data jdoucí 100 až 200 tisíc let před naši současnost. Nedávno jsme operovali s daty končícími před 40 až 50 tisíci lety, ale nové objevy především v severní Africe a Předním východu tato data tlačí dál do minulosti.
Nedávno jsem četl populárně naučný článek o tom, že se pro současný geologický věk začíná prosazovat pojem antropocen?
Vychází to z toho, že člověk ovlivňuje svými technologiemi svět kolem sebe více než kdykoliv před tím. Z tohoto hlediska by se o takovém termínu dalo uvažovat.
Je člověk tak mocný, aby ovlivnil svět natolik, že se o tom zachová stopa i v geologii?
Člověk by si měl především uvědomit, že není nad přírodou, ale že je její součástí. A že příroda v průběhu svého vývoje nechala mnoho druhům zaniknout a mnoho stop po nich nezůstalo. Takže kdybychom se k přírodě chovali příliš opovážlivě, mohli bychom dříve nebo později dopadnout podobně.
Co dělá člověka člověkem? Tělo? Duch? Jak to nazvat?
Vše co jste uvedl. Tělo, duch, kultura, sociální prostředí. Jsme směsí toho všeho. Někoho ovlivňuje více genetická výbava. Jistě oba známe ze svého okolí spoustu lidí, kteří zmařili vrozený talent. A jsou naopak lidé, kteří se narodí menším talentem, ale svou prací, studiem a usilovností ho dokážou přeměnit ve smysluplný život, který je přijatelný pro ně samé i pro jejich okolí. A to je myslím podstatné.
Můj kamarád molekulární biolog kritizoval nudisty, kteří tvrdí, že chození bez šatů je návrat k přírodě. On tvrdí, že člověk se v evolučním vývoji vyvinul tak, že šaty nosí a bez šatů by nepřežil.
Pokud jde o antropologii sexuality a těchto oblastí, jsou šaty také společenským znakem a předpokládám, že hrají nějakou roli i v rituálech plodnosti?
Ano. Známe to i z živočišné říše, kdy jsou samci vybarvenější než samice. V erotickém a sexuálním životě hrají šaty, ozdoby a šperky obrovskou roli. Dá se říci, že skrývání těla nebo jeho částí působí erotičtěji a sexuálněji než nahá postava. Zvláště pokud by to byla věc obecně rozšířená.
Ale pokud jde o nudisty, lidi, kteří chtějí pěstovat zdravý životní styl tím, že plavou, opalují se, žijí v přírodě, pokud možno neoděni, je to jejich věc. Pokud to neobtěžuje ostatní, je to v pořádku.
Vy jste celostní antropolog. Co je to celostní antropologie?
Znamená to, že se člověkem zabýváme ze všech hledisek, která člověka vytvářejí. Tedy z hlediska fyzické antropologie, sociální antropologie a antropologie kulturní. Chápeme člověka jako celostní bytost. Jsou antropologové, kteří studují člověka jen jako fyzický objekt a opomíjejí sociální a kulturní stránky. Přitom tyto dvě věci se náramně ovlivňují. Když jsem mluvil o talentu a zmarněném talentu, naznačil jsem, že člověk geneticky vybaven málem jako génius to může zhatit jen tím, že je líný.
Co po sobě současní lidé zanechají? Co zbude například po nás dvou?
Zanecháme po sobě spoustu automobilů. (Mám pocit, že populace lidí a populace automobilů bude v České republice za chvíli vyrovnána – 10 milionů lidi a 10 milionů aut.) Takže až budou archeologové zkoumat naší dobu, bude tam určitě vrstva, kde bude hrát automobil jakožto artefakt velkou roli stejně jako počítače.
Bude to pěkný pohled pro budoucí archeology?
Některé auta jsou velmi hezká.
Jaký tím necháme vzkaz budoucím generacím?
Asi stejný, jaký nám daly generace předchozí, protože ne vše, co vytvořily je pěkné a hodné následování. A zrovna tak to, co vytváříme my, nemusí být vždy pěkné a hodné následování. Chci tím říci to, že člověk je v tomto ohledu skoro pořád stejný.
Jaroslav Malina (11. 4. 1945, Dolní Bučice u Čáslavi):
Antropolog, archeolog, spisovatel; profesor a statutární zástupce ředitele Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (1967), PhDr. (1968), docent pro obor antropologie (1993, Experimentální metody a jejich aplikace v antropologii a příbuzných disciplínách), DrSc. (1994), profesor antropologie (1995).
(zdroj: Ústav antropologie)
(redakčně kráceno)