Dnešní svět má mnoho přídomků a charakteristik. Nejčastěji se hovoří o rychlosti, informační zahlcenosti, stresu, ale i o nesčetných příležitostech jak pracovních, tak soukromých. Daní za to všechno je nejistota v životě a nárůst duševních poruch. Psychiatrie, stejně jako ostatní medicínské obory, prochází vývojem, zdokonalují se technologie i účinnost léků. Na rozdíl od klasické medicíny však léčba duševně nemocných stále patří k disciplínám, kde mnohdy opomíjený vztah pacient-lékař neztratil na významu. A právě to k psychiatrii přitahuje Jiřího Rabocha, přednostu Psychiatrické kliniky – Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V rubrice Profil zpravodajského bloku Před polednem z 11. dubna s Jiřím Rabochem hovořila Patricie Strouhalová.
„Vztah Čechů k duševně nemocným není pěkný,“ říká Jiří Raboch
Od organizace Prague Convention Bureau jste získal cenu za dlouhodobý přínos kongresové turistice. Má pro vás ocenění nějaký výraznější dopad?
Určitě to přináší jistou prestiž, která náleží nejen mně, ale i týmu lidí, kteří se na kongresech podíleli, a samozřejmě celému oboru psychiatrie.
Podíváme-li se na dlouhodobou situaci, v jaké se dnes nacházejí obyvatelé této země, je to situace, kdy má v sobě člověk mít dost síly, aby se přinejlepším nezhroutil, přinejhorším nezbláznil?
Faktem je, že ve všech moderních společnostech současného světa duševních poruch přibývá. Můžeme se dohadovat, proč tomu tak je, jestli je to z důvodů, které jste zmínila, nebo jestli je to proto, že žijeme jinak, jinak se stravujeme, méně chodíme, jinak na sebe svítíme a tak dále. Pro náš národ je tak trochu typické nadávat na mnoho věcí, a ne vždy se osobně angažovat. To je myslím důležité i pro naše psychické zdraví.
V rámci příprav všech těch konferencí jsem procestoval v posledních letech celý svět a viděl jsem všechny aspekty současného světa. Musím říct, že jsem hrozně rád, že žiju v české kotlině, i když zde máme celou řadu problémů.
Jak se dají minimalizovat vlivy negativních společenských jevů na jedince jako takového?
Člověk je bezpochyby bytost společenská, ale měla by to být také bytost partnerská a také trochu bytost egoistická, ale v tom pozitivním slova smyslu. To znamená, že různé společenské problémy byly, jsou a budou…
Co má tedy dnes na lidi nejvíce zhoubný vliv? Je to rychlost? Nebo lavinové šíření zbytečných nebo zbytných informací, které člověk neumí zpracovat?
Znám celou řadu silných osobností, kterým současný svět velmi vyhovuje a dobře se v něm pohybují. Ale pro psychiku většiny lidí je svoboda (možnost rozhodovat sám o sobě, nemít něco přikázáno) docela těžká. Takže nestabilita hodnot je pro psychiku mnoha lidí docela komplikující.
Co vás za ty roky na psychiatrii bavilo a baví úplně nejvíc? Co vlastně dnes o psychice člověka víme a co se jenom domníváme?
Žijeme v době medicíny, která se obrovským způsobem vyvíjí především v biologickém ohledu. Mnohem více toho víme o různých genech, enzymech a tak dále. V psychiatrii je to to samé, nicméně tam pořád máme to, co zbytek medicíny začíná možná trochu postrádat. To znamená to lidské, mezilidské, vztah pacient-lékař, a to mě na psychiatrii velmi přitahuje.
Mluví se o tom, že stoupá počet lidí, kteří trpí poruchami v oblasti emocí, nálady, převládají stavy úzkosti. Lidé zůstávají poměrně dlouhou dobu bez ošetření. A než se dostanou do psychiatrické ambulance, hrozí riziko, že se jejich zdravotní stav ještě zhorší, že se k tomu přidají další problémy jako třeba závislost. Jak z toho bludného kruhu ven?
Myslím, že se o to snažíme v posledních letech i v České republice. Tedy že by psychiatrické služby a psychologická pomoc měla jít za pacientem. To znamená, aby se budovaly systémy komunitní péče, krizová centra, ale třeba i internetová pomoc. To je moderní trend, který by měl zabránit komplikacím, o kterých jste mluvila.
Mluví se o stresu. Jak to, že u někoho se ze stresu rozvine duševní nemoc, a u někoho prostě ne?
Máme na to několik docela dobrých vědeckých studií, které prokázaly, že pouze když je v člověku přítomná určitá genetická dispozice, stres se projeví a vznikne duševní porucha. Pakliže tam není ta koincidence (genetická dispozice a stres), duševní poruchy prostě nevznikají.
Kde za poslední roky udělal váš obor největší kus práce?
Náš obor dělá pořád velký kus práce, kdy za málo peněz poskytuje hrozně moc péče. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, jestli je ta péče nejkvalitnější, dobře strukturovaná…
Zmínil jste peníze. Jak je na tom z hlediska finančního zabezpečení váš obor?
V evropském srovnání jsme na tom přímo katastroficky. Na naši péči jde z rozpočtu zhruba 3,5 až 4 procenta peněz. V rámci zemí Evropské unie je to okolo 5 až 7 procent – v Německu 10 procent, v Lucembursku 14 procent. My za tyto peníze přitom odvádíme takovou práci, která je díky nadšení a píli našich zaměstnanců dost dobrá.
Finanční zázemí je tedy ten největší problém české psychiatrické péče?
Je jedním z nich. Jinak samozřejmě žijeme ve střední Evropě, v rakousko-uherské tradici s paternalistickým přístupem. To v nás prostě zatím pořád je.
A když se to nezlepší?
Pořád bojujeme o rovnoprávnost péče o tělesně nemocné a duševně nemocné. A to se nám nedaří a bez těch peněz ta rovnoprávnost péče o tyto nemocné nikdy nebude.
Kterou zemi považujete za vzor, co se týká samotné organizace a pomoci pacientovi? Kde bychom se měli učit?
Když se bavíte se zahraničními experty, všichni vám řeknou, že žádný optimální systém psychiatrické péče neexistuje. Jistě bychom si rádi vzali například z americké psychiatrie obrovské technologické zázemí, které je ale hrozně drahé. Jistě bychom si vzali z britské nebo italské psychiatrie komunitní přístup. Z německé psychiatrie pořádnost.
Náš systém se ovšem vyvíjel v našem prostředí a v rámci určitých finančních prostředků. V rámci naší společnosti funguje relativně dobře.
Změnilo se v Česku něco ve stigmatizaci duševních poruch?
Myslím, že lidé více vědí o tom, že duševní poruchy jsou a že se dají léčit. Ale vztah k duševně nemocným pořád pěkný bohužel není.
Jiří Raboch (*1951)
- 1975 Fakulta všeobecného lékařství Univerzity Karlovy
- předseda České psychiatrické společnosti JEP
- od roku 1992 profesor v oboru psychiatrie
- autor okolo 400 vědeckých a odborných prací
(redakčně kráceno)