Stárnoucí rocker, otec, člověk vyjadřující se k aktuálnímu politickému dění a bezpochyby jedna z nejvýraznějších osobností naší hudební scény. Takový je ve zkratce jedenapadesátiletý David Koller. Po ukončení činnosti kapely Lucie se vydal na sólovou dráhu. Nejdříve spíše s klubovým Kollerbandem, teď se zatím nepojmenovanou kapelou cílí i na velká pódia a festivaly. Na podzim minulého roku vydal novou desku Teď a tady. O nové desce, tvrdosti či měkkosti muziky, pseudofeudalismu, ale i o možném vzkříšení kapely Lucie hovořil v pořadu Před půlnocí ze 4. května s Petrem Fischerem.
„Nepotřebujeme partaje, ale poctivé lidi,“ říká David Koller
Hned ze začátku se musím přiznat, že jsem nikdy neviděl vaše živé vystoupení. O co jsem přišel?
Koncerty jsou něco trochu jiného, protože konzerva nahrávky je udělána v nějakém duchu – někdy tomu studio pomáhá, všechny ty mikrofony, efekty. Ale jak říká Ivan Král, koncert je muzikantův kyslík.
Dobře, ale to říká muzikant. Co ten divák? Máte pocit, specielně u vaší hudby, že je to jiný druh energie?
Na nahrávce je to semknuté možnostmi studia, ale na koncertě musíte jít s pravdou ven. Pochopitelně si můžete pomáhat nějakými computery, což se zhusta dělá, ale my se s kapelou snažíme hrát opravdickou muziku, kde jsme sami, a to, co vyrobíme, tam je. Taky sledujeme diváky, takže když vidíme, že to upadá, můžeme za jízdy vyměnit repertoár a dát tam něco, co šlape.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Je to hlavně ten adrenalin, jak se dneska módně říká? Nebo to, co se vlastně stalo, doznívá až v šatně, kdy si třeba říkáte, ty jo, to bylo úplně jiný než minule?
Teď jsem přišel z Obecního domu, kde jsem zpíval písničku pro nadaci Terezy Maxové Pomozte dětem. A tam se mě spoluhráči od Mekyho Žbirky, kteří mě doprovázeli s orchestrem FOK, ptali, jestli jsem nervózní. A já jsem vlastně zjistil, že nervózní jsem, že ten adrenalin už je předem.
Zodpovědnost, nebo co to bylo?
No, tak jasně. Když jste nachlazený, jak jsem zrovna teď, bojíte se, že to nezazpíváte. Navíc tam jdete na jednu písničku, takže to není tak, že se během půl hodiny rozjedete a pak to začne být ono. Tam to musíte dát rovnou.
Jeden z vašich fanoušků, jak jsem to nalezl někde na internetu, byl hrozně překvapen, že na koncertě „byla vaše hudba hrozně tvrdá a drsná“. Asi ho nejvíc překvapilo, že to není popové, že to není komerční záležitost. Setkal jste se někdy s takovým názorem?
Asi to bude tím, že média, která to do nás cpou včetně vás jakožto televize, si vybírají širokozabírající hudbu, u které mají pocit, že je to vlastně takové hezké, melodické. A ta tvrdá hudba do éteru víceméně nejde. Z velké části je to střední proud. A když ho posloucháte pořád, máte pocit, že všechno má znít takhle. Ale my jsme vždycky hráli i hudbu, která není tolik pro rádia.
Kdybychom se ale vrátili do roku 1987, kdy byly vaším hitem Šrouby do hlavy. Tehdy jste vypadal trochu jako Patrick Swazey a zbytek kapely jak Duran Duran. To tehdy byl takový popík, nebo nebyl? Nezačínalo to tak?
Začínalo. Vlastně to byla první píseň, kterou jsme se dostali nahoru. Napsali nám to bratři Ormové, kteří nám pomohli i udělat celou desku, která se pak dostala do rádia. To byl totiž ten střední proud. Hrajeme to dodneška.
Pojďme zkusit uchopit tu „tvrdost“ a „měkkost“. Je to vůbec důležité? Když člověk poslouchá vaší diskografii, jako by se to tam střídalo.
Když základní myšlenku písničky zahrajete na housle, bude to znít jinak, než když to zahrajete na klavír, na elektrickou kytaru nebo na neskreslený zvuk basové kytary. A protože jsme spíš kytarová kapela než smyčcová, tak to zní víc agresivně. Prostě používáte amplifikaci reprobeden, které vám se zvukem pomáhají.
Spíš jestli jste měl někdy potřebu, aby to bylo tvrdé a drsné, aby to do diváků šlo naplno, aby je to nějak rozrazilo, aby to do nich nějak proniklo? Bylo takové období?
Jo, ono se to tak cyklí. Teď zrovna hrajeme s dvěma kytarami, jako hosta máme Mirka Chyšku. A je tam basista Marek Minárik, což je takový kytarový vůdce kapely. Snažíme se, když píseň má ten rif, ho pořádně zvýraznit.
Možná že s tvrdostí a měkkostí souvisí i jiný rozdíl – rozdíl mezi uměním a komercí. Přemýšlel jste o tom někdy takhle, když jste skládal?
O tom, jestli dělám umění, jsem nikdy nepřemýšlel. Člověk ani nepozná, jestli ta písnička bude dobrá, nebo ne. To si řeknou posluchači. Spíš jsme některé desky (jednu určitě, Slunečnici) dělali s Lucií s pocitem, že teda uděláme písně do rádia. Myslím, že se to moc nepovedlo, do rádií tam toho moc nebylo…
To jste si vyloženě říkali, tohle se bude hrát?
Mám pocit, že jsme k tomu takhle přistoupili. Ale jenom jednou, nedá se to naprogramovat. Zpětně jsme si uvědomili, že jsme chtěli vlézt kamsi. Důležitější je spíš si dělat hudební poznámky, protože z nápadů to pak vychází.
Jak moc proniká soukromí do vašich písniček? Je nějaká, za kterou jste se styděl, že jste ji složil nebo zpíval?
Jsou tam nějaké vtipné texty… Zezačátku to bylo většinou o nějakých mých kamarádkách, kdy jsem si to s nimi vyřizoval. A jestli jsem se za nějakou styděl? Vzhledem k tomu, jak jsme na tom byli mentálně, tak ani ne. Prostě člověk má určitá období.
A když jste se stal součástí toho takzvaného showbyznysu, nevystupoval jste na nějaké akci, kdy jste si pak říkal, sakra, sem jsme neměli vůbec vlézt?
Za totáče se mi to stalo. To jsem seknul s hraním, protože jsem hrál na nějakém politickém festivalu a říkal jsem si, tohle nejde, to bych si to asi příště hodil.
A potom, když jste byli slavní?
My jsme nikam nechodili. Koncerty jsme si dělali sami, protože jsme věděli, jak to může vypadat, když přijdete na akci, která se vám nelíbí. On ten přerod ze socialismu do kapitalismu byl občas dost legrační. Nikdo nevěděl, jak se to má pořádně dělat, takže akcí, kdy jsme nevěděli, proč tam jsme, pár bylo.
Vyrazil jste na sólovou dráhu. Vystoupil jste z kapely, která byla poměrně dost semknutá. Sám jste to několikrát pojmenoval – byla to ponorka, ale zároveň úzké spojení, kdy jste už věděli, kdo si co myslí. Najednou jste z tohoto stroje vyskočil, nechybělo vám to prostředí, společnost, to, že je muzika společná věc?
Když je člověk v „zavedeném manželství“, ví, na co se může spolehnout, a najednou v tom lítáte sám. Ale život je mnohačetný a není tak důležité opírat se o věci, kdy vážně můžete mít pocit, že je to zkostnatělé, že si nemáte co říct, ty lidi se pak ani nestýkají.
Nepřišla nějaká pochybnost, stesk, jestli jste udělal dobře?
Dohromady jsme byli 18 let s roční přestávkou a bylo to poměrně intenzivní. Příprava desky trvá tři čtvrtě roku nebo rok, pak byla příprava na turné, pak turné a pak nic. Už se to všem dost opakovalo. A že bych tesknil, to nevím. Člověk se opře do nových projektů, narodí se vám děti a staráte se o úplně jiné věci a rád.
Ale co proces tvorby? Pocit, že musíte nějak vytvářet muziku, že se chcete nějak vyjádřit. To asi bylo jiné, když jste byl sám za sebe? Nebo ne?
V kapele jsme si dělali každý svoje věci, takže po hudební stránce to neplatí. Ale to, že víte, že ten se stará o tohle, ten o tento a vy zase o něco jiného – vlastně ten tým –, to člověk ztratí. Chvíli pak kouká, co se bude dít, až zjistí, že se nic neděje, že to musí udělat sám. Je to jako být najednou bez ženy.
A je tu ještě jedna věc. Neurazte se. Jste stárnoucí rocker, je vám přes padesát. Takových stárnoucích rockerů, vlastně velmi milých a sympatických, je ve světě hodně. Každý to zvládá jinak. Jak to zvládáte vy?
Párkrát jsem se snažil to uvědomit, ale podle mě je každý člověk uvnitř pořád stejný. Nevím, jestli dospělý nebo nedospělý. Slupka asi chátrá. Přece jenom když bubnujete 30 let, občas to ráno bolí, ale z postele stejně musíte vylézt jako každý jiný.
Nezměnila se citlivost? Že si všímáte věcí, kterých jste si ve dvaceti, třiceti nevšiml, když skládáte nebo píšete texty?
Texty jsem delší dobu nepsal, protože záběr praktických věcí kolem mě je tak velký, že jsem si na to nebyl schopen najít čas. Abych něco napsal, i když je to krátké, třeba pět minut, tak mi pár dnů trvá, než se soustředím do té míry, aby to nebylo jenom bezobsažné blábolení.
Přece jenom jste byl aktivní i v určitých politických záležitostech, jako byly koncerty S komunisty se nemluví nebo vaše vystoupení před posledními volbami. Dokážete si představit, že byste to udělal ve třiceti?
No, nevím, tenkrát to moc nešlo. Když jsem za totáče říkal mámě, že nepůjdu k volbám, tak mi řekla: „Leda až budeš bydlet sám.“ Rodina se bránila tomu na sebe nějak poukazovat, protože to bylo do určité míry nebezpečné. Jsem rád, že jsem se dožil demokracie, kde se člověk může veřejně vyjádřit k tomu, co si myslí, že je špatně.
Necítíte tedy nějakou proměnu? Že si všímáte věcí, kterých jste si dřív nevšímal, že je prožíváte jinak a že se to promítá i do hudby?
Hudba je ten život. Člověk se snaží, aby tam byl jeho pohled na věci, jak je má, jak jsou pro něj důležité.
Koukal jsem na váš klip k nové desce. Přemýšlel jsem o tom, proč ty bubny hoří. A pak jsem si řekl, vždyť se to jmenuje Teď a tady. A teď a tady má všechno vyhořet, i energie má být teď a tady. Je to „teď a tady“ i váš přístup k rockové hudbě vůbec, že jste teď a tady a nepřemýšlíte, co bylo a bude?
Myslím, že jo. S kapelou a Petrem Kofroněm, který nám s deskou zásadním způsobem pomohl, jsme chtěli udělat něco, co není vykalkulované, ale vyráběné v ten okamžik. A videoklip, který udělal Martin Krejčí, byl taky o tom. I když tam je pochopitelně i jeho pocit, to, jak vidí muziku on, jak umění spíš nikoho nezajímá, protože je toho všude hrozně moc.
Všichni jenom chodí kolem a zírají, že jste tam sám s bicími na volném prostranství, že to tam jako by nepatří. A co ten kluk?
To je jediný člověk, kterého to zajímá. Děti jsou daleko citlivější a vnímavější. Nejsou tak presované systémem… V čem to vlastně teď žijeme? To není kapitalismus, ale nějaký pseudofeudalismus, nebo co to je?
Nevím, na to nemám odpověď… Velmi kritický jste byl také vůči prezidentu Klausovi. Někde jsem zaznamenal, že se vám nelíbilo, že vydání jeho knihy v Rusku sponzorovala firma Lukoil. Jaký je vůbec váš postoj k současnému establishmentu? V 80. letech to bylo přece jenom jednodušší – všichni jsme věděli, že je to nepřítel.
Člověk poukazuje na komunistickou stranu kvůli tomu, že mají za sebou miliony mrtvol a nejsou schopní a ochotní se toho zřeknout, protože je to stejně jenom byznys. Ale i ty ostatní partaje jsou byznys jako každý jiný. Myslím, že to každý cítí.
Mám pocit, že se to absolutně přežilo, nepotřebujeme žádné partaje, ale poctivé lidi. Nedávno jsem četl nějaké otázky a odpovědi do časopisu. Jedna paní, církevní hodnostářka v evangelické církvi, tam říkala, že to není ani ekonomická ani politická krize, ale že to je krize morální. To je důležité říct. To, co se děje mezi partajemi je fakt dost odporné. A já nepotřebuju žádné partaje, ale solidní lidi, kterým můžu věřit.
Promítá se ta naštvanost i do vaší muziky?
S kapelou si vždycky říkáme, co zahrajeme na koncertě. Máme tam nějaké písně, které mají politický podtext. Jedna z nich je třeba Oheň, která vznikla ještě v roce 1988, ale aktuální je pořád. Je neuvěřitelné, že se v tomhle politickém byznysu nezměnilo vůbec nic. A asi se nezmění, dokud se nevymění nějaké generace. Ta potřeba lidí, kteří mají moc, vydělávat na tomto státě (nevím, kolikery potřebují kalhoty, jestli sedmery nebo dvacatery) a brát si z našich daní, mi připadá dost brutální.
Dokázal byste komponovat písně pro film nebo pro reklamu na zakázku? Udělal jste to někdy?
Ještě když jsme měli studio v Bunkru, tak jsme dělali muziku pro reklamu a asi tři nebo čtyři muziky k filmu.Byla toAmerika, Mrtvej brouk a ještě asi dva.
A ta reklama? Potřebovali jste peníze?
Tak peníze nás asi bavily taky. Chtěli jsme si to zkusit a navíc to bylo vždy v období, kdy jsme jako kapela nic nedělali. To jsme to měli tak rozdělné – hrála skupina Lucie, pak hrála skupina Wanastovi vjecy, a když jsme se s Michalem Dvořákem nudili, tak jsme dělali reklamu.
Jak se díváte na to, co dělají kolegové z Lucie dnes? Třeba Michal Dvořák udělal projekt Vivaldianno a stal se i jistou celebritou – když se mu narodilo dítě, chodil ho vystavovat do televize Prima a tak dále. Sice nemáte televizi, ale i tak, sledujete to?
Tak jo, občas je někdy vidím. A Michal měl asi velkou radost, tak se chtěl pochlubit, že se mu narodilo děťátko. Můj kytarista Michal Pelant u něj shodou okolností hraje ve Vivaldiannu, takže o tom mám nějaké zprávy. Myslím, že dělá, co ho baví, a že to má nějakou úroveň.
Vidíte nadějně obnovení Lucie? Nebo alespoň pár společných koncertů?
Na to téma jsme se s kluky už bavili, není to vyloučené. Každý teď děláme své věci, takže je asi doděláme a pak si řekneme, jestli se do toho pustíme.
(redakčně kráceno)