160 litrů piva na hlavu za rok vypijeme v České republice, a to včetně nemluvňat. Tato nelichotivá statistika však místo zaraženého výrazu vyloudí na tvářích mnohých Čechů vítězoslavný úsměv. Právě vysoká tolerance k alkoholu i k alkoholickým excesům je zásadním problémem naší společnosti v boji s alkoholismem. Odpovídá tomu i nedostatečná ambulantní léčba závislých a tak vysoký počet hospitalizovaných, ale i neúčinná prevence. Taková je vizitka naší republiky v době, kdy slaví 60. výročí vzniku záchytná protialkoholní stanice u Apolináře v Praze, vynález nestora protialkoholní léčby Jaroslava Skály. V rubrice zpravodajského bloku Před polednem Profil z 19. května hovořila Patricie Strouhalová s Petrem Popovem, primářem oddělení pro léčbu závislostí VFN Praha.
„Přibývá lidí, kteří mají problémy s alkoholem,“ říká Petr Popov
Každý občan České republiky vypije 16,5 litru čistého alkoholu za rok, což je skoro trojnásobek světového průměru. Spotřeba alkoholu u nás přitom stoupá pravidelně už několik let. Je to věc, která vás začíná výrazně znepokojovat?
Znepokojuje mne to už dlouho, protože to opravdu není nic nového. Čísla, která jste uváděla, se týkají osob starších 15 let, v přepočtu na všechny obyvatele je to asi 10 litrů, ale to by musela pít i nemluvňata. Jde o opravdu vysokou spotřebu. Evropa je ale obecně kontinent s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu a Česká republika patří k evropské špičce.
Studie ukazují, že u nás zároveň přibývá těžké opilosti a agresivity?
Je to dáno historicky. Je tu dlouhodobě pozitivní vztah ke konzumaci alkoholu a alkohol je součástí naší tradiční kultury v dobrém i špatném slova smyslu. Ale teď ztrácíme ochranné mechanismy proti excesům. Začínáme si zvykat na to, co bylo kdysi považováno za výjimečné – třeba ty těžké opilosti nebo konzumace alkoholu u mladistvých či dokonce u dětí. Ne že bychom řekli, že je to v pořádku, ale tím, jak jsou ty zprávy častější, nám to začíná zapadat do celkového kontextu. A podobné je to i s tou agresivitou…
A podobné je to i se zvyšujícím se počtem závislostí u žen…
Ano, už to není výhradně doména mužů, ale také přibývá žen, které mají vážné problémy a patří do kategorie, které medicína říká škodlivé pití.
Kdy začíná ono škodlivé pití? Dokáže vůbec člověk poznat, že je od toho opravdu jenom krůček?
Škodlivé pití znamená poškození zdraví. Člověk se ani nemusí stát závislým a už může mít velmi vážné zdravotní problémy. Třeba těžce nemocná játra. Ale krůček k závislosti na alkoholu bývá velmi nezřetelný. Vývoj závislosti totiž probíhá velmi nenápadně a ne tak dramaticky rychle jako v případě některých nelegálních drog…
Ale každý druhý, kdo seděl ve vaší ordinaci, vám řekne, pane doktore, doba je taková, je moc práce, je stress, do toho rodina, já se vyloženě těším, až si večer sednu, dám si pivo nebo dvě deci či něco jiného?
A to se spolupodílí na tom, že přibývá lidí, kteří mají problémy s alkoholem. Dříve nebylo obvyklé používat alkohol jako univerzální relaxační prostředek.
Jak to řešíte vy?
Snažím se relaxovat, vypnout z toho, co obvykle dělám v práci. To znamená zvolit nějakou jinou formu, nejlépe nějaký tělesný pohyb nebo četbu nebo nějaké hobby, v mém případě je to fotografie.
Vidíte ten problém i u vlivu na mládež? Alkohol je cenově dostupný, je tu reklama, ale zároveň neúčinná, stále stejná prevence?
Všechno, co jste vyjmenovala, se na tom podílí. I když nám připadá, že se ceny stále zvyšují, ve srovnání s okolním světem, a to i zpětně, jsou ty ceny nápadně nízké. A druhý problém je, že ceny nealkoholických nápojů jsou někdy naopak paradoxně vyšší.
Jak vlastně vypadá léčba? Zejména ta ambulantní, která zásadně selhává a je nedostupná. Přece jenom když člověk může být mezi svými, ve své rodině, je schopen společnosti rychleji vrátit to, co do něj při léčbě investovala.
Bohužel máte pravdu. Kdysi tady byla velmi dobrá ambulantní síť, jejíž dostupnost byla poměrně snadná – každý okres měl minimálně jednu specializovanou ambulanci. Ta už dnes neexistuje. Je z ní torzo. A tam, kde bychom se mohli opřít o zázemí pacienta, to není možné. Končí to proto většinou tím, že stav dál prograduje a v okamžiku krize je pacient přijat do nějakého lůžkového zařízení. Ze všech psychiatrických léčeben tak máme obsazenu zhruba třetinu lůžek právě lidmi, kteří mají problémy se závislostí, nejčastěji na alkoholu. Jenže řešení není v opakované hospitalizaci, kdy nemáte možnost člověka dál delegovat do ambulantní péče.
Čím to je? Je to zase jen otázka peněz? Co by měl například ministr zdravotnictví udělat, proto aby se situace změnila?
Problém je, že stát někdy na počátku 90. let rezignoval na svoji zodpovědnost, protože tohle není věc, kterou je možné ponechat živelnému vývoji. A dnes jsme konfrontováni s následky. Jde přitom o věc, která je součástí veřejného zdraví, což je zájmem nás všech. Stát by měl znovu zvážit svou zodpovědnost. Pokud to necháme dalšímu nekontrolovanému vývoji, budou se jen prohlubovat ztráty, kterými je postižena celá společnost.
Je některá země z naší blízkosti, která by nám v tomto měla sloužit jako odstrašující příklad?
Většinou jsou to země na východ od nás. A naopak když se podíváme třeba do Rakouska, tak tam docela dobře funguje péče v ambulantní sféře. Znamená to také, že lékaři, kteří se chtějí věnovat takovýmto pacientům, mají motivaci to dělat. U nás je to úplně obráceně. Pokud se u nás v ambulanci psychiatr stará o takového pacienta, má jenom víc problémů za méně peněz.
Protialkoholní záchytná stanice v Praze u Apolináře oslavila 60. narozeniny. Plní vlastně ještě svůj účel?
Záchytné stanice byly geniální vynález Jaroslava Skály, který se později rozšířil v rámci republiky a který jsme úspěšně vyváželi jako dobrý artikl do zahraničí. Ale i to se opíralo o síť ambulantních zařízení. Záchytka dnes funguje tak, že se tam člověk vyspí a pokračuje dál. Takže záchytek máme dnes obecně méně a navíc fungují většinou jenom pro krizi té noci, kdy se tam člověk dostane v opilosti. Jenže pak už chybí další návaznost v případě, že je to člověk, který má vážné problémy s alkoholem (a už Skála prokázal, že to jsou čtyři pětiny z nich).
Leckde v cizině to funguje tak, že když je člověk opilý a agresivní, skončí úplně jinde než na záchytce?
Ano, aspoň na západ od našich hranic agresivní stavy, při kterých nejde o vážné ohrožení zdraví, řeší většinou policie.
Jak by podle vás měla vypadat účinná léčba závislosti na alkoholu?
Měla by být včasná a intenzivní, pokud možno v ambulantní sféře. Neměla by se nechat přejít do rozvinutých stádií, kdy to končí desítkami opakovaných hospitalizací na psychiatrických odděleních.
(redakčně kráceno)