Válečná fotografka Jungrová získala uznání po celém světě

Praha - Válečná fotografka Alžběta Jungrová si svými reportážními fotografiemi z Pákistánu a Afghánistánu získala respekt a uznání po celém světě. Za reportáž o drogách na pákistánsko-afghánských hranicích získala čestné uznání a za sérii snímků o dětech pracujících v cihelně v Péšáváru si vysloužila cenu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

S fotografováním začala Jungrová koketovat už jako malá holka. Za vysvědčení v první třídě dostala od babičky svůj první fotoaparát a svého nového kamaráda už nedala z ruky. „Můj dětský sen byl, že budu létat po světě a fotit tam, kde se něco děje. Vždycky to tedy směřovalo spíš k žurnalistice, i když jsem si pak po škole vyzkoušela asistování na reklamách,“ vypráví o svých začátcích Jungrová. 

Za skutečný zlom ve své kariéře považuje Jungrová pracovní nabídku z Londýna, kde sbírala zkušenosti u slavných reklamních a módních fotografů. Za svůj denní chléb si ale nakonec vybrala dokumentární a reportážní fotografii. Dnes se ale k reklamě občas vrací. „Když fotím reklamu tady, tak si za den vydělám to, co si vydělám za měsíc v Pákistánu někde v horách. Tam je to prostě práce. Já vím, že mě za můj názor bude nenávidět půlka reklamních fotografů, ale reklama je strašně jednoduchá disciplína. Je v ní všechno dané, u všeho vím, jak má vypadat.“

Největší slávu přinesly třiatřicetileté černovlásce reportážní fotografie z válečných oblastí. Čestné uznání získala za reportáž o drogách na pákistánsko-afghánských hranicích. Za sérii snímků o dětech pracujících v cihelně v Péšáváru si Jungrová vysloužila cenu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. „Myslím, že to že jsem ženská, je pro mě velké plus. Speciálně v islámských zemích, kde muži fotografové nemají vůbec šanci dostat se k ženským nebo být s nimi sami v místnosti. Tam se kolikrát stalo, že třeba při pohřbech vykážou všechny mužské fotografy a zůstanu tam s nimi jen já. A lidé ke mně přistupují velmi hezky. Když lidi vidí samotnou holku nebo ženskou, tak se jí samozřejmě snaží pomoct. Ať je to kdekoliv,“ popisuje Jungrová.

Nějtěžší je dostat se na to správné místo

Nejtěžší je dostat se na konkrétní místo a přemluvit lidi, se kterými se člověk má dohodnout. Při focení v Pákistánu strávila Jungrová první týden chozením po ulicích a sháněním někoho, kdo by ji mohl dostat přes hranice, na kmenové území, které je mezi Afghánistánem a Pákistánem a které spravují rodinné klany, kde údajně trénuje Tálibán a kde se možná schovával Usáma bin Ládin. Cizinci tam mají zákaz vstupu. Nakonec přemluvila místního novináře, který věděl, jak se přes hranici dostat. Mezitím našla děti pracující v afghánské cihelně, což byly další dokumenty, které odtamtud tenkrát přivezla. 

„Ve chvíli, kdy už se člověk dostane místo, tak ho ani nenapadne mít strach, protože nejvíce sil ho stálo se tam dostat. A pro mě pak už v tu chvíli není nic důležitějšího, než mít tu story. Tudíž se soustředím pouze na focení, na to, co vidím a na to jak to udělat,“ vypráví Jungrová. „Jedu tam za tím, že přivezu reportáž, což je 25 fotek story. Autorská práva zůstávají mně, já poskytuji agenturám licenci na to, aby ty fotky mohli dál prodávat, nebo aby je mohli používat,“ dodává. Poslední roky se ovšem nesou ve znamení úspor. Média nebo velká vydavatelství ztrácí peníze stejně jako kdokoliv jiný, takže se jezdí méně a za méně peněz.

Dokumentární focení a soukromý život nejdou dohromady

"Obětovat jsem musela určitě jakýkoliv soukromý život, protože s tímto tempem a cestováním to jinak nejde. Je mi jasné, že až se rozhodnu, že budu chtít mít rodinu, tak to budu muset přestat dělat. Pro mě je to focení úplně všechno. Ráno se budím s tím, že jsem šťastná, že dělám něco, co mě stoprocentně naplňuje a baví. Určitě mi to dalo zdravý nadhled nad věcmi, protože člověk za ty roky vidí spoustu věcí, kdy si říká, že my tady řešíme takové nesmysly a přitom nejde o nic. Určitě je dobré se občas zastavit a uvědomit si, že žijeme nadstandardně a máme neuvěřitelné štěstí, že žijeme, kde žijeme.