Architekt, designér, výtvarník a emancipovaný muž, který více než z formy čerpá z tepu, rytmu života různých míst i národů, ale i historických etap. Vlastní tvorbu se snaží více vnímat a cítit než logicky analyzovat. Blízký mu je buddhismus, ale i barokní styl života. Hostem Jana Hanáka v pořadu Před půlnocí z 15. listopadu byl Bořek Šípek.
„Architektura je tak trochu detektivka,“ říká Bořek Šípek
Sám uvádíte, že jste v 19 letech neemigroval, ač to bylo v roce 1968, ale že jste se vydal do světa tak nějak jinak. Jak?
V podstatě jsem emigroval, ale neutekl. Normálně jsem vyjel a působil asi dva měsíce v truhlárně v Bavorsku, abych se naučil německy a udělal si praxi. Po dvou měsících jsem napsal dopis do Čech, že tam mám možnost studovat a že si přeji prodloužit svůj pobyt. Bylo mi sděleno, že to není možné, takže jsem neměl na vybranou.
Brzy jste ztratil otce i matku, pak vás vychovával člověk, který měl co dělat se sklem (René Roubíček, sklářský mistr – pozn. red.). Byla to pro vás podstatná inspirace?
Určitě mi to něco dalo. Nikdy jsem si ale nemyslel, že by ze mě měl být sklářský výtvarník. Vždy jsem toužil být architekt a za tím jsem si šel. Ostatně kvůli tomu jsem jel i do toho Německa. U nás jsem totiž dělal zkoušky na techniku, ale nevzali mě kvůli politickým důvodům. Týkalo se to mého tatínka a podobně. Nebyl jsem si proto jistý, jak by to tady všechno dopadlo.
Sklo se vrátilo, až když jsem se jako cizinec mohl v roce 1982 poprvé vrátit do Čech. Tehdy jsem zase navštívil pana Roubíčka a dostal se znovu do sklárny.
Přes to sklo jste také relativně nejznámější, pro prezidenta Václava Havla jste tvořil spoustu hradního interiéru a inventáře. Bavilo vás dělat pro Hrad? Pro tak historicky a umělecky nabité prostory?
No jasně, je to velká výzva. Člověk musí akceptovat celou tu historii, ale přitom by měl zanechat stopy současné kultury. Navíc dnes jsou památkáři dost silní. Je to dobře, nechci je napadat, ale člověk s nimi musí bojovat, aby mohl něco udělat.
Takže to byla ta pravá architektura. Vždy říkám, architektura je tak trochu detektivka. Člověk musí hledat, kde probourat hranice, kde něco prorazit, ale také musí ledasco absolutně akceptovat. A toto vše na Hradě bylo.
Vstoupit jako soudobý architekt a designér do takovéhoto prostoru vyžaduje určitě kus pokory?
Pokoru na sto procent. Ale podívejme se na Plečnika. To, co on si dovolil, by za dnešních památkářů nebylo možné, přitom jsme dnes všichni šťastní, že se to stalo. Takže je otázka, jak daleko to může jít. Kdysi jsem prohlásil, že bych byl ochoten zastat se i toho, že zbouráme svatého Víta, když někdo přijde s něčím lepším. To se asi nestane. Je to zkrátka otázka kvality.
Vaše objekty ze skla jsou velmi rozevláté, až barokní. Je v tom vaše inspirace?
Já se neinspiruji v baroku formálně. Má formální inspirace je spíše etnická. Zastávám směr, kterému se říká fusion, což je vlastně postmodernismus. Inspiruji se hodně z cest a dávám dohromady dojmy víceméně ze života než z forem, které jsem někde viděl.
A to samé je s barokem. Mě baroko vždy inspirovalo, v 80. letech jsem zakládal styl, kterému se později začalo říkat „neobarok“. Ale tím důvodem nebyly barokní formy, ale barokní způsob života, který přišel po renesanci. Renesance byla příliš přísná, bylo to zrcadlení nebeského života na zemi, tam se nedalo špásovat. A najednou přišlo baroko: lidé se přestali mýt, začali se pudrovat, začali chlastat, začali se milovat, začali užívat života. Je to vidět i na barokním stavebním stylu oproti renesanci a hlavně gotice, která měla lidem ukázat, jak jsou malí a závislí na tom velkém, duchovním světě.
Nedalo by se říci, že gotika mohla naopak také inspirovat k vzrůstu či lidské vznešenosti?
Na jednotlivce měla působit právě dojmem velikosti. Třeba gotické středy měst jsou postaveny tak, že se k chrámu nejde přímou ulicí. Vždy se kličkuje, až se člověk najednou objeví před tou výškou. Ostatně svatého Víta, i když to není z gotiky, také člověk nejdříve nevidí, pak projde průchodem a najednou má před sebou takovou dominantu.
Ono je někdy obtížné posuzovat gotiku prostě proto, že je složité nalézt gotickou stavbu se vším všudy. Většinou je buď poničená, nebo přestavěná. Barokních staveb se však v nezměněné podobě dochovalo mnoho?
Baroko také hodně poničilo té gotiky. Když se podíváme na Pražský hrad, nádherný románský kostel (bazilika svatého Jiří - pozn. red.) má barokní průčelí. Tam si asi památkáři ještě na nic nehráli. Možná tak zanikly některé věci, kterých je škoda, dnes to však vidíme jinýma očima, protože si vážíme i toho baroka.
Jakkoliv baroko není jednotná epocha, je tam přece jenom jeden převládající názor. Dnes je to jako by všechno a nic. Jaká je filozofie, třeba i spojená s architekturou, dnešní doby?
To kdybych věděl, byl bych úplně někde jinde. Toto vždy lidé hodnotí až s odstupem. Je to těžké formulovat.
Na baroku je strašně krásné, že to je styl, který procházel všemi sociálními vrstvami. Máme třeba nádherné barokní vesnice v jižních Čechách. To vše je odvozené od toho velkého stylu – od zámků, krásných parků a podobně. Jenže někdy na začátku 20. století to skončilo kvůli takovým stylům, jako je Bauhaus, které začaly pracovat s matematikou a s myšlením, které už nebylo spodním třídám přístupné. Takže ty si začaly dělat ty svoje kýče, které neměly s vývojem architektury nic společného. Vidíme to dodnes. Když se podíváte na moderní vesničky, na to podnikatelské baroko, tak to je právě dílem lidí, kteří nechápou, kam moderní, progresivní, avantgardní architektura vůbec směřuje.
Martin Rajniš tomu říká „šmoulí domečky“. Právě Martin Rajniš tvoří stavby, které jsou nejen čisté a do značné míry velmi přírodní, ale zároveň se jimi snaží bojovat proti systému?
On je takový bojovník. Ale zase, když vezmeme jeho poštovnu na Sněžce, je to budova, kterou mnoho lidí nechápe a kritizuje. Přitom je nádherná, úplně skvěle udělaná, patří tam. Martin Rajniš je jedním z našich nejlepších architektů.
Vy jste také architekt a také hodně dobrý. Čeho si jako architekt nejvíce ceníte ze své tvorby?
Spíše bych to otočil. Myslím, že jsem nepostavil nic, čeho bych si necenil, u čeho bych dnes říkal, že jsem to radši neměl dělat, že jsem to udělal blbě.
Jasně, člověk by dnes stejné úkoly udělal jinak. To jako architekt musí, protože architekt je vždy závislý na dobovém kontextu. Problém některých architektů ale je, že se pořád snaží splnit si své sny z mládí, honí se za tím a ztrácí návaznost na aktuální kontext.
Jaký druh domů, které jste tvořil, je vám nejbližší?
Mám nejraději veřejné budovy, divadla, muzea, kde se schází lidé různých charakterů. Když člověk dělá rodinný dům, musí z toho člověka vysát vše, co potřebuje vědět, a pak s ním ještě manipulovat. Když vidím, že žije špatně, dělá něco, co není funkčně v pořádku, mělo by být úlohou architekta přimět ho to pochopit.
Ještě jako student jste vytvářel zajímavý projekt, který se týkal třaskavého tématu, šlo o návrh nevěstince?
Po studiu architektury a hlavně filozofie jsem se dostal k tomu, že je strašně důležité, jak člověk architekturu vnímá, poznává, cítí. Nemluvím o myšlení, o interpretaci. Ale to o tom, že vidím schody a hned cítím, zda po nich budu kráčet nebo poběžím. A to je pocit, který nejde z mozku. Začal jsem se tím zabývat a tím jsem se dostal k tématu bordelu.
To je budova, kde se setkávají dva absolutní protiklady. Na jedné straně žena, která tam pracuje a která se snaží mít k zákazníkovi co největší odstup, mít svou vlastní identitu. Na druhé straně zákazník, který se snaží být ženě co nejblíže a mít s ní co největší intimitu. To se odehrává v jednom prostoru. A teď: jak udělat ten prostor, aby se oba cítili dobře?
Při studiích jsem měl úžasného holandského profesora Jacoba Bakemu, který říkal: „Až jednou navrhneš díru, kterou projde kočka, ale neprojde myš, tak víš, jak se dělá architektura.“ A toto je podobná tématika.
To se nacházíme na jedné straně spektra jak společenských jevů, tak i budov. Na druhé straně mohu vidět sakrální stavbu. Napadlo vás někdy se pustit do něčeho takového?
Nenapadlo a nikdy jsem po tom netoužil. Jsem přesvědčený ateista. A když už bych šel k nějaké církvi, tak určitě ne ke katolicismu. Ostatně když jsme u těch bordelů, tak jejich jediným vlastníkem byla do konce 18. století katolická církev. Nebo kdo všechno uhořel na hranici za znalosti medicíny. Dnes jezdíme za šamany po celém světě a jsme nadšení, co všechno ovládají. Ta samá tradice byla i v Evropě, jen uhořela jako čarodějnice. To je něco, co se ani nedá odpustit. Proto nevím, jestli bych se do takové stavby pustil.
Vnímáte nějaký životní přesah vyjma toho viditelného světa kolem nás?
Asi vnímám. Ale jestli se mě budete ptát jak, bude to asi dost těžké vysvětlit.
To chápu. Vaše buddhistické heslo, chceš-li změnit druhého, změň nejdříve sám sebe, je krokem k takovému přesahu, nebo ne?
Nejsem buddhista, nejsem ho natolik znalý. Strávil jsem jen hodně času v Asii, hlavně v Thajsku, kde je buddhismus takový příjemný, čistý. Ale je to spíš myšlení, názor na život než víra.
Při studiu filozofie jsem se zabýval Michelem Foucaultem, který říkal: „Nikdo nemůže poznat svět, když není schopen otočit oči o 180 stupňů do sebe“ To je to samé. Foucault se ptá, kde je hranice toho, že o někom můžeme říci, že je blázen, že je jiný, že není normální, kdo to určuje, kde jsou ty normativy. To je velmi zajímavé téma, které lze přenést až do otázky jakékoliv tolerance v našem životě.
Vy jste také uvedl, že se označujete za emancipovaného muže. Co to pro vás znamená?
Emancipace je ženský problém, a proto říkám, že jsem emancipovaný muž. Jsem totiž proti ženským emancipačním spolkům, které bojují za práva žen. Jsou zbytečné, je to o ničem. Je to o tom, že žena vůbec není jiná než muž a že se musí tolerovat a naučit se spolu žít. Proto o sobě tvrdím, že jsem emancipovaný muž a že chci mít vedle sebe emancipované ženy.
Na Špilberku v Muzeu města Brna máte výstavu. Co tam vystavujete?
Je tam hlavně sklo, trochu nábytku. Jsem šťastný, že ta výstava tady je. Do prostoru jsem vstoupil poprvé, když se měla výstava instalovat, a potom, když se měla otevírat. Předtím jsem byl na Špilberku naposledy v 17 letech. Je to tam úžasné. Jsou to prostory, které možná mají tu sakralitu, je v tom neuvěřitelný duch. A já si myslím, že ty mé věci do toho docela dobře zapadají.
Bořek Šípek (*1949)
Výtvarník, architekt, designér. V roce 1968 odešel jako devatenáctiletý do emigrace. V Německu vystudoval architekturu a filozofii. Později přesídlil do Nizozemska. Podílel se například na realizaci Muzea moderního umění v Den Boschi v Nizozemsku, navrhoval pařížské butiky módního návrháře Karla Lagerfelda. V Tokiu se podílel na realizaci obchodního domu Ginza, v německém Wolfsburgu na pavilónu automobilky Škoda. Je také autorem výrazného designu. Na Pražském hradě působil za prezidentování Václava Havla jako hlavní architekt. V duchu své původní sklářské profese spoluzaložil v Novém Boru sklářskou firmu Ajeto. Je vysokoškolským pedagogem, v 90. letech působil na VŠUP v Praze, dnes je děkanem a pedagogem na Technické univerzitě v Liberci.
(redakčně kráceno)