Dostal jsem cédéčko skupiny Boozoo Bajou s názvem Grains. Kopii, samozřejmě. Ale zato s důrazným upozorněním, že toto je to pravé, prý ne jako ta hudba, co já poslouchám. Kupodivu, jméno skupiny předtím nikdy neslyšel. Na první poslech nic moc. Kulisa. Hudba do auta. Pohodovka. Tak se tomu i „oficiálně“ říká – lounge music, tedy gaučová hudba.
Boozoo Bajou - gaučová hudba
Druhý poslech – furt nic. Co na tom kdo může vidět? Tedy slyšet? Může být, že za určité situace, hudebně-životní konstelace, právě tohle nic někoho osloví, něco mu řekne, nějak to zapadne do jakési mezery… a člověk se na onu náladu daného okamžiku emočně upne a pak si ji pomocí opakovaného přehrávání znovu navozuje. Ale já – já si s tím nespojuju nic… Nenapadlo by mě pustit si toto CD znovu. Natož pak si je koupit. Za pět stovek!
Ale pak můj zrak padne na značku labelu: !K7. To je přece to nakladatelství, k němuž nedávno přešli Herbaliser. A tam vydávají i Dorfmeister a Kruder. I zagooglím – a najednou se začíná vyjasňovat. Pravda, byly mi nápadné německy znějící názvy některých skladeb. Ale to může být móda znuděných Američanů, říkal jsem si. No, teď vidím, že onen amerikanismus je móda znuděných německých snobů. I Tosca (Dorfmeister & Huber) si ráda hraje na Ameriku (viz obal posledního dvojcédé No Hassle).
Přečtu si pár recenzí. Ne proto, abych si udělal názor. Ne proto, abych zjistil, co si myslím. Ale člověk se rád utvrdí v oné intersubjektivitě – tedy že to, co myslím, nemyslím si sám.
Recenzenti z časopisů jsou opatrní, našlapují jako mezi vejci. Pochopitelně, chtějí i nadále dostávat od promotérů cédéčka a volňásky na koncerty zdarma. Nemůžou si to s nikým rozházet. Ale jak už tak umíme – za ta léta vycvičení – číst mezi řádky, jejich slovní ekvilibristiky mě neoklamou. Cítím, jak sice zdvořile a kulantně, ale přesto, a právě proto, důrazně dávají najevo, že Grain od skupiny Boozoo Bajou, stejně jako třeba poslední dvojcédé Tosky, je v lepším případě sofistikovaná, ale tak jako tak nuda.
Podle mě je to ještě horší. A recenzenti mě v tom svým opatrnickým diplomatickým žargonem utvrzují. Toto jsou skupiny – a jsou jich tisíce – které řemeslně vzato něco umí, přesněji, umí to, co prakticky všichni v této branži. A lepší z nich měli dokonce to štěstí, že napsali a natočili pár dobrých písniček či skladeb. Ale v marketingu platí odjakživa, že chce-li někdo vydělat, musí chytře k tomu dobrému, co zákazník chce, přibalit i pár šuntů, o které nikdo nestojí. Nedávno jsem četl cosi o Franku Zappovi. Autor, ač velký Zappův fanda, dokládá přesnými muzikologickými argumenty, že Zappa byl především fabrika na výrobu hudebních produktů, podobně jako kdysi Warholova Factory chrlila obrazy – anebo jako Picasso, když už byl slavný, podepisoval kdeco, co načmáral v hospodě. Zappa – a takových je spousta! – si udělal jméno a pak už dokázal prodat cokoli. Tehdy ovšem lidi ty elpíčka museli koupit, protože magnetofonový záznam, to nebylo ono. Ale dnes, kdy cédéčka sice nestojí moc (pro lidi na Západě), ale kdy je jich především stokrát širší nabídka než v době LP desek, a kdy je možno si hudbu jednoduše zkopírovat nebo stáhnout z internetu, je velmi nesnadné prodat víc než pár stovek kusů. Ale zřejmě i tyto zúžené segmenty trhu a nízké prodeje, asi díky globalizaci a velesnadné distribuci, stačí zasytit hudební řemeslníky prodávající buď svým zarytým fandům nebo nicnetušícím hledačům vždy jednu dobrou písničku obalenou deseti až patnácti podprůměrnými skladbami na cédéčku za 15 dolarů. Asi jim to k živobytí stačí. Když si přečtu recenzi na pražský koncert hudebními labužníky vychvalovaného dýdžejského dua Dorfmeister & Kruder, ne že mě jímá neblahé tušení, ona se mě zmocňuje přímo neklamná jistota, že ti frajírci se tady chovali asi jako pražští herci, když vyjedou kamsi daleko daleko na východ, třeba do Ostravy nebo do Znojma. Napřed se u Rozvařilů ožrali a pak těm pár stovkám lidí na koncertě znuděně něco odklinkali na klavír a když viděli, že lidi se opravdu nudí a hlučně se baví mezi sebou, produkci valem neposlouchaje, tak jim pustili pár tanečních setíků, dobrých, ale nikoli vlastní produkce – aby se jako neřeklo.
A tak to dělají všichni. Předchozí deska Boozoo Bajou měla ještě nějaký drive a šmrnc. Ale tahle je z vyvařenýho pytlíku. Když si člověk pustí desky, se kterými se duo Tosca proslavilo, Dehli 9 a Suzuki, jsou tam vždy jen dvě skladby výrazně dobré, zbytek jsou béčka, ale na posledním dvojalbu No Hassle už dokonce ani žádné áčko není. Říkám to nerad, protože jejich Every Day Every Night byla svého času moje kultovní skladba a vydržela mi tak asi dva roky. Ale dvojalbum Dehli 9 jsem si nekoupil, protože druhá deska byla složená jen z klavírních improvizací. Dát devět stovek za dvě písničky? Tracing Arcs, můj nedávný kultovní objev, to mají taky vystavěné na jedné dvou dobrých písničkách, ale aspoň svá alba dávají zdarma prostřednictvím creative commons.
Poslední album Boozoo Bajou – Coming Home, z roku 2010, je dokonce už jen remixem jejich dosavadních beztak jen remixovaných remixů něčích remixů… Pravda, místy to docela šlape, je vidět, že hoši byli asi přinuceni vylézt z obýváků od svých noťasů a přiživovat se hraním „naživo“ na tanečních párty. Nejspíš ale asi v usedlém Bavorsku nebo Rakousku, protože zas nějak velký drive to není. K albu třinácti v průměru 6minutových skladeb je připojen celý 70minutový set, takže celé album trvá 2 hodiny a 42 minut! Vhodné na německé dálnice.
V žánru hudby, které se říká elektronika, se dnes rozlišuje asi 500 různých stylů. Některé jsou samozřejmě přechodové stavy, mezistavy, kombinace a fúze. A tohle, co hrají (či přesněji, co pouštějí ze svých počítačů) ti dva Němčouři, kteří si říkají Boozoo Bajou, by se dalo zařadit kamsi do pomezí lounge (to proto, že to je pohodové), downtempo (protože to je pomalé), co do funkčnosti by to mohl být chill-out (tedy to, co se na diskotékách hraje v místnosti, kam se jdou lidi zchladit). Pokud taková hudba míří ke karibským rytmům, říká se jí dub, pokud k hip hopu, pak trip hop. Směrem k jazzu je to smooth jazz. Namátkou bych jmenoval třeba německou Jazzanovu nebo De Phazz, francouzské St Germain nebo Paris Combo, Vídeňáky Dzihan & Kamien, v anglosaském prostředí třeba Portishead, Thieverry Corporation, Massive Attack nebo Morcheebu či Sade. Ti posledně jmenovaní jsou aspoň známí a slavní. A vedle nich tisíce bezejmenných, kteří chrlí ne po tuctech, ale po mandelech svoje remixy remixů, secondhandové, přešívané, vyblité a znovu přežvýkané „opusy“, jejichž originalita spočívá snad jen v minimalistickém posunu tempa a nepatrném zvýšení hlasitosti jednoho samplu. Asi je příliš snadné „hrát“ v tomto stylu. Ukazuje se zkrátka, že největší umění spočívá v respektování zásady: méně by bylo více. A největším neštěstím že je nesoudnost a nestoudnost. Přílišná snaha dát do alba všechno, od každého něco, končí tím, že v něm není nic.
Čímž nechci říct, že toto pohodové CD je mizerné nebo neposlouchatelné. Ale na druhé straně taky není něčím, co by mě z té pohovky zvedlo.