Nadešel čas adventu. Lidé zapalují svíčky na adventním věnci a vyhlašují celonárodní soutěže o nejlépe uklizenou domácnost, nejvíce druhů cukroví a nejbohatší nadílku. Někteří dopředu odstoupili, jiní taktéž, aby se na poslední chvíli probrali a v záchvatu konzumního šílenství nakoupili co největší hovadiny za co nejvíc peněz. A firmy pořádají vánoční večírky.
Nejlepší vánoční večírek na světě
Od doby, kdy jsem viděla film 24 Hours Party People, mně v hlavě strašila událost, která se přihodila hlavnímu protagonistovi snímku. Ten je o vizionáři Tony Wilsonovi, který stál za fenomény, jako byli Joy Division, Happy Mondays, klub Hacienda nebo vydavatelství Factory. A protože jako byznysmen nestál za nic, většinu svého života se musel živit jako novinář, svého času jako televizní redaktor. Z toho období je i vzpomínaná událost. Tony Wilson se připravuje na rozhovor s jedním politikem, přičemž mu namísto první otázky řekne přesně to, co si o něm myslí, aby se vzápětí zeptal „to jsem fakt řekl?“ Ani nemusím dodávat, že politika se Tonyho upřímnost hodně dotkla, protože byla velmi, ale velmi nevhodná. Nevěřili byste, jak strašně jsem se jako televizní redaktorka bála, aby se mi něco podobného nepřihodilo. I když jsem se v práci narozdíl od Tonyho Wilsona průběžně neposilňovala několika lajnami kokainu, stejně. Nikdy nevíte, co vám slina přinese na jazyk.
To jeden můj kamarád takovými obavami netrpí. Ten slinám nijak nebrání v rozletu, a tak se od něj zcela neznámí lidé dozvěděli už mnoho nechtěných informací, často působících jako z jiného vesmíru. Nedávno jsem byla svědkem, jak se při seznamování namísto pozdravu zeptal představovaného nebožáka, zda není gay. Zcela běžně se táže na identitu lidí, se kterými už hodinu sedí v kavárně u jednoho stolu. Anebo se jednoho hubeného známého obrátil s otázkou, zda nemá rakovinu, když se mu pod košilí rýsují žebra. Opět z voleje, deset minut po seznámení. Za svoje chování si už od jednoho talentovaného kritika vysloužil označení Jan Werich postdigitální doby, což vlastně není vůbec k zahození (lepší než pár facek).
Vánoční večírky se jeví jako dobrá příležitost k tomu, aby člověk povolil uzdu zábranám. Trochu punče, svařáku a pár chlebíčků spořádaných bok po boku se ostatně zaručeně postará o nabourání sociálních bariér. Kromě toho drobného osahávání povolných kolegyň či kolegů se můžete nenápadně naklonit ke svému šéfovi a postěžovat si, jak moc k vám byl v uplynulém roce nespravedlivý. Kolegovi ze společné kanceláře zase můžete upřímně vypovědět, jak strašně vás nebaví poslouchat řeči o jeho dětech. Beztak to jsou nevychovaní spratci. Kolegovi ze sousední kanceláře můžete naznačit, že se v práci fláká. Kolegyni neidentifikovatelného věku doporučit, aby líčení nenechávala až po ranní poradě, ale stihla jej už doma, protože se po příchodu do práce vždy leknete. Prostě dosaďte vyhovující. Člověk se musí občas někde vyventilovat, vydechnout či pokusit se o nápravu. Vždyť pracovní prostředí zásadní měrou ovlivňuje životní standard.
Anebo můžete zvolit opačnou cestu a stát se zvěstovatelem dobrých zpráv. Šéfovi poděkujete, jak vás letos v práci úžasně motivoval, kolegovi ze společné kanceláře přinesete vánoční dárky pro jeho děti a znovu budete chtít vidět fotky z dovolené u moře, kolegovi ze sousední kanceláře tajně oznámíte, že by měl přidat, protože se šušká o hromadných výpovědích, a kolegyni sdělíte, jak se vám strašně líbil její look, když tuhle odcházela z práce hned do divadla. Dost možná toho osahávání pak bude víc.
Anebo můžete být hardcoráři jako jeden můj bývalý šéf. Ten Štědrý den tráví posíláním textových zpráv svým podřízeným, v nichž jim děkuje za odvedenou práci a vyzdvihuje přitom jejich dobré stránky. Tomu říkám nadílka.
Jednoduše vánoční večírky jsou událostí ošidnou, která vám může už navždy změnit život. Ony alkoholové sliny bývají toxické a morální kocovina horší než ta opilá. A navíc je krize.