O tom, že kritici a recenzenti by si propříště měli své pracovní návštěvy kulturních institucí platit, už se mluvilo i psalo hodně. Rozdíl mezi VIP a novinářskou vstupenkou se ve svém otevřeném dopise představitelům města pokouší objasnit například hudební kritik Boris Klepal (http://zapisnik.borisklepal.cz/novinarske-vstupenky-za-100-kc/).
Proč nestojíme o peníze novinářů
Dovolím si tady připojit svůj pohled, který je, uznávám, profesně i emočně zaujatý, a tedy neobjektivní. Je docela možné, že to kolegové z divadel budou vidět jinak, samozřejmě vím i to, že symbolické novinářské vstupné se vybírá v mnoha kulturních institucích u nás i ve světě (je to ostatně skvělá pojistka před holubími letkami), ale jsem přesvědčena, že v současné době si „luxus“ nechat novináře za vstup platit zkrátka nemůžeme dovolit.
Novináři jsou pro nás nezastupitelné „propagační médium“: například Dům umění má v posledních letech stále méně prostředků na standardní reklamu (a od nového kalendářního roku se to rozhodně nezlepší), téměř veškerá naše komunikace s veřejností probíhá prostřednictvím internetu: náš vlastní web, týdenní newsletter, informace vkládané na různé informační oborové i turistické weby, sociální sítě… Takže každý článek, zpráva, anonce, pozvánka… v tištěných médiích, rozhlase i televizi jsou pro nás nesmírně cenné, protože se tak informace dostane i k potenciálním návštěvníkům, kteří nejsou s internetem v každodenním důvěrném kontaktu.
Novinářů z klasických médií, kteří jsou schopni fundovaně psát o současném umění, je v Brně mizivé množství (například po odchodu Luboše Marečka z MFD jsme v Domě umění zrušili většinu tiskových konferencí, mezi přítomnými „novináři“ se totiž už jen zřídka najde někdo, kdo by dokázal umělci položit dotaz, který má hlavu a patu, rozhlas a televize si umělce „vytěžuje“ mimo tiskovky, další média často pouze přebírají informace z tiskových zpráv). Ostatně v celé ČR bychom objevili jen pár lidí, kteří umí napsat v tom nejlepším slova smyslu „atraktivní“, tedy i pro laickou veřejnost srozumitelnou a přesvědčivou kritiku – a masových médií, která jsou ochotna tyto kritiky publikovat, je ještě méně. Každý novinář, který je připraven podstoupit to dobrodružství, že natočí či napíše o něčem tak „marginálním“, jako je výstava, je tedy u nás vítán s otevřenou náručí. (A že jsou informace o umění stále více vytlačovány z každodenního zpravodajství do speciálních příloh, takže svou pravidelnou dávku emocí může čtenář čerpat převážně jen z černé kroniky a ze sportu – to je otázka pro mediální teoretiky, komentátory lkající nad úpadkem všeobecné kultury a pro majitele deníků.).
Jestliže kulturní instituce (resp. magistrát) odmítnou připustit, že novinář, a to i ten nezávislý, je jejich spolupracovník a do jisté míry i „spolutvůrce“ díla v očích veřejnosti s velkou mírou odpovědnosti, devalvují jeho práci na privátní volnočasovou zájmovou činnost.
K námitce, že by novinářům měla vstupenku proplácet redakce: Pro kulturní instituce jsou velmi důležití i nezávislí publicisté, kteří za sebou žádnou redakci nemají. Ostatně i většina kritik Borise Klepala je publikována pouze na jeho blogu, což ovšem nijak nesnižuje jejich hodnotu a význam pro reflexi brněnské hudby; brněnská výtvarná scéna na svého Klepala bohužel stále čeká…
I kdybychom vzali v úvahu argument, že proplatit vstupenku by měla redakce, bylo by dobré uvědomit si, že cena vstupenky nebo recenzního výtisku bývá mnohdy vyšší než honorář, který novinář za svůj text dostane (což je samozřejmě také hanebné, ale opět k řešení v jiné debatě), a redakci se tím zvyšují náklady na beztak už jen víceméně trpěnou činnost.
Vzhledem k tomu, že tento můj vypjatý výlev schytal zrovna blog České televize, chtěla bych všem redaktorům, režisérům, produkčním, kameramanům atd. poděkovat za jejich dosavadní živý zájem o dění v Domě umění a ujistit je, že kdykoli přijdou do Domu umění natáčet další z našich výstav, koncertů, přednášek…, žádné – tedy ani novinářské – vstupné po nich rozhodně vymáhat nebudeme.