Blížil se konec školního roku. Do oken ve vlnách vstupoval horký teplý vzduch a já měl už jen pár dní k tomu, abych si říkal, že jsem „třeťák“. U nás na gymnáziu tehdy probíhaly tzv. specializované kurzy. Klasické výuce již odzvonilo, studenti se nahlásili do skupin dle svého zaměření či zálib. Pro mě to tehdy byla jasná volba – zapsal jsem se do kurzu filmové historie. To jsem ještě netušil, jak moc mi otevře oči.
Co mi dal Forman
Na návštěvu k nám tenkrát přijel místní rodák a bývalý absolvent, toho času (a vlastně dodnes) zaměstnanec Národního filmového archivu, Tomáš Hála. Dal si za úkol seznámit nás s obdobím, které nejen v Československu zahýbalo kinematografií. Nové vlny, vlnobití, kdy se ke slovu hlásilo bezpočet talentovaných lidí hledajících nové způsoby, jak své myšlenky zhmotnit na plátně.
Tehdy jsem sice v hlavě nosil základní faktografické údaje, o nějakém pevnějším vztahu k novým vlnám však nemohla být řeč. A to se právě v ony parné dny změnilo. Mohl za to Miloš Forman…
To víte, už jsem se v lavicích vrtěl, poslouchat se mi příliš nechtělo, vlastně ani dívat na filmy. Když Tomáš Hála pustil Černého Petra, pomalu jsem zpod lavice vytahoval knihu ke čtení. Jenže… netrvalo to dlouho a už byla v batohu. Fascinovaně jsem zíral (doslova) na obrazovku, kde na mě mluvili herci, o nichž jsem do té doby neslyšel. A vlastně ani nešlo o herce v pravém slova smyslu. Formanova záliba ve vyhledávání přesných typů, které zvěrohodní vše, co on do té doby nosil v hlavě či na papíře v poznámkách, mě uhranula. Smál jsem se, bavil, nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak dynamické takové „staré dílo“ může být.
Dnes o Formanovi a jeho Černém Petrovi přednáším a představuji jej studentům o něco málo starším, než jsem tehdy byl já. Opakovaně se dívám na tento film a opakovaně se mnou cloumají záchvaty smíchu. Formanova poetika, kdy špendlíky mají ironicky vtipnou hlavičku, mě dostala k hlubšímu zájmu o celou novou vlnu. Ne že by mi sedl každý z tvůrců, ale beru je jako klíč ke dveřím, o které jsem ještě kdysi nechtěl opřít ani kolo.
Nezůstalo samozřejmě jen u Černého Petra. Jak jsem divácky rostl, zhlédl jsem celou jeho filmografii. Mám mezi nimi své favority, ale ani ty pomyslně slabší kousky nedokážu ohodnotit jako průměrné. Naopak. Bez ohledu na jeho český původ (a tedy nějaké to patriotistické nutkání) jej považuji za jednoho z nejlepších žijících režisérů. Sice se snažím vyhýbat superlativům, ale když si pouštím jeho Amadea, sahám po slovníku a hledám, jestli se v definici pojmu „genialita“ neobjevuje právě i tento film.
Chtělo by se říci, že letošní rok, kdy oslavil Miloš Forman své osmdesátileté narozeniny, máme pádný důvod, proč se na všechny jeho filmy podívat. Já se obejdu i bez kulatého výročí – důvod, proč se obklopit audiovizuálními zážitky Miloše Formana totiž spočívá v jeho samotné tvorbě…