Osobnost Karla Havlíčka Borovského najde ve své době srovnání jen s málokterým z dalších významných Čechů. Svojí prací stanovil základy realistického politického programu, kdy naopak od pozdějších dezinterpretací neviděl budoucnost českého národa jinde než uvnitř rakouské monarchie. Svým osobním postojem a kritickým myšlením usvědčil mnohé z prázdného vlastenčení, stejně jako strhl idealistický závoj z tehdy přeidelaizovaného Ruska. A v neposlední řadě díky svědomité novinářské práci dokázal vytvořit velice úspěšné noviny, které podstatně ovlivňovaly veřejné mínění a vzdělávaly širokou občanskou společnost. I proto představoval pro monarchii mnohem větší nebezpečí než mnozí radikální křiklouni té doby. Nejpříznačnější je však jeho posmrtný osud. Národ, který mu za jeho života často nechtěl rozumět, z něj vytvořil modlu vlastence mučedníka. Tedy přesně to, proti čemu celý život bojoval.
Jak Havlíček Borovský nechodil na led
„Nechoď, Vašku, s pány na led. Mnohý příklad mám: že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Karel Havlíček Borovský na led s pány skutečně nechodil. On nechodil na led téměř s nikým, s málokým se bratříčkoval. Nebyl Karel Havlíček Borovský takový hádavec, svárlivec? Kritizoval obrozence, panstvo, církev, rusofily, slavjanofily.
Pokorná: Svárlivec to nebyl. Byl to člověk, který si dokázal udělat na věc svůj promyšlený názor, který byl mnohdy velmi kritický. Zároveň ale dokázal povzbudit, burcovat veřejné mínění a do velké míry veřejné mínění také utvářel, a to nejen negativismem, ale i pozitivním přístupem. Byl to člověk kritický, který dokázal psát výstižně, jadrně, srozumitelně, takže i dnes jsou jeho texty čtivé a mohou být pro nás poučením.
Rak: Nechodil na led s prázdnými žvanily. Největší autoritou mezi Čechy byl v jeho době Palacký a s tím obrazně řečeno na led chodil a Palacký s ním. Tam šlo totiž o realistický program, který se Havlíčkovi líbil. On byl proti vlastenčení, tlučhubování, kdedomování, jak se později říkalo, a podobně. A v tom je velice inspirativní.
Dobiáš: Byl velice systematický, na své kritiky se připravoval, soustavně se vzdělával. A pokud jde o známý epigram, kterým jste začal, tam bychom se mohli podívat na toho Vaška. Proti těm starým Vaškům staví nový typ nepoddanského člověka.
Občas se o něm říká, že to byl první moderní Čech. Souhlasíte s touto charakteristikou?
Pokorná: Já bych si položila otázku, co je to moderní. Pokud bychom charakterizovali moderního člověka jako charakterního, vzdělaného, který má nějaký ideál a jde za ním, byl to moderní člověk. Jenže pak je otázka, jestli jsme my všichni moderní.
Rak: Životní osud Havlíčka byl tragický, ale neméně tragické byly i jeho posmrtné osudy. Po člověku, který krásně ironizuje prázdné vlastenectví, zbude „Spi, Havlíčku, ve svém hrobečku“ a zpívá to celý národ. A to samé platí i ve vztahu k monarchii. Z Havlíčka se stane symbol odporu proti monarchii, přitom když si člověk přečte jeho věci, on nevidí jinou alternativu než existenci v Rakousku.
Dobiáš: A objeví se to už těsně po jeho smrti. Přelom 50. a 60. let je totiž velký historický mezník, kdy se společnost s nově otevřenými vyjadřovacími možnostmi, politickými a tak dále, chápe těchto symbolů. A Havlíček jakožto mučedník a případně i ten, kterého společnost ignorovala v jeho osamělém boji, se stal ikonou par excellence.
Hovoří politolog Bohumil Doležal:
České národní společenství se vyhranilo na začátku 19. století jako společenství lidí českého jazyka. To bylo ve střední Evropě běžné, nemá smysl nad tím nějak brečet. Ohromně významné ale je, že díky lidem jako Havlíček nebo Palacký si dalo za cíl realizovat se na základě demokratických a liberálních principů, jak se ve vyspělejší západní Evropě prosadily od osvícenství.
Druhá věc je politický realismus. Ten u Havlíčka ještě nenajdeme, s tím přišel až Masaryk, který se ovšem Havlíčkem velmi inspiroval. (Jeho monografie o Havlíčkovi patří k jeho nejlepším knihám.) Politický realismus oproti radikalismu je snaha držet politiku v mezích možného a zároveň si nezadávat. Havlíčkův přístup je: respektujeme, že o určitých věcech se nemá mluvit, tak o nich nebudeme mluvit. Ale nebudeme se snažit legalizovat tím, že budeme bránit poměry, které poskytují tak malý prostor pro svobodu. Ten prostor se pokusíme rozšířit, aniž bychom si zadali se starým, absolutistickým režimem.
Abych neuhnul z tvrzení, že to byl moderní člověk, rozhodně moderní bylo jeho vyjadřování. Z květnatosti přešel k pádnému, jednoznačnému, přímočarému vyjadřování?
Dobiáš: Určitě, skoro ani nemá cenu o tom nějak dlouho mluvit. Spíše k tomu pozvat. Je fantastické, že ze své integrální liberálně demokratické perspektivy se přímo obrací k lidovému jazyku (který systematicky studuje), k jeho frazeologii. Vždycky použije nějaký srozumitelný příklad, je mistrem různých hesel, ale ne demagogických. Jako když například vypráví historku v Obrazech z Rus a končí s tím, že o tom, co by následovalo, by nejlépe vyprávěl karabáč, kdyby uměl mluvit. A podobných vtipů tam najdeme spoustu.
Rak: Havlíček byl bytostný ironik. Je to vidět, i když píše vážně: jakmile má možnost dát tam ironický šleh, neodolá tomu.
Pokorná: O to je paradoxnější sentimentalita těch tisíců příspěvků, které oslavovaly Havlíčka jako mučedníka. Jeho střízlivost a ironičnost pak tady zůstává jako určitý kontrast.
To začala Božena Němcová, když mu dala trnovou korunu na rakev…
Pokorná: Je otázka, kdo tam tu trnovou korunu dal. Zřejmě to byl její manžel. Na základě rozboru úředních dokumentů a osobní korespondence Boženy Němcové to podrobně zpracoval Vladimír Macura a ukázal, že to všechno bylo jinak. Pokud mu něco dala, tak mučenku do sepjatých rukou. Ta trnová koruna nepřišla z jejích rukou. Ostatně účast Němcové na pohřbu není v úředních materiálech zaznamenaná. Naopak je tam zaznamenán Josef Němec, který za to potom osm dní seděl.
Vy jste tady nakousl jednu věc: já Havlíčka stále vnímám jako bořitele monarchie, tak nás to učili. On nebyl bořitelem monarchie?
Rak: Ne, ne, ne, ne, desetkrát ne. Už na začátku roku 1838, kdy psal programové články, přímo říkal, že se sice nad Rakouskem stahují mračna, ale Rakousko je přežije. Prostě pro Čechy neviděl jinou alternativu. Ale drží Palackého program, tedy Rakousko federalizované, národnostně spravedlivé, demokratické a konstituční.
Pokorná: V tomto je strašně důležité otázka obce. Obec podle Havlíčka není stádo. V obci má žít každý tak, aby pro ni odváděl svůj díl práce, ale zároveň aby byl v obci spokojen a obec mu také něco dávala.
Havlíček má na to krásný příměr: Pár chalup obehnaných plotem a uprostřed louže, kde je chalupa rychtáře, není obec. Obec je to společenství, které umožní lidem se rozvíjet, spravovat věci společné, aby z toho všichni měli jistý prospěch.
Hovoří politolog Bohumil Doležal:
Havlíček u nás jako úplně první začal naplňovat prostor, který se tu otevřel pro politiku. Základní přitom byla myšlenka, že politika vyrůstá zezdola. Že to, co může normální člověk ve svém životě fakticky ovlivnit, je jeho bezprostřední okolí, úroveň, na které žije svůj každodenní život. Nemůže ovlivňovat zahraniční politiku rakouského císařství, to je moc „hoch“ a ani nemá smysl se o to pokoušet. Ale když budou všichni pracovat na té nejnižší úrovni, celé společenství se pozvedne. A společenství, o které Havlíčkovi šlo, bylo české národní společenství.
Hovoří historik Michal Kamp z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod:
Režim pronásledoval Havlíčka už od roku 1846. Jeho přímost, perfektní schopnost věci popsat a veřejnost vzdělávat v občanských záležitostech, to asi vadilo vládě nejvíce.
Brixen pak byla kapitolka z pohledu vlády trošku složitější. Míst, kam mohl být odvezen, bylo víc. Nejznámější je asi Salcburk, o kterém se mluví v pramenech, ovšem několik hodin před deportací byl změněn na Brixen. To bylo poměrně logické vzhledem k položení Brixenu a mentalitě jeho obyvatel – německé až bigotně katolické obyvatelstvo, zároveň izolace uprostřed Alp. To se opravdu nedá nazvat tepající civilizací. Pro Havlíčka, člověka velmi živého a aktivního, to byla skutečná past.
Hovoří politolog Bohumil Doležal:
Problém nebyl v tom, že by ho byli umučili. Byla to hnusná, ohavná buzerace. Poslali ho na pár let daleko od domova, do naprosto cizího prostředí, které pro něj navíc nebylo úplně nejzdravější. Museli kvůli tomu dokonce vytvořit zákon a postihnout jednoho chudáka stejně jako jeho, aby to nevypadalo tak hloupě. Že by ale trpěl, jako trpěli třeba lidé v gulagu, to se absolutně nedá říct. A že umřel na tuberkulózu, byla svým způsobem nešťastná náhoda. Zřejmě se nakazil od své manželky. Navíc je běžné, že lidi, kteří žijí v takovém prostředí, které bylo pro tuberkulózu poměrně vhodné, a pak se vrátí do nížiny, to vždycky spolehlivě zabije. A to se Havlíčkovi také stalo.
Rak: Havlíček byl svým programem pro režim, který přišel po roce 1849, nebezpečnější než nějací radikálové. Jednak to, co radikálové dělali, bylo takové dětinské a navíc radikály lze prostě pozavírat a pak si je pohlídat. Ale Havlíček měl jinou strategii: máme oktrojovanou ústavu, sice to není, co jsme chtěli, ale i tak dává dostatečný prostor, abychom něco prosadili. Z toho pak pramení paradox, na který si stěžuje v jednom dopise. V roce 1854 při příležitosti svatby Františka Josefa byli otevření revolucionáři a buřiči amnestováni, zatímco jeho žádosti o propuštění z Brixenu zůstávaly ležet bez vyřízení.
Pokorná: Už tehdejší šéf nejvyššího policejního úřadu Johann Kempen píše, že Havlíček je nejtalentovanější, nejhorší a nejnebezpečnější.
Na svou dobu to byl do jisté míry také mediální magnát, říká se zakladatel moderní české žurnalistiky. Také se zapomínalo, zejména před dvaceti lety, že na tom poměrně slušně zbohatl?
Dobiáš: V roce 1848 až 1850 dokázal vytvořit Národní noviny a kapitál, který do toho investoval, se mu vrátil. Zčásti ale přišel o peníze, protože je půjčil, a zčásti proto, že v Brixenu si do jisté míry musel financovat svůj pobyt. Ale jinak skutečně dokázal v letech 1848, 1849 zbohatnout díky zájmu společnosti o veřejné otázky a díky své novinářské schopnosti.
Pokorná: Havlíček se o noviny také staral. Když byl poslanec a zjistil, že pod novým vedením Národní noviny nefungují, jak by si představoval, ke svým novinám se vrátil. To byl totiž jeho život. Ostatně sám říkal, že vychovávat je pro něj poslání, a kdyby nemohl vychovávat lidi, musel by s prominutím vychovávat dobytek. Takže on novinami skutečně žil a dokázal to ohlídat nejen z hlediska kvality jazyka, schopností přesvědčovat, získávat a formovat veřejné mínění, ale i z hlediska ekonomického.
Hovoří historik Michal Kamp z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod:
Od 1. ledna 1846 začíná Havlíčkova novinářská éra, která skončila rokem 1851. Prošel celkem třemi plátky. Nejprve to byly Pražské noviny. Když se v roce 1848 uvolnily poměry, už byl natolik zkušený a měl tolik kontaktů, že dokázal vydávat vlastní Národní noviny. A v roce 1850, kdy byl vyhnán z Prahy, začal v Kutné Hoře vydávat Slovan, který je považován za to nejlepší, co za svou novinářskou kariéru vytvořil.
Havlíček také píše: „Jsou toliko dvě strany politické na světě. Strana poctivých a strana nepoctivých. Poznáte je a rozeznáte podle toho, kterak školství podporují.“ Myslím, že tohle by se dalo tesat do kamene.
Pokorná: On zdůrazňoval schopnost vzdělávat, vychovávat, srovnávat se i se zahraničím a umožnit, aby lidé byli schopni konkurence. Aby nebyli jen uzavření dovnitř, ale aby byli schopni se poučit i ze zahraničích systémů. Před březnem 1848 to bylo Irsko.
To je to Havlíčkovo „raději doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty: tys bratr náš, ty jsi kubík, hej hárum, hárum, mik, mik, mik.“.
Rak: To je důraz na praktičnost, protože Havlíček bojuje za českou průmyslovou školu. Havlíček píše, že je problém, že každý vlastenec je básník, ale horší je, že každý básník je taky vlastenec. Shrnout to lze tak, že česko-německý zápas je zápasem konkurenčním, a když si Češi neosvojí moderní technologie, v tom zápase prostě zahynou, a můžou psát básniček, kolik budou chtít. Zkrátka podle Havlíčka bude výhodnější, když bude švec šít dobré boty než psát špatné básničky. To je jeho program v kostce.
Pokorná: Česká průmyslová škola byla úžasná věc. Před březnem 1848 to právě díky Havlíčkovi a jeho Pražským novinám přestala být uzavřená pražská záležitost a oslovilo to širokou českou veřejnost. U sbírky na českou průmyslovou školu, byť se realizovala až v roce 1857, stál jako významná osobnost Jan Evangelista Purkyně. A vlastně to bylo ještě předtím, než začaly velké sbírky na Národní divadlo.
Hovoří historik Michal Kamp z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod:
Havlíček byl přesvědčen, že by mohl být spisovatelem, ale chtěl mít nejdříve dostatek zkušeností. Proto když dostal nabídku od Pavla Josefa Šafaříka, nadšeně ji přijal a Šafařík ho doporučil do Ruska svému kolegovi Pogodinovi.
Havlíček měl o Rusku velké mínění jako tehdy skoro každý, ale když viděl Rusko na vlastní oči, všechno se změnilo. Rozhodl se, že idealizace Ruska u nás v žádném případě nemůže obstát a začal o tom hned po svém návratu souvisle psát. Z toho později vznikly pověstné Obrazy z Rus.
Rak: Právě ruská zkušenost ho vedla k rakouskému programu: my za hranicemi nikde spojence nemáme a jsme odkázáni jenom na Rakousko. Rusko je despotická země, s kterou se vůbec nemůžeme kamarádit. Píše to už v článku Slovan a Čech, kde odmítá slovanské fantazie („Odjel jsem tam jako Slovan, vrátil jsem se jako Čech.“) Zkrátka že spojenectví založené na jazyku a podobných chimérách je hloupost. Spojenectví jsou společné zájmy. A společné zájmy máme s Jihoslovany, jak on říká Ilyry, aby se zlepšilo postavení slovanských národů v monarchii. Má tam větu: „Mocnářství rakouské je nejlepší garancí pro rozvoj naší a ilyrské národnosti.“ A tohle nikdy neopustil.
Upřímnou hrůzu má pak z toho, že Rakousko opouští svůj program. Že se orientuje na Německo a převažující německý naturel. A že to povede národy ke vzpouře.
Hovoří politolog Bohumil Doležal:
Ještě než se Havlíček stal redaktorem Pražských novin, dostal se do tvrdého konfliktu s Josefem Kajetánem Tylem, jehož knížku Poslední Čech strašlivým způsobem zepsul a ještě se s ním o to velmi zábavným způsobem hádal. Tento kriticismus pak uplatnil v rámci Pražských novin proti českému bezobsažnému a podivnému panslavismu. Je v tom vyjádřena myšlenka, která u nás byla velmi aktuální v roce 1948, kdy jsme definitivně sjeli do Ruska. Tedy myšlenka, že jsme Slované ve smyslu jazykovědném, lidé hovořící příbuzným typem jazyka. Ale nejsme Slované jako nějaký politický celek, který má určitý cíl a který chce něčeho dosáhnout. Jsme Češi a basta.
Karel Havlíček začal na české poměry svou kariéru velice nepopulárně. Šlo o kritiku novely Poslední Čech od Josefa Kajetána Tyla, který byl v té době modlou všech českých vlastenců.
Pokorná: Tam si Havlíček lépe vybrat nemohl – trefil se do nejvyššího smrku v lese, když si vybral nejvýznamnějšího představitele, symbol určitého typu vlastenectví. Ukázal, že tudy cesta budoucí české moderní literatury nevede. (Ostatně skutečně to asi zrovna nebylo to nejšťastnější, co kdy Tyl napsal.) Božena Němcová mu to měla zpočátku strašně za zlé. Nadto ten samý rok se vyslovil i proti tomu slovanství, což byla další obrovská jistota a víra, že Rusko bude naše pevná opora.
Dobiáš: Tylovi uškodila v očích veřejnosti i jeho reakce na Havlíčkovu kritiku. Ta je přitom jedním z charakteristických momentů pro celého Havlíčka, tu dobu a tak dále. Tylovu novelu krátce před Havlíčkem napadl německojazyčný časopis Ost und West, takže Havlíček vstupoval do nějakého kontextu, kde ho lidé dokázali vnímat, a nepůsobil úplně jako outsider.
Důležité také je, že Tylova kniha vyšla i v reprezentativní, dvousvazkové úpravě, protože měla reprezentovat literaturu. Je také plná hodnot a znaků staršího období. Jsou v ní výklady o české historii, Tyl se tam obrací k české šlechtě (což také úplně nebyl Havlíčkův program).
Poslední Čech se s Havlíčkem v mnohém prolínal, protože z téže doby má ve své básni také obraz posledního Čecha, s kterým se jakoby identifikuje, ale v řadě věcí se na hlubší úrovni s Tylem rozcházel. Byly to například jeho kritické zásady, tedy nárok na vnitřní logiku toho díla. Havlíček si třeba dělá legraci z toho, jak Tyl popisuje milostné dostaveníčko. Do své kritiky napíše, že z toho, jak to pan Tyl líčí, je vidět, že asi na žádném takovém dostaveníčku nebyl.
Jak se k němu chovali jeho vrstevníci a spoluvlastenci?
Pokorná: Z těch, kteří ho srdečně přivítali, to byl František Palacký, Božena Němcová nebo Pinkas, což je ale osoba, kterou česká historiografie téměř nezná. A pak tady byla velká skupina těch, kteří měli vztek, že jim Havlíček ukázal, že jejich ústup, jejich sehnutí přišlo příliš brzy a že se lacině prodali. Ti ho pak těžko mohli brát jako partnera, protože on byl jejich jakýmsi svědomím.
Čili většina z českých vlastenců si oddychla, když umřel?
Rak: Tak se to zase říct nedá. Když ho odvezli do Brixenu, mohli si dodechnout, že se můžou vrátit k osvědčenému typu vlastenectví – co je české, to je hezké.
Pokorná: Od té doby, co byl v Brixenu, se s ním česká veřejnost vyrovnávala, a nedá se říct, že by si jenom oddechli. Když psal Ludwig Rittersberg Kapesní slovníček novinářský a konverzační, má tam Havlíčka v různých situacích. Jednak jako obsáhlé životopisné heslo, které vydal ještě předtím, než mu to v roce 1852 zakázali. A jednak tam Havlíčka připomíná na mnoha místech třeba tím, že vysvětluje slovo epištola, že to je dopis a že nejznámější epištoly jsou Kutnohorské. Pak tam připomíná spoustu mezinárodních novin a jejich osud, kdy třeba uvádí, že ten list byl zastaven v době, kdy měl problémy také náš Havlíček.
Pak ale byli jiní jako Jakub Malý nebo Václav Jaromír Picek, který říká, ano, byl talentovaný, schopný, ale počkejme si za dvacet let, až se zmírní, to pak bude novinář, jak se patří.
Rak: Jakub Malý, starý vlastenec, jak se sám označoval, to říká v přehledu Muzejníku, což mu potom stále vyčítali. On tam totiž píše, že Havlíčkovo psaní bylo strašně pepřené a že žaludek zvyklý na mírnější literární krmi si na to nemohl zvyknout, že tu chuť zkazil a že bude dlouho trvat, než se české čtenářstvo zase vrátí do toho osvědčeného proudu.
Co pro nás vlastně znamená člověk, který žil v době, kterou už vůbec ani nevnímáme?
Pokorná: Byl to člověk, na kterého můžeme být pyšní a kterého bychom měli poznávat jak četbou jeho novinářských textů, tak jeho korespondence.
Myslím, že stačí, když si připomeneme tento kratičký text: „Jak často vidíme muže, jinak v privátním životě svědomité, kteří by žádným způsobem nikoho ze sousedů svých ani o nejmenší věci neošidili, proti státu jednati lstivě a velmi ošemetně. Patřme na veřejné stavby, na silnice, železnice, na pachty, odvody k veřejným zemským potřebám a vůbec na všechno, co obec na své útraty potřebuje. A jaké se tu dělají podvody! Kdož by se dnes styděl říci, že kouří pašovaný tabák? To se považuje za normální.“
To by mohlo zítra vyjít v jakýchkoli novinách.
Rak: Byl to člověk, který do českého nacionalismu vnesl realistický duch, i s tím nabouráváním autorit a tak dále. Nicméně to bylo potom bohužel zapomenuto. Pak už je to osud, jaký měl Karel Hynek Mácha, z kterého se stal sentimentální člověk – byl pozdní večer, a krev básně byla zapomenuta. Jako se z Masaryka stal tatíček Masaryk. Říkám tomu vítězství biedermeieru. Chuť se vrátila, ten pepř už nejíme.
Hovoří historik Michal Kamp z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod:
Havlíček je důležitý v momentě, kdy našemu národu hrozí nějaké existenční ohrožení. Je to něco jako blanický rytíř, ke kterému se obracíme, když je nám nejhůř, a snažíme se ho nějakým způsobem posilovat a skrze něj získávat lepší povědomí o nás. Samozřejmě v dnešní době, kdy už dlouho nebyla válka, se Havlíček čte především jako povinná četba na školách. U starších generací je ale pořád brán jako významná osobnost, na kterou se téměř nedá sáhnout, natož o něm něco špatného říct.
Hovoří politolog Bohumil Doležal:
Pěkné je, jaké představy máme o Havlíčkově podobě. Existuje spousta portrétů, nejrůznějších obrázků, soch v různých patetických a rozmávaných postojích, ale ten člověk byl normální žurnalista. Všechna ta rozmáchlá gesta, zdvižené ruce a tak dále, to je spíš parlamentní korteš, placený zpravodaj. Ale hlavní věc je, že podle všech těch zobrazení to byl mimořádný fešák, elegantní člověk s výrazným, krásným obličejem.
Existuje ovšem portrét, který si nechala pořídit rakouská policie, aby ho mohla v roce 1851 sebrat. Na tomto portrétu bych ho nepoznal. Je na tom vidět ta snaha o stylizaci a idealizaci, která byla tím nejbrutálnějším způsobem provedena za bolševika. Na gympl jsem chodil bezprostředně po konci stalinismu. Učili jsme se, že Havlíček psal noviny, psal články, ale že by nám z nich někdo něco přečetl, ani náhodou. To se nesmělo. Směly se číst jenom veršovánky, které byly někdy vtipné více, někdy méně, ale zdaleka nedosahovaly významu jeho novinářských textů.
Dobiáš: Mě tam oslovuje ta nepoddanost, kdy do české kultury napořád vnesl jiný typ humoru a veselosti, než známe třeba ze Švejka. Na druhou stranu jsem nedávno objevil v programu nějaké politické strany „hlásíme se k odkazu Havlíčka“. V tom jsou zase cenné hlasy, jako byl Emanuel Chalupný, které čas od času řeknou, že Havlíčka si politika tak jednoduše přisvojit nemůže.
Pokorná: Havlíčka si přisvojovali už mladočeši, potom to byli realisté, pak komunisté. A i na těch pomnících stál Havlíček nikoliv jako novinář, ale jako Havlíček řečník, ten rebel se zdviženou pěstí.
(redakčně kráceno)