Státní pohřby nejsou jen teatrální pompou a masovým truchlením, mnohdy navíc spíše vynuceným než opravdovým. Jsou také svědectvím o politické situaci v zemi i celkových náladách občanů. Lze z nich odpozorovat přetvářku či opravdovost nastupující moci, možný další společenský a politický vývoj, vlastně samotnou povahu konkrétního lidského společenství.
Pohřby prezidentů
Proměnám či podobnosti státnických pohřbů československých prezidentů se věnovala Historie.cs z 13. března. Jejími hosty byli historici Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR a Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Ptal se publicista Vladimír Kučera.
Jaký byl Masarykův pohřeb a co znamenal pro tuto společnost?
Hájková: Masarykův pohřeb byl jednou z největších komemorativních událostí první republiky, která byla velmi dobře a přesně naplánována mnoho let dopředu. Už od počátku 30. let se totiž začalo přemýšlet o tom, kde by měl být Masarykův hrob, a na těchto úvahách se podílel sám T. G. Masaryk, Přemysl Šámal nebo Karel Čapek.
Na začátku 30. let Masaryk přemýšlel o Olšanském hřbitově, kde byl pohřben jeho syn Herbert a kde chtěl mít pouze prostý hrob pokrytý trávou. Je to dost zajímavé, protože Charlotta byla v té době už pohřbena v Lánech. Přesto se nakonec myšlenky začaly ubírat jinými směry. Nabízel se prostor pod Španělským sálem, nebo že by se vybudovalo Mauzoleum pod Plečnikovým monolitem. Uvažovalo se i o Památníku osvobození. (Je velmi zajímavé, i v souvislosti s rituály a tradicemi první republiky, že Masaryk do Památníku osvobození nikdy nechtěl.) Nakonec se dospělo k jinému místu, a to Bílé hoře, velmi symbolickému místu.
Masaryk tam chtěl mít ten prostý hrob pokrytý trávou, chtěl pohřbít do země, aby zetlel, nechtěl na Pražský hrad, ten měl zůstat pro živé. A jeho hrob měl být obkroužen hroby italských legionářů. S Plečnikem si domluvil, že tam bude symbolická socha chlapce v sokolském oblečku, který vede lva. Tedy symbolika vhledu do budoucnosti, nebyl tam žádný zármutek, typická funerální postava truchlící ženy. Nakonec se ale k tomu nepřistoupilo.
Na Masarykově pohřbu bylo také hodně lidí?
Hájková: Nejdřív bylo Masarykovo tělo vystaveno v Lánech, kam podle novin zamířilo 60.000 lidí. Lidové noviny potom psaly o půl milionu v Praze, což je samozřejmě těžko spočitatelné. Ale celá atmosféra republiky byla náhle jiná. Všechno bylo zahaleno do černého flóru, hlavně Praha, dokonce byla vyprodána černá látka. Rozhlas vysílal pouze vážnou hudbu, vzpomínky na Masaryka, mluvené slovo. Ta atmosféra byla úplně jedinečná.
Masarykův pohřeb něco znamenal také v mezinárodních souvislostech, národní manifestaci?
Pernes: Bylo to koncem 30. let, stupňovalo se nebezpečí nacistického Německa a jeho pohřeb vyzněl jako celonárodní manifestace odhodlání se bránit. Nebylo proto náhodou, že součástí pohřbu byla vojenská přehlídka před Wilsonovým nádražím. Byla to vlastně první z vojenských přehlídek, které se pak staly součástí velkých pohřbů, byť už za jiného režimu. Republika tím ukázala odhodlání nedat se.
Ono to pak bylo ještě v sokolském sletu a potom bylo všechno pryč…
Hájková: Je pravda, že v okamžiku těch pár dnů byla jednota a disciplína velmi silná. A i lidé, kteří s Masarykem nesouhlasili, dávali najevo svůj žal. Ten žal byl skutečně všeobjímající.
Neopomenutelné je ale právě to vojenské vyznění pohřbu. V čele dlouhého průvodu šel generál Syrový. Do průvodu nebyly připuštěny jiné složky než vojenské nebo tělocvičné. Na druhou stranu zde stále byla snaha dát najevo, že zármutek se dotýká všech. Takže podél Masarykovy rakve kráčeli vojáci, kteří představovali národy Československé republiky – Němec, Maďar, Čech, Slovák, Rusín, Polák.
Velká jednota a všeobjímající zármutek byly ovšem velmi rychle následovány kritikou. Třeba Peroutka kritizoval, že pohřeb byl nedostatečně organizován a že lidem bylo zabraňováno přijet do Prahy, aby se pohřbu účastnili. Komunisté si reinterpretovali pohřeb jako manifestaci proti kapitalismu. A také se ozývaly hlasy, že ta velká demonstrace a mobilizace nás mohou klamat, že to může být brzy vystřídáno pádem společnosti. A to se také stalo.
Frfňal někdo, že to bylo příliš pompézní?
Hájková: Jistě, jistě. Obecně v novinách bylo, že organizace pohřbu neodpovídala Masarykově prostotě.
To jsme si zažili teď taky.
Hájková: Ano, to se teď opakuje.
Z těch ostatních pohřbů se výrazně vymezuje pohřeb Emila Háchy?
Pernes: Háchův pohřeb byl takovou českou čuňárnou. Všechny komplexy české malosti, viny a hříchy, kterých se náš národ dopustil za okupace, se tím svezly na toho nešťastného Háchu. On samozřejmě nesl svůj díl viny, ale také se nejvíc obětoval.
Umřel za velmi špatných podmínek. Přijeli si pro něj do Lán, odkud ho odvezli do věznice na Pankráci. Neví se úplně přesně kdy, ale historikové se shodli, že to bylo 13. května. Tam sním vzdor jeho špatnému zdravotnímu i psychickému stavu zacházeli jako s ostatními vězni. Nedostával dietu, spal na slámě. Zdravotně to nevydržel, onemocněl angínou, z toho dostal zápal plic a 27. června 1945 zemřel. Kratičká zpráva ČTK o jeho smrti se v novinách objevila až 30. června s tím, že zemřel bývalý státní prezident a že bude pochován v rodinném kruhu.
Ten rodinný kruh měli být nejbližší příbuzní. Ve skutečnosti to byla jen jeho dcera, paní Milada Rádlová, a její bývalý manžel a ještě nuselský děkan, páter Dilínek. Jinak se pohřbu nesměl nikdo jiný účastnit. Nesměl tam dokonce ani Háchův vlastní bratr.
Hájková: Nebylo parte, pohřeb začínal v sedm hodin ráno, trval 15 minut, dohromady tam bylo asi 20 lidí, většinou příslušníků StB, policie. Na jeho hrobě na Vinohradských hřbitovech nesměla být ani cedulka.
Pernes: Navíc nesměl být oblečen do svého oblečení, takže byl pohřben ve vězeňských šatech. Dcera u něho nesměla být až do jeho smrti, i když se vědělo, že zemře.
Historie.cs - Pohřby prezidentů (zdroj: ČT24)
Jaký byl Benešův pohřeb? Když půjdu pár dní před Benešovu smrt, tak on říkal paní Posse-Brázdové v Sezimově Ústí: „Dlouho jsem věřil, že aspoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky. Kdo je komunista, je lhář.“ To bylo pár dní před smrtí.
Hájková: Amelie Posse-Brázdová byla jednou z těch, kteří ho viděli pár hodin předtím, než upadl do kómatu.
Na rozdíl od Masaryka to bylo úplně jiné umírání a úplně jiný pohřeb, i když Beneš jako následovník a člověk, který mluvil nad Masarykovou rakví, si to tak asi nepředstavoval. Už před jeho smrtí se začaly šířit různé fámy, že je Beneš ve špatném stavu, protože ho chce někdo zabít. A dokonce ještě než Beneš zemřel, šířily se zvěsti, že už je mrtev, a dostávaly sluchu.
Beneš byl nejprve vystaven v Sezimově Ústí, kam se na něj údajně mělo přijít podívat 50.000 lidí. Potom byl převezen do Prahy, ale všechna opatření a organizace byly velmi restriktivní. Někteří lidé byli už předem preventivně zavřeni, k internaci přitom mohlo stačit, že měl někdo červený nebo bílý karafiát. Posse-Brázdová, která byla i na pohřbu Beneše v Praze, dokonce píše o tom, že slyšela, že byli zatčeni květináři, kteří prodávali karafiáty v československých barvách. Takže zde byla jistá obava, že by se tento pohřeb mohl stát národní manifestací proti nastupujícímu komunistickému režimu.
Ono to bylo poměrně pochopitelné, protože to následovalo těsně po sokolském sletu, který byl poslední velkou protikomunistickou demonstrací?
Pernes: V Národním archivu jsem si půjčil zápis ze zasedání předsednictva ÚV KSČ, které se konalo den po pohřbu, 9. září 1948. Původně měli jednat o hospodářských otázkách, ale Slánský jako generální tajemník vystoupil s projevem, ve kterém chtěl na ten pohřeb reagovat. Řekl tam, že bezpečnostní orgány před pohřbem zachytily sokolský věstník, který byl rozesílán všem župám a vyzýval je, aby poslaly do Prahy své lidi. Že se počítalo s účastí 50.000 až 100.000 uniformovaných sokolů, kteří by chtěli provést nějaké nepokoje. A že my, soudruzi, hodnotíme tento pohřeb a události s ním spojené jako pokus o reakční puč. Takhle to tedy prezentovali a do budoucna to mělo dalekosáhlé důsledky.
Je pravda, že čtyři tisíce milicionářů působily jako pořadatelé při pohřbu?
Pernes: V literatuře se to traduje pořád dokola, ale podle zmiňovaného zápisu to není pravda. Slánský tam totiž také říká, že protože se dozvěděli o síle sokolů, která měla přijet, soustředili 15.000 milicionářů na Václavském náměstí a Národní třídu a během dvou dnů jim rozdali 10.000 pušek. Také tam říká, že postavili soudruhy do předních řad, aby reakce zůstala vzadu a nemohla příliš provokovat. Esenbáci také zastavovali zvláštní vlaky, které byly vypraveny na Benešův pohřeb, a když tam byli lidi v sokolských uniformách, tak je, jak říkal Slánský, svlékali z uniforem, které vyhazovali z vlaku ven.
Pak následoval pohřeb Klementa Gottwalda, který měl být ten největší, protože se měl stát de facto faraonem, nakonec skončil ve společném hrobě.
Vítězslav Nezval mu věnoval tyto verše: "Můj lide, jeho hlas už nezazní nám z Hradu. / Můj lide, jeho hlas už nepotěší nás. / Už víckrát, soudruzi, nám nedá dobrou radu. / Už nepřinese nám víckrát z Moskvy vzkaz.
Pernes: Gottwaldův pohřeb přišel v době, kdy v Československu vrcholila politická, sociální a hospodářská krize, takže režim potřeboval ukázat pevnou ruku – to, že zemřeli Stalin a Gottwald, neznamená, že se složí také náš režim. A proto sami komunisté hovořili o tomto pohřbu jako o pohřbu vojensko-politickém a také ho tak uspořádali.
Nebylo náhodou, že Gottwald, který skončil svou vojenskou kariéru jako poddůstojník z povolání, byl pohřben v generálské uniformě a v ní byl vezen v prosklené rakvi na lafetě děla pražskými ulicemi.
Ano, jak psali v Rudém právu: „Oblinou skla je vidět prezidentova tvář, tak známá a laskavá, kterou miloval lid této země. Smrt na ní vyhladila starostlivé vrásky. Vypadá, jako by na chvíli usnul při své práci.“
Zajímavé ovšem je, co píše akademik Josef Charvát: „Lidé u nás jsou vycepováni. Stačilo včerejší oznámení, že prezident zemřel, a hned se automaticky, bez vyzvání, začala zdobit okna, na domech se vyvěsily prapory, ve všech výkladech se objevily fotografie se smuteční páskou.“ Ovšem dále dodává: „Koná se pohřeb. V jedenáct nástup před špitálem, jde se na Václavské náměstí. Kontroluje se prezence. Průvod tam došel v půl páté, čili celou tu dobu se čeká. Národ se snaží ulít všemi možnými způsoby. Petřín, Žofín a pražské parky jsou plné těch, kdož nastoupili, jak zákony kázaly jim, ale na nejbližším rohu utekli. Domů jít nemůžou, desítkář by je udal, že nebyli na pohřbu. Lokály jsou zavřené. Jdou se tedy slunit do parku. Obřad trval od jedné hodiny odpoledne až do půl osmé večer.“
Pernes: Ten pohřeb probíhal nejen v Praze, ale fakticky po celé republice. Na celém území republiky byl vyhlášen pětiminutový klid, kdy lidé museli stát a mlčet. (Jsou dochována komická svědectví – třeba v obci Zásmuky Franta Mazal, zvěroklestič, místo aby zachovával klid, sekal a řezal dříví.) Kromě toho byly v každé obci a městě zřízeny na národním výboru nebo ve škole smuteční koutky. Roh místnosti se vyzdobil rudou textilií, byla tam zlatá písmena „KG“, případně Gottwaldův velký portrét nebo busta, stáli tam čestnou stráž pionýři, policajti, vojáci nebo funkcionáři národního výboru. Lidi tam chodili klást květiny a podepisovali se do kondolenční knihy. To bylo všude.
Hájková: Celkové vyznění pohřbu mohli „opisovat“ z pohřbů předcházejících. Někde jsem četla, že Marta Gottwaldová se zhlédla v aranžmá Masarykova pohřbu a že se jí to líbilo. Jenže když se opisuje, v jiném kontextu to má jiné vyznění.
Zajímavé také je, že když zemřel Masaryk, přišla na Hrad obskurní nabídka, že by měl být balzamován, aby byl uchován národu. Rukou obyčejného úředníka tam ale bylo připsáno, že to nesvědčí české kultuře, že to je jak někde z Orientu, že to není pro nás.
Ovšem za Gottwalda jsme k tomu Orientu přistoupili. Ta mumifikace se ale nakonec nepodařila tak jako u Stalina?
Pernes: Českoslovenští odborníci neměli takovou zkušenost jako sovětští. Jsou dochovány dokumenty vypovídající o tom, že byl vytvořen speciální tým ministerstva vnitra, který prováděl ostrahu Památníku osvobození na Vítkově, a speciální tým lékařů, který pečoval o Gottwaldovy ostatky. Tito lékaři se jezdili školit do Sovětského svazu, kde získávali nejnovější poznatky, aby je uplatnili při péči o tělo Klementa Gottwalda. Ale nedařilo se jim, příroda byla silnější.
Původně byl Gottwald vystaven v rukavicích, ale na zákrok Alexeje Čepičky, nevím, proč se mu to nelíbilo, byly rukavice odstraněny, přestože ruce nejvíc trpěly. Poté začaly trpět nohy, které musely být odstraněny a nahrazeny protézami, to ale nebylo vidět. V roce 1962, po 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, v Moskvě odstranili Stalina, takže bylo politicky neúnosné, aby Gottwald zůstal.
Nakonec si ho nevzala ani rodina a je teď ve společném hrobě zasloužilých komunistů na Olšanech.
Pernes: Po Gottwaldově smrti se také rozpoutal mocenský boj o pozice ve vedení strany a státu, což se promítlo i do jeho pohřbu. Za rakví šli jako nejbližší příbuzní vdova Marta Gottwaldová s dcerou Martou Gottwaldovou. A bylo by logické, kdyby s dcerou šel její manžel Alexej Čepička, který se s ní oženil v létě 1948, ale to možné nebylo. Čepička byl totiž současně členem předsednictva ÚV KSČ, ministrem národní obrany a vysokým státním funkcionářem, a kdyby šel za rakví a ostatní soudruzi až vzadu, vypadalo by to, že je Gottwaldovým dědicem, pretendentem. A zvýšilo by to jeho šance na mocenské postavení v hierarchii komunistické strany. Proto musel jít vzadu s ostatními soudruhy z vedení strany a státu.
Brzy potom zemřel Antonín Zápotocký, který nastoupil po Gottwaldovi. Jak proběhl jeho pohřeb?
Pernes: Jeho pohřeb byl podobný jako pohřeb Gottwaldův. Také byl spojen s vojenskou přehlídkou. Na rozdíl od Gottwalda nebyl mumifikován nebo balzamován, ale byl odvezen do strašnického krematoria, kde byl zpopelněn. Jeho urna pak byla uložena v Památníku osvobození na Vítkově.
A bylo také hodně lidí na pohřbu Zápotockého?
Pernes: Podle dobových svědectví určitě, i když nevím, jestli tolik jako na Gottwaldově pohřbu.
Za miliony pracujících se s Antonínem Zápotockým rozloučil soudruh Antonín Novotný. Ten zemřel, když již nebyl ve funkci (28. ledna 1975 - pozn. red.). Jaký byl pohřeb Antonína Novotného?
Pernes: Jeho pohřeb byl čistě rodinný, soukromý a byl zveřejněn v minimálně míře – jenom krátkou zprávou ČTK. Bylo to proto, že se s Husákem bytostně nenáviděli. Husák mu totiž dával za vinu, že ho nechal dlouho sedět ve vězení. Je také pravda, že Husák velmi napadl Novotného v roce 1968 a zasloužil se o jeho pád z funkce prezidenta. Husák tak neměl nejmenší zájem na tom, aby se Novotného zásluhy řekněme o režim a jeho památka nějakým způsobem připomínaly, takže jeho pohřeb proběhl velmi utajeně.
Novotný je pohřben na hřbitově na Malvazinkách, má tam velkou hrobku z černého mramoru, ale není na ní jediné písmeno, jediná číslice. Je to anonymní hrobka bez označení.
Pak byl pohřben Ludvík Svoboda. To byl velký pohřeb, nicméně Svoboda už nebyl ve funkci, z funkce odešel zvláštním zákonem v roce 1975 ao čtyři roky později zemřel.
Hájková: Měl státní pohřeb s tím, že prezident Husák na jeho pohřbu hovořil velmi dojemně a sympaticky…
Husák tam o něm řekl: „Ve složité krizové situaci, kdy byl socialismus naší vlasti vážně ohrožen nástupem oportunistických a kontrarevolučních sil, se znovu projevila jeho životní zkušenost, moudrost a státnická rozvaha.“
Hájková: Jistěže to byl odkaz na rok 1968, ale i samotný pohřeb vyzníval jako vojenská tradice.
Pernes: Vezli ho na lafetě, kterou však místo koní táhl obrněný transportér. Přivezli ho na Letenskou pláň, tam ho přeložili do pohřebního auta, které ho odvezlo do strašnického krematoria. A odsud do Památníku osvobození.
Je zajímavé, že Husák se ve svém projevu také zmínil o Svobodově legionářské minulosti. Řekl, že Svoboda se postavil proti rakousko-uherskému barbarství, přešel na stranu ruských oddílů a společně s nimi bojoval. Slovo legie ale nepadlo ani jednou.
Jak zbavili prezidenta Svobodu funkce? On přece nechtěl odejít? Nechtěl se vzdát prezidentské funkce?
Pernes: Ludvík Svoboda v roce 1974, ve svých 79 letech, utrpěl velmi vážnou mozkovou příhodu a vypadalo to, že zemře. Odvezli ho do nemocnice, kde a se dlouho léčil. Měl jsem to štěstí, že jsem mluvil s jeho ošetřujícím lékařem, profesorem Dufkem, volyňským Čechem a příslušníkem vojenského sboru. Ten říkal, že jim to dalo hodně práce, ale že ho z toho vyléčili a že se jeho stav pomalu lepšil. To znepokojilo Husáka se Štrougalem do té míry, že za ním chodili do nemocnice pravidelně a vyptávali se, jak je na tom Svoboda zdravotně. A když zjistili, že nezemře, tak na něho naléhali, ať se vzdá funkce. Nevím, jestli to bylo v důsledku nemoci, že si Svoboda neuvědomoval, co po něm chtějí, nebo jestli jim to udělal naschvál, ale prostě řekl, že se prezidentské funkce nevzdá.
Národní shromáždění proto nakonec přijalo 29. května 1975 zákon, který umožňuje prezidenta odvolat z funkce a zvolit nového, pokud hlava státu nějakou dobu nevykonává svoje ústavní povinnosti.
Když umřel, tak zapomněli, že ho tímto způsobem zbavili funkce, a v novinách například stálo: „Do Internacionály, která hřmí odhodláním pevně nést štafetu, kterou nám Ludvík Svoboda předal, zaznívají utvrzující čestné salvy vojenské jednotky. Už nikdy neuvidíme milý vějířek vrásek kolem jeho otcovských očí, neuslyšíme jeho vlídný i starostlivý hlas.“
A pak byl poslední pohřeb, nebyl státní, nebyl slavný, přestože na něm byli někteří významní slovenští politici té doby. A to byl pohřeb československého prezidenta Gustáva Husáka?
Pernes: Gustáv Husák se vzdal funkce v roce 1989 po sametové revoluci, po převratu. Jistě se jí vzdal s těžkým srdcem, protože to pro něj muselo být zhroucení celoživotního ideálu a boje. Ať si o něm totiž myslíme cokoli, celý život byl přesvědčeným komunistou, za ideálem komunismu šel přes mrtvoly, obětoval své nejbližší přátele i své osobní štěstí. A teď byl svědkem a také spolutvůrcem toho, že režim padl. Je potřeba mu přičíst ke cti, že byl schopen (pravda je, že sám viděl, že jiné východisko není) respektovat a akceptovat ústavní povinnosti bez ohledu na své politické názory a předal moc demokratické vládě. A odstoupil.
A jak to, že za jeho rakví při pohřbu, který byl rodinný, šel Ján Čarnogurský, což byl člověk, který byl za Husákova režimu zavřen? On to tedy vysvětluje: „Byl jsem mu na pohřbu, protože Husák byl formálně mým předchůdcem ve funkci předsedy vlády, tedy jako předseda sboru pověřenců Slovenska. Další věc je, že seděl více než devět let ve vězení za propagaci slovenského, i když buržoazního, ale nacionalismu. To znamená, že chtěl pozvednout postavení Slovenska. Za to se v rámci komunistické mašinérie dostal do vězení.“
Myslíte, že to byl jediný důvod, proč šel Čarnogurský na Husákův pohřeb?
Hájková: Je to rok 1991. To je jasný vzkaz pro českou část republiky.
Pernes: Jeho pohřeb měl na Slovensku nepochybně mnohem větší publicitu a ohlas než v českých zemích. A myslím si, že je to tak, jak říká Čarnogurský – bojoval za Slovensko, byl to velký Slovák, slovenský vlastenec, nacionalista, první a poslední slovenský prezident Československa.
Hájková: Národ převýšil demokratické hodnoty.
Lze z prezidentských pohřbů vyvodit nějaký zobecňující závěr? Znamenaly něco pro tu dobu? Charakterizovaly ji?
Pernes: Skoro každý z nich ukončil určitou etapu, ať Masarykův pohřeb, Háchův, Benešův, ale i Gottwaldův. Komunistický režim v Československu byl od roku 1953 trochu jiný než předtím. Od politických procesů přes sociální politiku, zbrojení a tak dále. A koneckonců s pohřbem Zápotockého odchází stará garda odchovanců Internacionály, těch revolucionářů. Ostatní, Kopecký a další, odešli sice o tři nebo pět let později, ale tato garnitura končí a nastupuje mladší generace pragmatičtějších politiků, řekl bych i vzdělanějších a nepochybně i méně zásadových.
Hájková: Samotná organizace, kdo se účastnil, neúčastnil, kdo tam hovořil, to byl i vzkaz občanům státu.
A poslední, možná nepatřičná otázka: odkdy se nesměl čepovat alkohol? Teď při pohřbu Václava Havla to nikomu nevadilo, ale já ještě pamatuji doby, kdy se nesmělo vůbec nebo maximálně desetistupňové pivo.
Pernes: Byl jsem přesvědčen, že to bylo při Gottwaldově pohřbu. Tehdy totiž sestavili výbor pro přípravu pohřbu, který vydal různé pokyny, například vyhlásil pohotovost vojenských jednotek, lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a tak dále. Ale také zakázal pořádání oslav, poutí a veselic. Proto jsem se domníval, že s tím bylo spojeno i omezení nebo zákaz konzumace alkoholu ve větší míře. Ale prý to není úplně pravda.
Hájková: Není to úplně pravda. Za Masarykova pohřbu byl státní smutek, který trval mnohem déle než při pohřbu Václava Havla – armáda měla smutek celý měsíc, státní úředníci museli nosit černé pásky. A v období deseti patnácti dnů bylo omezení, co se týká kultury, představení, veselic, ale i alkoholu. Byla to ale spíš taková doporučení, která vyplývala z celé situace.
(redakčně kráceno)