Datum na Památníku vítězství u Milína je 11. května 1945 a připomíná poslední bitvu druhé světové války na našem území. Od roku 1989 ovšem slavíme konec války 8. května, jako Den vítězství v Evropě. Předtím jsme slavili 9. května v souvislosti s osvobozením Prahy, ostatně v Moskvě je tomu tak dodnes při oslavách konce Velké vlastenecké války. Definitivní tečku za druhou světovou válkou ale představuje až kapitulace Japonska z 2. září 1945.
Kolik konců měla válka?
O skutečných i hypotetických koncích druhé světové války hovořili historici Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu, Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Železná opona je symbolem konce druhé světové války. Jestliže pak použijeme výrok Carla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, tak u konce druhé světové války to vypadalo tak, že tentokrát bude politika pokračováním války jinými prostředky. S tím myslím souvisí i debata o tom, kdy druhá světová válka skončila?
Kokoška: Oficiálním koncem druhé světové války byl okamžik, kdy vstoupila v platnost německá kapitulace. To znamená půlnoc z 8. na 9. května 1945.
Ovšem v samotné Evropě klid zbraní nastupoval v různé době. V Jugoslávii se bojovalo ještě kolem 15. května. U nás docházelo ke srážkám nebo k bojům ještě 12. nebo 13. května v jižních Čechách. A poslední německá jednotka kapitulovala až počátkem září na Špicberkách.
Jde tedy spíše o to, kdy byla osvobozena určitá metropole, hlavní město, oblast, což se vždy pojilo s příchodem osvobozující armády. V našem případě to byla z převážné části Rudá armáda, která vstoupila do Prahy 9. května. V roce 1946 se proto automaticky jako Den vítězství slavil 9. květen.
Proč jsme ho tedy přehodili na 8. května?
Smetana: To přišlo po roce 1989, kdy jsme to sjednotili se Západem. Aféra s různými daty konce války a hlavně s různými podpisy kapitulací odráží rozpory, které se začaly stupňovat v období po Jaltě, která byla jakýmsi vrcholem mezispojenecké harmonie. O to vážnější byla kocovina, když se ukázalo, že nejsou plněny sliby z Jalty, ke kterým se zavázal i Stalin. Šlo třeba o deklaraci o osvobozené Evropě, která měla poskytnout všem osvobozeným zemím možnost zvolit si formu vlády. Byla to zejména polská otázka, odkud přicházely zprávy o potlačování podzemní armády, o rozsáhlých represáliích a tak dále. To spojenecké státníky vedlo k přesvědčení, že Stalin své závazky plnit nehodlá.
Ale souvisí to i s koncem války. Stalina nejdříve dopálila separátní kapitulace vojsk Osy na začátku května v Itálii. A potom kapitulace všech německých vojsk, která byla podepsána 7. května 20 minut před třetí hodinou ranní v Remeši v hlavním štábu vrchního velitele spojeneckých expedičních sil, generála Eisenhowera. (Na německé straně kapitulaci podepsal náčelník operačního štábu wehrmachtu Alfred Jodl). Bylo to sice za účasti sovětského generála Susloparova, ale ten neměl jasné instrukce, zda má či nemá podepisovat. Teprve až po podpisu kapitulačního aktu mu Stalin poslal instrukci: nic nepodepisovat. To už ale bylo pozdě.
Stalina to dopálilo a vynutil si opakování kapitulačního aktu v Berlíně v Karlshorstu. Mělo se tak stát za účasti sovětského maršála Žukova a v okamžiku vstoupení kapitulace v platnost, tedy o půlnoci z 8. na 9. května, čímž se měly sjednotit ty dva kapitulační dokumenty. Ve skutečnosti se tak stalo až o pár minut později, tedy v době, kdy už nastala platnost původní kapitulace.
Jakl: Musíme se také oprostit od eurocentrického pohledu. Druhá světová válka probíhala dále v Asii a právní stav ukončení války nastal až 2. září s podpisem kapitulace Japonska. Samotná japonská vojska pak kapitulovala v Singapuru teprve 12. září. A poslední japonští bojovníci bojovali až do 70. let – poslední se vzdal asi v roce 1975.
Proč se neuznal konec války až s porážkou Japonska?
Jakl: 8. květen se slaví jako Victory Europe Day – Den vítězství v Evropě. Zatímco 2. září je Den vítězství nad Japonskem, tedy konec války na jednom z válčišť.
A Sovětský svaz to rozděluje jak?
Jakl: Sovětský svaz nebyl 9. května ještě ve válce s Japonskem. Takže tam 9. května slaví konec Velké vlastenecké války, která je v Sovětském svazu vnímána od roku 1941 do roku 1945.
Je pravda, že Sovětský svaz byl s Japonci v neutrálním vztahu?
Jakl: Ano, je tomu tak. Pakt o neútočení mezi Sovětským svazem a Japonskem vlastně zachránil Sovětský svaz, protože Sověti mohli uvolnit velké množství sil na frontu proti Německu. Do válečného stavu vstoupil Sovětský svaz až po skončení války v Evropě a po svržení atomové bomby.
Smetana: Odpovídalo to sovětským slibům na konferencích v Teheránu a v Jaltě. V Teheránu Stalin západním spojencům poprvé přislíbil, že po skončení války v Evropě vyhlásí Sovětský svaz válku Japonsku. Později v Jaltě pak Stalin přislíbil, že se tak stane do tří měsíců po skončení války v Evropě. Byl to jeden ze slibů, které splnil do puntíku. Datace je totiž jasná – 6. srpna Hirošima, 8. srpna vyhlášení války Japonsku Sovětským svazem a 9. srpna začínají reálné válečné operace (tentýž den je shozena atomová bomba na Nagasaki).
Celou dobu mě ve škole učili, že západním spojencům dlouho trvalo, než otevřeli druhou frontu, ale přitom se nezmiňovali, že Sovětský svaz bojoval jenom na jedné. Proč se to tady takhle používalo? Bylo to jenom propagandistické, nebo to bylo opravdu tak vnímáno?
Kokoška: Jde spíš o to, že propaganda fungovala i za druhé světové války. Sovětská politika se snažila velmi výrazně ovlivňovat veřejné mínění hlavně v západních zemích, aby Velká Británie a Spojené státy provedly invazi už v roce 1943. Boje na evropském válčišti totiž byly velice těžké pro Sovětský svaz, který až do roku 1944 táhl tíhu války v Evropě za cenu nesmírných obětí. Tato teorie se tedy rodila v této době.
Nehledě na to, že válka v Tichomoří byla specifická. Vedly ji hlavně Spojené státy, podíl Velké Británie byl omezený, spíš to zatěžovalo dominia, zatímco vlastní britskou armádu poutala především Evropa.
Zapomíná se ale na to, že Velká Británie nesla úplně sama tíhu války od roku 1939 do roku 1941?
Kokoška: Bezpochyby. Když se budeme bavit o severní Africe, tam je britský podíl rozhodující. A pokud chceme mluvit o letecké válce, tak ta by v Evropě nic neznamenala, kdyby se do ní nezapojily Spojené státy, protože leteckou válku v Evropě víceméně rozhodla právě síla amerického letectva.
Jakl: I propaganda může být objektem zkoumání, kdy je zajímavé nejen to, co se snaží zdůraznit, ale i to, co se snaží potlačit. V případě Sovětského svazu měl apel, že západní spojenci nepomáhají s pozemní frontou, odvést pozornost od toho, že západní spojenci dodávali Sovětskému svazu obrovské množství nejen zbraní a hotových výrobků, ale také surovin, které Sovětskému svazu umožňovaly vést válku.
To jsou ty murmanské konvoje…
Jakl: Tudy toho vlastně prošlo nejméně, i když je to paradoxně nejznámější cesta. Nejvíc dodávek přešlo přes Perský záliv, Írán a Dálný východ.
Takže u nás byl konec války opravdu 9. května, kdy padly poslední výstřely v Praze?
Jakl: Ne. Ještě se bojovalo v jižních Čechách, především v prostoru Milín, Čimelice, Březnice, kde docházelo k regulérním vojenským střetům až do rána 12. května.
Kokoška: Válka skončila a mír se nějakým způsobem postupně nastoloval. Krásně je to vidět na Praze. Tam sice od 8. května odpoledne končily boje (bojovalo se už jen v lokálních oblastech s jednotkami, které chtěly vytrvat až do úplného konce, především Waffen SS), ale skutečně si Praha oddechla až s příjezdem Rudé armády. Teprve tehdy si lidé začali připadat osvobozeni a začali oslavovat.
Rudá armáda přijela 9. května, ale americká armáda mohla přijet daleko dřív. Zaprvé se jí Němci daleko jednodušeji vzdávali, zadruhé to měla po silnici kousíček z Plzně?
Smetana: Existuje mýtus, že se o tom, že Američané nedojedou do Prahy, rozhodlo v Jaltě. Ve skutečnosti demarkační čára v Jaltě stanovena nebyla. O Československu se tam vůbec nehovořilo – Sověti pouze při prvních zasedáních informovali, že plánují operace do českého prostoru.
Problém byl, že v té době měla už sovětská vojska vytvořena malá předmostí na západním břehu Odry. Zatímco západní spojenci stále setrvávali na Rýnu, který překročili až na konci března. Navíc Československo (i vzhledem k vývoji na frontách) nebylo cílem západních spojenců. Stalo se jím mimoděk tím, jak rychle postupovaly spojenecké armády ze západu. Nebylo ale hlavním operačním cílem, šlo jen o křídla postupu amerických armád, kdy měla 1. armáda postupovat směrem na sever k Lipsku a 3. armáda, Pattonova, do dunajské kotliny. Mimo jiné měla odříznout takzvanou Alpskou pevnost. Když ale na přelomu dubna a května začalo být zřejmé, že jde o mýtus, otevřela se možnost postupovat dále do Československa.
Jakl: Spojenci také nechtěli Stalina rozzuřit, aby vstoupil do války proti Japonsku. Karl Hermann Frank také poslal 30. dubna Himmlerovi velké memorandum, ve kterém psal, že chce, aby Američané postoupili co nejdál do Československa, čímž by zachránili pět milionů Němců před bolševickým chaosem. A navíc že by se tím podařilo vytvořit další ohnisko mezispojeneckých sporů po vzoru Polska.
Nadto je nutné si uvědomit, že hovoříme o manévrování milionovými armádami v řádech dnů a hodin. Při rychlosti, jak se situace vyvíjela, nebylo možné dělat zázraky.
Kokoška: Americká strategie se rodila v polovině dubna. Právě tehdy vznikla záležitost s Alpskou pevností, což zase takový mýtus nebyl. Celá ta oblast se skutečně připravovala jako pásmo obrany, vycházely směrnice, nařízení k přesunům, byli jmenováni velitelé jednotlivých oblastí. To všechno evidovala americká zpravodajská služba, ale i naše. Takže to rozhodování bylo svým způsobem logické, protože dobývat horský terén jednotkami, které byly zvyklé na mobilní způsob boje (Američané hodně sázeli právě na tanková vojska), je velmi komplikované.
Problém byl v tom, že celé to existuje v podstatě jenom na papíře. Teprve koncem dubna americké velení začalo zvažovat novou strategii pro další operace a připouštět útok do českých zemí. Kvůli tomu, aby americké jednotky nebyly vystaveny protiútoku, pak postupovaly podél československých hranic. To byl ten důvod, proč se blížily k československému území.
Historie.cs - Kolik konců měla válka? (zdroj: ČT24)
Někde jsem četl nebo slyšel, že Stalin se měl na Jaltě vyjádřit, že tam, kam přijde sovětský voják, je sovětská zájmová zóna?
Kokoška: Podobné výroky padaly. Jde ale spíš o to, že Československo z hlediska spojeneckého velení, z hlediska Američanů, nepředstavovalo problémovou zemi jako například Polsko. Politická hlediska se proto do vojenského rozhodování prosazovala velmi obtížně.
Smetana: Američané se stahovali z rozsáhlé oblasti, která se později stala součástí východního Německa. V Jaltě totiž byly domluveny okupační zóny v Německu, které odpovídaly situaci na frontách v době konání jaltské konference (v únoru 1945). Sovětská zóna nakonec zasahovala velmi daleko na západ od Labe, a naopak Američané reálně postoupili až k Labi. Co se ovšem politického vedení války týče, v tom byl Stalin mnohem konzistentnější. Uvědomoval si totiž, že sovětský vliv bude převažovat na místech, kam dojde Rudá armáda…
A měl šanci to spíš poručit svým generálům než americký prezident nebo Churchill…
Smetana: To je pravda. Z Rooseveltových vyjádření víme, že si uvědomoval význam dobytí Berlína a Prahy, jenže Roosevelt umírá 12. dubna 1945 a 14. dubna rozhoduje generál Eisenhower, že na Berlín se nepotáhne. A podobně v květnu vyhoví sovětskému přání, aby Američané nedobývali Prahu.
Nejvyšší američtí velitelé, Eisenhower a náčelník generálního štábu George Marshall, se klonili k tomu, že je potřeba vést válku tak, aby eliminovaly strategické síly protivníka a vyhnulo se zbytečným obětem. Eisenhower proto neviděl smysl v dobytí Berlín, když by pak stejně podle jaltské dohody (o rozdělení okupačních zón v Německu) museli Američané ten prostor vyklidit.
A co se týče osvobozování Československa, po úmrtí Roosevelta nastupuje Truman, do té doby jeho poradce, který se teprve rozkoukává. Nebyl dostatečně informován v podstatě o ničem ohledně zahraniční politiky, což je jednoznačně Roosevelta vina. A necítil se v dostatečně silné pozici, aby všestranně respektovanému generálu Eisenhowerovi, který užuž vítězil v Evropě, dával nějaké politické instrukce.
Chtěl tak učinit Churchill a britské ministerstvo zahraničí. Snah donutit americké velení, aby americká armáda postupovala do Prahy, je dlouhý seznam. Jsou to dva Churchillovy telegramy přímo Trumanovi, osobní jednání z 24. dubna 1945 s generálem Eisenhowerem a tak dále. Nakonec ale převážila snaha amerických nejvyšších velitelů zabránit velkým ztrátám a takovým způsobem nepostupovat.
Přesto 4. května generál Eisenhower posílá depeši náčelníkovi sovětského generálního štábu Antonovovi, ve které navrhuje, že by americká armáda osvobodila prostor, na jehož konci by byla linie dvou řek – Labe a Vltavy. Jenže přesně to si Stalin nepřál. O den později tak přichází odpověď, že operace do pražské kotliny už začala, že by mohlo dojít k promísení vojsk, k přátelské střelbě a tak dále. Nebyla to pravda, Sověti se v té době sice už přeskupovali, ale samotná operace začala až 6. května.
Takže ptáme-li se, jestli v českém prostoru mohla válka skončit dříve, tak nepochybně mohla. 6. května byla osvobozena Plzeň a střízlivě lze říci, že Pattonova vojska mohla do Prahy přijet 7. května.
Kokoška: Bezpochyby Američané mohli být 7. května v Praze. Problém byl v demarkační čáře a v tom, že Američané nechápali politický význam osvobození Prahy. Americká strategie směřovala k rychlému ukončení války, záměr byl rozdělit souvislou frontu na jednotlivé části a co nejrychleji se setkávat s Rusy. To samé rozhodlo i ohledně Berlína. To by totiž znamenalo zastavit postup na severu, který směřoval na Hamburk, a zkomplikovalo by to i situaci v postupu směrem na Lipsko.
Čili Američani neuvažovali politicky, ale čistě vojensky.
Jakl: Když jsme zmínili hypotetickou možnost, že by válka skončila dříve, je nutno vidět i druhou stranu mince. Stejně tak totiž mohla válka v českomoravském prostoru skončit daleko později. Pokud by nevypuklo české povstání, Němci i Rudá armáda kalkulovali s boji až do 21. května.
Smetana: Na americké straně bych chtěl ospravedlnit ministerstvo zahraničí, State Department, které si uvědomovalo politické důsledky osvobození Prahy a bylo v podstatě zajedno s britskou stranou. Jenže State Department bohužel nebyl v letech války místem, kde by se rozhodovalo o nejdůležitějších věcech zahraniční politiky. Tehdy rozhodovali američtí vrchní velitelé, Eisenhower a Marshall, kteří nevedli válku politickou, ale vojenskou.
A Patton uvažoval politicky, anebo vojensky? A byl to trochu dobrodruh?
Kokoška: Patton uvažoval jako velitel. Chtěl skončit válku v Praze, protože to byl poslední velký cíl. Podobná rivalita existovala u Rudé armády ohledně osvobození Berlína. Pro vojevůdce to jsou skutečně hrozně velké výzvy.
Jakl: Navíc Patton měl naprosto aktuální informace. S českým povstáním spojenečtí nebo američtí plánovači samozřejmě dopředu nekalkulovali, zatímco Patton měl informace přímo z terénu a uvědomoval si taktické výhody, které z povstání plynou. Takže v tom byl jakoby napřed před svými veliteli.
Jak se k těmto sporům o osvobození Prahy stavěla česká vláda?
Smetana: Československá vláda byla v té době ve složité situaci. Na konci března, kdy se o těchto záležitostech rozhodovalo, se už formovala nová vláda, jmenována byla v dubnu v Košicích, kde byla bez spojení se Západem. Spojení měla pouze s Moskvou.
Problém byl také ten, že část bývalé vlády, ministři Slávik, Ripka a Feierabend (ten ovšem krátce předtím podal demisi), zůstávali v Londýně. Hubert Ripka se zasazoval o to, aby Američané došli do Prahy, ale v podstatě k tomu neměl pověření. Navíc Západ věděl, že politika nové Fierlingerovy vlády je velmi promoskevská a že rozhodně nechce vláda činit nic proti přání Sovětů. (Dlužno dodat, že prezident Beneš byl nadšený, když se dozvěděl, že Američané postupují na československé území, ale to bylo asi tak všechno, co mohl dělat.)
Jakl: Pražští povstalci měli přitom rádiové spojení s Londýnem, ale protože vláda v Košicích byla odříznuta, komunikace nemohla proběhnout.
A věděli vůbec v Košicích, že je české povstání?
Kokoška: Věděli. Také věděli, jak postupují Američané. Doplnil bych ale jednu věc: pohled Beneše, britské politiky nebo i Huberta Ripky byl hodně pragmatický. Oni nechtěli měnit politickou orientaci Československa. Spíše měli velké obavy, že po osvobození zde bude příliš dlouho zůstávat Rudá armáda. Zatímco když Čechy osvobodí americké jednotky, dosáhne se snadno mírového stavu, kdy tady nebudou žádné zahraniční jednotky a československá politika se bude moci utvářet vlastními cestami.
Jinak spojení existovalo, chodily agenturní zprávy, takže v Košicích měli přehled, co se děje v Praze. Jenže to byl problém, který si víceméně vytkli před závorku. Ne že by se nestarali, ale oficiálně o tom nejednali, což je podstatný rozdíl. Těžko říci, do jaké míry to byl záměr a do jaké míry to vyplynulo z okolností. Ta vláda byla v pohybu, v některých dnech nebyla ani usnášeníschopná, což byl možná i důvod, proč se k jednání nepředložila takto důležitá věc.
Na druhou stranu víme, že se do Prahy chystali. Už 7. května si vláda dojednávala co nejrychlejší přesun. Takže zatímco Beneš přijíždí velmi pozvolna vlakem, přílet košické reprezentace se dojednával už v době povstání. Nikdo totiž nevěděl, co se v Praze děje, a vláda poučená zkušeností ze Slovenska měla zájem se co nejrychleji ujmout vládnutí, než by se vytvořily některé další orgány.
Ten přesun ovšem vyjednávali se sovětskou stranou, nikoli s povstalci v Praze. Šlo nejen o letadlo, ale i o ozbrojený doprovod, minimálně prapor samopalníků. To znamená, že se chystali do velmi nejisté situace a hodně do Prahy pospíchali.
Kdy skončila druhá světová válka pro německé a japonské zajatce?
Smetana: Ta internace netrvala tak dlouho. Ze sovětských zajateckých táborů byli propuštěni v průběhu 50. let, po Adenauerově návštěvě byl ten proces ještě uspíšen.
Jakl: Analogicky také Čína začala na konci 40. let propouštět japonské zajatce.
Víme, jako skončily války pro státy, politiky, velitele, důstojníky, generály, ale jak skončily pro muže, kteří nebyli profesionálními vojáky? Kdy se demobilizovalo?
Smetana: Nelze říci přesné datum, kdy která armáda demobilizovala. Koneckonců žádná armáda nedemobilizovala všechny vojáky a už vůbec ne najednou.
Lze říci, že Rudá armáda demobilizovala nejpomaleji. Ostatně její stálý stav byl podstatně vyšší než v případě americkém. Tam byla demobilizace rychlejší pod heslem „Bring The Boys back Home“, kdy se americká administrativa snažila stáhnout z Evropy co nejvíce vojáků a ponechat tam pouze okupační síly v Německu a na několika dalších místech. I proto americké administrativě velmi záleželo na tom, aby byli američtí vojáci staženi z osvobozeného Československa.
Bylo to vlastně velké štěstí, ale možná štěstí s otazníkem. Díky tomu, že si Edvard Beneš přál, aby stažení vojsk proběhlo dohromady se sovětskou armádou, podařilo se stáhnout z Československa i Rudou armádu.
Jakl: Sice skončila válka v Evropě, ale obnovená československá armáda naopak vyhlásila mobilizaci a začíná obnovování předválečných struktur. Branná pohotovost státu tak skončila až poslední den roku 1945. Teprve pak nastává demobilizace a návrat k mírovému životu.
Kokoška: Pokud jde o povstalecké jednotky, první vlna demobilizace byla 10. a 11. května. Pouze část mužstva (mladí muži) vytvářela oddíly, které jely obsazovat odstoupené pohraničí. Jejich éra končí někdy v červnu, kdy se transformují do regulérních jednotek v rámci Sboru národní bezpečnosti nebo vznikající armády.
Kdy se vraceli domů naši vojáci ze západní a východní fronty?
Kokoška: Pokud jde o československé vojáky, víceméně to souviselo s demarkační linií. Vojáci ze Západu proto přijeli mnohem později než vojáci z Východu. A protože jednotky z obou front představovaly jedinou pevně organizovanou brannou součást státu, kontinuálně přecházely do pohraničí, kde dál plnily bojové úkoly a současně se z nich formovala regulérní armáda.
Takže pánové, kdy byl ten konec války?
Kokoška: Válka na evropském válčišti oficiálně skončila o půlnoci z 8. na 9. května 1945.
Jakl: Druhá světová válka jako celek 2. září 1945.
Smetana: A 12. května 1945 Winston Churchill posílá dopis Harry Trumanovi, ve kterém upozorňuje, že v pásu od Lübecku po Terst se nad evropským kontinentem spustila železná opona. Poté to říká veřejně v srpnu v House of Commons, kdy následuje naprosté neporozumění a negativní reakce. A nakonec to opakuje v březnu 1946 ve slavném projevu ve Fultonu, kdy už je přece jenom více posluchačů, kteří mu dávají zapravdu, přestože proces rozdělování Evropy a světa ještě nějakou dobu trval.
Čili vlastně jedna válka skončila a začala ta politická.
(redakčně kráceno)