Svou firmu zakládal ještě coby student vysoké školy. Základní investice byla pět tisíc korun na nájem a fax, který si přivezl z Velké Británie. Dnes má jeho firma šestimiliardový obrat a patří k absolutní podnikatelské špičce. S ředitelem Student Agency Radimem Jančurou hovořil v pořadu Před půlnocí 13. listopadu Igor Dostálek.
„Trvám na tom, že si Kalousek nakradl miliardy,“ říká Radim Jančura
Vaše cesta je lemována samými úspěchy, je to tak?
Vypadá to tak. Díky tomu, že jsem opatrný, jsem se zatím nedopustil velkých chyb. Respektive ty chyby byly tak bezvýznamné, že si je ani nepamatuji.
Úspěch v podnikání souvisí s opatrností?
Nemůžete být střelec. Ve chvíli, kdy chcete stále růst, a nikoliv létat v sinusovce, musíte přemýšlet, jak to dělat, aby to vyšlo.
Je po senátních a krajských volbách, uvažoval jste někdy o vstupu do politiky?
Neuvažoval. Moje firma mi dává možnost mluvit do médií, takže mohu naši zemi pozitivně ovlivňovat i z pozice podnikatele. Do politiky se hodí lidé daleko sečtělejší, kteří umí dobře komunikovat, dobře mluvit. Dokážu pojmenovat věci pravými jmény, ale určitě bych nebyl dobrý politik. Každý má dělat to, co umí.
To, že umíte a nebojíte se pojmenovat věci pravými jmény – nebyla to příležitost pro mimopodnikatelské chyby?
Nikdy jsem nelitoval toho, co jsem řekl. Vím, co říkám, a vždy si za tím stojím.
Toho se týká i váš spor s panem Kalouskem, který je již na úrovni trestního oznámení. Jak daleko je tato věc?
O panu Kalouskovi jsem řekl, že je nejbohatší politik. Bylo to přepsáno jako nejbohatší Čech. Za to se omlouvám – je pouze nejbohatší politik. A trvám na tom, že si nakradl miliardy.
Pan Kalousek na mne podal trestní oznámení. To podezřele rychle vyšumělo. Novináři a já jsme ho vyzvali, aby v trestním oznámení pokračoval. A on slíbil, že na mne podá občanskoprávní žalobu, která by už nemohla skončit v koši.
Pane Kalousku, já Vás vyzývám, splňte svůj slib a podejte na mne žalobu, že jsem lhář, abych mohl shrnout „Dílo a život pana Kalouska“ a dát do kupy informace, které potvrdí, že jste si za svůj politický život musel nakrást minimálně miliardu korun.
Pojďme si chvíli odpočinout od soudních síní a politických kampaní. Nedočetl jsem se, zda jste dostudoval elektrotechniku na Vysokém učení technickém? Nepohltilo vás to podnikání?
Studoval jsem dvě vysoké školy: podnikatelskou a elektrofakultu. V té době jsem si založil firmu, kam jsem každý den odpoledne chodil. Neměl jsem ani jediného zaměstnance. Po první neudělané zkoušce na podnikatelce jsem z ní odešel. Setrvačností jsem ale dojel elektrotechniku, silnoproud, abych aspoň získal vysokoškolský titul. Takže vám mohu spravit nějaký motor.
Využil jste tyto znalosti coby šéf firmy?
Pro toho, kdo má logické myšlení, je jakákoli forma technické univerzity výborná věc, protože logické myšlení rozvíjí. Také elektrofakulta v Brně mi pomohla k rozvoji logického myšlení, i když jsem se celých pět let děsil, že budu muset jednou navrhovat nějaké motory. Proto jsem přemýšlel, jak z toho ven. Jsem ale vděčný za vysokou školu, kterou jsem dostudoval. Dala mi hodně. Přesto ten obor nebyl natolik sexy, abych u něj zůstal.
Velmi rychle jste zatoužil po zkušenosti ve Velké Británii. To jste si chtěl jenom vydělat na jahodách? Co to bylo za puzení?
Chtěl jsem se osamostatnit od rodičů. Rok jsem makal na angličtině. Pak jsem jel na prázdniny, bez jediného kontaktu. Tehdy neexistoval internet. Začal jsem v Londýně hledat práci a nakonec jsem našel dvě. Chodil jsem na dvě směny, makal osmnáct hodin denně. Domů jsem si pak přivezl 50 tisíc korun, většinu jsem vrátil rodičům a zůstalo mi asi pět tisíc. Za ně jsem si otevřel firmu – můj vklad do Student Agency byl pět tisíc korun na první měsíc nájmu a fax, který jsem si přivezl z Velké Británie. Dlouhé roky jsem pak nepotřeboval žádný úvěr.
Takže žádný tajemný zahraniční kapitál za vámi nestojí?
Dlouhé roky se povídalo, že za mnou stojí albánská mafie. Pak tu bylo story, že mám strýčka šejka. Pak se říkalo, že mě financuje Václav Fischer. Nyní jsou fámy, že nás financují Rusové. Jsou to pěkné povídačky, které nás víceméně posilují. Ti zlí si myslí, že za sebou mám někoho ještě zlejšího, který mě musí chránit.
Říká se, že politika Margaret Thatcherové, politika dcerky hokynáře, postavila Británii svého času na nohy. Jsou za tím skutečně jen příjmy a výdaje, sečteno, podtrženo. Je tohle také vaše metoda? Po jednom faxu, jednom autobusu, jedné sekretářce?
První půlrok jsem neměl žádnou sekretářku. Pak jsem přijal studentku. Firma rostla meziročně závratně. Před měsícem jsem měl 1.500 zaměstnanců. Teď jich bude 1.600.
Filozofie mého podnikání vycházela z mých studií. Od rodičů jsem dostával tisícovku. Ta byla potřebná na koleje, na skripta, někdy zůstalo i na pivo. Nepotřeboval jsem žádné peníze, takže peníze, které firma vydělala, jsem mohl dát zpět. A tak to funguje dodnes. Jsem pouhý zaměstnanec ve svých vlastních firmách. Všechny peníze, co firmy vydělají, jdou zpátky. Díky tomu se rychle rozrůstají. Navíc naše filozofie je taková, že se snažíme mít co nejmenší zisky, co nejmenší marže. A část potenciálních marží vracíme klientům tím, že přihodíme nějakou službu zdarma. Snažíme se, aby produkt byl nejlepší, ale zároveň nejlevnější na trhu. Jedeme sice na malých ziscích, ale s obratem přes šest miliard ročně jsme absolutně největší v republice.
To byla krásně připravená prezentace. To říkáte takhle z voleje? Nebo to máte připravené, kdykoliv přijde řeč na firmu, řeknu filozofii, výsledek a my jsme zkrátka nejlepší?
To je filozofie, která zde funguje devatenáct let. Jako kdybych tady řekl své jméno. To si pamatuji také od dětství.
Říkáte slovo – filozofie firmy. Souvisí to nějak i s vaší návštěvou v Británii na začátku devadesátých let? S nahlédnutím do jiného prostředí?
Byl jsem tam ve dvaceti letech. Následně jsem založil firmu. Viděl jsem ten jiný svět. Svět po komunismu byl jiný. Auta, která jezdila zde v 1993, byla výrazně jiná, než jaká jezdila v Británii. Trošku jsem záviděl. A to mě možná nakoplo k tomu, abych na sobě začal pracovat a něco dokázal. Celá společnost se od té doby pohnula, za těch dvacet let se tady žije výrazně lépe. Trošku jsme se přiblížili kultuře západního světa.
Umíte se smysluplně pochválit, to v našich končinách nebývá zvykem?
Pochválit? Obecně jsem strašně skromný. To, co mé firmy dělají, je ale obvykle „chváleníhodné“. A na určitou formu chvály a poděkování ze strany občanů jsem si zvykl a těší mě to. Je to obrovský motor, když mě zastaví na ulici babička, podá mi ruku a poděkuje mi. A to, že mě někdo zastaví na ulici, je v podstatě skoro každý den. Emaily a SMS mi přicházejí mnohokrát denně.
Vás těší přirovnání s baťovským kapitalismem. Baťa říkal: „Dobrý dělník, spokojený dělník.“ To bylo proto, že měl rád lidi a zároveň chtěl mít firmu v pořádku. Kam až sahá vaše sociální cítění k vašim zaměstnancům?
Spoustu mých blízkých, včetně mé manželky, mi tvrdí, že jsem komunista. Jsem velký demokrat. Nechci mít lepší výhody, než mají moji zaměstnanci. Mám stejný nábytek, chodím do stejných hospod na oběd jako oni. Mám pocit, že nemám právo využívat větších výhod. Jako manažer mám firemní auto, které tedy u nás každý nemá, ale to souvisí s mojí pozicí. Jinak se snažím být rovnostářský, což je určitá forma komunismu.
Jste v pozici šéfa firmy, vrcholného manažera. Sbližuje vás tento typ podnikání s lidmi nebo odcizuje? Necítíte se někdy sám?
Jsem trošku samotář. Nejsem týmový hráč. Jsem slušný podnikatel, ale nejsem dobrý manažer. Své firmy vlastně neřídím. Řídí je moji manažeři, což byli lidé, kteří pracovali pod námi. Třeba šéfka autobusů je bývalá stevardka. Dala se jí šance, postupně rostla. Moji zaměstnanci dokonale zkopírovali moji představu o klientském servise. Naši manažeři jsou mojí kopií. Umí firmu řídit a umí chválit. Já chválit neumím. Ale protože moje nejbližší okolí mě zná a ví, že jenom sekýruju, tak mi to odpouští.
Někdy se říká, aby byl u nás podnikatel úspěšný, musí být na hraně zákona. Je možné se tomu vyhnout? Pamatujete si v historii své firmy okamžik, kdy jste byl na hraně zákona, abyste zachoval firemní rozvoj?
Samozřejmě neznám všechny naše zákony, nezají je ani právníci, i ti si někdy musí otevřít zákon. Takže nevím, kdy jsem mohl porušit zákon. Zákony vymysleli lidé, takže zvažuji, zda ta věc je protizákonná, nebo není. A to by měl z logiky věci vycítit každý člověk. Nikdy jsem na hraně být nemusel. Nikdy jsem nešel do veřejných zakázek, kde bych měl přijít s obálečkou. Zákony se snažíme dodržovat.
Z hlediska přiznávání zisku jsme se snažili spíše přiznávat více než méně. Přiznat větší zisky znamená dát firmě rozvoj. Ve chvíli, kdy rostete a platíte daně, banky vám rádi půjčí na další projekty. Kdybych chtěl okrádat tento stát tím, že nebudu platit daně a peníze transferovat na Panenské ostrovy, tak mi žádná banka nepůjčí. Nevykazoval bych totiž zisk.
Samozřejmě jako každý jiný člověk třeba mimo obec jezdím rychleji, než bych měl. To jsou malé hříchy, které k životu patří. Nemohu říci, že jsem megačestný. Jsem průměrně čestný kluk.
Kdy jste s tím chtěl praštit a kolikrát to bylo?
Párkrát za těch devatenáct let to bylo. Přišla malinká deprese. V tu chvíli vím, že musím jít na pivo. Dám si čtyři pět piv, jsem vysmátý, ráno se probudím a nevím, že jsem nějakou malou depresi měl.
To jsou přirozené lidské psychické pochody. Každý člověk řeší nějaké negativní emoce a musí se s nimi vyrovnat. Já pracuji hodně s emocemi. Když jsem smutný, zjistím proč a chci danou věc vyřešit. Emoce v dopravě jsou strašně důležité. Ve chvíli, když dáte cestujícím špetku emocí, třeba dobré kafe, získá pozitivní emoci a bezprostředně vám ji vrátí úsměvem. To je v Česku nebývalá věc. Malá pozitivní emoce zůstane navždy v jeho srdci, třeba do doby, než ho příští jízdou naštveme.
Kdy jste naposled jel „žlutým“?
Naposledy jsem jel „žlutým“ před třemi týdny, ale vlakem. Autobusem je to tak půl roku.
Nemáte cvičné jízdy, abyste pozoroval lidi kolem vás nebo své zaměstnance?
Často chodívám na nádraží. Tam poznám nejvíce, zda moji řidiči a stewardi dělají to, co mají. Zaměstnanců je ale strašně moc, to není v síle jednoho člověka zkontrolovat. Máme proto hromadu „mystery shopperů “– „tajemných cestujících“, většinou jsou to studenti psychologie. Při jízdě si dělají poznámky o tom, co dělá posádka dobře a co ne.
Já v tom autobuse nemusím být. A stejně, kdybych tam byl, bude vše fungovat. Já si pročítám stížnosti, které přichází. Sice je nevyřizuji, ale jsem v kopii každé stížnosti, která od nás odchází. Díky tomu vidím, co klient napsal a jaká byla naše odpověď. Chyby se mohou stávat vždy, máme šest milionů klientů, ale 98 procent z nich musí být spokojených. Důležité totiž je, že vždy, když uděláme nějakou chybu, poučíme se z ní, respektive se z ní poučí daný zaměstnanec.
Máte tedy buď strašně málo stížností, nebo vůbec nespíte, jestli je opravdu počítáte všechny?
Opravdu jich není mnoho. Mám jediný mobil, a ten je k dispozici i na internetu. Každý mi může zavolat. Funguje to náramně preventivně. Naši zaměstnanci totiž ví, že když něco provedou, je pravděpodobné, že to vyplave na povrch a bude z toho malér. Je proto pro něj lepší věc na místě vyžehlit, aby byl klient spokojen a stížnost nenapsal.
Aupair, autobus, letenky, železnice – co bude příště?
Vlaky, vlaky, vlaky a pak umřít.
Radim Jančura (*1972, Ostrava)
Vystudoval na Vysokém učení technickém (Elektrotechnická fakulta) v Brně. Založil, vlastní a řídí společnost Student Agency, která prodává letenky, pobytové a vzdělávací zájezdy, provozuje autobusovou a železniční dopravu. Je vlastníkem společnosti DPL Real, které patří brněnský Dům pánů z Lipé. Je nositelem řady ocenění, mimo jiné Podnikatel roku 2005.
(redakčně kráceno)