Žižkov je nejosobitější pražská čtvrť. Nejen díky netypické topografii, tradičním pavlačovým domům či neuvěřitelným počtem nejrůznějších hospod, ale především díky svým obyvatelům, Žižkovákům. Právě proletářská, jakoby chudinská povaha Žižkova a jeho zvláštní hrdost přitahuje specifické typy lidí, z kterých se často stávají skuteční patrioti Svobodné republiky Žižkov.
Republika Žižkov
O Žižkově hovořili v Historii.cs z 10. listopadu historik Tomáš Dvořák z Muzea hlavního města Prahy, badatel Pavel Trojan a historik Jan Vlk. Ptal se publicista Vladimír Kučera.
Sedíme na vrchu, kterému se říká Parukářka, ovšem říkalo se tomu kdysi Křížek, Šibeničák, protože tady bylo údajně popraviště – v Císařově pekaři tady Jan Werich hledal Golema. Bylo tady to popraviště, nebo nebylo?
Vlk: Každopádně od nejstarších dob ustupovalo popraviště od hradeb Starého Města, až nakonec skončilo na Židovských pecích. Byl zde popraven například Jan Roháč z Dubé.
Proč Žižkov získal takové specifikum? Takovou zvláštní tvář?
Trojan: Důvod osobně vidím v samotném vzniku a rozvoji Žižkova. Jako periferie se z jedné strany dotýkal samotného města a z druhé strany širokých polí a nakumulovalo se v něm různé obyvatelstvo, které začalo vytvářet kolorit té čtvrti. Navíc rozvoj Žižkova byl raketový - za několik málo let tam přibylo 70.000 lidí.
Kdy vlastně začal vznikat Žižkov jako takový?
Dvořák: Uvádí se obvykle rok 1865, kdy Karel Hartig, lokální politik a první žižkovský starosta, rozparceloval pole, které patřilo do té doby k usedlosti Pražačka. Měl k tomu dobrý důvod, protože si potom vzal dceru majitelky Pražačky Amálii (nabídla mu to však už její matka Marie).
Tehdy doba přála rychlému podnikání a tento plán se označuje jako jakýsi vrchol toho, jak laici špatně stavěli města. Karel Hartig byl jedním z prvních stavitelů. Už o deset let předtím tady byl jakýsi zahradník Václav Laxa, který zde měl postavit vůbec první domek na nároží Jeronýmovy a dnešní Koněvovy nebo Husitské ulice. Další byl František Horn nebo stavitel Hodan.
V 50. letech 19. století se Praha rozvíjela zejména ekonomicky a na předměstí, jako byl Karlín, Libeň, přicházeli noví dělníci. Nadto po roce 1866, kdy Praha přestala být pevností a přestala platit vojenská omezení, zde mohlo velice rychle vyrůst velké množství domů.
Úryvek z dokumentu Přestavba Žižkova (režie Antonín Vomáčka, 1978):
Hovoří spisovatel Vladimír Neff: Byl svár dvou koncepcí, jak má Žižkov vypadat. Stavitel Hartig prosazoval koncepci, že Žižkov musí nutně být město chudinské, protože leží na východním kraji města a divoká kopčitost terénu neumožňuje pravidelnou a pěknou architektonickou koncepci. Opačný názor měl můj dědeček (Jan Neff - pozn. red.), který vystupuje v mých románech pod jménem Nedobyl. Ten chtěl mít navzdory všemu, ať si Hartig říká, co chce, z Žižkova krásné město - město svých snů.
Dvořák: Obecně se stavělo levně, rychle a asi ne vždy kvalitně. Často to probíhalo tak, že se na cihly použila hlína z výkopů a zároveň se použil písek i kámen. Občas to způsobilo zřícení domů a mělo to i tragické důsledky. Dodnes můžeme diskutovat, jestli ty domy odpovídají standardu bydlení. Tenkrát šlo ale o byty pro lidi, kteří neměli a ani nemohli mít vysoký nárok na bydlení; byli rádi, že bydlí.
Kdy si Žižkov začal brát vážně husitské tradice? Na Vítkově proběhla slavná bitva, to k tomu se Žižkováci obraceli?
Vlk: K tomu se určitě obraceli. Tento kopec byl pojmenován podle Vítka z Hory, což byl staroměstský měšťan, který tam měl původně vinici.
První starosta Žižkova Hartig byl původně spíše stavitelem, podnikatelem a navrhovatelem tváře Žižkova. Na Vítkově začal připomínat husitskou tradici, respektive konkrétní vítězství Jana Žižky, a společně s tím začalo vznikat i žižkovské názvosloví. Zastupitelstvo to kupodivu bez problémů schválilo, takže zhruba od roku 1875 nesou, až na výjimky, žižkovské ulice stále stejná jména. Názvosloví vydrželo za německé okupace a minimálně se měnilo i po roce 1948.
Jak se vytvářela proslulá pýcha Žižkovských na to, že jsou Žižkovští?
Trojan: Od prvopočátku to způsobuje několik faktorů. Jedním z nich je přelidněnost čtvrti, kde se museli setkat lidé, kteří se třeba setkat nechtěli. Další je to, že šlo o jakési nárazníkové pásmo Prahy - ne každý, kdo sem přijížděl z celého kraje nebo i ze zahraničí, si mohl dovolit bydlet v Praze, a tím vznikal určitý multikulturalismus (ačkoli Žižkov byl jednou z několika čtvrtí v Praze, která byla z 96 procent česká). A nakonec ten žižkovský nacionalismus trochu spojuji i s určitou znouzectností, protože to bylo přece jenom město relativně bídné, boháčů tu bylo skutečně minimum.
Kdy se Žižkov připojil k Praze?
Dvořák: Až se vznikem Velké Prahy v roce 1922. Jakési námluvy probíhaly už od 80. let 19. století. Smíchov, Karlín, Královské Vinohrady byla tehdy samostatná města, a i když to souměstí fungovalo, byla tu snaha Prahy být jedním velkým městem, protože například ze Žižkova chodily děti do školy do Prahy, Žižkov využíval pražskou vodu, protože se zdrojem vody měl problémy, nebo napojení na plyn. To všechno vytvářelo podmínky, aby se souměstí nějak integrovalo.
Lokální autority ale nechtěly přijít o svou autoritu, samozřejmě šlo v první řadě o peníze. Na Žižkově například činžovní domy vydělávaly devadesát zlatých ze sta, kdežto v Praze to bylo přes sedmdesát zlatých. A obava, že už pak nebudou pány ve své malé, zanedbané, ale pořád jejich čtvrti, byla velká. To všechno torpédovalo ta jednání a odkládalo až na poválečné roky.
Kdy vzniklo přízvisko Republika Žižkov? Ví se to?
Trojan: Aspoň podle toho, co jsem se dočetl u Franty Sauera, u Jaroslava Haška, byl Žižkov už před první světovou válkou v Praze proslulý pořádáním nejrůznějších stranických schůzí, které většinou končily rvačkou nebo nožem…
Ale proč Svobodná republika Žižkov?
Trojan: Žižkov měl svoje pravidla, která nebyla podřízena ani policejnímu velitelství. Nakonec i rada Vacátko když si měl dojet na Žižkov pro nějakého loupežníka, jel okamžitě na Židovské pece – automaticky věděl, kam má jet, nemusel hledat. A z tohoto vlastního pořádku postupně vznikla Svobodná republika Žižkov.
Lidé si tady zkrátka vytvořili vnitřní zákonitosti a samosprávu, která byla nezávislá na oficiálních zákonech?
Dvořák: Víceméně. Možná to mělo už starší kořeny. Například Jaroslav Hašek znal to prostředí, protože už před první válkou tady působil jako redaktor anarchistických časopisů. Takže ta anarchie byla v opozici k císařství a republikánství bylo takové rozvratné. Takže tenkrát se to možná mohlo brát, my jsme republikáni, my jsme trochu něco jiného.
Historie.cs - Republika Žižkov (zdroj: ČT24)
Jak se stavěli Pražáci a nežižkovští obyvatelé k Žižkovu?
Trojan: Vidím malinký rozdíl v topografii Prahy, protože Žižkov byl a dodnes je velmi těžko přístupný pěšky. Neznám lidi, kteří půjdou pěšky do hospody na Žižkově z Florence, ale znám lidi, kteří z Florence půjdou do Karlína, protože tam prostě není topografická překážka.
Dvořák: A možná lidé z ostatních čtvrtí na to koukali trochu obezřetně, protože se obávali, že se dostanou někam, kde to neznají, a přijdou k nějakému úrazu. Ostatně na to se také ve vzpomínkách poukazuje: když takoví ti dobří měšťané chtěli něco zažít, vydali se na Žižkov do hospody a čekali, až se strhne ta krvavá rvačka. A protože se většinou žádná nestrhla, byli zklamaní, že to až tak dokonalé není.
Vlk: Žižkov byl samostatný a žil si svými pravidly. A přesně, Pěnička a Paraplíčko, žižkovský Pepík, to všechno jsou žižkovské figurky. Ti lidé se tady zřejmě cítili svobodněji. Třeba Vlasta Burian si zamiloval Žižkov, protože tady bylo strašně moc kin a hospůdek, které si oblíbil, a dokonce zde našel spoustu laických herců, s kterými spolupracoval. A nakonec se tady i oženil. Nebyl to přitom žádný proletář. A takových lidí bylo víc, ať to byl Nezval, Seifert, Toyen, nedaleko je vila S. K. Neumanna. Ti lidé se tady prostě cítili jakoby svobodněji.
Trojan: Byla tady určitá naivita toho lidu, který byl upřímnější než měšťanstvo v Praze, které si mohlo na něco hrát, ale tady ta hra neprobíhala.
Jak vzniklo přízvisko žižkovský Pepík, které je známo všude? Ví se to? Nebo to vzniklo náhodou nějak?
Trojan: To jsem se nedopátral. Možná je to svým způsobem postavička, která nemusí být úplně žižkovská. Může se objevovat v různých městech, v různých čtvrtích. Frajer, který nemá moc co na práci, prochází si svou čtvrtí a trošku si ji hlídá, a když může, tak se třeba i porve. Na Žižkově nepracují ani ručičky na hodinách, se říkávalo.
Vlk: Pojmenování je to nejen žižkovské. Pepíci byli i jinde a souvisí to právě s poflakováním. Často si třeba počkali, když šli vojáci v sevřeném útvaru, a zesměšňovali je tím, že pochodovali za nimi. Přesně to ukazuje, že tady bylo velké procento lidí, kteří pracovali jako nádeníci „od kšeftu ke kšeftu“, takže měli čas na to posedávat po „pajzlících“.
Říkal jste, že to byli bědní lidé?
Trojan: To je jeden z velkých stereotypů. Tady opravdu žilo mnoho dělnictva, které vlastně chodilo denně do práce do Karlína a do Vysočan a na Kapslovnu, kde pracovalo velké procento žižkovského obyvatelstva. Na Žižkově byla skutečně relativní bída.
Jak se Žižkov měnil?
Dvořák: Čtvrť se pozvolna zlepšovala, vybudovala se kanalizace a Žižkov byl také vlastně jednou z prvních obcí, kde byla jedna z prvních veřejných elektráren. Sice byla pražská plynárna v dohledu, ale plyn, který se měl používat na osvětlení ulic, byl drahý, tak si hrdý Žižkov zřídil svoji elektrárnu jako jedna z prvních obcí vůbec.
Vlk: Žižkov má řadu prvenství. Měl první elektrárnu, první samoobsluhu v České republice. Měl první mrakodrap (původně Penzijní ústav, pak bývalé ROH, dnes Dům odborových svazů). Ve 30. letech tam vznikla poměrně moderní tržnice.
Dvořák: Na svou dobu byla pojata poměrně moderně a na základě hygienických pravidel, aspekt na hygienu byl na Žižkově zvlášť vytýkaný jev. (Ostatně původní tržnice na Prokopově náměstí hygienické podmínky nesplňovala.) Také nákladové nádraží na Žižkově byl velice moderní počin díky jedinečnému stavebnímu řešení, kdy vagony mohou přijíždět dovnitř, do těch dvou nádražních křídel, kde se může jejich náklad skladovat či rovnou překládat na vnější části křídel na nákladní auta. To bylo na svou dobu velice dobře vymyšlené. Za svobodného Československa to dva roky velice dobře fungovalo a bylo to velmi vytížené až do okupace, kdy hospodářský život fungoval poněkud jinak.
Asanace za minulého režimu, co to bylo a proč to bylo?
Trojan: Plošná demolice jakoby nevyhovující zástavby, o čemž se dodnes vedou spory, jak moc byla vyhovující nebo nevyhovující, a její nahrazení panelem. Možná bychom to mohli nazvat i určitým komunistickým experimentem, jestli to vyjde, nebo nevyjde. Myslím si, že ačkoli velká část Žižkova zůstala tak, jak byla, asanace bohužel zasáhla strašně do podoby Žižkova.
Vlk: Je pravda, že tam byla ohrožena škola na Komenského náměstí, což je vlastně první škola na Žižkově a jedna z nejkrásnějších žižkovských budov. Tehdy ale vznikla občanská iniciativa, zejména tedy architekti, říkali si Zlatí orli, a v podstatě tito občané zachránili Komenského školu.
Hovoří architekt Ivan Vavřík:
Ta škola byla poslední kostkou obklopenou panelovou výstavbou. A boj o mediální boj o školu v novinách byl o tom, zda školu zbourat či nezbourat.
Odborná diskuse ohledně asanace a bourání Žižkova začala naším článkem v roce 1988, který jsme napsali do Tvorby, kolega Hůrka, Janů, Krajčí a já. Článek se jmenoval Žižkov před zbouráním. Položili jsme v něm zásadní argumenty, které podporovaly náš názor, že Žižkov nelze bourat a nelze do něj vkliňovat panelovou výstavbu.
Celá asanace Žižkova začala již v 70. letech podle usnesení rady Národního výboru Prahy, které říká, že bude potřeba Žižkov zbourat a zároveň jaká panelová výstavba tam bude, kolik počet obyvatel a podobně. V té době také v rámci toho usnesení z roku 1973 byla na Žižkov vyhlášena stavební uzávěra, takže se nesmělo prakticky nic opravovat, ani střecha, de facto lidé ani nemohli vymalovat, opravit okna, nic. Žižkov se stal neperspektivní čtvrtí, takže tam dožívali staří lidé, kteří se nechtěli přestěhovat do panelových sídlišť na předměstí. A mladí lidé si v bytě nemohli udělat v podstatě třeba kuchyň. Všechno bylo zastaralé a i sociální struktura se v té době propadala. Na Žižkov se bohužel přistěhovaly sociálně slabé skupiny, rizikové skupiny, které výstavbu devastovaly, dehonestovaly a byly argumentem pro to, aby se to zbouralo a celá komunita se vymístila.
Soudruzi nám říkali, vždyť panelová výstavba je levná, to se přijede rychle, to postavíme. Protože jsme věděli, že politicky a citově na ně působit nemůžeme, vzali jsme kamaráda rozpočtáře a spočítali, kolik stojí demolice starého domu, odvoz suti, výroba cementu, oceli, nového panelu, přivezení panelu na staveniště. A zjistili jsme, že celý proces je třikrát dražší, než když se rekonstruuje starý dům – vybourají se stoupačky, udělá elektřina, případně se spojí byty a podobně. Ovšem tenkrát nebylo takzvané malé stavebnictví, všechno bylo šito na panelovou výstavbu, na jeřábové dráhy, takže nám říkali, kde seženete ty řemeslníky? Na to jsme říkali, řemeslníci jsou, ale je potřeba založit malé firmy, které to budou dělat jako v Západním Berlíně, v Maďarsku.
Potom na nás poštvali dokonce Miroslava Štěpána, který navštívil Žižkov, prohlédl si ho a ve Večerní Praze řekl, že za plánem stojíme. Cituji Miroslava Štěpána, který kdy na základě naší diskuse uvedl: „Určitá individua nyní zpochybňují velkorysý program přestavby Žižkova a dalších starých částí Prahy. Tyto snahy je třeba odmítnout. Pozůstatky špatného bydlení z buržoazní republiky musí být urychleně zlikvidovány, což poctiví lidé chápou a těší se z nových bytů. Proto stojíme za přijatými programy a budeme prosazovat jejich uskutečňování v co nejkratší době.“
My jsme přitom tvrdili, že se zničí nejen urbanistická struktura, ale i množství zajímavých technických detailů – litiny, leptaného skla, dřevěných detailů. To všechno pro nás mělo tenkrát hodnotu, protože jsme rostli jenom v komunismu, stavěly se jenom paneláky, takže jsme se intuitivně vraceli k řemeslu a říkali jsme, podívejte, tohle dovedli naši dědové, a vy to chcete zbourat.
Škola na Komenského náměstí je dnes hudebním gymnáziem, zachránila se přes všechno úsilí zbourat ji. V podstatě to, co jsme definovali v roce 1988, 1989, že je potřeba domy postupně opravovat, vyměňovat infrastrukturu za pomoci malé modernizace a podobně, tak to se stalo. Dnes je to čtvrť živá, veselá, je tam fůra úžasných hospod, chodí tam študáci.
Hovoří filozof Václav Bělohradský:
Já jsem se na Žižkov přestěhoval z Vinohrad, když mi byly asi čtyři roky. Žižkov byl tehdy skutečně proletářská čtvrť, ve třídě jsem poprvé viděl ty proletáře, co se doma koupali v neckách, protože neměli koupelnu (to byly byty v Ježkově ulici, pod Kubelíkovou, Bořivojova), a chodili v teplácích a byli z pěti dětí.
Na Vinohradech vládla domovní znamení, taková ta středostavovská Praha, kde seděly dámy na lavičkách na náměstí Jiřího z Poděbrad a povídaly si a jejich děti jezdily na koloběžkách. Bylo to takové středostavovské, ale dole na Žižkově byl proletářský duch, který byl ovšem komunismem také hodně narušen.
Z některých lidí už byl strach, byli tam milicionáři, komunisti, už ve škole jsme věděli: před tímhle klukem nesmíš nic říct, jeho táta je milicionář. Takže jsem se tam setkal i s autentickými kořeny českého komunismu, ale také českého antikomunismu, dělnického antikomunismu, který pohrdal komunismem těch úředníků. Pro mě to byla čtvrť, kde jsem pochopil, co je to třídní společnost, a sledoval jsem tam její zánik.
Po roce 1990 se přišlo s teorií, že tu bude free street novinářský. Vždycky někdo přišel, že Žižkov změní, ale Žižkov svým geniem zatím všechny tyhle pokusy sežral.
Trojan: Sežral, ale bolí to. Spousta projektů, které vznikly třeba v posledních deseti letech, ať už je to uzavřené ghetto pod Parukářkou nebo jiné projekty, vůbec nezapadají do konceptu moderního města, ale spíše do konceptu, nevím jestli moderní, nebo nemoderní, periferie města, kde se podobné budovy většinou staví. A trošičku se začínám bát.
Bojíte se také o Žižkov, pánové?
Dvořák: Částečně ano. Na druhou stranu zde skutečně stále je potenciál a tradice těch zvláštních lidí, kteří tady rádi bydlí. Ostatně žižkovské byty se tak podivně proměňují. Zase vznikají určité malé byty, protože je opět oblíbené zde bydlet mezi určitou vrstvou lidí, většinou těch nezávislých, co třeba nemají rodinu.
Ostatně když se říká, že to byla čtvrť lidí, kteří sem přišli, tak když jedete dnešní Husitskou a Koněvovou ulicí, vidíte spoustu nápisů v azbuce.
Aby to nakonec nebyla ruská čtvrť? Myslíte, že by se Rusové se přizpůsobili žižkovskému geniu loci?
Dvořák: Tam je to dvoupólové. Na jednu stranu to jsou lidé, kteří stejně jako před více než 100 lety neměli ani nemohli mít vysoké nároky na bydlení, a takoví tady opět bydlí.
Pánové, jak se na Žižkově uživí tolik hospod? To je přece zázrak. Když jde člověk ulicemi, to je pořád nějaká hospoda.
Vlk: To asi patří ke správnému Žižkovákovi, jít do hospody. Ono to zas tak úplně jednoduché není. Já jsem ta generace, která od počátku 80. let jezdila na Žižkov na Kozla. A právě proto, že tady bylo relativně hodně hospod, člověk našel místo, i když přišla parta sedmi lidí.
Je Žižkov specifický nějak svou vlastní kulturou? Nemyslím kulturou života, o tom jsme mluvili, ale kulturou jako takovou.
Dvořák: Za první republiky tady fungovaly všelijaké tančírny, dupárny, jak se tomu říkalo, To byl specifický rys. Nadto je tu ta rozlehlost. Třeba ve Starém Městě byl občas nějaký lokál, ale tady jich bylo víc, jeden za druhým a všechny plné. Pamatuju si, že když bylo pěkně, dávali si lidé židle na náměstí a před domy a povídali si.
Vlk: To byl vlastně celý systém žižkovských dvorků. Což zase známe kupodivu ani ne z politického seriálu Byl jednou jeden dům. A to zůstává dodnes, hlavně v té starší části Žižkova.
Trojan: To je možná právě jedna z těch charakteristik. Když bydlíte na Vinohradech nebo v Dejvicích, nemusíte znát toho, s kým bydlíte v domě. Na Žižkově se tomu prostě neubráníte. Prostě se musíte na té pavlači potkat. Myslím, že to je jeden z charakteristických rysů – anonymita jde stranou.
Myslíte si tedy, že Žižkov zůstane Žižkovem? Že to bude pořád „svobodná republika“? Že zde svobodomyslný duch, který jste všichni zmínili a který cítím i já na Žižkově, zůstane dál?
Vlk: Pravověrní Žižkováci se asi měnit nebudou bez ohledu na to, jestli se tady zástavba začne nebo nezačne rozšiřovat, to nikdo nevíme, co sem přijde za lidi. A co to udělá s těmi novými, kdo koho více ovlivní? To nevím.
Trojan: Protože na Žižkově žiju, je pro mě důležitá zeleň, které tady bylo vždycky hodně. Abych mohl se svými dětmi jít ne daleko od domu, a přece být v zeleni. Proto se třeba trošičku bojím o Parukářku. Přál bych si, aby se zastavil ten spekulativní vývoj – to znamená budování baráků, které nepotřebujeme, jsou nadbytečné, protože byty nejsou prodány, jsou jenom pro spekulace. Developerovi je asi jedno, jestli tam deset let nikdo nebude bydlet. Myslím, že by to chtělo větší racionalizaci myšlení, proč se buduje, co se buduje, jak se buduje.
(redakčně kráceno)