Sebranice - Do unikátního historického domu na nožičkách v Sebranicích na Blanensku se vrací život. Ve tři sta let starém domě si zřídil dílnu umělecký kovář Radomír Bárta, který v něm chce vybudovat i galerii a učňovské středisko. Památkově chráněný objekt se tak po letech chátrání dočká důstojného využití.
Žondr v Sebranicích ožívá. Přestěhoval se do něj umělecký kovář
Nezvyklé stavby na dřevěných trámech si všiml snad každý, kdo někdy projížděl Sebranicemi směrem na Kunštát. Žondr znal velmi dobře i Radomír Bárta, který když zjistil, že je na prodej, neváhal a koupil ho. „Já už jsem si dřív přál vlastnit takovou památku. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by tento dům mohl být můj, takže se mi splnilo letité přání,“ prozradil Bárta.
Umělecký kovář Radomír Bárta (zdroj: ČT24)
Místnost na nožičkách nechal v roce 1738 přistavět sebranický rychtář Ondřej Kanýz, který tam bydlel od roku 1718. Historie domu však sahá zřejmě až do středověku. Marek Fajman z Národního památkového ústavu popsal, k čemu v minulosti žondr sloužil: „Byla to vlastně sýpka. Z cesty přijel vůz, zastavil před domem a plodiny byly ručně naházeny nahoru, kde byly uskladněny v prostoru nad podsíní.“ Sebranický žondr je výjimečný svým dřevěným ochozem, po kterém se vchází do světnice. Budova tak kloubí stavební styl typický pro Českomoravskou vrchovinu a Malou Hanou.
Památkář Marek Fajman (zdroj: ČT24)
Interiér domu postrádá komfort moderní doby. Jediným zdrojem tepla na topení i vaření jsou kamna na dřevo, chybí tu koupelna nebo splachovací záchod. Radomíru Bártovi to nevadí, řídí se heslem: pokud to nepotřebovaly předchozí generace, nemůže to chybět ani mně. Umělecký kovář chce postupně celou budovu opravit. Počítá s tím, že zde vybuduje i ubytování pro studenty středních a vysokých škol, kteří by k němu jezdili na kovářskou praxi.
Žondr (též žundr nebo žudr)
je patrový stavební útvar předstupují před průčelí domů, nejčastěji budovaný v oblasti Hané. Rozlišují se žondry otevřené, dělené a uzavřené. Oproti kdysi početnému výskytu v období od 2. poloviny 18. století do 1. poloviny 19. století se dochovaly pouze sporadicky.