Ostrava - Tomáš Vzorek je asi nejčastěji živě vstupující redaktor ostravského zpravodajství České televize. Klidný, v bezvadném obleku, referuje přímo z terénu o haváriích, živelných pohromách, o politice, zajímavých akcích, lidech a jejich příbězích. Diváci České televize si ho mohou pamatovat také jako moderátora Dobrého rána nebo sportovního redaktora. Právě na této pozici v roce 2002 v České televizi začínal. Výjimečný je Tomáš Vzorek v tom, že kromě televizní práce umí spoustu věcí z různých oborů. Živil se jako profesionální houslista, zpívá a hraje v operetním souboru Národního divadla moravskoslezského, věnuje se taiboxu, ve kterém získal i bronzovou medaili na mistrovství světa, hlubinnému potápění, jezdí na motorce.
Snažím se najít něco pozitivního i ve smutných věcech
Jak jste se dostal k práci v televizi?
To byla úplná náhoda. Kromě toho, že jsem hrál v orchestru, jsem v té době pracoval ve fitness centru, kde jsem trénoval také tehdejšího moderátora Medúzy Aleše Juchelku. Ten mi řekl, že ve zpravodajství hledají nové lidi. Tak jsem šel na pohovor a uspěl jsem. A začal jsem pracovat jako sportovní redaktor.
Proč jste to vůbec zkoušel? Nebyl jste v orchestru spokojený? Málo vás platili?
O penězích to vůbec nebylo. Televize je atraktivní snad pro každého. I mne strašně lákala, chtěl jsem to zkusit.
Pamatujete si na první reportáž?
Pamatuji si, že jsem měl neuvěřitelně rychlý start. Hned první den v televizi jsem jel na plac. Společně s Danem Šumberou, který na mě dohlížel, jsem natáčel reportáž o americkém fotbale v Havířově. Udělal jsem svůj první rozhovor, postříhal reportáž, která se téhož dne vysílala.
- Tomáš Vzorek zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4640/463999.jpg
- Tomáš Vzorek zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4641/464005.jpg
- Tomáš Vzorek zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4641/464002.jpg
Tehdy jste si ji asi sám nepostříhal, ale vím o vás, že to umíte. Kdy jste se naučil pracovat ve střižně?
Souvisí to s tím, že jsem dělal sportovního redaktora. Sporťáci si stříhali reportáže docela často sami. Všichni jsme se to naučili a dodnes to nějakým způsobem ovládáme. Je to obrovská výhoda. Pomohlo mi to naučit se obrazovou skladbu, stavbu reportáže. Už na place vím, co bude potřeba ve střižně, na co si mám dát pozor.
Když vás vidím v televizi, působíte velmi suverénním dojmem. Máte to tak odjakživa, nebo jste se to musel naučit? Jak jste se cítil při prvním živém vysílání?
Od mého prvního Dobrého ráno už uplynulo osm let a za tu dobu se to změnilo naprosto neuvěřitelně. Na první Dobré ráno nikdy nezapomenu. Noc předtím jsem nespal ani jednu minutu, byl jsem strašně nervózní. A když mi potom zazvonil budík a já jsem si naplno uvědomil, že jsem vůbec neusnul, tak jsem si říkal, že to vůbec nemůžu zvládnout. Moderovali jsme tehdy sólo, neměl jsem se o koho opřít, měli jsme minimální zkušenosti. Vůbec nikdo tady neměl zkušenosti s tím, jak táhnout dvouapůlhodinový živý pořad. Takže jsem šel do televize a bylo mi špatně od žaludku. Potom se ale rozsvítila červená kontrolka na kameře a Dobré ráno odstartovalo. Nějak to tehdy dopadlo. Pak bylo další a další vysílání. Za ty roky se člověk obrní. Dneska už nervozitu jako takovou vůbec neznám. Je jedno, jestli jsem v terénu nebo ve studiu. Vím, že se vždycky může něco stát, už s tím i počítám. Dokonce si myslím, že i diváci mají docela rádi, když vysílání není vždy úplně dokonalé a musíme improvizovat.
Studoval jste také herectví. V tom jste měl oproti ostatním redaktorům, kteří se učí mluvit až v televizi, asi také výhodu. Pomohlo vám to ve vašem projevu?
Studoval jsem herectví soukromě a určitě mi to pomohlo, i když moderování není úplně jako herectví, byť někdy herci moderují a moderátoři hrají. Ale podobnosti tam jsou. Herecká průprava mi určitě pomohla v určité hrané suverenitě, protože na začátku jsem si vůbec nebyl jistý tím, jaký výkon předvedu. I když si člověk není jistý, je důležité, aby se usmíval a působil pozitivně. Uvědomuji si, že Dobré ráno, které jsem moderoval pět let, z toho tři roky sám, byla ta úplně nejlepší moderátorská škola. Jsou to dvě a půl hodiny živého vysílání. Myslím si, že žádný jiný takový pořad u nás ani není.
Zajímalo by mne, jak jste přišel k tak pestrým zájmům.
Vždy jsem měl v životě dvě cesty, které spolu tak úplně nekorespondují. Umělecké sklony ve mně probudila maminka, která je učitelkou hudby, učí hru na klarinet. Díky ní jsem hrál už od čtyř let na housle. Taťka je zase vášnivý sportovec. I ve svých šestasedmdesáti letech je dvakrát týdně na kurtech. I já miluji sport. Odmalička jsem se věnoval nějakým sportům. Jako úplně malý jsem dělal gymnastiku, potom tenis, zhruba od čtrnácti let mne to začalo táhnout k trochu tvrdším sportům – od karate po kikbox. Pak jsem začal chodit do posilovny, hrál jsem americký fotbal, a v posledních deseti letech se věnuji především thaiboxu.
Na jaké úrovni boxujete?
Dlouho jsem boxoval jen kondičně, pak jsem začal trénovat i s klubovými profesionály. Po několika letech mi trenér asi deset minut před jedním zápasem řekl, že bych měl nastoupit. Neměl jsem ani čas nad tím přemýšlet, ale řekl jsem jen, že to zkusím, že v nejhorším případě prohraji. Jenže jsem ten zápas vyhrál, pak další a další. Nakonec jsem dostal nabídku jet na mistrovství světa, tak jsem ji přijal. Byla z toho bronzová medaile. Byla to nečekaná a krásná zkušenost.
- Tomáš Vzorek zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4641/464003.jpg
- Tomáš Vzorek zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/47/4640/463998.jpg
Když jste se rozhodoval po základní škole, kam jít dál, byla pro vás konzervatoř jasná volba?
Ve škole jsem měl samé jedničky a maminka si pro mne plánovala něco jiného. Asi i proto, že se sama živila hudbou. Chtěla, abych šel na gymnázium a pak nejlépe na medicínu. Zvítězila však moje školní lenost. Věděl jsem, že pokud člověk zvládá hlavní obor, nejsou umělecké školy moc časově náročné. Protože housle mi šly vždycky tak nějak samy, tak jsem si říkal, že konzervatoř zvládnu s minimální námahou a zbude mi čas i na jiné věci. Na gymnázium bych se musel asi učit, o medicíně ani nemluvě. Takže jsem uvažoval takto, dnes jsem za to rád. Konzervatoří jsem proplul opravdu hladce, měl jsem čas na spoustu jiných zájmů, díky nimž jsem se dostal i do televize.
Kde všude jste pracoval před nástupem do televize?
Už ve čtvrtém ročníku konzervatoře jsem hrál v Janáčkově filharmonii, posléze jsem nastoupil do operního orchestru Národního divadla moravskoslezského, kde jsem strávil několik let. Potom jsem přešel do operetního orchestru. Tam jsem byl také několik let, ale během hraní jsem už studoval zpěv a herectví, takže jsem z orchestru plynule přešel na jeviště a začal jsem hrát divadlo.
Ještě tam máte nějaké operetní role?
Dohrávám dvě představení - Noc na Karlštejně a Divotvorný hrnec. Bohužel, v posledním roce mi moc času nezbývá. Na studium nových rolí ho nemám. Trochu mi to chybí, protože divadlo byl pro mne vždycky velký relax.
A na housle ještě hrajete?
To je jediné, co mi z kulturního světa ještě zbývá. Občas mívám s kolegyní z divadla Janou Kurečkovou koncerty, hudební a hlavně pěvecké. Do divadla chodívám aspoň jako divák. Sport si ale vzít nenechám. Každý den po práci si zajdu do fitness centra nebo na trénink thaiboxu. Pomáhá mi to duševně si odpočinout.
To asi redaktor zpravodajství hodně potřebuje, protože zažívá velký stres dost často. Vy máte navíc takřka denně živé vstupy z různých prostředí, často z míst tragédií. Jak to pořád snášíte?
Člověk se musí smířit s tím, že jako zpravodaj málokdy přináší dobré zprávy. Většinou natáčíme kauzy, které vůbec nejsou příjemné. Něco hezkého se v tom ale většinou najít dá. Například v metylalkoholové aféře mne potěšilo, když za mnou přišel jeden lékař a řekl, že je hrozně rád, že jsme to pojali tak monstrózně, protože jsme tím zachránili spoustu životů. Jednu dobu jsme o metylu opravdu vysílali od rána do večera, což mohlo přijít někomu pochopitelně protivné. Proto jsem byl moc rád, když mi ten lékař potvrdil, že to mělo smysl. Něco podobného bylo i v případě výbuchu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Byl jsem tam každý den, také jsem slyšel z mnoha stran otázky, proč to pořád točíme dokola. Jenže je otázka, kolik by se vybralo na pomoc postiženým, kdyby lidé neviděli v televizi, co se tam děje. Bylo by to osmnáct milionů? Takže i když často informujeme o věcech smutných nebo špatných, docela často z toho vzejde něco pozitivního. Aspoň já se to snažím vždycky najít.
Tomáš Vzorek se narodil v roce 1975. Po základní škole vystudoval konzervatoř - obor housle. Ve studiu pokračoval na Umělecko-pedagogické fakultě Ostravské univerzity. V České televizi pracuje třináct let. Začínal jako sportovní redaktor a moderátor, poté moderoval Dobré ráno z Moravy a Slezska, pracoval jako editor a moderátor zpráv Dobré ráno s jedničkou. Od ledna pracuje na plný úvazek v ostravské zpravodajské redakci. Specializuje se na živé vstupy.
Zmínil jste tyto dvě asi největší kauzy posledního roku. Asi není možné, abyste vy, redaktoři v terénu, neprožívali podobné hrůzy i trochu osobně, byť máte jen nestranně zprostředkovat informace. Jak to bylo ve Frenštátě?
Tam jsme byli hodně blízko, blíž než kde jinde. Stáli jsme přímo u domu, který vybuchl, byli jsme tam hned první den hluboko do noci. Se všemi těmi lidmi kolem jsme čekali a doufali, že se hasičům podaří zachránit živé lidi. Pak jsme se dozvěděli, že tam našli jen těla, vlastně kousky těl. Bylo to šílené. I pro nás to byly neobvykle silné emoce.
O Frenštátu mluvíte v množném čísle. Jak funguje práce zpravodajského týmu?
Jsem jen tvář, která předává informace ven, ale je to opravdu vždy práce celého týmu, od rešeršního oddělení, které neustále sleduje agentury, po další kolegy na place. Ve Frenštátě nás bylo v těch prvních dnech někdy čtyři i pět redaktorů - Iva Bartoňová, Marta Pilařová, Michal Polášek a další kolegové. Navzájem jsme si předávali informace. Jakmile někdo něco zjistil, tak to předal tomu, kdo měl nejbližší vstup nebo chystal reportáž. Je to na nás, jestli si vzájemně věříme a pomáháme. Myslím si, že v tomto směru fungovala spolupráce naprosto perfektně.