Soumrak brněnských zahrádkářů?

Brno - Martin Říha pracuje na své městské zahrádce už dvacet let. Jenže mu hrozí, že o ni přijde. Brno chce totiž zahrádkařskou kolonii, a nejen tu jeho, zrušit. Je v centru města a podle tvůrců územního plánu zahrádky do center měst nepatří. Jen od začátku devadesátých let přitom v Brně zmizelo padesát ze stočtyřiceti zahrádkářských osad. Proti nim stojí silný argument: jsou to lokality, které slouží jen určité skupině lidí. Jsou zamčené a oplocené. Stejný názor sdílí i socioložka Barbora Vacková. Na rozdíl od představitelů města ale s rušením zahrad nesouhlasí. Jejich fenomén je podle ní nenahraditelný. Stále časteji k nim navíc nalézají cestu mladí lidé.

„Nájemníky se v poslední době často stávají rodiče s malými dětmi kolem pětatřiceti let věku, kteří chtějí, aby jejich děti vyrůstaly v relativně čistém prostředí, viděly, jak kvetou kytky, jak roste mrkev a zároveň, aby neměli strach, že vyběhnou ven a přejede je auto,“ říká socioložka Barbora Vacková z Masarykovy univerzity.

Martin Říha ze zahrádkařské osady na Žlutém kopci v Brně, má zahradničení v krvi. „Už můj dědeček byl zahradníkem v zámku v Dolních Kounicích, strýc byl vyučený zahradník, no a já jsem se do té rodiny tak trošku připletl,“ vzpomíná Říha, který je zároveň šéfem brněnské pobočky zahrádkářského svazu.

Zahrádkářské kolonie v Brně by se podle nového územního plánu měly zmenšit o dalších padesát procent. Jak tuto strategii města vnímáte?
Říha: Město tím přijde o jednu zásadní věc. Změní se životní prostředí, nevěřím tomu, že by měly být všechny zahrádkové kolonie využity na parky. Spíš si myslím, že je to tlak developerů na to, aby získali levné, lukrativní pozemky v centru města.
Vacková: To jsou všechno lokality, které vznikaly původně na okrajích měst. Tím, jak se města rozrůstala, se dostaly do centra, tím pádem se z nich staly lukrativní pozemky, které by bylo výhodné zpeněžit a prodat. A je to logické. Nájmy z domů a bytů znamenají víc peněz, než nějaké nájmy ze zahrádek.

Představitelé měst ale tvrdí, že jim jde především o to, aby se z uzavřených zahrádkářských kolonií pro omezenou skupinu lidí staly veřejné prostory - parky pro všechny…
Říha: Ohrazovat se tím, že zahrádky slouží jen omezenému počtu lidí, je opravdu opět klamné. Když si vynásobím čtyři krát 5500 členů našeho zahrádkářského svazu, tak je to celkem 20 tisíc lidí, celých rodin, obyvatel města, kteří je využívají. A to si myslím, že není nevýznamné číslo. Parky, které zde máme, jsou podle mého názoru dostatečné.
Vacková: Záměna zahrádek za veřejný park vypadá na první pohled hrozně hezky, rozhodně by se tím vyřešil problém přístupu do těchto lokalit. Uzavřenost zahrádek je problémem z funkčního hlediska, souvisí s prostupností města. Na druhou stranu se domnívám, že funkce pěstitelská, kterou zahrádky mají, je mnohem důležitější. Dává lidem možnost něco pro sebe udělat, setkat se při nějaké činnosti, aktivně trávit volný čas. Sezení na lavičce není lepší způsob.

Video Připravila: Andrea Pavelková
video

Připravila: Andrea Pavelková

Nemůže za soumrak zahrádkářů ve městech i to, že jsou vnímáni jako produkt socialismu? Co bylo motivem zahradničení před rokem 1989 a jak je vnímáno dnes?
Říha: Zahradničil jsem před rokem 1989 v Jedovnicích a musím říct, že neshledávám žádné rozdíly mezi zahradničením dnes a v minulosti. Netahal bych do toho politiku. Myslím si, že to je zájmová aktivita jako každá jiná. Tak jako vodáci nebo chalupáři mají svoje, tak i my máme to svoje.
Vacková: Před rokem 89 bylo zahradničení stejně jako dnes především koníčkem. Samozřejmě, že pěstování mrkve na zahrádce nebo čehokoliv jiného ztrácelo ideologický podtext, což asi bylo příjemné, přesto to bylo takzvanně pod kontrolou Svazu zahrádkářů spravovaného státem. Z tohoto hlediska únikovější volnočasovou aktivitou bylo chataření a chalupaření. Dnes a samozřejmě hlavně mezi mladšími lidmi je spousta těch, kteří sledují spíš enviromentální hledisko, chtějí vědět, co jedí a má to i jakýsi hlubší podtext určité ochrany nebo péče o životní prostředí.

Jak je zahrádkaření vlastně „staré“?
Říha: Zahrádkáři v Brně hospodaří více než sto dvacet let. Už za Franze Josefa se přidělovaly kousky pozemků lidem, kteří přicházeli za prací do města a potřebovali je ke své obživě.
Vacková: Historie zahrádkaření souvisí s řešením nových problémů, s nimiž se města začala potýkat v 19. století. Začala růst nebývalým tempem a objevila se tu nová skupina obyvatelstva přicházející z venkova za prací. Byli to chudí lidé, kteří nežili ve městech v dobrých podmínkách. Ve Francii a později i v jiných státech ve třicátých letech 19. století začala poprvé katolická charita přidělovat těmto lidem zahrádky, takže byli soběstačnější a pomáhalo jim to v jejich situaci. Málo známý je fakt, že s podobným plánem počítal i Baťa, který chtěl zahrádky u jím budovaných domků pro dělníky využít právě na to, aby si mohli občas něco vypěstovat.

O co mohou města se zánikem městských zahrádek přijít?
Říha: Zahrádky by měly ubýt v celém centru města. Na Žlutém kopci, Kraví hoře, Červeném Kopci, ale třeba i v Kohoutovících nebo na Jurance. Byla by obrovská škoda, kdyby tyto plíce či lapače prachu zmizely z mapy města. Když já o svoji zahradu přijdu, tak mi to vezme dvacet roků mé práce a nejenom mé, ale i předků, kteří tady pracovali přede mnou. Když si uvědomím, že jsou zde zahrádkáři, kteří pamatují založení naší osady, je mi jasné, že by to nesli velmi těžce.
Vacková: Změna těchto zelených oáz na nějakou strategickou plochu, na níž by vznikla zástavba, zvýšila se plocha betonů, dlaždic a asfaltu, asi opravdu není v zeleném Brně žádoucí.