Od loňského roku funguje v Brně Středoevropský technologický institut, CEITEC. Jde o vědeckovýzkumné pracoviště, které svým vybavením, ale i špičkovým vědeckým týmem dokáže konkurovat světové elitě. Věnovat se bude materiálovým i přírodním vědám, a to v nebývalé šíři a s plánem spojit je v jeden vědecký svět. Výsledky institutu však neocení jen vědci, součástí projektu je spolupráce se soukromým sektorem, a tedy ekonomický přínos nejen pro brněnský region. Výkonným ředitelem CEITECu je od loňského roku Marcus Dettenhofer, host Petra Kotrly v květnovém pořadu Před půlnocí.
„CEITEC nemá v této zemi obdoby,“ říká Marcus Dettenhofer
Jaké pro vás bylo přizpůsobování se novému kulturnímu prostředí? Už jste se stihl aklimatizovat?
Především mě těší, že tady mohu být. Zvykání na nové prostředí nebylo nijak dramatické. Skvělé je, že Brno je živé pulzující město, že je tu dost rušno, třeba i kvůli spoustě studentů, kteří městu vdechují život. Když se zde rozhlédnu, všude vidím světlou budoucnost. Aklimatizace je pro mě spíš proces očekávání nadějné budoucnosti, velmi příjemné zvykání a nemám s tím problém. Čeká mě zde samozřejmě velké množství práce, ale tu výzvu přijímám a těším se na ni.
Kdybychom se zaměřili na kulturní rozdíly, bylo něco, co vás překvapilo? Předpokládám, že jste v ČR příliš nepobyl?
To není až tak úplně pravda. Moje žena je Češka a posledních deset let jsme sem jezdili pravidelně. Takže jsem se zde necítil jako úplný cizinec, protože jsem měl čest vidět spoustu krásného, čím tato země oplývá. A hlavně, opravdu jsem si ji zamiloval. Ve skutečnosti jsem žádný kulturní šok nezažíval. Česká republika je součástí Evropské unie, a přestože kulturní rozdíly jsou ve všech zemích, dají se překonat. Cítím se zde velmi dobře. Teď tu žiji a pracuji, nejsem tu jako turista, ale na to se dá lehce zvyknout. Baví mě, že každý den přicházejí nové a nové věci, že stále učím něco nového.
Automaticky se nabízí otázka, jak jste na tom s češtinou? Zvládnete si třeba objednat v restauraci?
Má čeština je velmi špatná, i když samozřejmě už něco pochytím a jídlo bych si objednat zvládl. Může za to také má práce, kde se veškerá komunikace odehrává v angličtině, v dnešním jazyce vědy. A jelikož se snažíme být světoví, bez angličtiny to nejde. Všichni lidé, s nimiž pracuji, od administrativy až po vědce, mluví anglicky, a to velmi dobře. A vzhledem k tomu, že v kanceláři nebo laboratoři trávím většinu času, bez češtiny se úplně v pohodě obejdu.
Jaké výzvy nyní leží před vámi? Co můžete osobně přinést tomuto velkému projektu?
Nevím, jestli to mám nazývat osobními výzvami. Neoddiskutovatelné je, že budoucnost projektu je velmi nadějná. Jsem si zcela jistý, že až dokončíme projektovou fázi, podle předpokladů na konci roku 2015, bude to znamenat úspěch. Z neúspěchu strach nemám, i když je pochopitelné, že může dojít k zádrhelům. Jenže k tomu, abyste byli nejen dobří, ale opravdu excelentní a výjimečně úspěšní v celosvětovém kontextu, je třeba trochu riskovat.
Když se na CEITEC podíváte s odstupem, vidíte všechna pozitiva, která představuje. Takový projekt je něco absolutně fantastického a nemá v této zemi obdoby.
Možná by stálo za to vysvětlit, co je to vlastně CEITEC? Jak byste to vysvětlil třeba mé babičce?
CEITEC je vědecká instituce. Jejím smyslem je zkoumání nových věcí a jevů všude okolo nás. Musíme se snažit je zkoumat, popisovat a ideálně využívat v náš prospěch. Obrovská vědecká základna jako CEITEC poskytuje prostor k rozvíjení kariéry v oboru pro spoustu vědců a doktorandských studentů. A je zásadní, aby tito lidé dostali co možná nejideálnější podmínky. Tito lidé, vybavení nejlepší kvalifikací, pak představují obrovský potenciál pro společnost.
Někdo možná namítne, čím asi mohou být lidé z takového institutu prospěšní. Odpověď zní, že se naučí velmi náročným a specifickým věcem, které jsou v globálním měřítku velmi žádané. Někteří z těchto extrémně schopných jedinců odejdou pracovat do zahraničí. Jiní zůstanou v České republice a budou moci pracovat pro různí soukromé firmy, které sem takto špičkový vědeckovýzkumný institut přiláká. V důsledku vznikne jakýsi ekosystém s kořeny ve vědeckém rozvoji a špičkových technologiích, který bude nesmírně důležitý pro rozvoj města, kraje a celé země. Je to obrovská příležitost pro všechny studenty v Brně, aby z tohoto místa udělali něco výjimečného a pozvedli jej na nejvyšší možnou úroveň.
Sám jste zmínil, že někteří studenti půjdou za prací do zahraničí. Existuje recept na to, jak je přesvědčit, aby zůstali tady? A jak naopak nalákat odborníky ze zahraničí, aby pracovali u nás?
Někteří z nich samozřejmě odejdou do zahraničí, možná na chvíli, možná napořád. Já je vnímám jako vyslance této instituce. Prostřednictvím svých skvělých pracovních výsledků všude ve světě budou totiž prokazovat její kvalitu, a to je fantastický marketing. Šíří se tak zpráva: „Tady v srdci Evropy je místo, kde se můžete naučit velké věci.“ To je nejlepší cesta, jak přilákat další lidi zvenčí.
Co se vytvoření podmínek pro lidi ze zahraničí týče, už dnes lákáme přední světové odborníky na to nejlepší dostupné vybavení, které se vyrovná špičce kdekoli na světě. Ostatně od vědců, kteří už sem přišli, jsem to slyšel jako důvod. Vědci jsou lidé, kteří produkují myšlenky a dívají se do budoucnosti. A je pro ně nesmírně důležité, že mohou spolupracovat, sdílet vědění a získávat od svých kolegů zpětnou vazbu. Ti lidé tady nemusí zůstávat natrvalo. Vědecký život je život v pohybu, život cestování a nových výzev. A spolupráce a sdílení myšlenek je jeho základem.
Vaše kariéra je toho dobrým příkladem…
Moje profesní dráha je přesně taková a stejné jsou životní příběhy mnoha dalších vědců. To hlavní nejsou budovy, laboratoře a přístroje, ale to, co mají lidé v hlavě, jejich potenciál vytvářet nové věci, nové objevy, posouvat hranice poznání.
Když vás poslouchám, zdá se, že CEITEC by se skutečně mohl stát světově uznávaným vědeckým centrem. Je vůbec možné něco takového předpokládat? Celý projekt je na začátku, oficiálně byl spuštěn teprve loni.
Nechci projekt přechválit, čeká nás ještě mnoho práce a překážek. Můžeme se podívat na podobné typy vědeckých institutů v Evropě. Některým trvalo patnáct až dvacet let, než se dostaly na úplnou špičku. Díváme se, jak postupovali, kde vznikaly problémy, jak je vyřešili. A aniž bychom se snažili je kopírovat, čerpáme z jejich zkušeností a učíme se z jejich chyb a úspěchů. Přitom se snažíme vytvořit si svoji vlastní identitu, dělat věci ve stylu CEITECu, v duchu Brna a jižní Moravy.
Nechci předjímat, jak dlouho to všechno může trvat. Těch patnáct dvacet let u podobných projektů působí jako dlouhá doba. A přestože jsme nepochybně v trochu jiné situaci, některé klíčové kroky chtějí čas. Cestu máme vyšlapanou.
Myslíte si, že my Češi neumíme prodat svůj potenciál, svoje nápady, myšlenky a vědecké úspěchy tak dobře, jako to umí jinde ve světě?
Možná to souvisí s kulturním a historickým vývojem, který neodmyslitelně poznamenal zvyklosti a uvažování zdejších lidí. Zkusme to srovnat například s Nizozemím. Jeho historie Nizozemí, to je historie obchodníků a obchodu. Jejich lodě po staletí brázdily vody a oni dojednávali zakázky a transakce. Jejich domácí zdroje byly totiž omezené a to, co neměli, museli shánět za hranicemi. K tomu jim dobře sloužil přístup k moři. U vnitrozemské krajiny, která je obklopena pevninou a většinou si vystačí s vlastním přírodním bohatstvím, je to něco jiného. Zde nebylo potřeba, aby se zdejší lidé tolik učili obchodu, komunikaci a kontaktu se zákazníky.
Kdybychom to vztáhli k vědě, nemůžeme někomu prodávat něco, o čem nic neví, a zároveň jej nemůžete přesvědčovat, když sami nevíte jak. V Čechách přirozeně existuje tendence být trochu zdrženlivý, stydlivý a orientovaný lokálně, nikoli na vnější obchod. To je přitom velmi důležitá vlastnost pro navazování vztahů, mezilidské interakce. Na počátku všeho musí být porozumění druhé straně. Přemýšlení nad tím, jak lidé nahlížejí na vědecké projekty, o které se zajímají. Kolikrát to vyžaduje pohled z jiné perspektivy. Pokud jsme tím příliš pohlceni, nevnímáme, co je v zájmu zákazníka, co potřebuje vědět, aby projekt podpořil nebo si něco koupil. To všechno je třeba se naučit.
Možná by stálo za to uvést konkrétní projekty a obory vědy, na které se CEITEC zaměřuje, aby lidé měli představu?
Záběr CEITECu je opravdu velmi široký, od materiálových věd až po ty přírodní. Z materiálových věd jsou to nanotechnologie, robotika a kybernetika nebo výzkum týkající se kovů a slitin. U přírodních věd je to všechno od medicíny (zobrazovací technologie, ale i výzkum rakoviny) až po rostlinnou biologii. Je to také strukturální biologie na molekulární a atomické úrovni nebo reprodukční medicína a biologie, což je obor s velkým potenciálem do budoucnosti.
Jedním ze základních cílů centra je propojení těchto dvou velkých světů v jeden. V současné vědě je to opravdu důležité a může to znamenat obrovskou strategickou výhodu CEITECu, kdyby využíval všech technologií a objevů zároveň. Budoucnost tkví v propojování různých disciplín. Proto jsme například letos otevřeli nový doktorandský studijní program materiálových věd a stejný otevřeme
pro přírodní vědy. V roce 2015 vše vyvrcholí multidisciplinárním programem společným pro materiálové i přírodní vědy – spojením špičkových technologií a lidského vědeckého potenciálu.
Existují nějaká rizika, co se týká budoucnosti projektu? Mnoho lidí si v souvislosti s Českou republikou představí složitou byrokracii, která by mohla věci komplikovat, ale možná je to jen předsudek. Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti?
Existuje mnoho rizik a byrokracie je jedním z nich. Ne ale natolik vážným, aby mohla projekt ohrozit. Důležité je si rizika uvědomovat, předvídat je a snažit se je omezovat. Spousta rizik vychází už z toho, že jde o tak velký projekt. Zahrnuje hromadu nových technologií a velké množství lidí. Ale jak jsem říkal, jsme na správné cestě, věci se daří a těším se na výsledky první fáze.
Jste výkonný ředitele CEITECu. Co konkrétně děláte? Z čeho sestává vaše každodenní pracovní náplň?
Většinu dne se setkávám s lidmi a starám se o to, aby všechny součástky toho velkého vědeckého stroje fungovaly správně a spolehlivě. Navštěvuji laboratoře a zajímám se o výzkum. Kontroluji, zda jsou veškeré podmínky nastaveny tak, aby lidé mohli odvádět ty nejlepší pracovní výsledky. A pak to zahrnuje zmiňovanou byrokracii a administrativu. Věnuji se finančním otázkám, plánování na hodně dopředu.
Původní profesí jste vědec. Věnoval jste se mikrobiologii a imunologii, ale vaše současná pozice je spíše manažerská. Nechybí vám laboratoř? Nestýská se vám po práci v laboratorním prostředí?
Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se vydal na dráhu vědce, byla touha objevovat stále něco nového. Hnací silou ve vědě je šance vidět něco poprvé, experimentovat, posouvat poznání. To, že si můžu říci: „Teď jsem našel odpověď na jednu ze svých velkých otázek.“ Současná doba i současná věda je o výzvách, které přinášejí takové zásadní otázky. Používáte veškeré své znalosti a schopnosti a dostupné nástroje a technologie, abyste je zodpověděl.
Věda je dnes čím dál komplexnějším, a to mi přijde zajímavé – spoluúčast všech lidí v honbě za jedním velkým cílem. K tomu je však potřeba, aby všechny ty lidi někdo organizoval, stimuloval, zaměřoval vstříc kýženému cíli. Můj zájem se vyvíjel od vědy jako takové k lidem ve vědě, ke kladení výzev a řešení komplexních problémů. Mou vizí je umožnit lidem, kteří jsou s CEITECem spojeni, aby jejich budoucnost byla co nejzářivější. Laboratoře mi chybí, protože mi chybí objevy. Ale to, čeho jsem teď součástí, je mnohem větší experiment, který může přinést mnohem větší výsledky a ovlivnit více lidí na delší dobu. To mě inspiruje a dává energii do práce.
Pracoval jste jak v akademickém prostředí, tak v soukromém sektoru. Myslíte si, že zkušenosti z obou těchto sfér jsou důležitou devizou pro vaši současnou práci?
Řekl bych, že určitě jsou. V obou těchto světech se trochu jinak přemýšlí, ale je tam
i mnoho společného. Myslím si, že rozumím oběma sektorům velmi dobře. A pro někoho, kdo chce vést tak velký projekt, jako je CEITEC, to je nepochybně důležité. Jednou z jeho rolí bude totiž propojovat soukromé společnosti s univerzitním a vědeckým prostředím.
Co děláte, když nepracujete? Jak trávíte volný čas, pokud nějaký máte?
V současné době jsem šťastný, když se můžu pořádně vyspat. Spánek je určitě mým koníčkem. A přestože se běžně při práci potkávám se spoustou lidí, společnost lidí si užívám i ve volném čase. Rád chodím ven, na různé akce, na večeře. To je pro mě důležité. Také se snažím přiměřeně sportovat, při tom si zase odpočine můj mozek.
Měl jste možnost okusit nebo zažít něco ze specialit a tradic tohoto regionu? Kuchyni, víno, folklor?
Začal bych tím vínem. To je na jižní Moravě fantastické. Dokonce jsem již navštívil řadu vinných sklípků a slyšel například lidovou hudbu. Ty věci jsou přirozenou součástí života tady, obohacují jej a toho si opravdu umím vážit.
Máte nějaké osobní a profesní cíle, které byste si ještě rád splnil?
Práce, kterou teď mám, je tak trochu cestou za splněním snu. Můj osobní úspěch je provázaný a podmíněný úspěchem CEITECu, jako takového. Můj sen je, aby stoupal co nejvýš na žebříčku podobných vědeckých institucí. A budu se snažit, aby bylo jeho jméno stále viditelnější a uznávanější, kdekoli ve světě. Vidina úspěchu je pro mě neskutečnou hnací silou.
A osobní cíle?
Rád bych inspiroval lidi kolem sebe, ty, se kterými spolupracuji. Za svého života jsem měl kolem sebe hodně výjimečných lidí, kteří mě ovlivnili. Je mou povinností podporovat mladší kolem sebe tak, aby rozvinuli své kariéry správným směrem a dosáhli úspěchu. Aby se zase oni mohli stát vůdci a mentory.
(redakčně kráceno)