Od moderátorského stolu zpravodajské relace brněnského studia diváky zdraví nová tvář - dosavadní redaktorka Zuzana Neuvirtová. S kolegyní Ivanou Šmelovou, s níž se bude na obrazovce po týdnu střídat, mají společné nejen pracovní prostředí, ale také lásku k divadlu.
Zuzana Neuvirtová: Hození do vody je nejlepší způsob, jak se něco naučit
Od října Vás diváci Událostí v regionech mohou vidět nejen jako reportérku s mikrofonem, ale nově i jako moderátorku ve studiu. Znamená to pro Vás v něčem zásadní změnu?
Musím si zvyknout na úplně jiný systém práce. Doteď jsem si témata natáčení často připravovala den předem, jako moderátorka ale nemám šanci se připravit dopředu. Alespoň si to teď vyzkouším i z druhé strany a poznám, co to pro moderátora znamená, když redaktor přijede z terénu pozdě a úvod k reportáži mu dodá třeba půl hodiny před živým vysíláním. Úkolem moderátora není, že texty jen přečte, všechno si musí vyzkoušet a upravit, aby mu to sedělo takzvaně „do pusy“. Z čeho mám možná trochu strach, jsou nečekané situace ve vysílání, kdy moderátor musí rychle zareagovat. Například když do vysílání na poslední chvíli zařadí nějakou aktualitu.
Měla jste vyloženě ambice stát se moderátorkou, anebo je to pro Vás něco nečekaného?
Určitě jsem se chtěla někam posunout. Nechci se úplně vzdát ani redaktorské práce, která mě pořád moc baví, ale moderování jsem si vždycky chtěla zkusit a jsem ráda, že jsem tuto příležitost dostala.
Řekla byste, že jako nová tvář můžete pořadu něco přinést?
Nevím, nejdříve si musím zvyknout na nový systém práce a vypořádat se s prvotní trémou. Budu se snažit pracovat na svém projevu a věřím, že časem se to všechno usadí. V televizi mě překvapila jedna věc – máte pocit, že se na kameru nějak tváříte, že se třeba usmíváte, přitom na obrazovce to tak vůbec nevypadá a působíte tam vážně. Výraz je jedna z věcí, na které budu muset ještě dost zapracovat.
Moderování na kameru jste si ale párkrát vyzkoušela už předtím.
Občas jsem zastupovala kolegyni Lenku Solanskou v moderování Zajímavostí z regionů. Tam je to jiné v tom, že se pořad nevysílá živě, ale předtáčí se asi dva dny dopředu. Navíc jde jen o přečtení několika úvodních textů k reportážím, přivítání a rozloučení. Nejsou tam žádné živé vstupy, rozhovory, telefonáty a podobně.
Jako „ostřílená“ redaktorka televizního zpravodajství za sebou máte spoustu rozhovorů a živých vstupů. Je to ve studiu v něčem náročnější?
Moderátor si především musí umět získat důvěru diváků. Pro mě to bude asi obtížnější – přece jen jsem mladší než většina předchozích moderátorů. Na druhou stranu je to hodně podobné, jako když si člověk zvyká právě na živé vstupy z terénu. Ze začátku jsem při nich byla taky hodně nervózní – víte, že je to na živo a nejde nic opravit, že se na vás dívá spousta lidí… Postupně se z toho ale stává rutina, dá se na to zvyknout.
Poslední měsíc jste dost intenzivně věnovala přípravě na svůj nový pracovní post. Co všechno to zahrnovalo?
Po každém vysílání jsem měla svoje cvičné moderování, každou relaci jsem si zkusila odmoderovat znovu sama. Samozřejmě ne na živo, ale jinak se vším všudy. Kromě toho jsem absolvovala školení v Praze, jehož součástí byla hlasová výchova a podobně.
Říkala jste, že k moderování jste sama směřovala. Máte nějaký vzor?
Mým vzorem přímo z České televize je Daniel Takáč. Je to prototyp moderátora, kterému bych se jednou chtěla přiblížit, i když si uvědomuju, že je za tím dlouhá cesta. Líbí se mi, že mluví velmi přirozeně, je „nesešněrovaný“, dokáže dobře reagovat na cokoliv, je profesionál a na obrazovce působí příjemně. K tomu bych se chtěla taky jednou dopracovat.
K práci televizní reportérky jste se dostala ještě jako studentka bakalářského studia. Proč jste si vybrala zrovna tuto profesi?
Lákalo mě právě moderování. Přihlásila jsem se na konkurz na moderátory zpravodajství vypsaný komerční televizí. Přišlo tam šíleně moc lidí - když jsem to viděla, tak jsem se rovnou smířila s tím, že to asi nevyjde. Pak se mi ale ozvali s nabídkou redaktorského místa pro jihomoravský region. Tehdy jsem ještě měla školu, takže jsem nemohla vzít plný úvazek, ale rozhodla jsem se, že to zkusím.
Jak vzpomínáte na své začátky?
Bylo to doslova hození do vody. Na druhou stranu je to asi nejlepší způsob, jak se člověk může něco naučit. Po krátkém školení nás poslali na první výjezd se zkušeným redaktorem. Přidělili mi Jiřího Borovce, který zrovna točil o vraždě a sebevraždě dvou mladých lidí. Dlouho jsme čekali před místem činu, policie nás nikam nechtěla pustit, takže mezi tím mě kolega učil stand-upy před kamerou a podobné věci. Ráda na to vzpomínám. Jakmile jsem se ale vrátila z Prahy do Brna, rovnou jsem musela začít hledat vlastní témata a samostatně připravovat reportáže. Učila jsem se to vyloženě metodou pokus-omyl, ale hodně mi to dalo.
Když jste přešla do regionální redakce České televize v Brně, začala jste se hodně věnovat kulturním tématům. Jaký je váš vztah právě k této oblasti?
Už od malička mám moc ráda divadlo a vždycky jsem ke kultuře nějak tíhla i svými koníčky - kromě divadla jsem taky hrála na klavír. Uvítala jsem, že Česká televize se kulturním tématům věnuje více, teď díky programu ČT art se kultura točí denně. Zajímám se o to, jaké kulturní projekty vznikají, co zajímavého nabízejí jihomoravské kulturní instituce a zároveň si tím rozšiřuji obzory. Přiznám se, že například výtvarnému umění moc nerozumím a každou reportáží se učím, ale díky tomu, že je to určené do zpravodajství, jednak není stopážově čas se tím nějak hlouběji zabývat, a ani není cílem dělat to vyloženě pro odborné publikum. Naším úkolem je hlavně informovat, že tu je například nějaká zajímavá výstava a co tam lidé uvidí, díky tomu můj laický pohled až tak nevadí.
Kultura – třeba ve srovnání s politickými tématy a podobně – se jeví jako docela pohodová oblast pro novináře. Praxe ale může být úplně jiná. Jak to vnímáte?
S některými umělci je občas potíž – někteří nechtějí dávat rozhovory, jiní si zase diktují podmínky, co přesně máme zmínit. V případě divadel musíme někdy dlouho čekat, než je s námi režisér ochotný mluvit. Mnozí televizi na zkouškách neradi vidí, protože je prý rozptyluje… Někteří umělci se zase vyjadřují příliš odborně a nejsou schopni podat to tak, aby jejich myšlenku pochopili i laici. Je mezi nimi ale i spousta sdílných lidí, kteří i na kameru mluví velmi dobře. Takhle to ale funguje asi všude. Stejně tak jsou politici, kteří toho hodně namluví, ale přitom neřeknou nic, a pak jsou takoví, co mluví jako kniha.
Mluvila jste o tom, že Vám práce pomohla rozšířit obzory. Je ale něco, co Vám naopak vzala?
Nevím, jestli se to dá tak říct. Vždycky jsem byla dost „rozlítaná“, měla jsem hodně zájmů a než jsem začala pracovat v televizi, tak jsem několikrát zkoušela přijímačky na JAMU a DAMU. Mým snem bylo dostat se na činoherní herectví. Na posledních přijímačkách jsem byla ve dvaadvaceti a jakmile jsem se dostala do zpravodajství, už jsem se o to přestala pokoušet a divadlo si nechala jen jako koníček. Teď si říkám, že to tak asi mělo být. Tím, že jsem se přestala připravovat na další přijímačky, mi odpadla spousta věcí – dřív jsem chodila na hodiny herectví, na zpěv a tanec. Při práci v televizi už na to ani nebyl čas. Tréninky byly buď přes den, nebo začínaly už kolem páté, což pro mě bylo nereálné. V televizním zpravodajství končí pracovní den většinou mnohem později. Je to práce od rána do večera a je težké si něco plánovat.
Divadlu se ale věnujete pořád – alespoň tomu amatérskému.
Máme amatérský soubor PoPUD, který vznikl původně jako studentský spolek na žurnalistice na Fakultě sociálních studií. Teď už všichni původní členové pracujeme, takže se scházíme po večerech. Od fakulty jsme se postupně odtrhli, už neděláme tolik studentské srandičky, ale i něco vážnějšího. Spoustu věcí si pořád píšeme sami, ale občas sáhneme i po vážnějších tématech. Například jsme dělali Aktovky od polského dramatika Sławomira Mroźka, který nedávno zemřel, a momentálně zkoušíme Čechova. Hrajeme hlavně po Brně a občas jezdíme na různé přehlídky amatérských divadel. Dva roky zpátky jsme si navíc založili vlastní amatérský divadelní festival, protože tady v Brně se pořádal jenom jediný, který byl omezený jen pro studentská divadla. Nazvali jsme ho DivadelníBAF (Brněnský amatérský festival). Je to nesoutěžní přehlídka, ale přesto tam máme i odbornou porotu. Může se k nám přihlásit i soubor, který zatím hru nemá hotovou a chce si nechat od poroty poradit. Letos připravujeme už třetí ročník.
Která z Vašich dosavadních rolí Vám nejvíce přirostla k srdci?
Obvykle dostávám role typu „něžná blondýnka“ (smích). S tím je teď asi konec, protože mě kvůli moderování obarvili na hnědo. Aktuálně mám dvojroli v environmentální hříčce Potopa, kde hraju bílou a černou holubici. Jsou to protipóly – jedna je milejší, druhá spíš semetrika – a to mě moc baví! Řekla bych ale, že opravdu pořádná role ke mně zatím nepřišla. Děláme věci spíš kabaretního typu, kde má každý milion roliček, ale je těžké mezi nimi vybrat nějakou, kterou bych mohla považovat za něčím zásadní.