Láska byla v minulých staletích asi stejná jako dnes, velmi odlišné však byly obyčeje a zvyky, které doprovázely svatební veselí, i ty, které mu předcházely. Stejně tak postavení nevěsty a její role v nové rodině neměla s dnešní rovnoprávností žen a mužů příliš společného. Ostatně mnoho sňatků, především šlo-li o selské rody, bylo domluveno rodiči budoucích novomanželů, kdy spíše než vzájemná náklonnost rozhodovala prosperita hospodářství. Přes veškerou pragmatičnost takového spojení byla svatba životní vrchol, ke kterému směřuje lidské bytí.
Věrná láska zvítězila
O podobách lásky v minulých staletích hovořily v Historii.cs z 8. června etnografka Vanda Jiřikovská, etnoložky Alexandra Navrátilová a Lydia Petráňová z Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Dámy, známe lásku tu dřívější a zejména tu venkovskou, známe ji z Prodané nevěsty, v tragické podobě z Maryši, v té opravdu lyrické a romantické podobě z Babičky, ale jak to doopravdy vypadalo s láskou, namlouváním a svatbou v minulosti, nevíme. Staří lidé vždycky říkali, to se dědí po generace, že oni byli cudnější, slušnější, méně nemravní než ti další. Je to pravda? Byla láska dříve cudnější, mravnější a řekl bych láskyplnější, než je dnes?
Navrátilová: Láska a milostné vztahy vůbec je intimní téma a o tato témata nebyl vždy příliš intenzivní zájem, protože to neodpovídalo dobové morálce. Sběratelé, kteří se zabývali popisem lidového života, se pokud možno vyhýbali popisům sexuálního chování, nějakým vulgárnějším, neřku-li skatologickým výrazům a podobně, protože to neodpovídalo osvícenské a romantické představě o ušlechtilosti hodnot lidové kultury.
Láska a milostné vztahy mají nadčasový charakter. Nakonec je to dáno tím, že jsme sociobiologické bytosti a potřeba intimního sblížení s druhým člověkem, společného sdílení nějakých zážitků a podobně je nám vlastní. A jestliže v tradiční společnosti láska a namlouvání tvořily jakýsi celek vzájemně provázaný, který začínal namlouváním a končil svatbou, tak v současné společnosti tomu tak není. Láska a milostné vztahy nemusí končit svatbou, dokonce bych řekla, že se tak stává málokdy, a láska je spojována s krátkodobějšími vztahy.
Někteří sběratelé se intimnostem nevyhýbali. V knize paní Petráňové jsem našel některé písničky, které se mi líbily. „Já mám žežuličku, můj zlatej Honzíčku“, to je ještě slušné, ale „zaplať ti Bůh za ten tvůj dluh, že jsi mě dnes v noci přes mou famfulici pytlíkem buch“… Oni ti národní tvůrci nebyli zvlášť cudní. Jak to je?
Petráňová: Vrátila bych se k vaší původní otázce, zda jsme schopni říct, jaká ta láska byla. Můžete z nás dostat, jaký rámec měly intimní vztahy, jaký rámec právní, zvykový, sociální, ekonomický a tak dále, ale my jsme tam s nimi nebyli. Tradiční kultura má strašně dlouhé trvání, trvala po staletí. A zrovna u útvarů lidové slovesnosti nemůžeme dost dobře ukotvit, kde přesně vznikly, kdy vznikly, při jaké situaci, jestli u toho byl nějaký pan učitel nebo jestli to vzniklo spontánně v nějaké hospodě. Takže v době, kdy to sběratel v terénu pochytil, už takový útvar mohl žít v určitých obměnách už po několik generací a mohl tam být zanesen třeba z úplně jiného regionu.
Co se týká svateb, to byla v životě lidí největší událost, vrchol, k němuž směřovala výchova dítěte a dospívání. Svatbou se vše završilo a pak už to zase směřovalo k výchově těch, kteří se zase jednou budou brát. Vesnická svatba pak byla vrcholem pro celé vesnické společenství, a protože nebyla každý rok, prožívali to s velkou intenzitou a kolektivně, široké příbuzenstvo, široké sousedství. Vesnice měla totiž až do 18. století šest až osm čísel, reprezentativních, velkých selských stavení, kde všechny tyto slovesné i zvykoslovné přicházely na pořad, ale jinak byla většina svateb skromná a malá, tichá. Na velkou svatbu se tak lidé mohli dostat tak jednou za pět let.
Jak to bylo, než ke svatbě došlo? Jak se lidé tehdy namlouvali? Jak se hledali? Jak se našli? Internet, diskotéka, střední školy tehdy na vesnici nebyly. To byly jen vztahy ze sousedství?
Jiřikovská: Ještě v tomto století se na vesnici večer po práci se sedělo buď na lavičce, nebo u rybníka a společně se zpívalo. Tam se mládenci a dívky poznali. Vztahy se také navazovaly při práci na poli, protože na větším hospodářství pracovala jak rodina, tak děvečky, čeledíni. Příležitost byla také nakonec při tanečních zábavách v rámci cyklu různých obyčejů.
Třeba Velikonoce byla jedna z příležitostí, jak mohla dívka ukázat mládenci, že se jí líbí. Dala mu nejhezčí kraslici, nejčastěji červenou. A na některých kraslicích to bylo i napsáno, například „Z lásky mému milému“ nebo „Toníčkovi“. Také se dávaly vlastnoručně vyšívané šátky s milostnými nápisy. Mládenci na oplátku přinášeli třeba dárky z pouti, srdce, ale také třeba laciné prstýnky se skleněným kamínkem, obrázky. A jedním z nejstarších znaků vyznání lásky bylo postavení májky, zeleného stromku. V rukopisu z kapitulního archivu z roku 1422 máme doklad, že postavení zeleného stromu řečeného máj panně Markétě snoubencem bylo uznáno jako příslib manželství, završený svatbou.
Navrátilová: Na Kopanicích ještě v první polovině 19. století stavěli mládenci dívkám májky tehdy, když už byla mezi nimi domluvena svatba.
To je starý zvyk, co třeba ještě dnes se drží na venkově při zábavách, že když jde muž tančit se ženou, že ji potom pozve na malého panáčka?
Navrátilová: To je starý zvyk. Zvlášť když už mezi nimi nějaký vztah narůstal, pravidelně ji pozval, a nebylo možné nějakou tu kořaličku nebo nějakou rosolku odmítnout.
Petráňová: Jedním z nejlepších „sňatkových tržišť“ byla svatba sama. Když bylo patnáct mládenců a patnáct družiček, tak byli vybráni z určité sociální vrstvy a navzájem si skýtali určitou společenskou záruku.
Statek se statkem, jak se říkalo?
Petráňová: Nebyl to jenom statek, ale určitá společenská vrstva, záruka prostředí se stejnou výchovou.
A nebylo to, když se to takhle spárovalo jenom na jedné vsi, do jisté míry omezené? Co když si mládenec našel dívku z jiné vesnice, jak se na něj „tam vedle“ koukali? Bylo to o ústa takříkajíc?
Petráňová: Záleží na tom, o jaké době mluvíte. Tam jsou právní rozdíly. Záleží, jestli je to do roku 1781, kdy bylo nevolnictví, v té době musel žádat vrchnost o svolení. Anebo jestli je to do roku 1848, než se stal členem občanské společnosti a měl svobodnou volbu. Ovšem ani pak, jak je dokázáno demografy, nehledali nevěsty moc daleko. Tak řemeslníci, kteří chodili na vandr, vojáci, kteří si nevěstu přivedli z vojny. Ale usedlí sedláci nebo venkované měli určitý akční rádius – obec, farnost, panství.
Čili třeba mládež z vedlejší vesnice nerada viděla, když jim odcházela slečna nebo pán.
Jiřikovská: Neměli to rádi. Když přišel mládenec z vedlejší vesnice, tak často se na něj velice rozlítili a třeba dostal natlučeno. Ale ono to nakonec trvá i dnes.
Ale vy jste řekl slovo trh. Na Řípu byla pouť a vždycky se tam konal trh na nevěsty. Scházely se tam rodiny a domlouvaly se, kdo má dceru na vdávání, kdo má syna na ženění. Mladí se bavili, buď si do oka padli, nebo nepadli.
Navrátilová: V měšťanském prostředí byly takovým trhem na nevěsty taneční zábavy, reduty, věnečky. A v šlechtickém prostředí se dívka uvedla do společnosti, když dosáhla určitého věku, třeba šestnácti let, právě na nějakém plese, tak to bylo vždycky.
Ale to, že neměli rádi, když si vzal někdo někoho z vedlejší vsi, mně se líbí, že zvyk natahovat provaz přes cestu s tím nějak souvisí?
Navrátilová: To je něco jiného. Jde o zatarasování cesty svatebčanům při cestě do kostela nebo zpět, kdy si mužská chasa osobovala domovské právo na dívky ze svého středu. Tomu nakonec odpovídají různé průpovídky, které se při tom pronášely, že si dovolili utrhnout růžičku z našeho středu a tak podobně. Má to různé krajové názvy, šraňk, mýto, lícání, brána a podobně. Původně se to dělalo pouze tehdy, když šlo o přespolní nevěstu, ale pak se to rozšířilo a dělala to pouze mužská chasa, koně se zastavovali v plném trysku, vybíraly se peníze. Někdy dotyčný ženich ani nechtěl platit a v trysku jim ujel.
Petráňová: Pozor, tady musíme rozlišovat, když to byl svatební průvod přímo ve farní obci a kostel byl blízko, nejezdili na koních, šli pěšky z domova. Ale když to byla obec přifařená v místě kostela, jeli na vozech, žebřiňáku nebo koních. To pak už byl průvod dělaný jinak.
Navrátilová: K přespolním vznikaly averze ze sebemenších důvodů, když měli jiné zvyklosti, jinou mluvu, oblékání, jiný způsob stravování. To vše zavdávalo příčiny k posměškům, které se tradovaly po generace.
Tresty pro přespolního nápadníka byly velmi rozsáhlé. V okolí Vamberk bylo takzvané kukání, kdy přistižený mládenec musel vylézt na strom a tam kukat tak dlouho, dokud se nevyplatil. Obvyklým způsobem bylo i to, že ho svlékli do košile, roztáhli mu ruce, přivázali k ráhnu a pustili ho, pokud možno přes les. Nicméně přes to všechno přespolní sňatky a známosti byly.
Ve své knize píšete o velmi svérázném zvyku, jak večer po chalupách chodily party kluků a osahávaly tam děvčata?
Petráňová: Takhle vulgárně se to dít nemohlo. V tradiční kultuře bylo pro dívky panenství hodnota. Navíc holky měly hrůzu z nechtěného otěhotnění. Tam šlo o sňatkovou strategii – moje svatba je to, jak slušně prožít život, jak se ekonomicky zabezpečit, jak můžu zabezpečit své potomstvo. Čili pro tento vrcholný okamžik, pokud to měla v hlavě v pořádku, si žena panenství skutečně hlídala.
V tradiční kultuře byl samozřejmě i mimomanželský sex, to vychází z toho, že byly nemanželské děti. Ale kolik jich bylo. V 17., 18. a na počátku 19. století bylo dětí narozených nemanželsky, nebo dříve než devět měsíců po svatbě mezi třemi až deseti procenty – po napoleonských válkách deset procent, v období klidu a prosperity tři procenta.
Já jsem ale nemyslel, že by docházelo k sexu. Já jsem myslel spíš flirtování, petting, nebo jak se tomu teď říká?
Petráňová: Když chodili v partě, co by ne.
Navrátilová: Třeba na Slovácku, když skončily večerní práce a mládenci se sešli, mohli obcházet dívky, postát na zápraží a podobně. A když už šlo o nějakou vážnou známost, jeden s ní zůstal pod okénkem flirtovat a ostatní šli dál.
Ale takové zaťukej na okénko, těch písniček je hodně. Náš táta je divokej?
Navrátilová: Na Hané, kde byly statky a majetky, si děvče, protože chtělo jít k oltáři „pod věncem“, dávalo větší pozor než někde na Kopanicích, kde dokonce chodili na výminku. To znamená, že spolu zkoušeli žít nadivoko, a když se to znelíbilo, vyměnil děvčici za jinou. Ta situace na moravskoslovenském pomezí byla dost výjimečná, uvolněnější, než v obcích poblíž městských center. Bylo to sociálně velice slabé prostředí a hlavně tam nebyly majetky, takže představa o tom, že když nebudu rodičům po vůli, vydědí mě, tam neexistovala.
Jak to bylo s tím, že se domlouvali rodiče a že mladí do toho neměli moc co mluvit. Je to pravda?
Jiřikovská: Skutečně to byla především věc rodičů, dohoda o sňatku. Je o tom napsáno mnoho v různých románech, že se mladí vzbouřili, že se nedali, anebo že podlehli a pak to bylo nešťastné. Takových případů bylo opravdu hodně.
A ti namlouvači, ti kecalové, družbové, tlampačové měli skutečně důležitou roli při domlouvání svateb a dohadování, jaké věno bude mít nevěsta, jak je na tom ženich.
Mohl se tímhle takový kecal uživit?
Petráňová: To samozřejmě, to byl profesionál. To je fenomén, který se vleče už od středověku, kde byly baby svodné, tedy dohazovačky. Mezi dohazovači bylo také hodně Židů, což svědčí o tom, že se to týkalo především ekonomické podstaty svatby.
Dohazovači jen tak oťukávali, vyhledávali, ale drželo se to v tajnosti, protože kdyby k dohodě nakonec nedošlo, byla by to ostuda. Když se dohodli, dali možnost mladým se poznat, a buď to vyšlo, nebo to nevyšlo. Případů, že by je rodiče nutili násilím, tolik nebylo, to by museli být krkavčí rodiče nebo výjimečná situace – obrovské dluhy.
Navrátilová: Také dlouho existovala představa, že sňatek, který není požehnán rodiči, nebude šťastný. Takže i když ty děti měly na mysli jiného partnera, tak přece jenom jim to asi nedalo, zvláště dívkám, a rodičovské vůli se podřídily.
Historie.cs - Věrná láska zvítězila (zdroj: ČT24)
Byly někdy kvůli lásce společenské konflikty?
Navrátilová: Máte Jeníčka a Mařenku. To bylo vděčným námětem literárně dramatického ztvárnění, tyto sociálně majetkové poměry. A byly další překážky. Byla tady konfese i etnické záležitosti. Málokdy docházelo v příhraničních oblastech ke smíšeným sňatkům, Češi, Němci na Šumavě, to neexistovalo. Nakonec i vojna to ovlivnila. Málokdo se ženil před vojnou. Jedině v případě, že bych chtěl vojně ujít.
Jiřikovská: Stávalo se, že chodila česká dívka s Němcem nebo naopak. A existuje spousta písniček, které o tom svědčí. Já jsem si vzpomněla, na Chodsku se zpívalo: Daleko-li ty mě, bavorská Němkyně, daleko-li ty mě doprovodíš? Až na panskou louku, můj drahej pacholku, až na panskou louku, dálej nesmím. Takže v tom je vidět, že to bylo tajné, aby ji neviděli, tak dál nešla. Nebo písničky napůl české a napůl německé. Ty mají svůj ohromný půvab. Jedna třeba zní: Můj zlatej Honzíčku, was hast du gemacht? Já na tě čekala die ganze Nacht.
Co to bylo věno a obvěnění? Co je věno, tušíme.
Petráňová: Věno přinášela nevěsta a obvěnění byl jeho finanční závazek, jímž naopak ji měl právně zajistit v případě, že ona ovdoví. Částky toho věna a obvěnění byly většinou smluvně stanoveny, písemně nebo pod svědky zaneseny do paměti. Ovšem v praxi to většinou nebylo dodrženo. Na to byli dva smlouvčí, nevěstin a ženichův, domluvili to, plácli si a rok ručili za to, že to bude dodrženo a že jeden druhého neokrade. Předpokládalo se, že během roku se mladí natolik hospodářsky rozjedou, že udělají jednu ekonomickou jednotku, že už to bude jedno. Ale ty částky byly vždycky tak trochu nadnesené.
Bylo to ostatně stanoveno zákonem. U aristokratických svateb, které podléhaly zemskému právu, musel nevěstu ženich obvěnit dvaapůlkrát navíc. Městské právo stanovilo, že ženichův příslib, obvěnění, musí být o třetinu větší než věno, které přinesla nevěsta. A poddaní podléhali vrchnostenskému právu, takže záleželo na vůli vrchnosti. Do jisté míry se ale kopírovalo městské právo.
Jak vypadala opravdu bohatá svatba?
Navrátilová: Svatba je velice mnohvrstevnatá záležitost. Byly tam obyčeje, magie, hudební, slovesný, taneční folklor, hmotné atributy – svatební praporce, co se nosily v průvodu, svatební pečivo, velký nevěstin koláč, svatební kroj. Prostě hromada věcí, které tvořily vzájemně provázaný celek, který byl velmi atraktivní svou poetičností, dramatičností. Lubor Niederle prohlásil svatbu na moravském Slovácku za jedinečnou milostnou skladbu.
Kde na to brali peníze?
Navrátilová: Oni se i zadlužili, ale také často svatbu z finančních důvodů odložili.
Petráňová: Nezapomeňte, že v životě lidském jsou tři velké mezníky. Křest, svatba, pohřeb. Křest a pohřeb nemůžete plánovat, čili tu hostinu musíte vždycky nějak improvizovat. Zatímco svatba se plánovat dá, takže třeba rok dopředu tvořili zásoby, schraňovali, přispívali, udili prasata. Všichni pozvaní byli svým způsobem zavázáni nějak přispět, něčím pomoci. To obcházela nevěsta.
Navrátilová: To bylo reciproční. Viktuálie, naturálie se nosily do svatebního domu, většinou to byli rodiče nevěsty, kteří svatbu financovali, tak tam všichni pozvaní nosili potraviny, zabitou drůbež, vejce, tvaroh, máslo, mák, prostě všechno možné, z čeho se potom připravila hostina a z čeho se pekly koláče.
Petráňová: Něco je málo trvanlivé, proto svatby většinou začínaly v úterý, protože žádné lednice, mrazáky, nic nebylo, čili aby se to nekazilo, tak v pátek a sobotu zabíjeli, v neděli začali připravovat, v neděli a v pondělí se vařilo, peklo a v úterý byla svatba.
A trvala jak dlouho?
Navrátilová: Tři dny. A po svatbě byla ještě taková posvatební část: říkalo se tomu popravky, doděrky, psí nos…, všelijaké názvy to mělo. A to se dojídali zbytky.
Petráňová: Celý ten konglomerát zvyků a obyčejů se to nerozjel sám o sobě. Měl hlavního ducha, organizátora, který celou svatbu dirigoval, aby zábava nevázla. Také vhodně rozestavil stoly, aby se chlapi nervali a neopíjeli. Čili dělal i pořádkovou službu. Říkalo se mu různě, kecal, tlampač, plampač, družba, hospodář, starosvat a byl to v podstatě profesionál, do jisté míry z toho žil. Tradovalo se to, ale nebyla to rodinná profese. Kecal si spíš hledal nástupce mezi spolupracovníky. Když si třeba jako zedník přivydělával družbováním, vyhlédl si mezi svými zednickými pomocníky chytrého, šikovného kluka, který uměl zpívat, a začal do něj ty texty hustit. A byly to složité dlouhatánské texty, náročné na paměť, přitom někteří z nich neuměli psát.
Rychtář Vavák to měl napsané a napsal to i pro své budoucí, protože ho rozčilovalo, jak kolikrát ti družbové na svatbách plácají blbosti. Takže vlastně vytvořil klasickou příručku pro družby, i jak mají mládenci připíjet družičkám a co mají odpovídat, většinou už to bylo nezpívané. Ovšem v 15. až 17. století byly tyto promluvy zpívány jako od kněze, takže to musel být dobrý zpěvák.
Čili svatební manažer a konferenciér?
Navrátilová: Jeho bavičsko-organizátorská funkce začala narůstat až od 17. století, protože i po tridentském koncilu, a tak povinném církevním sňatku v kostele, v některých oblastech družba plnil závazné úkoly. Přiváděl nevěstu k ženichovi, vkládal jim ruce dohromady, někdy se dokonce stávalo, že sehrával úlohu i při čepení. Například z Frýdecka máme záznam o tom, že palašem sundával nevěstě vínek. V některých materiálech, například u Slovanů, se objevuje, že družba ukládal novomanžele na lože a především řídil svatbu.
Jiřikovská: Bylo to obrovské divadlo (prodaná nevěsta je inspirována skutečnou velkou selskou svatbou) a často tak byla svatba předváděna. Na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 byly předváděny svatby z několika regionů. Byla tam velká hanácká svatba, svatba z Velké nad Veličkou, z Troubska u Brna, z Valašska a okázalá a veliká plzeňská svatba. Na této výstavě se dokonce odehrály dvě opravdové svatby.
Petráňová: Bohuslav Beneš, folklorista, strukturoval tu svatbu tak, že v ní vypozoroval normální divadelní představení s prologem, se třemi dramatickými vrcholy, mezi tím některé kolize a krize a s epilogem, což je tedy, co říkala Saša, to dojídání.
A ty tři dramatické vrcholy, které to byly? To bylo loučení s rodiči a se svobodou, požehnání rodičů, potom samotné oddavky, tedy sňatek, a potom konzumace, manželství, uložení na lože po očepení.
Jak to bylo těsně po svatbě? Jak si vzpomínám z některých, zejména sociálně-kritických románů, postavení některých nevěst v nové rodině nebylo právě idylické.
Navrátilová: Nebylo idylické. Mezi ženichem a nevěstou byl totiž rozdíl. Většinou šlo o sňatky patrilokální, takže se nevěsta stěhovala k ženichovi na grunt. V průběhu celého svatebního obřadu se ostatně většina obyčejů a úkonů vztahovala k nevěstě, ona byla ústřední postavou. Demonstrovalo se její loučení s rodným domovem, s kamarádkami, s rodiči, někde velmi srdceryvně. Demonstrativně se vyjadřovala její přeměna v ženu, ztráta panenství, přijetí mezi vdané ženy, čepení ve smyslu zastání všemi vdanými ženami, a nakonec podřízení se nové rodině. Staří rodiče totiž často neodešli na výminek, ale dál hospodařili, a také tchyně, stará hospodyně, se velmi těžko loučila se svým výsadním postavením v rodině. Pravda je, že dokud se nevěstě nenarodilo dítě, její postavení nestálo za nic. Koneckonců o tom, kdo se měl špatně, se říkalo, že jde za nevěstu.
Petráňová: Ovšem byly i případy, že nevěsta byla jediná dědička, a tak se ženich přiženil k ní.
A ten to také neměl jednoduché?
Petráňová: Podle toho, jak starý byl hospodář, jak si uměl udělat pořádek. Na tom hodně záleželo. A také na tom, jak na tom lpěl, jak na tom byl se silami. Ten poměr byl zhruba 1:7 – na sedm patrilokálních byl jeden matrilokální sňatek.
Navrátilová: Když se nevěsta stěhovala mimo obec, měla trochu obavy, protože šla do neznáma. Také ji většina písní varuje, že bude jíst suché kusečky, že se nebude mít jako u maměnky. Když ji vezli výbavu, ženy na voze zpívaly, daj pozor, Haničko, kudy tě vezú, abys trefila, až tě vyženú. Neustále se jí tedy dávalo najevo, že to nebude žádná legrace. Záleželo i na tom, jestli byla nevěsta bohatá nebo nebyla. Třeba písnička Zaspala nevěsta v strážnickej dolině, v té jí tchyně říká, vstaň, nevěsto, už ses dost vyspala, běž podojit krávy, které jsi nedostala.
Petráňová: V těch písních je uloženo o svatbách úplně všechno. Když vezmete nejvíce zpívanou Už mou milou do kostela vedou. Nevěstu ve svatebním průvodu do kostela vedl družba, kde končila jeho pravomoc, tam už to měl v režii duchovní. A když z kostela vyšli, zazpíval Už mou milou od oltáře vedou. Tahle písnička byla v 19. století po celé rakousko-uherské monarchii takovým šlágrem, že ji česká operní hvězda Marie Sittová zpívala česky na stříbrné svatbě Františka Josefa a Alžběty ve Vídni, a to na jejich přání.
Tolik rozvodů, jako je teď, asi nebylo, ale rozvody byly?
Petráňová: Rozvody byly v protestantských zemích, třeba v Holandsku, ale tam byl civilní statek. Tady rozvody být nemohly. Od tridentského koncilu nebyla svatba záležitostí lidskou, ale božskou. Byl to Božský slib věrnosti manželství a jeho porušení znamenalo ohrozit své věčné blaho, svůj posmrtný život – dokud nás smrt nerozdělí. A pokud rozvody byly, šlo o výjimečné případy a dlouholeté tahanice. Takže nakonec byli rozděleni, než by se navzájem zabili, ale žádný z nich se nemohl oženit nebo vdát, dokud druhý žil.
Navrátilová: Připomněla bych nezáviděníhodné postavení žen. Dívka přešla z pravomoci otce pod pravomoc manžela. A na vesnici až do 19. století neměla jinou možnost, než v tom manželství setrvat. Známe i z literatury případy, že muž byl alkoholik, bil ženu i děti, nedával jí peníze. Ona to brala jako svůj úděl životní, daný Bohem, se kterým nemohla nic učiniti.
Poslední otázka, dámy. Byly české svatby, české namlouvání, česká láska nějak jiné, než to bylo ve světě?
Petráňová: Specifika byla především regionální, ale i etnická. Všechna regionální specifika obřadu (zvyky, obyčeje) se v 19. století, když se formovaly novodobé národy, stala fenoménem, identifikačním znakem národní identity – to je národ český, to jsou Moravané. Důkazem toho je kniha, která vyzdvihuje nejtypičtější svatební zvyky nebo obyčeje evropských národů. Třeba typický bavorský obyčej byla tajná mísa, do které musela nevěsta sáhnout, a buď to bylo milé překvapení, nebo nemilé, třeba něco živého. Ona se lekla a všichni se mohli smíchy potrhat. Nebo tam naopak bylo něco, co se jí hodilo do domácnosti a udělalo jí to radost.
To se u nás dělalo taky?
Petráňová: Samozřejmě, běžně. Nebo sundali nevěstě střevíc, vybírali do střevíce a tak dále, obecně rozšířený zvyk. Prostě ty zvyky se tady v evropském kotli míchaly.
Navrátilová: Byly tady antické vlivy, křesťanské vlivy. My jsme na rozhraní mezi západem a východem. Já bych řekla, že v některých detailech západní Morava a Čechy spíš se přiklánějí k západní Evropě. A na moravskoslovenském pomezí se některé prvky, třeba na Uherskobrodsku a na východním Valašsku, víc kloní ke Slovákům a k východním Slovanům, ke karpatské kultuře.
Jiřikovská: Formálně se lišilo oblečení, vzhledem. A někde se to dokonce záměrně pěstovalo, česká svatba, tohle je česká svatba, typická, a nikoho nenapadlo, že to není úplně české.
(redakčně kráceno)