Patří k výrazným hereckým typům s nezaměnitelným projevem i zevnějškem. Odráží se to i ve většině jeho rolí, které lze nejčastěji charakterizovat jako zadumané a tiché, byť jeho herecký rejstřík nepostrádá i postavy temperamentní a rozeřvané. V současnosti hraje v Národním divadle v opeře o faráři Josefu Toufarovi, v Havlově Zahradní slavnosti a chystá se na zkoušení hry 1914 se slavným americkým režisérem Robertem Wilsonem. S Vladimírem Javorským hovořil v pořadu Před půlnocí z 18. září Petr Vizina.
„Kyslík je moje prokletí,“ říká Vladimír Javorský
Co se říká v šatně, když jdou herci na premiéru? Předpokládám, že to jsou větší nervy, větší strach než při obvyklém představení.
Poplivou se, pokopou se a jde se na věc. Jinak nic zásadního.
Opera má sice po premiéře, ale vy v ní vystupovat teprve budete?
Ano, představení se zúčastním až po novém roce. Moje role, jsem tam za arcibiskupa Berana, je mluvená i zpívaná a všechno je to samozřejmě nutné dělat v rytmu, v jakém je to napsané, protože zpívaná věc často běží současně s mluvenou, takže do sebe musí zapadat.
Co vás na tomto příběhu nejvíce zajímá a fascinuje?
Je tam toho docela dost. Když to posloucháte, postupně vám ty věci docházejí. Nejdříve se člověk seznámí s drsnými fakty, jak nad tím pak přemýšlí, začínají mu docházet souvislosti, a pak si uvědomuje, co nástup té komunistické zvůle udělal s lidmi.
Miloš Doležal, který o takzvaném Číhošťském zázraku napsal knihu, tvrdí, že je to dodnes nevysvětlené?
Mně se na tom líbí několik aspektů, například to, že pan Toufar byl statkářský synek, který si šel za svým a chtěl se věnovat duchovním věcem, chtěl být farář, povedlo se mu to, na bohoslovecké fakultě byl nejstarší z ročníku, pak asi v roce 1940 přišel do Číhoště, takže ho zastihla doba válečná a především pak doba poválečná, která se ukázala pro něj snad ještě horší a osudovější. Na začátku se přitom dokonce přihlásil do komunistické Katolické akce, která měla dostat církev do područí komunistické strany, ale pak to zase odvolal.
Texty, které tam čtete nebo zpíváte, jsou autentické dobové texty?
Aleš Březina udělal neskutečnou práci v tom, že tam není vymyšlená snad ani čárka, všechno je z původních dokumentů, z výslechů, hlášení, protokolů a projevů.
V opeře vystupuje Soňa Červená, které je 88 let, ale má neuvěřitelnou vitalitu. Když s ní hrajete, pochopil jste aspoň trošku, v čem spočívá princip její vitality?
Já se jí tak hluboce klaním, že to ani nejsem schopen nějak analyzovat… Je absolutní profesionálka, a to je myslím to, co ji tak neuvěřitelně drží. Prostě pořád pracuje na sto procent. To, že je schopna dělat něco tak těžkého v 88 letech, je famózní a má za to můj obrovský obdiv. Její výraz je naprosto neopakovatelný a často nevídaný. Jde do toho s tak velkolepou vervou, že my na to vlastně nemáme až takovou odvahu nebo se takové stylizace stydíme, a to je Soňa. Soňa je prostě nádhera.
Stydliví herci se do toho bojí jít s vervou? Rozumím tomu dobře?
My bychom řekli, že je to patos. Člověk by měl strach, že bude patetický, že to bude „za“, ale u Soni to „za“ nikdy není. Člověk by měl asi problém ten patos vnitřně opodstatnit, ale Soňa to prostě opodstatní.
Je vaše image účelová nebo přirozená?
Mě stříhají vždycky jenom v televizi nebo ve filmu podle toho, jak to potřebují, a když dlouho nic nedělám, mám dlouhé vlasy a vousy. A naopak se to někdy režisérům líbí. Třeba teď mám dlouhé vlasy a vousy, protože Alice Nellis točí podle Vieweghova románu film Andělé, kde hraju vousatého a vlasatého anděla. Ale cílená image není, jsem z Ostravy a tam na image moc nedáme. Takový prostě sem, tak to prostě roste.
Jakou roli na divadle a ve filmu považujete zatím pro vás za zásadní?
Těch rolí je mraky, musel bych to nějak probrat. Asi Hamlet byla opravdu taková kláda, která člověku ukázala, co umí a co neumí, jak to možno, co by ještě šlo, jak je to divadlo vlastně krásné, jak je ta profese náročná. Takže asi Hamlet.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
V těch málo článcích, které jsem o vás četl, se vždy objeví, že jste tichý, skromný, pokorný a podobné přívlastky. Co tomu říkáte, když si to o sobě čtete? To musí být trošku únavné.
Já za to nemůžu. Nebudu teď přece poskakovat po nějakých večírcích, když mě to nějak moc nezajímá a nebaví.
Herci si někdy stěžují, od vás jsem to tedy neslyšel, že jsou stereotypizováni – když je někdo tichý a pokorný, bude vždy hrát zadumané postavy. Chtěl byste si někdy zahrát někoho, kdo je rozeřvaný, brutální?
Takové role jsem i měl, vždycky si u nich člověk pěkně zařádí. Nakonec Ferda Plzák v Zahradní slavnosti není úplný tichošlápek. Myslím, že to s tím nemá nic společného – role jsou jedna věc a život druhá. Jsem ale vždy vděčný, když je role trošku jiná, než jak si tak na tom světě žiju.
Jaké je to pro herce ocitnout se ve světě hry Václava Havla? Jak o Havlovi smýšlíte?
S touto hrou jsem se setkal už podruhé, protože jsme ji dělali Na provázku někdy v roce 1990. Mezi tím jsem poznal třeba Harolda Pintera, anglického dramatika, který je tomu v něčem hodně podobný. Mám rád tyhle věci, které jsou dobře vymyšlené a napsané a je třeba je nějak říct a pak to divákovi doklapne.
Jednou jsme měli zkoušku Zahradní slavnosti a mně nějak přišlo, že ta hra je svým způsobem o lásce. Pořád se tam o ní mluví, pořád se vůči ní nějak vymezuje. Takže je to hra o lásce, ale tak jsem si to, hodně pracovně, nazval jenom pro sebe. Možná to nějakého teatrologa inspiruje k tomu, že si to probere z této stránky.
Od jakých herců jste se učil? Měl jste nějaké herce, kteří pro vás v kariéře byli zásadní? Od kterých jste se učil ne snad vědomě, ale kteří vás bavili, uhranuli?
Když se hodně ponořím do vzpomínek, díval jsem se na filmy pro pamětníky. To člověk nemohl nevidět Vlastu Buriana, Hugo Haase, Oldřicha Nového a celou tu předválečnou plejádu herců. Později to byl třeba Jean Gabin, ale také všichni v Činoherním klubu. A na školu jsem šel vlastně proto, že se mi líbilo to, co dělal Bolek Polívka. Těch vzorů je mraky.
Na začátku jste mluvil o komediálních hercích, což k vašemu image příjemně nejde. Nejste vnímaný jako komik, ale jako introvert, jenže Národní divadlo je veliké, musíte to všechno umluvit, uzpívat. Jak se vám to daří?
To musí asi posoudit diváci. Člověk na to postupně přichází a zjišťuje, že to Národní divadlo má opravdu svá specifika. Když jsem tam jako mladý viděl pana Hrušínského nebo pana Kemra, kteří byli vlastně hrozně daleko, a přitom dokázali věci dělat opravdu intimní, takže měl člověk pocit, že je od nich kousíček. Je to opravdu řemeslo, kterého se člověk musí dobrat tím, že tam nějakou dobu je. Každou novou inscenací, každým dalším pokusem pak má šanci být o kus dál, a tím pádem o kus blíž divákovi v tom, jak to sehrát, jakou intenzitu zvolit.
Jak vzpomínáte na roli Kyslíka ze seriálu Chlapci a chlapi z roku 1988?
Vzpomínám na to jako na prokletí. Je to tak neuvěřitelně neustále živá věc, že to pořád člověk slyší, Kyslík, Kyslík.
Čím si vysvětlujete, že se to tak drží?
To je právě to, co je mi trochu záhadou, ta zvláštní nostalgie. Vůbec nemám tušení. Jestli to bylo tak pěkně natočené? Nebo jsme byli tak šikovní? Původně jsem to dělat nechtěl, ale pan Scherhaufer mně říkal, že se něco naučím, že pan Sokolovský je fajn, což tedy byl, a taky jsem se něco naučil.
Někdy jsem skutečně překvapen, jak je to možné, že tahle figura tak dlouho žije. To se ale tak někdy stane, nějaká ta figura se na člověka lípne a pak s tou visačkou žije. Já s tím ale ani nic dělat nechci…, učím se s tím žít.
Jak se stavíte k nedávnému odchodu Miroslava Donutila a Richarda Krajča z Národního divadla po takzvané „krizi v Národním divadle“ po odvolání ředitele?
Jestli to mám říct nějak profesně, tak profesně tam chybět budou, to se nedá nic dělat. Jsou to výborní herci.
Jsou lidé, kteří veřejně zaujímají postoj, je to jejich přirozený způsob chování. Vy, zdá se mi, k nim ale nepatříte. Nicméně, jak na vás zapůsobila celá ta situace? Ovlivnila vás vůbec?
Člověka přece nemůže neovlivnit, když vidí, že se tento stát ke své kultuře chová jako macecha k nechtěnému dítěti. To, co se tam děje, mi přijde hodně nevkusné. Je to nehoráznost. To je všechno, co jsem k tomu schopen říct.
Viděl jsem vás hrát na divadelním festivalu v Avignonu ve francouzštině, často se o vás píše, že hovoříte pěti jazyky. Když máte toto mezinárodní srovnání, co by tak asi pomohlo, abychom se k tomu, čemu říkáme kultura, ať už je to cokoliv, chovali lépe?
Pomohlo by třeba to, aby ti lidé, kteří tu vládu sestavují, měli vůbec tušení, co ta kultura zmůže, co je schopna provést s člověkem. Teď jde opravdu jenom o to, jestli chtějí, aby lidé byli nekulturní, tedy manipulovatelní, anebo mají opravdu zájem na tom, aby byli kulturní, tedy vzdělaní, a věci v zemi šli lépe. Věřím totiž, že člověk, který má povědomí o kultuře a její pestrosti a je v tom vychovávaný, lépe zvládá a je připraven na určité věci a není tak snadno manipulovatelný. Ale to je opravdu široké téma na vážnou debatu.
Robert Wilson bude příští rok režírovat svou 1914, budete tam hrát?
Ano, začínáme zkoušet příští týden v pondělí, bude to na čtrnáct dnů a pak se to celé dodělá v dubnu. Už se moc a moc těším.
(redakčně kráceno)