Ostrava - Televizní střižna je místo, kde střihač a režisér pořadu stráví nejvíce času. Z natočeného materiálu se podle scénáře vybírá to nejlepší, záběry se seřadí a postupně vzniká pořad či televizní film. Střihačská práce se liší podle typu pořadu. „Pokud se jedná o inscenaci nebo hranou věc, tak se jede podle scénáře a vymýšlet se zde moc nedá. U magazínů nebo dokumentů se ale natočený materiál může ještě zpracovat a uchopit jinak. Mnoho věcí se ve střižně dá doplnit, změnit, dá se do materiálu tvůrčím způsobem vstoupit, takže může vzniknout i něco jiného, než bylo původně zamýšleno. Vyžaduje to ale trochu jiný přístup a hlavně čas,“ říká televizní mistr střihu Jaromír Vašek.
Práce střihače je tak trochu řehole, hodiny a hodiny prosezené ve střižně
„Do televize jsem nastoupil po vojně v roce 1986 jako pracovník techniky. O rok později se tady začaly instalovat první videomagnetofony, byla to úplná novinka v oblasti televizního záznamu. S kolegou jsme byli pověřeni vybudováním střižny s novými záznamovými stroji. Nejdřív jsme se s nimi museli naučit pracovat my a pak jsme na tom učili stříhat střihače a techniky. Byla to přelomová doba, kdy začala televizní technika určovat směr této nové profese. Tato technika plně nahradila filmovou výrobu a střihači museli přejít na elektronickou podobu střihu.“
„Nový způsob práce mě začal bavit, zkoušel jsem si stříhat i sám, hlavně hudební věci, protože jsem tady na Ostravsku začal s muzikou a hudební pořady mě bavily úplně nejvíc. Všiml si toho pan režisér Jindřich Procházka, který hudební pořady vyráběl, a jednou mi řekl: “Tak si to zkus sám, když jsi tak chytrý…„. Tak jsem si to zkusil. A šlo to. Začali jsme spolu dělat stále více hudebních pořadů a postupně jsem se dostal do dalších žánrů. Tady rozhodně musím zmínit režiséra Vladimíra Mráze, který dával příležitost mladým lidem… Dnes už tuto profesi dělám přes dvacet let.“
„Na práci střihače je fascinující to, že natočenému materiálu můžeš vdechnout svůj pohled. I když je to vždy omezeno tím, jak se věc natočí, ale v jistých mantinelech se pořad dá budovat různým způsobem. A právě to budování je tvůrčí adrenalin. Práce střihače je určitě tvůrčí profese. Je trochu škoda, že se moc za tvůrčí nepovažuje, že to není autorská věc, za autory jsou považováni jen scenáristé, režiséři a kameramani, ale střihač se stává spoluautorem a oponentem režiséra ve střižně a je určitě součást týmu, a to v každém žánru.“
„Je tak trochu řehole, to stříhání, protože jsou to hodiny a hodiny prosezené ve střižně u počítače anebo u nějakého přehrávače, hledají se různé varianty střihu, až se nakonec najde ta pravá. Je to o ochotě a trpělivosti, jak dlouho se chceš a můžeš zabývat určitou scénou, protože pochopitelně všechno má své limity. A čas je pro střihače někdy bič. Ale pokud je to zajímavé, tak se tomu člověk věnuje často i za cenu únavy a bezesných nocí.“
Jak se pozná dobrý střihač?
„To je těžká otázka. Každý má svoji cestu, každý má svůj pohled na věc a jde o to, jestli se to střetne s tím filmem nebo pořadem. Dneska se dost střihačů specializuje na určitou oblast. Jsou střihači, kteří dělají dobře hudbu, jiní film, další se specializují na hranou věc, někdo je odborníkem na přímé přenosy, to je různé. Já třeba obdivuji střihače, kteří dělají přímé sportovní přenosy, třeba hokej. Tam je to úplný mazec. Musíš sledovat spoustu věcí v reálném čase. Na co máš čas ve střižně, že si to zpětně pustíš a můžeš to změnit, nějak to variovat, tak to v přímém přenosu nepřichází v úvahu. K dispozici máš jen omezený počet úhlů a záběrů kamer. A taky musíš vycházet z toho, že přímý přenos je víceméně jen popis situace, musíš divákovi ukázat, co se vlastně právě teď děje, když prošvihneš gól v hokeji, tak je to špatně (smích).“
„Další podstatnou věcí, která je u přímého přenosu důležitá, je, že se musí myslet trochu dopředu, navádět kamery tak, aby už měly záběr, o kterém si myslíš, že by měl přijít, což vyplývá z dané situace. U přímého přenosu je ale vždycky důležitá příprava, člověk musí vědět, co ho čeká, pak musí mít dobré parťáky kameramany a dobrého režiséra, který to celé řídí a navádí tě správným směrem.“
Platí i dnes, kdy se všechno mění, nějaká základní pravidla střihu?
„Záleží to na žánru. Všechno má svůj řád. Divák nesmí být dezorientovaný, scény musí vnímat přirozeně, měl by vnímat průběh či děj filmu, a ne řešit, jaký to je záběr. Střihová skladba musí být taková, aby divákovi vše připadalo přirozené a nic ho nerušilo. I když v dnešní době se vše popírá, je to vždy o citu, jak podat danou látku, žánr, daným způsobem.“
Jaký žánr ti je nejbližší?
„Hudba, to je to, co mě opravdu baví. Tady se dá vyřádit. Když jsme dělali třeba pořad Ladí neladí, vznikaly někdy až neuvěřitelné věci. Byla to specifická forma, měli jsme ruční kamery, dostali jsme se do speciálních úhlů, mezi lidi, bylo to zajímavé.“
Na čem momentálně pracuješ?
„Teď jsem ve víru reality show Hospoda U Druhé šance, formátu, který jsem ještě nedělal a který ani v České televizi nebyl. Je to soutěž, ve které vítěz získá pracovní místo kuchaře v nově vzniklé restauraci. Výroba takového pořadu je dost náročná, protože se točí téměř nonstop na několik kamer, natočí se spousta materiálů, protože každý soutěžící má svůj osobní příběh, který sledujeme. A každý soutěžícím zadaný úkol musí být důkladně zmapován, abychom mohli výsledek objektivně divákům předložit. Všechen natočený materiál musíme s režisérem Honzou Bělohlavým projít, najít zajímavé momenty a potom obhájit, že právě tyto jsou zajímavé a nosné. V tomto případě se střihač stává i spoludramaturgem a spolurežisérem. Doba stříhání výsledného dílu je přibližně stejná, jako u jiných stejně dlouhých pořadů. Ale potřebujeme zde mnohem delší čas na přípravu, na výběr záznamu.“
Je třeba se stále něčemu učit?
„Naučit se stříhat a ovládat nějaký počítačový program zvládne kdokoliv, kdo trochu pracuje s počítačem. Ale pro dobrý, sdělný a zajímavý výsledek člověk musí mít určité dispozice - vnímání tématu, cit pro práci s obrazem, s hudbou, cit pro tempo děje, trpělivost. Říká se “mnoho povolaných, ale málo vyvolených„. A navíc, stříhání jde ruku v ruce s vývojem nové technologie, možnosti techniky přímo ovlivňují možnosti střihu a výslednou podobu díla, takže nelze si říct, já už to umím. Stále je něco nového, stále se musíme něčemu učit.“
Ptala se: Taťána Reková