Ostrava - Touha po svobodě myšlení i po svobodě v umělecké tvorbě rozhodla. Se dvěma malými dětmi v roce 1983 odjížděli z tehdejšího Československa na dovolenou do Španělska, a věděli, že už se nevrátí. Toužili po Paříži, neměli peníze, neznali jazyk, ale v mecce kumštu se opravdu ocitli. Začátky byly těžké, ale už po pěti letech otevřeli svou první galerii. Posléze i galerii ve věhlasném pařížském hotelu Ritz. Dnes mají své expozice, ať už stálé či přechodné, po celém světě. Tylek &Tyleček je už věhlasná výtvarná značka. Jiří a Zdeňka Tylečkovi byli předpůlnočními hosty Šárky Bednářové.
Některá rozhodnutí člověk udělá, protože si chce něco dokázat…
Jiří Tyleček pracoval v tehdejší Československé televizi v Ostravě jako scénograf. Jeho žena Zdeňka malovala a prodávala obrazy, o které byl zájem. Přesto se rozhodli emigrovat. Proč?
„Jsme umělecká emigrace,“ říká s nadsázkou Jiří Tyleček. „V té době tady byla taková atmosféra, že se musely malovat jenom ty věci, které se chtělo vidět. Když jsme to předkládali komisím a komise vám to začne vyhazovat, tak se vám to začne přejídat. Říkáte si, co kdybych to chtěl zkusit a ve 35 letech máte spoustu energie ještě na to, že se chcete vydat do světa a opravdu si změřit síly… Některá rozhodnutí udělá člověk pro to, že si chce něco dokázat. V tehdejší době to tu bylo poměrně zešněrované. Když jsme si sedli poprvé u Seiny, tak jsme se nadechli a řekli si, že takhle vypadá svoboda.“
Seinu jste museli brodit, vaše cesta nebyla jednoduchá. Na francouzskou půdu jste se dostali doslova zablácení, bez peněz, unavení, skoro zotročení, bez sil a slyšela jsem, že bez kalhot.
„Je to všechno pravda. Kalhoty mi ukradli, až když jsme si je nechali vyprat, protože my jsme se tam dostali tak, že jsme opravdu přebrodili řeku, tam nám uplavaly všechny věci. Jak jsme byli zablácení, dostali jsme se k ústavu v Paříži, který se jmenuje Secour Catholique a tam jsme to nechali vyprat. Najednou jsem zjistil, že to všechno zmizelo, tak jsme zůstali bez kalhot. Ale mělo to výhodu, že nás poslali do nějaké šatny a dali nám nějaké kalhoty a košili. Ty kalhoty byly žluté… Když jsme tam přišli, Francouzi se o nás postarali. Dodnes jim za to děkuji.“
Na začátky se chci zeptat. Jíst se musí, bydlet se musí, neznali jste řeč. Začínali jste úplně od píky, vy jako uklízečka, vy jako malíř pokojů. Jak se stalo, že jste se poměrně brzy, do pěti let, dopracovali k první galerii?
„Nejdříve se musely sehnat barvy.“
To vám na to někdo půjčil?
„To právě ne. Měl jsem blok, který jsem vzal z jedné kanceláře, když jsem ji maloval. A tužku jsem měl svoji. Začal jsem dělat kresby. Ve Francii byl jeden soukromník a já jsem mu dal vždy kresbu a on mi za to dal jednu tubu barvy. To byl takový výměnný obchod. Tam se vyhazuje spousta věcí, našel jsem tam lepenky a první tři lepenky se barvičkami pomalovaly a tak vznikly první tři obrázky.“
Dnes žijete ve Francii třicet let, částečně v Paříži, částečně na venkově, kde máte své rodinné sídlo, svůj ateliér. Splnila Paříž vaše očekávání?
„Splnila, mám ji strašně ráda, je to město, kde se cítíte volně. Kultury je tam plno,“ odpovídá Zdeňka Tylečková.
Jak u vás vznikala profesní dráha? Váš manžel začal výměnným obchodem, barva za skicu. Jak to bylo u vás?
„On nosil barvy domů a já jsem si je půjčovala.“
A jak to bylo s prodejem obrazů?
„Já jsem pracovala tři roky v novinách a pořád jsme dělali na obrazech. Po třech letech jsme to vystavili v jednom půjčeném obchůdku a tam jsme dali dohromady 30 až 40 obrázků. To byla první zkouška, co a jak bude.“
Do Paříže směřuje desetitisíce malířů z celého světa, malují různě po ulicích. Nebáli jste se, že se při konkurenci ztratíte? Byl to risk, měli jste jinou představu, nechtěli jste být pouličními malíři, chtěli jste mít svou galerii a vypracovat se na špičku, což se vám podařilo. Přemýšleli jste, co sehrálo klíčovou roli ve vaší profesní dráze?
„Měli jsme štěstí. Jedině důvěra v nadpřirozené síly a štěstí, jinak to vysvětlit nejde. Měli jsme velké štěstí v tom, že jsme potkávali báječné lidi.“
„Jsme takové romantické duše a romantičtí malíři, já hledám spíše krásno a možná, že to v dnešní době lidem trochu chybí, tak to k nám šli hledat. Tam to nacházeli, líbilo se jim to, a tak máme okruh nadšenců.“
Měli jste štěstí na lidi, nabalovali jste si na sebe přátelé a přes ty přátelé jste se dostávali do různých koutů světa. Dlouhá léta jste malovali na Korsice, na Martiniku a tam se možná vaše tvorba proměňovala v barvách, je to tak?
„To ovlivňuje velice, ostrovy mají čisté barvy, modré, velké květy a obraz vypadá jinak, když je dělaný na jiném místě na světě.“
Velký věhlas, obrovský úspěch jste měli v Japonsku, popište nám tu událost.
„Neřekl bych velký věhlas, ale zúčastnili jsme se světové výstavy v roce 2005 a zúčastnili jsme se výstavou, která se jmenovala Pět kontinentů.“
Pět kontinentů, to je velký úkol.
„V Evropě to bude znít hloupě, ale oni nám otevřeli muzeum. Budu tomu radši říkat stálou výstavu, ale je to velký dům, kde máme vystavených osmdesát obrazů. V roce 2000 začali připravovat všechno na světovou výstavu a to my jsme netušili. Když Japonec něco dělá, tak to má vymyšlené úplně dopředu. Oni najednou přišli a zeptali se nás, jestli víme, kdo je to Otokichi? Hleděl jsem na to a má žena také, absolutně jsme nevěděli. Oni nám to vysvětlili, že Otokichi byl před 200 lety člověk, který opustil Japonsko a projel celý svět. Před 200 lety tady za to byl trest smrti, my na to koukali. Ptali se nás, zda bychom mohli namalovat ilustraci jeho cesty. Řekl jsem, že to ne, co já vím, jak to tam vypadalo před 200 lety. Má žena na to měla krásnou myšlenku, řekla, že bychom jeli tu samou cestu jako Otokichi a namalovali to, co uvidíme my. Japonci zatleskali ručičkami a řekli, že to je ono. Pět let jsme jezdili, jak Otokichi po celém světě a namalovali jsme výstavu Pět kontinentů…“
Kde obrazy skončily?
„Zůstaly v Japonsku, už se tam zabydlely. Celou kolekci odkoupil jeden bohatý člověk. Jsme strašně rádi, že kolekce zůstala pohromadě, že ji má. Ale co s ní bude dělat dále, to opravdu nevíme.“
V Japonsku máte stálou expozici. Dodáváte tam stále obrazy?
„Jezdívali jsme tam často a pravidelně. Ale jak jde věk, tak se mi tam už moc nechce, abych se přiznal. Není to lenost, ale já se pak z toho musím dostávat asi šest týdnů, než se zase vzpamatuji.“
Dá se říci, že Francie je vaším trvalým domovem?
„Ano, je to půl života Česko, půl života Francie, takže teď jsme přesně na půlce a máme dva domovy,“ říká Jiří Tyleček.
Jak je to srdce rozděleno u vás?
„U mě stejně, já jsem ráda tady i tam, vlastně všude, já se cítím všude zdejší,“ dodává Zdeňka Tylečková.
Vydali jste nádhernou publikaci Tylek & Tyleček, je hodně těžká. Padesát obrazů pana Tylečka, padesát obrazů paní Tylečkové.
„Já bych to doplnil, první paní Tylečková a potom pan Tyleček.“
Ano, ale Japonec to otáčí z druhé strany, takže první je pan Tyleček. Ještě musíme vysvětlit, proč Tylek a Tyleček.
„Je to jednoduché. Když jsme byli Češi, tak jsme byli Tyleček, tím jsem podepisoval své obrazy, a Tylečková podepisovala své obrazy. Když jsme se stali Francouzi, tak je to Tylek, tedy Tylecek a Tylecek, tzn., že se nemůžeme podepisovat oba stejně. Když jsem byl celý život kratší, Tyleček, Tylečková, tak jsem zkrátil své jméno na pseudonym Tylek a ona zůstala Tyleček. Takhle to je.“
Jak se žije v Paříži? Vy tam máte nejen původní galerii, ale také galerii v hotelu Ritz. Jak se vám povedlo dostat se do takových luxusních prostor?
„Máme rádi lázně. A v Ritzu jsou nejkrásnější lázně vůbec, takže jsme se tam šli podívat, zapsali jsme se do lázní a procházkou po Ritzu se objevila prodejní možnost jedné vitríny. Tu jsme si pronajali a každý měsíc se tam prodal jeden obraz. Asi po půl roce přišla ředitelka a říkala, že má jeden prostor, který se uvolnil, zda bychom ho nechtěli. My jsme ho chtěli. Zařídilo se to tam, pověsily se obrazy, bylo to asi na třicet obrazů, a zůstali jsme tam patnáct let.“
Jak se žije českým a francouzským malířům, kdybyste to měl srovnat. Byly momenty, kdy jste litovali a říkali jste si, že jste to neměli dělat a měli jste zůstat v Česku? V ČR už je svoboda, demokracie, vy jste získali francouzské občanství v listopadu 1989, kdy tady byla Sametová revoluce. Byly momenty, kdy jste si řekli, že jste se možná ukvapili?
„V žádném případě. Malování jsem propadl už v šesti letech a to mi zůstalo doteď. Pro umění bych udělal všechno. Oni o nás povídají, že jsme takoví blázni, ale to není bláznovství. My opravdu pro umění chceme dělat maximum. Dnešní doba všeobecně potřebuje znova najít svou krásu a poezii. Nad tím, co vidím v galeriích, vrtím hlavou a říkám si, že všechno přece není takový hnus, jsou i krásné věci na světě,“ říká Jiří Tyleček, Tylek a Zdeňka Tylečková.
redakčně upraveno
Před půlnocí (zdroj: ČT24)