Zachytit stopy českých sportovců na zimních olympijských hrách v Soči - to je úkol pro reportéry Petra Kubáska a Ondřeje Tomka. Letos poprvé se tak na olympiádu vypraví hned dva sportovní redaktoři z brněnského studia České televize. Jak se na svátek sportu připravují před odjezdem a v jakých vstupech je diváci u televizních obrazovek uvidí, prozradili v rozhovoru.
Sportovní reportéři Petr Kubásek a Ondřej Tomek se chystají do Soči
Letos jedete do Soči na olympiádu - co to pro sportovního redaktora znamená? Vnímáte to jako zásadní profesní úspěch?
Ondřej Tomek: Já si myslím, že profesně je to určitě velký úspěch. Je to asi nejvyšší meta a zároveň pro nás jako novináře je to velký závazek a projev důvěry, který nás těší. Nechci říct, že na olympiádu jedeme za nějaké zásluhy, ale vnímám to jako určité zúročení naší práce v terénu za poslední čtyři roky.
Petr Kubásek: Především je to poprvé, kdy jedou na olympiádu dva redaktoři z brněnského studia, takže je prolomená určitá hranice nebo možná mýtus, že se tam z naší redakce může dostat maximálně jeden člověk. Svým způsobem je to tedy ocenění celé redakce. Souhlasím s Ondrou, nechtěl bych, aby to vyznělo, že je to za zásluhy. Spíš je to pro nás dobrá zpětná vazba, že se naše práce líbí lidem, kteří rozhodují o tom, kdo pojede na olympiádu, a proto do nás vložili důvěru.
Na olympiádě budete pracovat jako reportéři. Co bude vaším úkolem?
PK: Je důležité odlišit práci komentátora a reportéra, což může asi nejlépe srovnat Ondra, který byl už na několika olympiádách, a to jako komentátor i jako reportér. Já jedu podruhé jako reportér. Na celou olympiádu Česká televize delegovala celkem tři reportéry. Naše kolegyně z Prahy Jana Niklová se bude celou dobu „motat“ kolem českého hokejového týmu, Ondra bude reportér ve městě a já reportér v horách. Naším úkolem bude zprostředkovat divákům veškeré ohlasy mezi českými olympijskými sportovci bezprostředně po jejich výkonu. Přímo na místě budeme videa stříhat a posílat do vysílání. Mými sporty v horách budou biatlon, skoky na lyžích, klasické a sjezdové lyžování, snowboard a veškerá akrobacie. Těch sportů je samozřejmě hodně a zvlášť mně v horách se budou jednotlivé závody často krýt, v tom případě se budeme řídit určitými prioritami podle toho, ve kterých disciplínách máme medailové šance. U mě to tedy bude hlavně biatlon.
OT: Já budu dělat v podstatě to stejné jako Petr, akorát ve městě, což znamená jiné sporty - například rychlobruslení, kde máme želízko v podobě Sáblíkové, dál krasobruslení nebo curling. Dopředu ovšem nevíme, co všechno nás na místě čeká, nemáme žádný pevný rozvrh jako komentátoři.
PK: Komentátor má předem jasně daný rozpis, co v kolik hodin bude komentovat. Každý den přijede na nějaké sportoviště, kde nějakou dobu komentuje určitý zápas, a tím pro něj „šichta“ končí. Ale samozřejmě se na komentování musí dlouho před olympiádou připravovat. My jako reportéři nevíme, jedeme do velké neznámé. Oba budeme mít k dispozici auto s GPS navigací a budeme se pohybovat mezi více sportovišti, jak bude zrovna potřeba. Přiznám se, že mám trochu obavy z avizovaných přísných bezpečnostních kontrol, které nám naši práci v terénu můžou výrazně ztížit. Kontroly v Soči budou možná ve srovnatelném, ne-li ještě větším rozsahu jako v Salt Lake City v roce 2002, což byla olympiáda bezprostředně po jedenáctém září, teroristických útocích v New Yorku v roce 2001. Teroristé dopředu avizují možné hrozby, a to speciálně novinářům jako jsme my dva, bude velmi komplikovat práci.
Petr Kubásek s olympijskou vítězkou Miroslavou Knapkovou v Londýně
OT: Kdyby sis udělala obsahovou analýzu toho, o čem se těsně před olympiádou píše, tak zjistíš, že minimálně 40 procent všech zpráv se týká bezpečnosti a 60 procent se týká samotného sportu. Ještě jsem nezažil, aby takový podíl zaujímala témata mimo sport. Počítáme s tím, že těmito opatřeními budeme výrazně limitovaní. Bude to pro nás adrenalin - tím nechci říct, že bychom tam běhali mezi bombami, ale nevíme, jaké tam na nás čekají podmínky a jak všechny naše povinnosti za těchto okolností budeme stíhat.
PK: Já jsem byl reportérem na olympiádě v Londýně 2012, kde jsme měli poprvé v historii České televize vlastní studio přímo v dějišti her. Za celou dobu olympiády jsem já sám vyrobil 90 hotových reportáží, které už byly přímo vysílatelné, anebo do nich redaktoři v Praze pouze přidali záběry ze záznamu závodu. Práce reportéra se tím stává zase o stupeň náročnější. Reportáže by měly být tematické, zpestřené rozhovory s někým dalším než jen se sportovci.
Máte nějakou zvláštní přípravu před odjezdem?
PK: Nejdůležitější je připravit se na top medailové naděje. Vždycky je potřeba přečíst si základní reálie, stáhnout si výsledky daného sportovce. Je ale důležité čerpat nejen z toho, co má člověk k dispozici v záznamech. Je potřeba hledat témata přímo na sportovišti. Ale myslím si, že máme už dost zkušeností a umíme odhalit nejdůležitější momenty, aniž bychom na to byli připravení dopředu. Máme v podstatě volnou ruku, nikdo nám nediktuje, co bychom měli v rozhovorech řešit.
Mluvili jste už o svých předchozích zkušenostech z olympiád. Můžete shrnout, kde všude jste už byli?
OT: Poprvé jsem byl na zimní olympiádě v roce 2006 v Turíně, o dva roky později na letní olympiádě v Pekingu, v roce 2010 na zimní ve Vancouveru. To znamená, že jsem se zúčastnil už dvou zimních a jedné letní olympiády. Na zimních hrách jsem dosud byl vždy v roli komentátora, věnoval jsem se jízdě na saních, bobování a skeletonu.
Ondřej Tomek na letní olympiádě v Pekingu
PK: Pro mě to bude druhá olympiáda, první zimní. Poprvé jsem byl na letní olympiádě před dvěma lety v Londýně, také jako reportér. Při hrách v Pekingu v roce 2008 jsem ale komentoval z pražského studia a připravoval jsem reportáže z materiálů, které nám posílali reportéři z dějiště her. V roce 2010, kdy byla olympiáda ve Vancouveru, jsem v Praze moderoval olympijské studio - k akrobacii, snowboardingu a podobným sportům.
Řekli byste, že je pro sportovního redaktora v něčem velký rozdíl, jestli jede na olympiádu, nebo například na mistrovství?
OT: Olympiáda je velká oslava sportu. Je tam mnohem víc sportovců, mnohem víc fanoušků z celého světa. Sálá tam úplně jiná atmosféra. A především je to směsice nejrůznějších sportů. Rozdíly jsou i mezi letními a zimními olympiádami. Zimní je proti letním docela malá akce. Letní olympiáda je skutečně celoplanetární záležitost, kdežto zimní, i když jsou tam zástupci všech zemí, je spíš záležitostí Evropy, Severní Ameriky, několika částí Asie a Austrálie.
PK: Olympiáda má určitý přesah v tom, že je to akce, kterou bude sledovat i osmdesátiletá babička, která by se normálně třeba na snowboarding v televizi nedívala. Například mistrovství světa v hokeji bude mít každý rok zhruba stejnou fanouškovskou základnu, která se maximálně rozšíří, pokud má český tým úspěch. Olympiáda je specifická v tom, že tam má sledovanost i sport, na který by se klasický divák v televizi asi nepodíval. Olympiáda má v současnosti vybudovanou skvělou image, a spousta lidí ji skutečně sleduje od rána do večera, a to i sporty, kde třeba ani nemáme svého zástupce nebo medailové ambice. Je to zkrátka něco unikátního a v tomto ohledu asi nesrovnatelného s mistrovstvími.
Ondřej Tomek na letní olympiádě v Pekingu
OT: Ptala ses sice na naše pocity, ale je třeba říct, že i pro ty sportovce je to velmi zvláštní zkušenost, už jen pobytem v olympijské vesnici, kde se potkávají s dalšími sportovci, se kterými je spojuje podobný životní náboj.
PK: Je to specifická akce i tím, že je jen jednou za čtyři roky, zatímco mistrovství bývají každý rok nebo jednou za dva roky, záleží na sportu. Pokud se jedná o sport o jedné disciplíně, pak sportovec celé čtyři roky nedělá nic jiného a najednou je během hodiny po všem. Buď se stane nesmrtelným, nebo zapadne do propadliště dějin. Tím je olympiáda velmi působivá.
Máte z předchozích olympiád nějakou zvláštní zkušenost, historku nebo třeba vzpomínku na zajímavé setkání?
PK: Z Londýna mám tři takovéto zážitky. Zaprvé - že jsem se tam dostal na zahajovací ceremoniál. Na zahájení byla promítána scénka, kdy britská královna Alžběta II. nastoupila do letadla s Jamesem Bondem. Viděl to celý svět. Najednou se nad olympijským stadionem zjevil vrtulník s královnou. Vyšla z vrtulníku a na obrazovce se objevil záběr, kdy za aplausu kráčela mezi tribunami. V tu chvíli jsem se podíval doleva a zjistil jsem, že vzdušnou čarou asi 100 metrů ode mě je celá královská rodina. Byl to pro mě fantastický zážitek, jednak vidět zahajovací ceremoniál a navíc se dostat do takové blízkosti k britské královské rodině.
Druhý moment byl - protože mám rád tenis - vidět na vlastní oči ve Wimbledonu semifinálový zápas Federer - Del Potro. Byl to asi pětihodinový zápas, nejdelší v olympijské historii. A vyhrál můj oblíbený tenista.
Třetí byl silný emotivní zážitek - dělal jsem rozhovor s olympijským vítězem Davidem Svobodou. Nejen pro sportovce, ale svým způsobem i pro novináře je něco takového vrchol. Sportovec vyhraje olympiádu, prochází takzvanou mix zónou, kde na něj čekají novináři. Naší výhodou bylo, že televizní štáby byly hned na začátku mix zóny a teprve poté se sportovec dostal k píšícím novinářům. V tomto případě jsem to byl já, kdo s Davidem mohl udělat rozhovor jako první. Položil jsem mu otázku, jak se cítí jako olympijský vítěz. Na to mi odpověděl, že to ode mě slyší poprvé v životě. Rád na ten okamžik vzpomínám.
Petr Kubásek ve Wimbledonu (LOH Londýn 2012) s raketou Petry Kvitové
OT: Pro mě byla velkým zážitkem moje první olympiáda v Turíně. Současně s olympiádou v roce 2006 vznikal program ČT4 - dnes ČT Sport. Poslali mě komentovat boby, sáně a skeleton. Já jsem přitom do té doby v životě nekomentoval jediný přímý přenos. Samozřejmě jsem už před tím komentoval několik záznamů, ale můžu říkat, že svůj první přímý přenos jsem si vyzkoušel rovnou na olympiádě. Myslím, že jsem snad jediný na světě, komu se něco takového podařilo. Je to trochu kuriozita, která by se už dnes asi nemohla stát.
Z Pekingu mám dvě příhody. Dělal jsem tam reportéra a neměl jsem k dispozici žádnou GPS navigaci. Měl jsem točit cyklistiku, kde jsem chtěl udělat rozhovor s Kreauzigerem. Půl dne jsem jezdil po horách, ale na peloton jsem nikde nenarazil. Projel jsem různé vesnice, ptal jsem se lidí na pumpách, ale s nikým jsem se nemohl dorozumět a cedule „cyklistický závod“ nikde. Ve městě byly nápisy a ukazatele většinou psané i latinkou, ale v horách už vůbec ne a nikdo tam neuměl jinak než čínsky. Přísahám, že jsme je s kameramanem tři, možná čtyři hodiny hledali, ale nenarazili jsme na ně. V Pekingu jsem pak zažil také jeden nádherný emotivní okamžik, když jsem jako novinář mohl být u zlata. Se střelcem Davidem Kosteleckým jsem se už předtím znal. Pamatuju se, že při závodu hustě pršelo, ale i tak se mu neuvěřitelně dařilo. V dešti padl na zem a vychutnával si své zlato. Přišel za námi úplně promočený a udělali jsme spolu moc krásný rozhovor plný emocí.
Bohužel mám i jeden smutný zážitek z Vancouveru, kdy při tréninku těsně před zahájením olympiády zahynul mladý gruzínský sáňkař. Na slavnostním zahájení se za něj držela minuta ticha, což byl hodně smutný úvod her.
PK: V takových chvílích si člověk uvědomí, že je to pořád jen sport, že to není všechno…
Který ze zimních olympijských sportů je vám osobně nejbližší?
OT: Přiznám se, že mně je nejbližší ten, který dělat nebudu - lední hokej, který je ovšem blízký asi většině Čechů. Doufám, že budu mít příležitost vychutnat si ho alespoň divácky. Osobně mám na zimní olympiádě raději sporty v horách spíš něž ty halové, ať už je to biatlon nebo skoky na lyžích.
PK: Může ale dojít k paradoxu, že Ondra přijede ze Soči opálený, zatímco já z hor promrzlý na kost. Zatímco v horách bude kolem mínus dvanácti, dole ve městě může být klidně plus dvanáct. Teplotní rozdíly jsou tam obrovské. I tak se tam ale těším, hlavně na biatlon, který je mi blízký vzhledem k tomu, že jsem do něj už profesně o něco víc proniknul. Kromě toho mě baví skoky na lyžích, což je sport, který mě fascinuje už od dětství. Sice je i televizně hezky zpracovaný, ale mnohem víc si ho člověk vychutná přímo pod skokanským můstkem. Ovšem ne každý sport vypadá na místě tak dobře jako v televizi. Třeba z biatlonu přímo na místě moc nemáš, v tomto případě má divák u televize mnohem větší servis.
OT: Co se týče mých sportů ve městě, tak bych ještě zdůraznil, že všechno jsou to sporty, se kterými se přes rok na českém území příliš nesetkáš, alespoň ne na té vrcholové úrovni. Na rychlobruslení u nás nemáme ani dráhu, v krasobruslení se taky na všechny poháry jezdí do zahraničí. Jsou to sporty, které česká veřejnost nemá příležitost během roku navštěvovat jako přímý divák.
PK: Ale o to větší je to paradox, že si to rychlobruslení na olympiádě pustí i ta osmdesátiletá babička, i když tam zrovna nejede Sáblíková. Lidi koukají na snowboard, aniž by znali pravidla, a líbí se jim to. Proto je naším úkolem zpracovávat reportáže pro širokou veřejnost tak, aby to oslovilo i diváky, kteří spoustu olympijských sportů neznají nijak detailně, ale přesto si chtějí poslechnout rozhovor se sportovcem.