V pražské Leica Gallery vystavuje 77letý fotograf Thomas Hoepker legendární sérii svých černobílých snímků Ameriky šedesátých let. Spatřit na nich lze odvrácenou stranu jinak „rozjásaně barevné“ Ameriky té doby. Na Hoepkerových fotografiích se ale kontrast velkých a malých dějin neobjevuje ojediněle. Objektiv jeho fotoaparátu ho zachytil například u nás v roce 1968, 1989, ale i v Americe 11. září 2001. V Událostech, komentářích z 14. dubna hovořil s Thomasem Hoepkerem David Borek.
„Nikdy jsem si nemyslel, že je Amerika ráj,“ říká Thomas Hoepker
Fotografie Thomase Hoepkera
Kdy jste se rozhodl změnit názor a fotku z původně nepovedené označit za povedenou tak, že je nakonec brána jako ikonická fotografie 11. září?
V ten den, kdy se to stalo, jsem si říkal, že jsem nebyl na správném místě. Byl jsem sice v New Yorku, ale nepodařilo se mi dostat na místo katastrofy. Proto jsem udělal fotografii, kterou jsem tehdy považoval spíše za druhořadou. Byla to fotka přes East River z Brooklynu a fotografoval jsem tam ten kouř a viděl jsem tam také mladé lidi, kteří se uvolněně bavili na slunci, byl krásný den. Když jsem přišel poté domů a díval se na fotografie svých kolegů z agentury Magnum, viděl jsem, že jejich fotky zachycovaly tu scénu mnohem lépe, protože byli blíže. Svou fotku jsem proto odložil do krabice takzvaných „B“ fotek a už na ni nemyslel. Několik měsíců poté mi ale jeden kurátor z Mnichova řekl, že ta fotka je velice dobrá, protože tam člověk vidí rozdíl mezi mírovým, slunečným dnem a katastrofou v pozadí.
Zažil jste několik podobných pohnutých momentů světových a vlastně i českých dějin, zdůrazněme rok 1968 a rok 1989. Vybavíte si podobný moment, kdy ty malé dějiny, ona každodennost, vypadaly jinak než ten patos, který z toho historického momentu často přežívá v učebnicích?
Ano, vzpomínám si na fotku, kterou jsem tehdy v roce 1968 udělal v Praze. Byla na ní nevěsta na ulici, ale tehdy už stáli Rusové před městem. Byl to skutečně idylický okamžik nevěsta šla do kostela. A tuto fotku jsem náhodou nedávno také objevil, protože teď připravuji knihu. A to jsem si přesně říkal to, co vy. Je to takový mezimoment, nevěsta se vdává a vedle jsou ruské tanky.
Výstava Thomase Hoepkera (zdroj: ČT24)
Když se podíváme na vaši sérii z šedesátých let ze Spojených států, zarazilo mne, že to je černobílé. První polovina šedesátých let bývá asociovaná s možná až přehnanou barevností. Svěží barvy, dynamický prezident Kennedy, všechno je mladé, nové. Byl to úmysl? Nebo jste měl tehdy prostě černobílé období?
V té době jsem pracoval pro časopis, který měl sice barevnou titulní stránku, ale uvnitř byly černobílé fotografie. Tehdy se přecházelo od černobílých fotek k barevným. Dnes jsem rád, že jsem fotil černobíle, protože jsem tím vytvořil efekt, který jsem chtěl a který potvrzoval také nehezkou stránku Ameriky.
Takže první polovinu šedesátých let byste viděl jinak, než jaký bývá zejména Američany sdílený obraz té doby. Byla to doba ekonomické prosperity, doba začínajícího hnutí za lidská práva, ale také ještě doba před začátkem patologických jevů ve společnosti, které přinesl konec šedesátých a začátek sedmdesátých let?
Když jsem do Ameriky přijel, byl jsem z ní nadšený, protože jsem přijel na náklady svého časopisu. Nikdy jsem si ale nemyslel, že by to byl ráj. Věděl jsem, že je tam spousta problematických věcí. Pro mě to byla země, která byla hezčí než pouhé krajiny. Cítil jsem, že Američané mají své velké problémy, například rasismus.
Proč jste se tedy potom nakonec usadil v New Yorku?
To přišlo až později. Nejprve jsem jel do Ameriky, pak jsem se vrátil do Německa, ale doma jsem příliš nebyl, protože jsem často cestoval. O mnoho let později jsem dostal nabídku od jiného časopisu jet do Ameriky jako korespondent do New Yorku. A to jsme velice rádi se svou ženou udělali a nakonec jsem tam až do dnes zůstal, protože mám tuto zemi velice rád. Vím, že tam není všechno úžasné, ale na druhou stranu rád bydlím v New Yorku jako v Berlíně.
(redakčně kráceno)