„Pro Exupéryho nebylo umění to nejdůležitější,“ říká Petr Sís

Zprostředkovat životní příběh Antoine de Saint Exupéryho se v knize Pilot a Malý princ nejnověji pokusil ilustrátor, grafik a tvůrce knih pro děti Petr Sís. Více než osobitá vizuálnost Exupéryho slavné knihy, jako by byla Sísově zaměření vlastní, ho inspirovala svou mnohoznačností a lidskou hloubkou autora malého prince. V Profilu z 5. října s Petrem Sísem hovořila Petra Krmelová.

Kniha se asi nemohla jmenovat jinak než Pilot a Malý princ. Jsou to dvě věci nejpodstatnější v životě Antoine de Saint Exupéry?
Asi tak. Původně se měla jmenovat Pilot a princ, ale Malý princ přece jenom připomíná, co je jeho nejvýznamnější dílo.

V čem vás fascinuje a proč jste se rozhodl zpracovat a zprostředkovat dětem právě život Antoine de Saint Exupéryho?
Když mi bylo asi dvanáct, připadalo mi to jako knížka o naději, fantazii a inspiraci do života. Až po mnoha letech jsem zjistil, že Exupéry žil dva roky v New Yorku, nemohl létat a vůbec se nemohl naučit anglicky. Z frustrace, že si nemá s kým popovídat, což dobře znám, sedl a přímo v New Yorku napsal Malého prince. Po dvou letech se přihlásil znovu k letectvu, do svobodné francouzské armády, a v severní Africe se připojil ke spojeneckým armádám. Měl být jenom mluvčím, ale dostal se do fáze války, kdy Spojenci dobyli Evropu.

Jak jste to myslel, že to dobře znáte, když si člověk nemá s kým popovídat?
Žiju u New Yorku, a i když jsem se jazyk trochu naučil, člověk na tom nikdy není jako tady v Táboře, kde můžu zajít do hospody a s někým si popovídat.

Jak moc se člověk musí přizpůsobovat při zpracování dětem?
To je dobrá otázka. Dnes se mění celá doba. Vyrůstal jsem v době, kdy se člověk dozvídal informace někde v kavárně jako ten Exupéry a mohl ty historky pilovat tím, jak je vypráví svým kamarádům. Dnes se doba výměny informace naprosto mění. Sice se tedy stále snažím dětem tu informaci poskytovat, ale ony mohou okamžitě zjistit, že je to jinak nebo že je tam toho víc. V tom je ale také moje naděje, že když vyprávím o západní Africe, může si někdo zjistit, že Exupéry se snažil ochočit chameleona, hyenu, psa, kočku.

Profil: Pilot a Malý princ (zdroj: ČT24)


Necítí člověk obrovský respekt? Malý princ je přece jenom světový bestseller.
Cítím obrovský respekt k Exupérymu, protože pro něj nebylo umění to nejdůležitější v životě. On žil v generaci lidí, kteří ještě pořád věřili ­- a já doufám, že jsou ještě lidé, kteří věří - že svou prací a činností vybudují lepší svět. Snažil se proto třeba dopravovat poštu přes oceány nebo velká pohoří, aby lidé dostávali důležité zprávy nebo zprávy z lásky. To bylo pro něj to základní. A psát začal, protože obdivoval nebe a své kamarády piloty. To se pak všechno smíchalo, a já v to také tak trochu doufám, a vznikl Malý princ, kniha jeho zkušeností a kniha jeho srdce. Když to pak vyšlo v New Yorku, než odešel do své poslední bitvy, lidé nevěděli, jestli je to kniha pro děti, pro dospělé, jestli je to kniha filozofická. To se stalo až časem, letos je to vlastně sedmdesát let, co Exupéry zmizel.

Já to tak cítím dodnes. Stále nevím, jestli je to kniha pro děti nebo dospělé. Řekla bych spíše, že je pro všechny. Člověk tam stále nachází něco nového?
To bylo na tom právě neuvěřitelné. Ve dvanácti letech to bylo o naději a příslibu života. Když jsem to po mnoha a mnoha letech četl svým dětem, bylo to najednou o jakési nostalgii života. A když pak byla moje kniha, která oslavuje jeho život, přeložena do češtiny, někdo mi z Prahy poslal Malého prince v češtině. A najednou to na mne skrze ten český jazyk, protože to byl jazyk maminky, promluvilo úplně jinak a bylo to neuvěřitelně dojemné.

Je Malý princ kniha na celý život? Má být i Pilot a Malý princ na celý život?
U Pilota a Malého prince bych se to neodvážil říct, protože je o objevování člověka, který to napsal. Sám jsem toho o něm celý život moc nevěděl. Byl fascinující. Spadl a vždy zase vstal a šel dál.
Když jsem včera přijížděl k Táboru, létaly tam balóny a padáky a celé to vypadalo jako z přebalu knihy od Julese Verne. Byl jsem najednou dojatý, že je to opravdový život, aniž bych to viděl na nějaké obrazovce.

Jste teď v Táboře na knižním festivalu Tabook. Jak vnímáte současnou českou dětskou knižní tvorbu?
Je to pořád špičková, světově pozoruhodná tvorba. Stále jsou tu nakladatelství jako Baobab, Albatros nebo Labyrint. Jsou to knihy, které jsou odvážné. A myslím, že i přístup rodičů, aspoň podle toho, jak jsem s nimi mluvil, je velmi pozitivní. I když teď zažíváme dobu přerodu knížky do jiných médií, kniha pro děti a pro mladé v České republice se nemusí bát.

Jak moc vás jako ilustrátora inspirovala kniha Malý princ vizuálně?
To jsem nechtěl nebo dokonce nesměl. Nechtěl jsem se k tomu moc přiblížit, protože jsem se bál, že by to vypadalo, že se na tom chci nějak vozit. Spíše jsem vycházel z toho, že Exupéry měl jako dítě bohaté zlaté vlasy, takže Malý princ byl asi odrazem toho, jak na sebe vzpomínal v dětství. Někde ostatně řekl, že od svého dětství neměl šťastný okamžik.
Je to vlastně o tom, že ve dvanácti letech přemluvil pilota, který zkoušel své letadlo nedaleko jejich zámku, aby s ním mohl letět, že mu to maminka dovolila. Pilot s ním pak prolétl nad nějakým polem, maminka nadšená nebyla. Takže nebe ho přitahovalo celý život.
Byl pak jeden z prvních, kteří létali z poštou přes Španělsko do západní Afriky, pak přeskočil do Jižní Ameriky. Mnohokrát naboural, byl i v nemocnici v kómatu, ale vždycky se otřepal, zahojily se mu zlomeniny a zase letěl dál. Až pak pro něj přišlo obrovské zklamání, kdy letadla, která převáží poštu a spojují lidi, najednou v rukách německé armády zaútočila na Franci. Exupéry odchází do New Yorku do exilu, kde vzpomíná na svoji zemi, a protože nemluví anglicky, píše Malého prince jako úplně neobvyklou knížku. A pak se zase vrací do armády.
Jsou to takové podivné knihy, jako je Putování za švestkovou vůní (poznámka: autorem Ludvík Aškenázy) nebo právě Malý princ, na které mám vzpomínky z mládí a které jsou neuvěřitelné a které vznikají takovouto kombinací.

Kdybyste Exupéryho osobně potkal, na co byste se ho zeptal? Je tam něco, co vám i po studiu jeho života, zůstalo skryto?
Jsou tam různá tajemství. Všechny vážné knihy o jeho životě naznačují, že byl na konci života ze všeho tak smutný, že se mu moc nechtělo žít. To si myslím, že je nefér. To nikdo neví. Zrovna tak nikdo neví, jestli spadl do moře nebo jestli byl sestřelen, co se vlastně stalo. Je také naznačováno, že do toho moře spadnout chtěl. Na to bych se ho ale asi neptal. Spíš bych si od něj nechal vyprávět, protože byl prý neuvěřitelný vypravěč. Říká se třeba, že když měla kavárna zavírat ve dvanáct, bylo kvůli němu otevřeno do čtyř. A že ho milovali všichni taxikáři v Paříži, protože když někomu vyprávěl historku, taxík tam stál třeba tři hodiny, než on vystoupil. Asi bych rád poslouchal jeho příběhy.

(redakčně kráceno)