Po svém téměř ročním pracovním pobytu v Malajsii se na podzim tohoto roku Petr Čáp rozhodl prozkoumat Malajsii trochu jiným způsobem, než jak ji zná klasický turista. S italským kamarádem cestovali stopem, což je v Malajsii velmi netradiční forma přepravy. Zážitky a zkušenosti shrnul v následujícím článku.
Jaké je stopovat v Malajsii, kde tento druh cestování skoro nikdo nezná?
Malajsie je velmi přátelská a prosperující země v jihovýchodní Asii. Lidem v České republice nemusí být tato federativní monarchie až tak známá, když většina cestovních kanceláří nabízí pobyty spíše do sousedního Thajska. Klasický pobyt pro Evropana, který zrovna nejede uzavírat obchodní smlouvy, by zcela jistě měla zahrnovat prohlídku hlavního města Kuala Lumpur, neustálou ochutnávku malajsijské kuchyně, pěší turistiku v jednom z národních parků a také možnost potopit se a pozorovat krásy podmořského světa v tropech. Po svém téměř ročním pracovním pobytu v této zemi jsem se na podzim tohoto roku, respektive na začátku monzunového období, rozhodl prozkoumat Malajsii trochu jiným způsobem, a to stopem. Nutno totiž dodat, že v Jihovýchodní Asii se nerozlišují čtyři roční období podle teploty, ale pouze dvě, a to podle dešťových srážek.
Z ostrovů Perhentian do Kuala Lumpuru
Bez významných stopařských zkušeností jsme společně s italským kolegou Alessiem ve středu ráno vypluli na člunu z ostrovů Perhentian s předsevzetím, že toto bude jediná platba za dopravu na další tři dny. Našim cílem bylo dostat se do tří dnů do Kuala Lumpuru. Naše stopování začalo ve státě Terrenganu, který patří k těm nejvíce muslimským v jinak mnohonáboženské a mnohoetnické malajské společnosti. Štěstí se na nás usmálo zhruba po hodině, když nám zastavila čtyřčlenná rodina směřující do hlavního města regionu Kuala Terrenganu. Co bylo však překvapující, byl fakt, že toto auto nás původně minulo. Paní řidička ale měla obavu, zda nepotřebujeme pomoc, a tak se pro nás vrátila. Takový přístup ke stopování dával velkou naději.
Stopování v Malajsii
Druhý den jsme udělali přestupek vzhledem k vlastním předsevzetím. Nechali jsme se odvézt městskou dopravou z města na jeho okraj, abychom pro svou cestu měli lepší stopovací podmínky. Ten den se pak začala projevovat opravdová povaha stopování v Malajsii. Projíždějící řidiči nás začali zdravit, ukazovat, že jsme jako „jedničky“, ale nikdo se moc k tomu, aby zastavil, neměl. Když už se takový řidič našel, ptal se, co vlastně chceme, jestli za peníze nechceme někam přiblížit, nebo zda nějaké drobné nepotřebujeme, zda nám neujel autobus a tak podobně. Odpovědi, že chceme do Kuantanu, dnešního cílového města, a zadarmo, nikdo příliš nerozuměl. Nakonec čtvrteční vzdálenost 221 km vyšla na šest aut (nejčastěji domácí značky Proton), pět hodin čekání v úmorném vedru při prašné silnici a zhruba tři hodiny jízdy.
GALERIE
Z Malajsie autor: Petr Čáp, zdroj: ČT24
Třetí den měl být tím posledním. Plán byl dostat se na dálniční nájezd a odtud už chytnout to správné auto pádící do metropole. S pomocí veřejné dopravy a zastavení studentů tamní technické univerzity jsme zahájili závěrečný stop. Na závěrečných 240 km stačilo jen jedno auto, na které jsme ale čekali téměř čtyři hodiny. Zastavil nám student zemědělství, který časně z rána vyjížděl z Terrenganu domů za rodinou do Kuala Lumpuru. Po necelých třech hodinách se z oparu monzunového deště začaly vynořovat věže Petronas, symbolu malajsijské modernizace, a my si vystoupili v centru města v části Bukit Bintang. A co vlastně přinesly tři dny a dvě noci mimo přepravu celkem devíti auty z ostrova Perhentian do Kuala Lumpuru?
Stop jako alternativa „baťůžkářství“
Poznatky se dají shrnout do dvou závěrů. První z nich je, že stop byl pro většinu Malajsijců dost nerozumný, podezřelý a netypický způsob přepravy. V zemi, kde existuje poměrně hustá a fungující síť autobusové a letecké dopravy a kde naše vzdálenost 650 km stojí zhruba 330 Kč a 10 hodin jízdy autobusem, opravdu neexistuje potřeba stopovat. Navíc obrázek dvou bílých chlapců postávajících na okraji silnice se zdvihnutým palcem je podivuhodnější o to, že Evropan je stále považován za toho bohatšího, který nemá zapotřebí moknout nebo se pražit na slunci, jen aby se zadarmo svezl. Častá otázka tak zněla, proč si raději nevezmete autobus nebo taxi namísto postávání a čekání v tropickém vedru? Odpovědí je současně i druhé poznání.
Stopování v Malajsii
Častou podobou cestování je v jihovýchodní Asii tzv. „backpacking“, tedy baťůžkáři, kteří chtějí co nejlevněji procestovat daný region. I my jsme měli batoh na zádech a výdaje na přepravu se týkaly spíše času než peněz. Rozdíl však spočíval v tom, že zatímco klasičtí baťůžkáři se druží spíše sami se sebou, diskutují o tom, kde byli a kam se chystají, a přitom s místními přicházejí do kontaktu jen velmi zřídka, jízda stopem byla závislá od neustálého styku s Malajci. Byl to dostupný a mnohdy i vtipný způsob, jak se stát součástí dne obyčejného Malajsijce, sdělit mu svou motivaci pro stopování, slyšet jeho důvod, proč zastavil, nebo se jednoduše natáhnout na zadním sedadle. Stopnout totiž auto v Malajsii, vysvětlit řidiči, co a proč chceme, je činnost na celodenní úvazek.
Petr Čáp