Moskva - Ruský nejvyšší soud rehabilitoval posledního cara Mikuláše II. Vladaře a jeho rodinu popravili bolševičtí revolucionáři v červenci roku 1918. Dlouhá léta byl tento čin v Rusku označován jako pouhá vražda a soudy nižší instance na tom odmítaly cokoli změnit. Obrat přinesl až nejvyšší soud, podle kterého byla celá rodina obětí politických represí a měla by být rehabilitována. Dnešní rozsudek je hlavně symbolický, završuje ale dlouholetou snahu potomků Romanovců, aby byl car prohlášen za oběť zločinu.
Popravený car Mikuláš je oficiálně obětí bolševického režimu - po 90 letech
O rehabilitaci cara usilovala hlavně velkokněžna Maria Vladimirovna, která se prohlašuje za možnou nástupkyni Mikuláše. Její žádost o rehabilitaci z roku 2005 byla několikrát zamítnuta. Mimo jiné s tím, že car a jeho rodina nebyli zabiti z politických důvodů. Sám nejvyšší soud loni rozhodl, že rehabilitace carské rodiny není možná. Nebyla totiž nikdy obviněna z žádného zločinu, nešlo ji tedy zbavit zločinu, který de facto neexistoval. Dnes nejvyšší soud svůj předchozí verdikt zrušil. Car byl jako oběť režimu uznán 90 let po své popravě.
„Je to odvážné rozhodnutí, které dělá definitivní tečku za tímto nekonečným příběhem,“ komentoval rozhodnutí mluvčí nejvyššího soudu Pavel Odincov.
Svatý Mikuláš před Stalinem
Po většinu minulého století se sovětský režim snažil Mikuláše očerňovat. Symbolizoval všechno, čeho bylo potřeba se zbavit: carskou dynastii, bohatství, imperiální pompu. Oficiálně byl prohlašován za tyrana, zničeného revolučním rokem 1917. Po pádu Sovětského svazu se ale názor Rusů na jejich posledního panovníka dramaticky změnil. Mikuláš dokonce vyhrál anketu o největšího Rusa - před Stalinem.
Pro ruskou pravoslavnou církev byli car Mikuláš a jeho rodina mučedníky už dávno. Před deseti lety je církev slavnostně pohřbila v Petrohradě a přijala mezi své svaté.
Poprava puškami a bajonety
Mikuláš, jeho žena Alexandra, jejich pět dětí, lékař a tři sloužící byli bez soudu zastřeleni 17. července 1918 v uralském městě Jekatěrinburgu, kde byli internováni po carově abdikaci. Ženské příslušnice rodiny měly šaty s vykládanými korzety, což znesnadnilo jejich zastřelení, a proto byly nakonec ubodány bajonety. Těla zavražděných byla zohavena ve snaze zabránit pozdější identifikaci a pohřbena ve společném hrobě na utajeném místě.
Okolnosti tragédie sovětský režim po celá desetiletí tajil a veřejnost se je postupně začala dozvídat teprve v období reforem Michaila Gorbačova. Hrob příslušníků carské rodiny byl objeven v roce 1978, dlouhá léta ale trvalo, než došlo k exhumaci a ověření pravosti ostatků. Mezi mrtvými však dlouho chyběly pozůstatky careviče Alexeje a jeho sestry Marie. Jejich hrob byl objeven teprve loni. Nejasnosti okolo identifikace těl v průběhu 20. století vedly k vyrojení řady napodobitelů, kteří se prohlašovali za Alexeje nebo nejmladší dceru Anastázii.
Na rozdíl od milionů dalších obětí pronásledovaných za sovětské éry nebyla zavražděná rodina Romanovců až do dneška nikdy oficiálně uznána za oběť plánovaného zločinu komunistů.
Mikuláš, Alexandra a jejich pět dětí