Bratislava - Čtrnáctého března 1939 vznikl ve střední Evropě nový státní útvar známý jako Slovenský stát. Následujících šest let jeho existence bylo poznamenáno řadou paradoxů. Jeho představitelé ve svých projevech plamenně hovořili o samostatnosti, přestože země byla závislá na nacistickém Německu. A zatímco desetitisíce Židů skončily v koncentračních táborech, pro jinou část obyvatel představoval Tisův stát ostrůvek relativního klidu ve válkou zmítané Evropě.
Tiso dostal od Hitlera na výběr: samostatnost, nebo ponechání Maďarům
Volání po úplné samostatnosti se objevovalo už na podzim roku 1938, kdy Slovensko získalo autonomii v rámci pomnichovské Československé republiky. Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS), která měla v zemi mocenský monopol, však byla v této věci rozpolcena. Její radikální křídlo bylo pro nezávislost a jednalo o ní s představiteli nacistického Německa. Naproti tomu konzervativní křídlo ľuďáků se k této možnosti stavělo váhavě. Hitler, pro něhož samostatné Slovensko představovalo mimo jiné výhodný nástupní prostor k plánované územní expanzi, se proto rozhodl jednat. Na 13. března 1939 si pozval předsedu ľuďáků, katolického kněze Jozefa Tisa do Berlína, kde jej postavil před volbu: buď Slovensko vyhlásí samostatnost, nebo bude „ponecháno svému osudu“.
Druhá možnost by v praxi znamenala rozdělení území mezi sousední státy, zejména Maďarsko. Ihned po svém návratu Tiso obeznámil s obsahem jednání Sněm slovenské země v Bratislavě. Krátce po poledni 14. března 1939 byla tímto zákonodárným sborem vyhlášena samostatnost Slovenska. Dobová propaganda barvitě popisovala atmosféru nadšení, jež mělo v ten okamžik v parlamentu zavládnout. Jiná svědectví však hovoří o zkoprnělých a bezradných poslancích, kteří ještě ráno před jednáním netušili, o čem budou ten den rozhodovat.
Slovenská republika, jak se nový stát jmenoval od přijetí ústavy v létě 1939, se stala satelitem Německa. Jasným důkazem byla takzvaná ochranná smlouva, uzavřená ještě v březnu 1939, v níž se Bratislava zavázala provádět zahraniční politiku v úzké shodě s Německem. Berlín také kontroloval důležité slovenské podniky. Přestože politický monopol HSĽS byl zakotven přímo v ústavě, v nejvyšších patrech slovenské politiky panoval mocenský boj. Na jedné straně existovalo radikální křídlo, reprezentované předsedou vlády Vojtechem Tukou a vůdcem polovojenských Hlinkových gard Alexanderem Machem, které chtělo pod Tatrami zavést nacistický režim podle německého vzoru.
Slovenský stát znamenal pro obyvatele slušné životní podmínky
Naproti tomu stoupenci konzervativnější linie, mimo jiné prezident Jozef Tiso, věřili v možnost prosazování vlastní politiky, byť v rámci Berlínem stanovených mantinelů. Autoritářský stát, jehož vládci pod heslem provádění politiky „menšího zla“ kolaborovali s nacisty, dokázal svým občanům zpočátku zajistit slušné životní podmínky. V důsledku hospodářské konjunktury na Slovensku téměř vymizela nezaměstnanost a stát mohl občanům vyplácet různé příspěvky. Na válečné poměry nepanoval v zemi ani výrazný nedostatek potravin.
Na vznik státu ale tvrdě doplatili slovenští Židé. Ti byli nejprve vyloučeni z hospodářského a společenského života a jejich majetek byl následně „arizován“. Od března do října 1942 byly desetitisíce Židů odeslány do koncentračních táborů. Zapojení Slovenska do útoku na Polsko a na Sovětský svaz, postupné zhoršování životních podmínek a v neposlední řadě obrat na východní frontě po bitvě o Stalingrad - to byly faktory, které vedly k nárůstu nespokojenosti a posléze k zahájení výraznějších odbojových aktivit.
Plánované ozbrojené povstání však propuklo předčasně a německá armáda, která Slovensko obsadila na sklonku léta 1944, zatlačila povstalce během dvou měsíců do hor. V té době už ale pronikla na slovenské území Rudá armáda, provázená 1. československým armádním sborem. Počátkem dubna byla osvobozena většina Slovenska včetně Bratislavy. Následně došlo k obnovení Československa, jehož podoba byla vymezena trojicí pražských dohod, uzavřených v letech 1945 a 1946.
GALERIE
Jozef Tiso